Pláňata
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520181/bmid_planata-gr2-520181.jpg
4
682
172
Román o dozrávání v přelomové době. Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?... celý text
Přidat komentář
Příběh na střídačku vypráví matka Alena, otec Jiří a jedna z dcer, Pavlína. Spolu se sestrou Janou a rodiči žijí děvčata v domě s babičkou a dědou, rodiči Aleny. Startujeme v roce 1985, hrdinové románu nás provedou přes sametovou revoluci, až téměř do dnešní doby. Rodina, ve které je snad všechno špatně. Věčně nespokojená matka Alena, která ze svých životních neúspěchů viní všechny ve svém okolí. Jen na sebe zapomene. Její muž, alkoholik a tyran, jehož pití Alena zlehčuje a snaží se stále omlouvat. Na láskyplnou péči o dcery už tak nějak chybí čas. Od svobodného života po roce 1989 dospělí očekávají něco jiného, než se reálně děje. Rozčarování ze svobody je jen utvrdí v tom, že všechno je na nic a oni jsou chudáci. Příběh s autobiografickými prvky, ze kterého vážně mrazí. Ale četl se skvěle a můžu doporučit všem.
Audiokniha :)
Rodina, vztahy, alkohol, změna režimu, špatná výchova. Tohle je asi pět výrazných bodů, kterými bych představila audioknihu Pláňata.
Petra Dvořáková mě před nějakou dobou dostala svou knihou Vrány a já věděla, že i tady mi při čtení bude ouzko. A taky že bylo. Mnohokrát. Téma rodinných vztahů autorka ovládá s neskutečnou detailností, takže člověk se cítí, jak kdyby bydlel ve stejném domě a seděl s nimi u jednoho stolu. Problémy a výčitky, které se nesou mezi třemi generacemi jsou do očí bijící a když to dopadá až na malou Pavlínu, tak mi je ouvej.
Příběh je vyprávěn ze tří pohledů (také tří interpretů, kteří byli úžasní!) - maminka, tatínek a dcera Pavlínka. Společně mají rodiče ještě jednu starší dceru Janu a žijí v domě s maminčinými rodiči. Zase se mi potvrdilo, že více pohledů je jenom o to více lepší pro pochopení celého kontextu. Každý se s něčím pral a zároveň jeho chování ovlivňovalo jeho okolí, hlavně členy rodiny. Například, když si maminka v hlavě naříkala, jak se Pavlína nakrucuje před zrcadlem a že to je děsné, a přitom v Pavlíniných myšlenkách bylo, že má krásnou maminku a chtěla by být jako ona. Líbil se mi přechod Pavlínky z malé holčičky do teenagera, jak se postupně měnil styl jejího uvažování. Líbilo se mi také, jak autorka dokázala popsat prostředí, hlavně změnu doby, když došlo k pádu režimu a rodiče jeli třeba poprvé do Rakouska nakupovat. Chování otce mi bylo silně nesympatické a to, jak se vyjadřoval k Pavlíně, to mi vždycky stály chlupy po celém těle.. Jedna z nejhorších knižních postav..
Za mě je tohle další nádherně propracovaná hostovka a já se těším na další autorčinu tvorbu.
Krásná, silná kniha o vztazích v rodině, která (jak doufám) není úplně běžným prototypem rodin. Ať už v minulosti nebo v současnosti. Nezájem, nepochopení, ignorace, pohrdání, dokonce neláska, to provází život Pavlíny a její sestry. A nese si to s sebou celý život. Ať chce nebo nechce, kořeny jsou vrostlé příliš hluboko.
Taková normální toxická rodinka... Dětství a dospívání Pavlíny z generace Husákových dětí, z pohledu Pavlíny a jejích rodičů, věčně nespokojených, ať se děje, co se děje, ale neschopných se změnit... Myslím, že epizodka z vyráběním kytiček, a hlavně Alenin komentář poté, a také poslední sezení u psychiatra o té neschopnosti vypovídá mnohé. Člověku se ani nechce věřit, že takoví nesympatičtí rodiče můžou existovat, ale... ale bohužel se obávám, že české vesnice a maloměsta jich byla plná ještě za mého dětství, a to jsem se narodila o téměř 20 let později. Ostatně asi i dnes se najde spousta rodin, kde se nadává, že se všichni mají lépe, ale nikdo nedělá nic proto, aby se lépe měl sám, jen si vylévá vztek na dětech...
Postavy nejsou ploché, všechno to má velký potenciál... Jen mi chyběl v několika okamžicích pohled i jiné postavy, který by vše vysvětlil. Hlavně otcovy vulgarismy vůči Pavlíně. A bohužel kniha postrádá i větší děj. Ne, že by se nedělo vůbec nic, to ne... Pavlína s Janou dospívají, mění se svět okolo nich... Ale prostě nějaká ta větší dějová linka, která vás táhne k tomu, že prostě musíte vědět, jak to dopadne. Toho výsledkem je podle mého i konec, protože nemáte-li děj, nějak to prostě utnout musíte... Vzhledem k předchozímu to nemělo ani žádný hlubší smysl. Jak už tu bylo psáno několikrát přede mnou, konec jak z jiné současné české knihy, kde ale byl naprosto jasný spouštěč, který zoufalého člověka vede k zoufalým činům. Tady nic...
(SPOILER)
No, jsem plná pocitů a otázek - a to mám po dočtení knížky nejradši. Když to ve mně něco zanechá a nutí přemýšlet... Skvěle napsáno! :-)
Chápu, že žili v nelehké době a vzhledem k tomu, že nebyli ve straně, se neměli úplně nejlíp...ale Alena (máma Pavlíny a Jany) mi byla neskutečně protivná. Celou dobu jsem si říkala, proč vůbec měla děti, když jí na jejích dcerách vůbec nezáleželo - nezajímala se o ně, akorát jim všechno vyčítala, ve všem viděla problém. A co mě štvalo nejvíc, že se za ně nikdy nepostavila, když jim táta nadával a mluvil o nich sprostě. Jediný, koho se zastávala, byl právě věčně opilý táta - a pro něj jsem taky pochopení nenašla. Holek mi bylo strašně líto. A když nakonec Pavlína sebrala odvahu a všechno jim vpálila, hodně jsem jí fandila! A říkala jsem si, jo, řekni jim to všechno, ať se chytnou za hlavu a uvědomí si, jak jsou sobečtí a zlí.
Petra Dvořáková patří mé oblíbené české autorky a její novinka mě opět pohltila od první stránky.
Skvěle vystihuje vztahové a mezigenerační problémy, staré křivdy a pozdější vliv na chování a výchovu.
Pavlíny mi bylo neskutečně líto a smutné je, že v mnoha rodinách to takhle chodí.
Pomalejší rozjezd, od revoluce dál už mě to vtáhlo a pohltilo. Někdy mně přišlo, že Pavlína přemýšlela a jednala příliš dětsky na svůj věk. Ale celkově to bylo opět obrovsky dobré dílo. Náročné, smutné, několik silných myšlenek a vět, které ve mně zůstávají a nutí mě přemýšlet. Prostě skvělá Dvořáková!
(SPOILER)
K zimnímu zataženému nebi trochu té vesnické depky. Náhled do života věčně nespokojených lidí, za jejichž problémy můžou vždycky jen ti druzí, co se mají líp. A svoboda? Ta se přeceňuje, ani po revoluci jsme nezbohatli a pořád se máme špatně. Manžel sice "zas až tak moc nepije", bydlet máme kde a máme se rádi, ale stejně je sousedovic tráva zelenější...
A pak je tu Pavlína s Janou, které se snaží najít vlastní cestu. Podaří jim to? A za jakou cenu?
Upřímně, ten konec (jaro 1995) byl na mě malinko přehnaný. Jako jo, katarze, ale až takhle? Asi by mi jako závěr stačila poslední kapitola.
Přemýšlím, jak to nakonec ohodnotit. Bylo to lehce sebetrýznivé čtení - matka s otcem jsou tak nesnesitelně nesympatičtí, hrozně mě štvali. Zároveň víte, že takoví zahořklí lidé kolem vás byli a jsou. No, co už. Sonda to byla jistě zajímavá, čtivé je to velice, ale přesto váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Možná to bylo tím koncem, nevím, ale celkově mě to až tak nezasáhlo.
(SPOILER)
Kromě autentických pocitů zmaru, smutku a vzteku, ve mě při čtení převládaly rozporuplné pocity a něco
mi na příběhu nesedělo. Oceňuju, že postavy nebyly černobílé, ale někdy jsem těm jejich náhlým obratům prostě nevěřila. Sestry, které se nemají nijak v lásce, si jsou najednou opravdu blízké, uvažování opileckého otce chvílemi působí nezvykle rozumně, ufňukaná a hádavá matka najednou spontánně tančí a zpívá a její pubertální a většinou vzdorovitá dcera se k ní vesele přidává... a pak ten konec... Ale i přesto se mě to občas nějak dotklo, možná i proto, že jsem vyrůstala ve stejné době a mám starší sestru, a za to dávám čtvrtou hvězdu.
Tato kniha rozhodně vyvolá víc otazníků a přemýšlení nad tím, co autorka chtěla vyjádřit, než její předchozí knihy. Ve mně osobně vyvolala spoustu pocitů a vzpomínek, protože jsem stejně stará jako Pavlína. Takže jsem znovu prožila svůj život 80. a 90. let a v mnohém byl podobný. Velmi se mi líbí užívání metafor. Kniha se četla velmi lehce, i když téma bylo hořké. Autorka si umí ve svých knihách pohrát s komplikovanými povahami a rozehrát ponurou atmosféru takovým stylem, že si občas při čtení říkám, kolik ještě dokáže hlavní postava na svých bedrech unést?
Paní Dvořákovou mám s každou knihou v oblibě čím dál víc. Snad je to tím, že jsem stejné "staré"...Otevřela v této knize i moje vzpomínky na TU dobu a hlavně pohled na ni tehdy, i s odstupem času. Začala jsem číst se sladkou nostalgií, která se ale postupně s vývojem příběhu měnila v tíhu...
Konec byl zvláštní, překvapivý, otevřený
Na knihu své oblíbené autorky jsem se moc těšila. Četla jsem její knihy Zahrada, Chirurg a Vrány. Po přečtení knihy Pláňata jsem nějak nevěděla, jak to cítit. Přišlo mi to smutné a pravdivé. Myslím, ze vsichni, co zili v teto době, prozili v podstatě to stejné. Asi jsem čekala ještě víc.
Je to příběh o nefunkční rodině, kterou vytváří hlavně sobecká matka. Příběh je velmi dobře zpracován, sledujeme vývoj hlavně Pavlíny od dítěte až k dospělosti a taky to, jak na ni taková nevhodná výchova působí. Vlastně i otec je chováním své manželky významně ovlivněn, což ho ale neomlouvá z jeho chování. Ale tak nějak mi tam něco chybělo.
Z téhle knížky cítím jenom depresi. Mámu Alenu bych praštila, fňukna ufňukaná, zničila dětství svým holkám a tak se ji to vrátilo. Být na místě táty, tak taky radši piju:o)
Už bych se ke knížce nevrátila, ale zajímavé to bylo...
3,5*
Silný a emotivní příběh jedné rodiny. V některých pasážích jsem nevěděla jestli to prožívá Pavlína nebo já. Uf, je mi z toho smutno a už asi po sté otírám uslzené oči. Paní Dvořáková, díky!
Naprosto autentické vyprávění o dospívání z dob nedávno minulých. Dvě sestry hledají své štěstí a místo v životě na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nelehká doba, napjaté vztahy v rodině i mezi obyvateli vesnice, touha po lásce a svobodě, to vše je ukryto v této úžasné knize. Doporučuji k přečtení nejen pamětníkům těsně předsametových a posametových časů.
Skvělé čtení. Podepisuji každou větu. Také jsem již něco zažil a pamatuji. Pohled očima dospívající dívky na vztahy v rodině a vhled do osobního života, proložené naopak pohledy obou rodičů na stejné situace, odhaluje syrovou skutečnost. Pravdivou. Nikoli takovou, co předhazují ostatním.
Zvláště oceňuji, že autorka jasně popisuje chování Aleny, která snad nemůže být nikomu sympatická a že když chlap začne chlastat, má to i svoje příčiny. V dnešní době ženského tažení proti chlapům tak ukazuje, že ne vždy vše je tak, jak na první pohled vypadá. Nevyzpytatelnost žen je mnohdy kořenem všeho dalšího dění.
Těžko však soudit (ani psychiatři si však nevěděli rady) a jsem rád, že Pavlína (i Jana) našly odvahu vzít osud do svých rukou. Ačkoli jsem se v epilogu 2020 nedozvěděl, jak se jí Doopravdy daří ( ano, splňila si svůj sen), dopis sestře však mnohé naznačuje.
Skládám hold autorce, že namířila lupu do vlastních řad a vykresluje myšlenkové pochody zralé ženy, která v mladí si vysnila budoucí život, ale její schopnosti, vitalita, nerozhodnost, okolní realita, jí znemozňují tyto sny naplnit (alespoň částecně).
Dobré knihy všem!
Narodila jsem se v roce 1988 a lecco si pamatuju ještě z doby před nástupem do první třídy. Tak třeba jak se u nás slavily dětské narozeniny nebo jak jsme se s tátou chodili dívat k JZD na čapí hnízdo (JZD se těmto hospodářským budovám a kravínu říkalo i po pádu režimu a je tomu tak dodnes :) ). Oba rodiče celý život pracovali rukama a vedli k práci i mě a moji mladší sestru. Možná proto na mě kniha tak zapůsobila.
Příběh je vyprávěn z pohledu osmileté Pavlíny, která žije s rodiči, prarodiči a sestrou Janou v domě na vesnici. Maminka je permanentně nešťastná a táta se rád napije. Rodinné vztahy jsou neustále v jednom ohni a hádky téměř na každodenním pořádku. Roky ubíhají, sestry dospívají a jejich pohled na rodinu i sebe samé se začne pomalu měnit...
Tahle knížka má teda atmosféru! Takovou hutnou a syrovou.
Jste součástí režimu a přihlížíte jeho pádu. Nejdřív je všechno pěkně
zaškatulkované a odlišnost nepřípustná. Později se slovem svoboda div nedusíte. Je všude kolem vás a lidské názory se najednou mění.
Autorka naťukla spoustu nelehkých témat - závislost na alkoholu a lécích, náznak sexuálního zneužívání v rodině nebo úskalí dospívání. Tím největším ale asi byla dětská bezmoc :(
Knížka se mi moc líbila, i když mi po dočtení bylo takový podivný smutno a hodně jsem si popřemýšlela...
Doporučuji :)!
Pěkný poctenicko