Šeptuchy přehled

Připadalo mi to lepší než Žítkovské bohyně (ty považuji za dost otřesné), ale možná je to jenom tím, že o fenoménu žitkovských bohyní přece jen něco trochu vím, kdežto o Polesí nic moc. Trochu mě mátly časové údaje, kdy se mluví o počátku léta, hned zase o konci léta, jsou zpracovávány plodiny, které ale zrají každá v jinou dobu. Autorka ve slovníčku poněkud pomotala juliánský a gregoriánský kalendář - gregoriánský je dnes všeobecně užíván, kdežto pravoslavné církve se drží juliánského. Některé čtenáře možná překvapí mísení moderního a starého, například svátek Ivana Kupaly jako běžná komerční pouť s balonky a sladkostmi. Zvlášť vhodná kniha pro ty, co přistupují k podobným tématům s posvátnou úctou a obdivem. Není totiž vůbec od věci si uvědomit, že i Bible se dá založit letákem z Kaflandu, že žena, která je vyhledávaná pro své léčitelské schopnosti, se může snažit na druhou stranu čarovat i v něčí neprospěch, že šptuchářství je něco, co dělá v okolí skoro každý. Ale kočičí mátu bych si klidně pořídila.

Pro čtenáře Šeptuch doporučuji knihu "Mýty a pověry v každodennosti obyvatel ukrajinského Polesí a Zakarpatí" (Andrea Preissová Krejčí, Jana Máčalová, Jasna Skotáková), které se stejným tématem zabývá z hlediska etnografie.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 48): Zdálo se mi, že nejlpší kamarády si vytváříme proto, abychom se nemuseli příliš trápit s jinými lidmi. Dáváme jim jskési podvědomé povinnosti a privilegia, programujeme je, aby byli vždy s námi, aby měli o cosi menší právo říct nám ne. Lidi si v podstatě egoisticky vybíráme kvůli sobě, ne kvůli jejich dobrým vlastnostem.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 52): Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 88): Druzí nám v podstatě nic velkého dát nemusejí, občas stačí, že něco na chvíli slíbí, a potom ještě něco, získáváme čas na podivnou víru v ...sebe.ě můžeme mít vše, co chceme.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 113): Jenže pak jsem pochopila, že ti, kteří všechny nejvíc veřejně přesvědčují o svém štěstí, jsou na estě do velkého průseru. Zkrátka dnes už nevím, jaká je míra toho, co se nám děje za něco, co jsme udělali anebo neudělali, a co se stalo jenom tak. Vědomí nějaké boží prozřetelnosti nebo karmy nás obvykle ochraňuje před vědomím, že na nás možná fakt nikdo nedohlíží. Ale pro každý případ se pojistíme.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 135): Byl blízký, ti si neubližují. Ale občas si říkám, že bližní je od ublížení, protože od blízkosti k ublížení je velmi krátká cesta.

Alena Sabuchová - Šeptuchy (str. 141): Fénix vstane z popela a vrhne se do další pi*oviny.

08.05.2024

Styl autorky je zajímavý, kombinace strohého faktografického stylu a básnických obratů. Je stejně rozporuplný jako život v Podlasí, kde před Kauflandem parkuje kůň s povozem, dívky čtou Bravo, chodí do kostela a na svátek Ivana Kupaly házejí chlapcům do vody věnce. Ženy se scházejí na Lavičce truchlících, kde popíjejí víno a jedí domácí koláče, potkávají své mrtvé muže, dokud se oni sami nerozhodnou konečně odejít. A pak jsou tu šeptuchy. Ženy , které léčí mimo jiné vodou ze studny v ušmudlané láhvi nebo pomocí spáleného obilí, dokážou uřknout dobytek nebo přivolat dobrého manžela. To je ten, který se neopíjí do bezvědomí kropkou a nebije ženu každý den. Nebylo to špatné, ale přišlo mi to spíš jako teaser k velkolepému mnohogeneračnímu románu, protože takhle jsou to jen střípky ze života autorky a obce na polsko-běloruském pohraničí, kde vyrůstala. Mnoho bylo řečeno a nedořečeno, mnoho bylo načato a nedokončeno, mnohé by stálo za podrobnější popis.