Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
682
172
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Silné, autentické, povědomé, emotivní, smutné. Proč čtu? Abych cítila. Tady je to cítit.
Pláňata jsem četla už před nějakou dobou, ale pořád tak nějak nevím, jak to uchopit.
Tvorbu Petry Dvořákové miluju. Její knihy bych četla stále dokola, i proto jsem se na její novou knihu těšila a měla velká očekávání, ale... tady se to nějak nepotkalo. Nechci říct, že bych byla vyloženě zklamaná nebo, že by Pláňata byly špatný, styl psaní byl perfektní jako vždy, ale od toho příběhu jsem prostě čekala víc.
Ten příběh tam tak nějak plyne, čte se to v podstatě samo, ale taky se tam v podstatě nic moc neděje. Pořád jsem čekala, kdy tam bude nějaký zvrat, o čem ta kniha bude tentokrát, pár náznaků tam vždy i bylo, ale nakonec z toho nic nebylo. Schválně, kdo tam taky čekal, že ten otec si k Pavlíně dovolí víc, než by měl? Za mě tam prostě nebyl takový ten wow efekt. Začátek anotace tu knihu docela dost vystihuje, obyčejná rodina, obyčejné profese, obyčejný dům a nehybný čas.
Knihu tak hodnotím jako průměr, ale na další autorčinu knihu se samozřejmě těším.
Tak se na mě atmosféra knihy nalepila jako temnota. Nebo bažina. Uf.
Kniha na odpočinek to tedy není.
Život jedné rodiny od roku 1985 po rok 1995 a s epilogem 2020.
Jako by nestačily obtíže spojené s životem v totalitní společnosti, rodina se zmítá v neustálých vztahových problémech, ničivě se na ní podepisuje alkoholismus otce, věčná ukřivděnost matky a soužití s prarodiči. Oživení v podobě Sametové revoluce a naděje s tím spojené, netrvaly dlouho. Přemýšlela jsem zda se některé z postav nepodobám, a rozhodně jsem si nic podobného nepřála.
Příběh je uvěřitelný, ....o to je čtenáři hůř. Paní spisovatelka mi připomněla řadu událostí, které jsem prožívala v podobném věku jako dívky. Zbývá jen doufat, že se někdo poučí a někomu se podaří zhojit jizvy....i když nevím, nevím.
Knihy Petry Dvorakove mam rada i když vím, že je v nich plno smutku a beznaděje. Pláňata jsou jednou z nich, ale myslím, že příběh je plně ze života.
Příběh ve mně zanechal podobné pocity jako autorčina předchozí kniha Vrány - narcistická matka, otec alkoholik/pedofil, nedýchatelné rodinné klima a v něm dvě pláňata - "černé ovce", kterým se možná podaří prolomit generační kletbu a traumata svých rodičů jednou provždy zaléčit. Málokterá postava mi byla sympatická, autorce gratuluji za tak realisticky vykreslenou mizérii a beznaděj. Závěr knihy vysílá silný impulz, že ne nadarmo se mnohdy zdánlivě problémové děti stávají nejlepšími učiteli svých rodičů, pokud jsou rodiče dostatečně vyzrálí tyto lekce přijmout.
Pláňata jsou sondou do života jedné české rodinky, která se rochňá na svém malém písečku. Výborně vykreslené vhledy do myšlení hlavních protagonistů, autorka nenechá nit suchou na dospělých postavách, evidentně drží palce mladým hrdinkám. Bavila mě postava Aleny, protože ruku na srdce, kdo z nás takovou v životě nepotkal, nebo kdo z nás se občas jako shánčlivá, do sebe zahleděná, věčně nespokojená ženská nechová?
Velmi rád čtu tyto domácí příběhy plné depky a beznaděje od našich předních autorek.O to víc pak můžu být spokojený, že to tak nefungovalo nebo nefunguje u nás doma. Skvělý, český román.
Další depresivní kniha od této autorky s neuvěřitelnými schopnosti vás vtáhnout do děje a nepustit. Vlastně už jen doufáte, že to tentokrát dopadne jinak...
román se dobře čte, nicméně jako už psali mnozí v komentářích níže, tentokrát se ani u mě wow-efekt nedostavil, podobných příběhů o disharmonických rodinných vztazích jsem četl vícero a vpravdě si děj či zápletku Pláňat za pár týdnů už nevybavím, ovšem dojem zůstane: následky dětských bolestí si neseme celý život + nejbližší nám bývají nejvzdálenější
Knížka se dobře čte, ale je v ní až moc deprese a smutku, nikde žádný kousek štěstí. Musím si teď přečíst něco na odlehčení.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda a tak jsem věděla, že kniha Pláňata nebude veselé čtení, ale přesto jsem se těšila. Její vyprávění jsou velmi poutavá a je cítit, že jsou inspirovaná životem. Z Pláňat jsem tento pocit měla také, ale zároveň tomu chybělo něco, co bylo i v předchozích knihách, větší náboj? Zároveň jsem měla pocit, že jsem už knihu četla, jakoby příběh nebyl novinkou. Připomínalo mi to více knih najednou i od jiných autorek (jak už tu bylo v komentářích zmíněno), že jsem si kolikrát nebyla jistá jakou knihu vlastně čtu. Zakončení příběhu se mi úplně nelíbilo i když chápu, že někdy má člověk potřebu udělat radikální řez, aby se mohl oprostit od všeho, co ho sžíralo. Myslím, že holky měly štěstí aspoň v tom, že měly babičku, která je měla ráda a tak aspoň někde tu lásku mohly čerpat, ale je jasné, že máma je máma a těžko se nahrazuje. Matka, která stále žije v roli oběti a sebelitosti, neschopná na sebe nahlédnout a pokusit se o změnu. O otci nemám moc co napsat. Jistě i oni měli důvody proč se chovali tak jak se chovali, jako každý z nás.
Nakonec dávám 3, 5 hvězdy. Nicméně knihy Petry Dvořákové budu stále vyhledávat a těšit se na ně. Děkuji i za tuhle knihu.
Kniha zachycuje dospívání kolem revoluce, ale hlavně se jedná o další z řady beletristických studií špatně fungujících rodin. A těch je nějak moc (těch rodin i těch knih).
Tři pohledy do rodiny žijící na vesnici, jak moc nás dětství a dospívání ovlivňuje v dalším životě. Nenaplněné sny, toxické vztahy, nespokojenost a neporozumění. Celý příběh čekáte na kousek štěstí a naděje.
Když není strom ani rodina zdravá, churaví a plodí jen pláňata. Výborně napsané, tak bohužel žila za socialismu a přežívá i dnes spousta rodin.
Začínala jsem číst román ze života obyčejné české rodiny, která žije v pomalém tempu vesnice a je zatížená běžnými problémy, přes které se nakonec dokáže nějak přenést. Jenže jak to u Petry Dvořákové bývá, postupně se kniha proměnila v rodinné drama, při jehož čtení mi běhal mráz po zádech a chvílemi jsem nechtěla pokračovat, protože bylo jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ve vzduchu viselo zlo a z některých narážek jasně vyplývalo, že se postupně víc a víc projevovalo. Je zvláštní hodnotit velmi kladně knihu, jejíž čtení mi vlastně bylo nepříjemné a vzbuzovala ve mě mnoho tísnivých pocitů.
(SPOILER)
Petru Dvořákovou mám ráda, nicméně, tentokrát mě to nějak neohromilo. Možná jsem čekala trochu víc nebo špatné načasování doby, kdy jsme po knížce sáhla, fakt nevím..
Přijde mi, že příběhů z oblasti dysfunkčních rodin je teď jako máku. Bylo to jako směs Houbařky, Lesu v domě, Vran a Zahrady. Vím, že jsou to témata těžká a mělo by se o nich psát a lidé by je číst měli, ale tohle mi přišlo, že už jsem to prostě četla.
Knihu jsem otevřela v knihkupectví, že jen mrknu s čím přišla paní Dvořáková tentokrát, ale již první věta knihy mě vrátila zpět do mého dětství a pak už jsem se nemohla odtrhnout. Líbilo se mi vyprávění více osobami - matkou, dcerou, otcem. To mám v knihách moc ráda, více úhlů pohledu. Je to depresivní, ale tak pravdivě vylíčeno. Mně přišlo, že paní Dvořáková píše o mé matce, že s ní taky žila jako dítě. Skvělé vylíčení té doby, v tom jsem žila, padl komunismus a chytili se jen ti, kteří byli šikovní a měli štěstí, to rodiče hlavní hrdinky nebyli. Matka hlavní hrdinky řekla, je svoboda, ale nemáme na ni peníze. Ono je těžké, když část života vyrůstáte a žijete v nějakém systému, který se náhle změní a vy na to nejste připravení, ale někdo byl, úplně jsem pochopila, co trápilo mé rodiče, ten nedostatek peněz a ty věci, co byli a dali se koupit a ty nároky teenagera. Pochopila jsem Sametová revoluce přinesla svobodu, ale tato kniha ukazuje i stinné stránky té změny, jak to dokázalo zatočit s jednou rodinou. Došla jsem i pomocí této knihy k nějaké sebereflexi a i pochopila moje rodiče.
Ó, jak opravdové! Bylo o čem přemýšlet, nač vzpomínat. Příběh mi tak nějak otevřel dobře zabouchnuté dveře minulosti. Už je to přes měsíc po přečtení - a pořád v tom jedu. Některá rána se probouzím a nevím, zda já jsem já nebo Pavlína. Inu, čtěte, je to dobrá kniha.
Petru Dvořákovou zařazuji mezi mé objevené a oblíbené paní Autorky. Není to jen neautentická šikovná pracovnice se slovy.