Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
682
172
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi líbila. Styl psaní mi připomíná jinou českou autorku, kterou mám mimochodem také ráda, takže odtud patrně plyne spokojenost s Pláňaty. Myslím, že více si tuto knihu užijí ti, kteří zažili popisovanou dobu.
Další román paní Dvořákové a další kniha, která mě nutila přemýšlet o životě => o mém malém světě. Jsem dobrá máma? Dávám svým dětem opravdu vše, co je v mých silách ?
Musím říct, že kniha je vlastně úplně obyčejná. Je to úplně obyčejný příběh jedné obyčejné čtyřčlenné rodiny vyprávěný během let 1985-2020 z pohledu matky Aleny, otce Jiřího a jejich dcery Pavlíny. Příběh z pohledu její sestry Jany nám zůstal utajen.
Bylo zajímavé pozorovat vývoj všech členů rodiny, a to především po převratu. Velká očekávání, slibovaná svoboda? Jenže ono se toho zase až tolik nezměnilo :-(
Se vším věčně nespokojená Alena, stále si stěžující na vše, naštvaná na celý svět, čekala, že se budou mít konečně lépe, dobře, ale s nevolí zjišťuje, že je vše při starém. Kdo neměl nic přes noc nezbohatl, žádný zázrak se nekoná. Upřímně její postava mi byla strašně protivná, kolikrát jsem si říkala, že by se měla trošku zamyslet nad tím co říká a dělá a hlavně jak se chová ke svým dcerám.
Tatínek Jirka, toho mi bylo vlastně místy vcelku i líto, snažil se dělat první poslední pro rodinu, ale stále to nebylo dost. Bohužel mu to kazil především démon alkohol :-( Ale viděli jsme náznaky i jiných lidských slabostí a démonů, které se naštěstí na povrch neprodraly.
Dějová linka Pavlíny byla asi nejzajímavější, vidíme její vývoj od malé holky po dospělou ženu. Její milostná vzplanutí, koníčky, i její vztah k rodičům. Díky alkoholu cítí k otci místo lásky většinou bohužel jen odpor a vlastně vůbec celá kniha je o nedostatku lásky. Láska byla postupně vyměněná za stereotyp, zvyk, "povinnost".
Není to veselé čtení, spíš právě naopak, ale opravdu je to kniha k zamyšlení. A přirovnání stromku plané třešně uprostřed ničeho k životní síle / osudu / životu jako takovému? V celé knize najdeme spoustu symboliky :-)
„Všude jsou problémy, všude. Někdy větší, jindy menší, ale nikdy před nimi neutečeš. Ať se vrtneš, kam chceš, vždycky tě něco potká. A lepší je zvládnout je s člověkem, kterej tě má rád. I když má svý chyby.“
Nezaškodí si někdy od těch krvavých thrillerů odskočit k příběhům ze života. Ze života tak podobného tomu vašemu, tak podobného těm našim, kde se najdete skoro ve všem, vždyť jste v té době byli ve stejném věku, ve stejné pasti, se stejnými sny,pocity, za stejnými zamčenými dveřmi...jen jste nakonec nenašli odvahu...té se vám dostalo, až o hodně,hodně později....
Mně se to tak nějak nelíbilo. Stylu Petry Dvořákové nemohu přijít na chuť, i když jsem se snažila a tohle jsem dokonce narozdíl od Dědiny alespoň dočetla. Vlastně se mi to nelíbilo i z toho důvodu, že to bylo jako číst o svým podělaným dětství na vesnici jen o trochu dýl, v devadesátkách. S rodičema, který obtěžujete úplně vším - dětskýma nemocema, školou, úkolama, strachama, žitím... Neustále jen posloucháte, že nemáte peníze atd. Bylo by to i vtipný, ale ta podobnost fakt děsila.
Navíc opravdu nesnáším kňučení lidí, za jejichž všechny nezdary může někdo jiný. Alena mě doháněla opravdu k zuřivosti.
A hlavně - s četbou jsem chtěla několikrát seknout, ale říkala jsem si, že to přece musí mít nějaký zvrat, děj!! Že se něco stane, znáte to, příběh má mít zápletku, vyvrcholení... Ale ne, tohle byl jen popis života. To bylo celé. Trochu mě začala bavit až poslední čtvrtina.
Velmi zajímavá kniha. Nebo spíše samotný příběh. Jsem pamětníkem té doby a tak jsem si místy připadal, jako by autorka popisovala můj příběh. Ještě více na podání a vnímání děje napomohlo to, že jsem si knihu zakoupil v podobě audioknihy.
Řekl bych, že česká próza má svá specifika: často bolestivá a hluboká témata k zamyšlení. Není to jako detektivka, která umí mít i pořádný spád, tady se příběh spíš vleče, zabředává do míst, která nejsou vůbec příjemná. Říkal jsem si, kam tenhle příběh vede. Nijak zvlášť mě to nechytlo, možná to bylo z důvodu, že jsem cca o desetiletí mladší než autorka a tuto dobu jsem nezažil. Přišlo mi, že autorka zařazuje své vlastní vzpomínky na to, jaké to bylo dospívat na přelomu změny režimu, a vytvořila k tomu opravdu toxické rodinné prostředí. Zajímavé završení příběhu se konalo. Nejdřív jsem chtěl dát jen tři hvězdičky, protože jsme se už několikrát přesvědčili, že Petra Dvořáková umí víc. Za konec dávám hvězdičku navíc.
Opět zásah. Petra Dvořáková umí.
Život přece není soutěž. Z pohledu matky asi je. Taky bych byla alkoholik mít takovou manželku.
Bylo to hodně intenzivní ve všech směrech.
S knihami Petry Dvořákové jsem měla dosud dobré zkušenosti - po Vránách a Zahradě je pro mne autorka zárukou silného čtenářského zážitku.
Byť mne Pláňata nezasáhla tolik, jako výše zmíněné dvě knihy, i tak to bylo velmi intenzivní čtení. Kniha na čtenáře může zapůsobit hlavně tím, jak moc dobře popisuje rodinné vztahy v jedné obyčejné české rodině - některé aspekty jakoby se v určité míře daly najít v řadě skutečných rodin. Napjaté vztahy, najetá rutina, která ubíjí, ale kterou nikdo nemění.
Postavy jsou zaseklé v životním cyklu, který všechny ničí, ale nikdo jako by neměl dost sil z toho cyklu vystoupit a něco změnit. Všichni tak setrvávají v neutěšených poměrech, ze kterých je čtenáři jako nestrannému divákovi prostě těžko. Postavy nejsou černobílé. U všech jsem dokázala najít důvody, proč se chovají, jak se chovají, takže jsem je částečně chápala. A přesto si každá postava v sobě nese určitou vinu, proč se rodina ocitla v takových poměrech. Asi mne nejvíc rozčilovali rodiče, de ty toxické vzorce byly neuvěřitelně silné a mne dost dráždily.
Nakonec 4 hvězdy. Vrány a Zahrada mne zasáhly více, ale i tak tohle byla docela síla. Pokud máte tvorbu Petry Dvořákové rádi, tohle se vám nejspíš bude líbit taky.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda, všechny se moc hezky čtou, ale možná právě proto jsem čekala něco trošku víc.
Tíživé čtení o tom, jak vypadá životní realita mnoha lidí. Osudy protagonistů této knihy mi vháněly slzy do očí. Místy šlo o slzy vzteku.
Autorka opět nezklamala. Nemožná hysterická matka opět rozložila celou rodinu.
Napsáno věrohodně, bez zbytečných hluchých pasáží. Ovšem na Vrány to nemá.
Tato kniha není pro nikoho se sklonem k depresi, alespoň já jsem ji musela číst s pauzami. Snad ani jedna z postav příběhu nebyla šťastná, spokojena se svým životem, vztahy nebo prací. Nejvíc mi vadila postava matky Aleny, její přístup k dcerám, k manželovi. Prostě jen černé mraky a málo slunce.
Audiokniha
Toto je moje druhá knížka o autorky, opět skvělé čtení. Návrat do doby těsně před revolucí a po ní mi velmi připomínal moje vlastní dětství. Koukání na Magion, nadšení z prvního kazeťáku, domácí práce, pletení, lezení na stromy, ale i to hrozné prostředí školy, nebo nepříjemné doktory, kteří se museli poslouchat... Naštěstí, tady ta podobnost s mým dětstvím končí. Naštěstí můj tatínek nebyl alkoholik a moje maminka nebyla nespokojená a nešťastná oběť, která si svou nespokojenost se svým životem vybíjela na svých dcerách.
Mám ráda tento způsob vyprávění - každou chvíli z pohledu někoho jiného - tady to bylo z pohledu matky, otce a mladší dcery Pavlíny. Čtete například kapitolu z pohledu matky a chápete ji, jak je to hrozné mít doma alkoholika, a že přesto, že je protivná a dělá scény, tak to tak nějak člověk dokáže pochopit, protože to nemá lehká. Pak přijde kapitola z pohledu otce a najednou chápete, proč pije. Jak je jednoduché si nalhávat, že je všechno v pořádku a že někdo jiný se má přece ještě hůř a nevidět a nechtít vidět, že moje rodina je nefukční a toxické prostředí!
V knížce jsou skvěle vykreslené postavy, vztahy mezi nimi a až to mrazí, když si člověk uvědomí, kolik takových rodin asi je, a jak to vlastně zvenku vypadá "normálně". Za mě skvělé a silné čtení.
Autorku mám ráda, ale tato kniha mi nějak nesedla. Pro mě nostalgický návrat do devadesátek v podobě nefunkční vesnické rodiny. Nepříliš veselé čtení o rodinných vztazích.
Další skvělá kniha z pera mojí nejoblíbenější české autorky. Naprosto vynikající sonda do života jedné rodiny, která se odehrává v období 1985 - 1995. Kniha se mi četla velmi dobře, zcela skvěle napsaná psychologie postav. Hlavně u autorky obdivuji, jak se do dokáže vcítit do mužských postav, postava otce Jirky, byla podle mě napsaná naprosto znamenitě
Za mě naprostá spokojenost a už se těším ,na další čas ,strávený četbou knih Petry Dvořákové.
Kniha se mi celkem líbila a dobře se četla, ale já pořád čekala nějaký velký zvrat, ale nepřišlo mi, že tam nastal. Byl to jen příběh se zvláštním koncem.
Petra Dvořáková má tematicky už docela rozsáhlý repertoár a každou z jejích knih vyhlížím s velkým očekáváním. V této knize toho bylo tolik, že ani nevím, kde mám začít. Děj se odehrává na pozadí dějin Československa a potažmo Česka od poloviny osmdesátých do zhruba poloviny let devadesátých a sledujeme jej z pohledu tří postav - otce Jirky, mámy Aleny a dcery Pavlíny. Jirka na se jeví jako velký dříč (což tedy rozhodně) a chce mít hlavně svůj klid doma, kterého se mu ale nedostává, a tak se obrací do minulosti a k alkoholu. Z jeho stavu dost přímočaře obviním jeho ženu, protože toto jsem dlouho nezažila. Mít takovou ufňukanou, ublíženou, věčně nespokojenou a nesnesitelnou ženskou jako je Alena, asi bych taky začala pít. Opakuje se tady motiv z Vran, kdy matka okatě upřednostňuje jednu dceru před druhou. Tady to ale nejde do takového extrému. Ale při čtení Aleniných kapitol se mi věčně otevírala kudla v kapse . Poslední POV Pavlína svět kolem sebe reflektuje nejdříve jako dítě, poté puberťačka a následně mladá dospělá. Její prozření je bolestné, ale nehodlá sedět s rukama v klíně jako její rodiče. Navíc je v knize vykreslen její vztah se sestrou Janou, který bych označila jako moc pěkný navzdory všemu, co se v této rodině děje. Konec byl kapku šokantní, možná trošku moc dramatický. 90%
Nedávno jsem četla knihu s podobným tématem, takže děj mě moc neoslovil...mám ráda knihy této autorky, ale za mě zklamání..nějak nevím, co mi ten příběh měl dát.
Petru Dvořákovou čtu ráda, Pláňata ovšem vyzněly poněkud planě.
Je to čtivý, lidský příběh, který se mohl odehrát za kterýmikoliv dveřmi. Atmosféra je fajn, postavy uvěřitelné, ale pořád jsem čekala nějaký zvrat, který dá příběhu nějaký náboj, smysl...
Bohužel, po skvělé Zahradě jsou pro mě Pláňata zklamáním.