Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
706
706
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
#audiokniha - No, tak nějak nevím, jak to uchopit. Od Dvořákové jsem četla Vrány a ty byly bravurní. A proto jsem se na její novou knihu moc těšila, měla jsem fakt hodně velká očekávání, ale ... Nechci říct, že jsem vyloženě zklamaná, Petra umí psát opravdu dobře, ale tak nějak jsem čekala poutavější příběh, více zvratů ... Tenhle příběh mi přišel takový nemastný, neslaný, vlastně se tam nic moc neděje, obyčejný život a obyčejní lidé. Vím, že tímhle asi půjdu proti proudu, protože kniha má jinak hodně dobré recenze, ale mě Pláňata moc nesedly a omlouvám se všem těm, kteří z knihy byli nadšení. Hodně mi ale dojem z knihy vylepšilo to, že jsem poslouchala audioknihu, která je namluvená více lidmi, a hlasy se dost střídají. Ale jinak kniha za mně takový lepší průměr. Znovu bych ji asi nečetla.
Kdyby šlo o prvotinu, byla bych nadšením bez sebe, od Dvořákové jsem však čekala trochu víc. Příběh o rodinných vztazích ve zlomové době nazírané z pohledu rodičů i dětí. Knize se nedá upřít vypravěčská kvalita, nádech nepřekonaných Vran, Lesu v domě i něco ze Zahrady.
V české literatuře v posledním už minimálně desetiletí jako by převládala témata buď z druhé světové války a nebo vyrovnávání se s osmdesátými léty. Román Pláňata zachycuje i dobu porevoluční az do roku 1995 - pro mě trochu překvapení, že i polovina devadesátých let je líčena jako obdobi spíše "rozvojové", protože já jako tehdejší teenager to tak úplně v paměti nemám.
Hlavním tématem jsou ovšem vztahy, především rodinné, nazírané z perspektivy jednotlivých protagonistů. Až neuvěřitelně "odosobněná" matka, která řeší především svou nespokojenost, zároveň hodně podléhá společenským "normativům", ale mateřské city jdou naprosto stranou. Dcery pokoušející se najít své místo spíše mimo rodinu, otec, který by rád byl hlavou té rodiny, ale domácí konstelace mu to neumožňují, takže sahá po českém způsobu k alkoholu. V knize se mj předkládá otazka, kde jsou hranice otcovské "lásky"....Pohled do vztahů, které jsou destruktivní - nejen v oblasti citové, ale v závěru knihy i doslovně. Pro mě zejména přínosné jako připomenutí všednodennosti začátku devadesátých let.
Alena z příběhu byla tak neuvěřitelně nepříjemná, zlá, závistivá a nespokojená ženská, že mi z ní bylo úplně nanic. Knížku jsem celou dobu vnímala z pozice matky a úplně mi rvalo srdce jak byla ta osoba hnusná a nelaskavá k vlastním dětem, jak si na nich vybíjela svou naštvanost a pocit méněcennosti. Chudáci holky, chudák chlap. Jediné řešení pro děti z takového zázemí je rychle se osamostatnit. Zajímavý mi přišel popis situací z pohledu jednotlivých členů rodiny. Na střední jsem taky začala chodit v r. 1992 a velmi důvěrně znám i ten pocit že pizza je něco strašně drahého a zbytečného, něco pro lepší lidi, co si vůbec nemůžeme dovolit :) představa jít do restaurace jako rodina úplně sci-fi. dnes se tomu těžko věří.
Maturovala jsem v roce 87 na zdravotce,takže hodně podobností.Spoustu věcí jsem znala-pletené oblečení a prázdná lednice.Jen ten konec
(SPOILER) Kompilace Dědiny a Vran s koncem podobným s Lesem v domě. Už třetí kniha po sobě kdy se autorka zabývá pedofilii či zneužíváním a už mě to moc nebaví. Chápu,že se o tématu musí mluvit,ale nevím,jestli už se to pak nemine účinku. Čekala jsem od knihy víc a 3* dávám za sympatie k autorce a její předchozí tvorbě.
Od autorky mám přečteno asi všechno, ale tohle bylo zklamání. Jedním slovem slabota. Odnikud nikam.
Předchozí autorčina kniha se mi líbila o fous víc, ale ani Pláňata mě nezklamala.
Opět se tu potkáváme s typickým stylem autorky, i když tentokrát, dle mého názoru, děj nabírá na obrátkách velmi pomalu, což mi malinko vadilo. Možná proto, že se odehrává v průběhu více let, což v knihách úplně nevyhledávám. Toxické vztahy a období komunismu autorka velmi věrně čtenáři přibližuje prostřednictvím výborně vykreslené atmosféry obyčejného života jedné rodiny. A i přesto, že tu nedochází k velkým zvratům v průběhu knihy, čtení mě i tak bavilo. Konec mě, podobně jako ostatní, trochu zaskočil, ale vlastně se nese v autorčiném obvyklém duchu. Čtení to není úplně veselé, ale tak nějak jsem to čekala.
Petra Dvořáková stále patří mezi mé nejoblíbenější české autorky a vždy žasnu, jak dokáže zpracovat těžká témata. Stále u mě vedou Sítě a Zahrada, ale i tato rozhodně stojí za přečtení, i když jsem se s podobnými tématy v několika jiných knihách už setkala.
Pěkná kniha o životě jedné rodiny. Úplně se mi vybavily některé věci z komunistického dětství. Tak jsme prostě vyrůstali. Naštěstí ne v takové rodině jako Pavla s Janou.
Četbou knihy jsem si připomněla období vlastního dětství a dospívání.
Dvořáková je mistryní ve vykreslení života obyčejných lidí. Děj není nikterak převratný, ale vztahy v dishamornické rodině vykreslila velice věrně a uvěřitelně. Až jsem sama někdy při čtení zažívala pocit zmaru a postava matky mi byla krajně nesympatická.
Závěr mne překvapil, ale dalo se čekat, že se happy endu nedočkáme.
Dalo by se říct že se jedná o obyčejný příběh, jedné rodiny v určité době, o věcech známých a běžných. Ale ta atmosféra, kterou umí autorka stylem psaním navodit je dechberoucí, a to z knih autorky dělá knihy neobyčejné.
Nechala jsem se nalákat reklamou a slušným hodnocením. A to je asi hlavní důvod, proč jsem byla trochu zklamaná. Čekala jsem víc, než mi nakonec kniha nabídla.
Tak to bylo zase hustý.. Defakto jsem se vrátila do svého dětství, kdy to bylo takové... Žila jsem ve městě, ale prázdniny jsem trávila na vesnici u babičky, která byla taky úžasná a milá.. mám taky jednu sestru a rodiče jak přes kopírák..taky jsme chtěly obě vyletět co nejdřív z hnízda..konec trochu rozporuplný, ale proč ne..a je důležité jít si za svými sny.. krásně časově je to rozkouskované, jaká byla doba, jak se žilo a jak se s tím rodiče a děti museli vypořádat..je to smutná kniha, ale takový to bylo
Tak to byla přesně taková drsárna, jakou mám u autorky tě ráda. Svět obyčejných lidí bez příkras, chvílemi je vám smutno. Pokud jste stejná generace jako autorka, připomene se vám spousta typických věcí a situací tehdejší doby. Jen z toho konce jsem trochu v rozpacích a nevím, jak ho uchopit.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda. Nejprve mě oslovila Vránami, pak Zahradou a nyní přichází její zatím poslední kniha Pláňata. Připomíná mi lehce mix Vran i Zahrady se směsicí děl od dalších současných českých autorů.
Máme zde osmdesátky a devadesátky a nešťastnou, neharmonickou rodinu, kde si nikdo pořádně nerozumí. Matka je jen nespokojená, vnitřně strašně nešťastná. Neumí si sama pomoct, chodí na psychiatrii, pořád jen dokola na všechno nadává. Po pádu komunistů i na současnou dobu a jak dříve nám bylo přece líp. Otec hodně pije a jak román postupuje má až chlípné myšlenky na svou druhou dceru, protože mu připomíná jeho ženu, když byla mladší a neřvala na něj.... Nikdo z nich ale nic nemění. Prvorozená dcera je tak jakoby v knize bokem a druhá Pavlína je dalo by se říci hlavním vypravěčem.
Ze začátku knihy mě mrazilo, jak moc jsem zapomněla na to, jaké to bylo, když jsem byla dítě a nic moc jsme neměli, jak jsem nosila jen oblečení po sestřenici a styděla se za to, jak vypadám. Doma jsme nic neměli, často jsme strádali a neměli peníze. Paní Dvořáková umí dokonale vystihnout dobu, ve které jsme žili a často popisuje i skvěle detaily. Říkám si, na kolik z toho jsem zapomněla. Jak se k sobě i lidé chovali, jak se mluvilo doma a co jsme tehdy řešili.
Příběh se mi líbil, knihy paní Dvořákové se čtou samy a tuto jsem opět přečetla za jediný den. Nemohu jinak než plný počet hvězdiček.
Za začátku dobrý,ale postupně kniha ztracela grády.Asi jak Pavlina dospívala.
Jinak Alena mi silně připomíná kolegyni z práce, taky furt se vším nespokojená a nesympatická.
Tohle nebude jednoduché
Petra Dovořáková patří mezi mé nejoblíbenější české spisovatelky a zároveň je to spisovatelka, díky jejíž knize Sítě jsem se před lety rozhodla dát českým autorům obecně šanci a od té doby čtu navíc vše, co Petra Dvořáková píše.
Mezi mé největší srdcovky patří zmiňované Sítě a Vrány, ale všechny autorčiny knihy mají silná témata a mají čtenáři rozhodně co předat.
Loni přišla autorka s útlou novinkou Zahrada a já tak rozhodně neočekávala, že rok na to přijde s další novinkou, která bude navíc plnohodnotným román. Stalo se, vyšly Pláňata a já se strašně moc těšila.
O to větší je ale mé zklamání
Tohle se mi píše ale vážně tak těžce
Pláňata jsou vlastně typickým románem Petry Dvořákové, ať už co se stylu psaní, tak tématu a zápletek týče. Nádech Vran je cítit, ale zároveň cca po třetině jsem si uvědomila, že sice čtu typickou autorčinu knihu, ale vlastně čtu něco, co už z knih moc dobře znám (konkrétně i z jiných autorčiných knih). Prostě je to něco, co už tu bylo Mockrát.
Finální zklamání přišlo s koncem, který jsem letos nečetla poprvé (víc prozrazovat nebudu) a pro jehož pochopení mi tak nějak chyběly informace
Byť jsem tedy knihu přečetla velmi rychle, styl psaní byl skvělý, tak za mě se zcela upřímně jedná o nejslabší autorčinu knihu.
Pořád ale platí, že si přečtu cokoli, co autorka v budoucnu napíše. Pláňata jsou za mě ale „pouze“ průměr.
U knihy jsem si zavzpomínala na dobu mého mládí. Autorka dobře vystihla atmosféru té doby. Závěr knihy byl nečekaný. To číst, bolelo. Ani nevím které z postav mi bylo nejvíc líto.