Apo73
komentáře u knih
Bedřich Smetana - Životopis
Pavel Kosatík
Pavel Kosatík prostě umí psát. Nedá se nic dělat. Na každou jeho knihu je možné se těšit. A podobně, jako tomu bylo u Jiný TGM i tady si nebere slavného génia a národní hudební modlu do sametových rukaviček. Nejde o to jej nějak pomluvit nebo ponížit, ani o intelektuální principiální opozičnictví vůči mainstreamovým interpretacím. Jde prostě k pramenům a dokáže suverénním, publicistickým stylem vylíčit nejrůznější peripetie Smetanova života. Jistě, paní Štráfeldová (s konkurenčním životopisem) se do toho položila více jako do docudramatu a vymyslela i dialogy, a jistě to udělala podle předchozích zkušeností dobře (nečetl jsem). Ale na Kosatíkovi oceňuji, že se drží svého stylu, nedopouští se naprostých fabulací, jen možných dedukcí a návrhů, jak o věci přemýšlet. Neříkám, že se v nich nemýlí nebo nějak neposouvá, já hodnotím celek a prožitek, který je prožitkem ze suverénního vyprávění. Navíc Český rozhlas namluvil tento text (výběr) ještě před vydáním knihy, což je podle mne správná cesta, jak jí udělat reklamu a jak se může rozhlas chovat. (A to nemluvím o skvělé čtyřdílné rozhlasové minisérii Pavla Molka...)
Zkrátka podle mne je třeba mít Kosatíkova Smetanu doma v knihovně, hned vedle Jiného TGM. Oba pánové totiž k sobě tak nějak patří. Zakotveni v 19. století, ale oba jej dalece přesáhli, každý po svém. A Pavel Kosatík k tomu má drajf o tom hutně vyprávět. Skvěle!
Pátečníci na fotografiích Karla Čapka
Jan Bílek
Hodnotím tuto knihu jako ediční počin. 200% bych dal za její grafickou a fyzickou podobu, protože je to skvělý nápad přiblížit se starodávnému fotografickému albu, o které se také i obsah knihy opírá. Volba papíru, zlom, tok textu, všechno je moc pěkné a je tedy radost takovou knihu i mít v ruce.
A pokud jde o obsah - nechci hodnotit fotky Karla Čapka z estetického pohledu. Je jasné, že šlo o amatéra a měli bychom mu líbat ruce, že kolem sebe shromažďoval intelektuální elitu první republiky z různých oborů a taky je při jejich pátečnických sezeních tu a tam vyfotografoval. O tom není sporu. (A přeci jen si neodpustím konstatovat, že některé ty portréty se mu opravdu velmi vyvedly.) Že po sto letech přijdou vědci a začnou dávat jeho fotkám tvar, který tedy není "jím autorizovaný", je sice na pováženou, ale budiž, rozumím tomu, že skrze Čapkova alba a fotky nalezené v pozůstalosti Josefa Palivce se pokoušejí zkompletovat i vizuální představu o společnosti, která se kolem KČ scházela. A jsem rád, že to udělali nejen s pietou, ale také s určitým citem, také oceňuji. (Tady bych dal 100%.) Badatelko-editorská povinnost je i to, že jsou zveřejněny nepovedené snímky, dvojexpozice apod., (což by se asi Čapkovi nelíbilo - ačkoliv...), ale i k těmto "zmetkům" je zde chován jistý druh gentlemanství. Velmi oceňuji úvodní kapitolu, která je velmi podrobným vzhledem do "maximálně možného" detailu, kdo pátečníci byli, jak a kde se scházeli, kdo je vlastně tvořil atd., záslužný je vzhledem k povaze publikace i editorský kontext. Takže radost nad radost.
Za problematickou (tam bych dal 40%) považuji textovou část portrétů jednotlivých osobností, která je podle mne nevyrovnaná - ať už do míry informace, hloubky informace, časového rozvržení informace a to i ve vztahu k Čapkovi nebo pátečníkům jako takovým. Jsou to najednou poměrně nezáživná encyklopedická hesla, ale nedrží se žádného mustru, působí trochu jako - co jsme o daném člověku zjistili a chtělo se nám napsat. To je škoda. Já si vážím toho, že některé osoby vlastně nově identifikovali (i se zapojením dalších archivů), ale někde se mluví i o jejich poválečném působení, někde ne, někdy se uvádí, že byl členem zednářské lóže, (je to nutné? - a víme u ostatních, že nebyli?), někdy boxíček s dalším citátem s osobou souvisí více někdy méně, někdy velmi málo...Zkrátka tento způsob nejednotnosti jsem nepochopil. A co mi absolutně nikdo nevysvětlil - jak je možné, že mezi hesly chybí Ferdinand Peroutka, jeden z nejznámějších pátečníků? Pokud nebyl součást Čapkových souborů, má to být v ediční poznámce vysvětleno. Ale protože se tam ocitají i portréty mimo Čapkův soubor, pak pro absenci Peroutky není omluvy.
Přesto jsme za knihu moc rád, je to pěkný předmět, zhmotňující jistou kvalitu první republiky a některé portréty jsou pro mne až překvapující - ještě nikdy jsem neviděl tak blízko do očí třeba Karlu Poláčkovi. Takže Mistře, pane Karel Čapku, i páni editoři, děkuji!
Cizinec hledá byt
Egon Hostovský
Pro mne je vrcholem Hostovského díla Nezvěstný. Je to skvělá psychologická sonda do poúnorové atmosféry u nás, kdy člověk neví, čí je, čím má být, kdo všechno ho ovládá a jestli je to spíš StB nebo KGB, nebo CIA. Po přečtení Sedmkrát v hlavní úloze jsem pochopil, že ten Nezvěstný je vlastně vyvrcholením Hostovského linie hledání ztracené individuality v systému, který se totalitarizuje.
A tato kniha je podle mne skvělá. Je totiž esencí Hostovského údělu, věčného Hosta (jako by to měl už v predestinaci svého přijímení), v tomto případě emigranta, který musí neustále měnit byty v cizí zemi a nikde nemůže najít klid a pokoj (i reálný pokoj) pro svou práci. Hlavní hrdina prochází co kapitola to jiným ubytováním a pokaždé z něj odchází jako psanec, a to aniž by se o to jakkoliv zasloužil. Jenom je sám docela tajemný (a to i čtenáři), jeho psychologie je vlastně nejméně rozehraná - za to ty jednotlivé situace, ti bytní a bytné, ti hostitelé, jsou rozehraní parádně. Je to takový průřez americkou a čecho-americkou společností té doby, tedy těsně po válce. Má to spoustu nuancí, v některých případech je to až karikatura. To jsem na tom ocenil velmi, protože v jiných románech Hostovský dost "mlží", kdežto tady je to na něj až dost realistické. Až na to základní - poslání samotné hlavní postavy je zahaleno tajemstvím celou dobu, resp. jeho neustálé telefonáty někam (které ho také ale uvádějí v podezření v očích ostatních postav) jsou přesahem do jiných světů. Nebudu spoilerovat, ale myslím, že Hostovský se musel cítit celoživotně nejen jako věčný emigrant a věčný host v různých bytech (a dvou emigracích), ale také v cizí zemi a možná i na tomto světě.
F. X. Šalda, člověk a přítel
Oldra Sedlmayerová
Je mi to vlastně žinantní a zvažoval jsem, zda knihu vůbec komentovat, když tu není žádná jiná čtenářská reakce. Nechci totiž panu Šaldovi ubližovat. Jeho (a před tím hlavně Masarykova) přítelkyně paní Oldra musela být jistě přitažlivá pro oba stárnoucí pány svojí energií a exaltovaností, která je odváděla od jejich vážné práce pro lidstvo. O tom není sporu a přeji jim to. Když se ale ona pak rozhodne napsat oslavný, exaltovaný, na ničem jiném než pocitech postavený paján o velikánovi FXŠ, tak je to až smutně směšné.
Abyste mě nepodezřívali z nějaké zaujatosti, zde tři citace:
"V hutné a bezpříkrasné stavbě vět této prósy slyšíte utajené akordy ze slunečného knížete selského, kterými se tu ozývá duše a srdce básníkovo....A ještě na jiném místě mluví básník-lyrik, kde obzvláště vyznívá vroucný lidský tón:...(s. 31)
"Kdo se po lidsku staral o člověka, kdo se kdy zamyslel nad utrpením toho, jemuž po smrti literární historikové přisuzují jméno v trojdílné řadě: Masaryk-Beneš-Šalda? (s. 35)
"Má nyní kdokoliv právo, hodit kamenem po zašlém člověku, jehož smrt uchvátila dříve, než mohl pověděti své slovo poslední - a jistě nejhlouběji vyvážené? Nemá. Nemá, ale děje se to přece a přes to: i v tom jsme jaksi u nás na to zařízeni, že házíme kamením, až okna řinčí - a ž rakve duní. Prokazuji proto mrtvému příteli poslední službu, že pro jeho na výsost čistou a vznešenou památku zde tlumočím jeho slova: kdo se naučil čísti více než jen abecedu, dočte se z nich mimo jiného. jak úmyslně je lidský i básnický obraz Šaldův tu i tam pokřivován."(s. 76)
Takhle - vlastně by mi to nevadilo, že se paní Oldra snaží vehementně očistit jeho památku a zvrátit kdejaký hnůj, který se jistě na Šaldu během let také valil. Ale muselo by to mít literární kvalitu, kvalitu estetickou, kvalitu kompoziční a podobně. A to bohužel nemá. Jsou to exaltované, neurovnané výkřiky, citace vytržené z kontextu, tu opěvující Šaldův vztah k přírodě, pak k ženám, je to naprosto nedůsledné a spíš to připomíná poezii, ale tou to také bohužel není. Zkrátka vezmu to opačně. Čtení této medvědí služby "mrtvému příteli" mě přesvědčilo, že Šaldova velikost je taková, že mu to neublížilo. Ani tento emotivní canc, ani jeho jakékoliv další interpretace. Doporučuji číst Šaldu "v originále" - jeho Zápisník je požitek.
Praha mého mládí
Ladislav Sitenský
Kdybych mohl dát 150%, dal bych. Vedle Sudkových nebo Plickových fotografií se na Sitenský na Prahu dívá trochu jinak - jak sám píše v úvodní vzpomínce, zajímala ho nejen kompozice, atmosféra, ale hlavně lidi a život na ulici. Tam, kde jsou Sudkovy a Plickovy fotky nadčasové, neboť zachycují půvab Prahy jako architektonického skvostu, tak Sitenského fotky jsou jakoby velmi časové, protože zachycují oblečení lidí, situace na ulicích, prodejce kaštanů, posledního bednáře na Kampě apod. ALE způsob, jakým tyto situace zachycují je nejen dokumentární, ale zároveň výsostně estetický, jsou to skutečná umělecká díla, u kterých se mi až tajil dech, takže se vracíme obloukem k tomu, že jsou také nadčasová. Nikoliv konzervovanou strnulostí architektury, ale živostí lidí před kamerou. Sitenský je spíše z rodu Josefa Ehma nebo Václava Chocholy, je dokumentaristou duší i tělem. Jsem šťastný, že jsem si tuto knihu koupil (v Olomouci!), protože z ní dýchá Praha jako živé (a dávno odvanuté) město a přitom je člověk jak v galerii krásných obrazů. Vyvážil jsem tak v sobě pocit, že Sitenský byl hlavně fotograf letců, za což samotné už je třeba mu držet čestné místo v příběhu čs. fotografie, ale celá tato jeho "novinářsko-dokumentaristická" fotografická linie, kterou publikoval všemožně (např. Pestrý týden) je stejně hodnotná. I když tam má více konkurentů. Takže gratuluji!
P.S. A protože kniha vyšla v roce 1989, je pozoruhodné a logické, jak se drží v časovém rozmezí do roku 1967. Pak by totiž Praha vypadala jinak a tam bychom pak začali vyjmenovávat jiné fotografy, kterým se podařilo vyjádřit bezcílnost normalizace.
Ze zašlých dob..
Josef Richard Vilímek st.
Z dnešního pohledu jde o roztomilou drobnou relikvii, ale vlastně velmi cennou. Je to autentické svědectví, napsané trochu archaickým, ale odlehčeným způsobem, o poměrech v české novinařině za Bachova absolutismu a režimu "otce ústavy" Antona von Schmerlinga. Jde jakoby o veselá historky - protože co kapitola, to Vilímkovy potíže s cenzurou, permanentní předvolávání na policii, prohledávání, zabavování tiskovin i soukromých dopisů, žalářování předběžné i soud, dokonce osmiměsíční arest na Novoměstské radnici - a přesto z toho Vilímek vždycky nějak vyklouzl, "švejkovským" (ahistorismus-vím) způsobem obžalobu převrátil naruby, a nakonec i to vězení si dokázal zpestřit a interpretovat po svém. Ono to všechno bylo dáno hlavně tím, že jeho nástrojem boje byly Humoristické listy a každá karikatura, každá poznámečka zavdávala příčinu k reakci státních orgánů. jednak hlídali, aby se neuráželo c. a k. mocnářsství nebo přímo Jeho Veličenstvo, a jednak se snažili držet na uzdě přílišný rozmach českých periodik a češtiny obecně. Takže čtení tohoto vzpomínkového spisku je zároveň dokumentem o všech schvalovacích procedurách, a zároveň "našincích", kteří se snažili českému vydavateli a novináři všemožně v rámci svých možností pomáhat. Druhá část tam už být nemusela, to jsou odstavcové historky o Erbenovi, Purkyňovi, Hálkovi, Josefu Jiřímu Kollárovi a dalších osobnostech, ale myslím, že to je v duchu oněch Humoristických listů.
Takže pěkné počtení, dokument doby.
Prahou bratří Čapků
Jaromír Slomek
Celá tato edice Průvodců je parádní. A pokud kromě Prahy estébácké, stalinistické, nebo bigbeatové máte rádi první republiku, pak jsem na jiné místě vychválil do nebes Prahu avantgardní a jako podskupinu bych dal tuto Prahu batří Čapků. Pan Slomek je dlouholetý kulturní redaktor různých periodik a tak jeho zastávky na jednotlivých místech, kde bratři působili, jsou zasvěcené a nejen kompilační, proložené různými citáty a svědectvími. myslím, že to funguje nejen jako průvodce, ale i takový netradiční vhled do jejich života - stačí se postavit na Náměstí Míru a jen se rozhlížet, Čapci působili skoro v každém rohu - není divu, že tam je ten skvělý Opočenského pomník. Takže člověk se skrze tuto knihu i tak nějak dotkne obou bratrů a tomu dávám pět hvězdiček a ještě doporučuju.
Krysa na hřídeli
Václav Lacina
Žertovná kniha, která je ekvilibristikou se žánry, permanentním sebeshazováním (i shazováním jiných), a ze které tryská radost. Václav Lacina, pozdější autor mistrné knihy Čtení o psaní si tady tak jakoby rozehrává pole, jakoby si ve fotbale si přehazoval míč z nohy na nohu, šklebil se u toho a dělal tajtrdlíky. Dělá si legraci postupně z Genese básníka, Lyriky, Prózy, Dramatu, Kritice a o tom, z epigramů, slovníků a z toho, co je věčné v umění. Střídavě to je poezie, persifláž, úseky dramatických situací, novel, románů, celé to nedává smysl, ale tváří se to učeně, ale ví, že není.
Několik příkladů:
"Kritik: Hlavním zaměstnáním kritikovým je psaní kritik; vedlejší zaměstnání jsou různá a řídí se názory a podnebím. Kritik může býti zároveň hypnotisériem, posluchačem germanistiky na filosofické fakultě, krotitelem šelem nebo enthusiastou." (s. 27)
Druhy kritiky: "V zásadě rozeznáváme dva druhy kritiky: pásemnou (obvyklou v Pásmu) a pohostinnou (v Hostu)" (s. 27).
Některá slovníková hesla:
"Alkoholism: systematické vykrádání Appollinaira.
Centrism: dostati nařezáno z prava i z leva.
Komunism: Ježíšmarjá, dou vod toho dál, cop dyby to vybouchlo!
Optimism: Proč bych si nedělal psinu, snad mi nenařežou!
Pesimism: Proč bych si nedělal psinu, nařežou mi tak jako tak!
Poetism: Papoušek na motocyklu, zázračná opice, falešný maryáš, předpokládající erudici.
Pragmatism: Napsal Karel Čapek, obálku vyřezal Josef Čapek.
Romantism: Největší provinění v očích F. X. Šaldy...." (s. 30)
Nebo epigramy:
"Kallista píše pořád o barvách - a přece
jsou jeho verše bezbarvé." (s. 41)
"Sedí Emil Vachek v Prameni,
romány se z něho pramení;
bude-li se tužit ještě rok,
kulturní nám zplodí veletok." (s. 42)
"Hnal pasáček kozy domů,
utekly mu do zelí,
sedí tam strašák z pestré látky
(návrh od Fr. Kysely)...(s. 43)
Není to nádhera? Čirá hravost.
Víno
Helena Malířová
Nevím, jak moc je spravedlivé porovnávat tento román s vrcholnými díly české psychologické prózy. Je to solidní český román, který nemá ani tak uměleckých, jako spíš osvětových ambicí. Jeho název je impotentní a textu ubližující, i když víno či alkoholismus je průvodním jevem osudů mladé hrdinky Ady. Přes tento "osvětově-abstinenční" prvek je to zralý ženský pohled do ženské duše, která dýchá svět a s ním českou společnost přelomu na 19. a 20. století. "Konzervativní" svět na vsi a "pokrokový" svět v prostředí pražské přetvářky, pseudo-intelektuálů, ale také mladých lidí, zapálených ať už pro směr abstinentismu, nebo volné myšlenky či volné lásky, tak realismu, protimonarchismu-republikanismu či sociálnímu demokratismu lnoucímu až k bolševické revoluci. Skutečně nejvíce bych vystihl smysl pro ženskou psychologii, až intimitu, kterou jako muž mohu posoudit jen zvenčí, nicméně zdála se mi věrohodná. V jednu chvíli se román stáčí i k politické agitaci, která patrně umožnila jeho další vydání v 50. letech (však autorka byla zakládající členkou KSČ, i když podepsala "manifest sedmi" a byla z KSČ vyloučena), a jistě je možné jej jako určitý typ agitace vykládat. Nicméně bylo by to ploché a nemyslím, že to byl hlavní autorčin cíl, jakkoliv byla ovlivněna svými zkušenostmi ze Sovětského svazu a dlouholetým partnerstvím s Ivanem Olbrachtem. První verze románu vznikla v roce 1911, kdy k těmto sociálně-komunistickým myšlenkám mohla maximálně jen inklinovat.
Jinak román je plný zahrad, sadů, zeleniny, dívčího smíchu, zamilovanosti, ale také sanatoria pro choromyslné, zklamání, životních ran a nenaplněných přání. A plastického vylíčení pražské společenské atmosféry té doby, kdy všechno kvasilo a směřovalo bezstarostně Velké válce.
Dočetl jsem se, že nejlepším románem H. Malířové je Deset životů, podle této knihy myslím, že to bude stát za přečtení. Jdu si ji sehnat. Malířová je poctivá spisovatelka, která bere literaturu jako potěchu a službu zároveň. Proti tomu ničeho nemám.
Album 1958-1977
Bohdan Holomíček
ZÁŽITEK! Naprosto skvělé dokumentární fotografie, srovnatelné s Jindřichem Štreitem, ale přesto jiné. Není v nich tolik ten sociální aspekt, je to jiné vyprávění o minulé době. Často v náznaku, přes detail, přes jakoby fotografický deníkový záznam. S Bohdanem Holomíčkem tak jako prostě jste. A když on je někde, tak Vás prostě vezme s sebou, bez cirátů. Myslím, že právě tou naprostou autentičností je jeho tvorba typická - on nic nestylizuje, jedinou stylizací, hraničící s rukopisem, jsou přiznané okraje snímku a popisky tužkou, ale díky tomu vylezou i nepovedené části fotky. Klidně. Proč ne? Není to úplně doostřeno? - nevadí, autenticita situace je silnější. Něco vylézá z rámu? - nevadí, je to zajímavá kompozice, je daleko dynamičtější, než by byla "správně". Tím nechci říci, že by Holomíček byl nějaký neumětel, který neumí zarámovat obrázek, naopak - je to žůžo labůžo si tyto fotografie procházet a nechat se ovanout všemi těmi roky. A jestli ta výstava v Trutnově je z těchto fotek, tak tam musím rychle zajet. Je to poklad.
Jo a protože je to 700. kniha nakladatelství Torst, myslím, že si pan Stoilov udělal velkou radost a přenesl ji i na nás, milovníky černobílé dokumentární fotografie. Děkujeme!
Všetko o mojom otcovi
Hana Lasicová
Jsem neobjektivní, měl jsem Milana Lasicu vždycky rád. A toto slovenské vydání plné krásných černobílých fotografií a rodinných i osobních dokumentů, je opravdu důstojné a je radost jím a) listovat, b) číst. Neříkám, že je to skvělý životopis, je to přeci jen velmi osobně zatížená kniha, připomínající spíš mozaiku, ale kdo by se nechtěl projít letmo a maně Lasicovým životem, obrázky i názory? Lasica zůstává týž, inteligentní glosátor se smyslem pro šťavnatý i zcela suchý humor, myslím, že to je to jedna z ikon slovenské (a trochu bych přihřál polívčičku i československé) kultury. Pěkné prohlídnutí.
O zlých samotářích
Ivan Olbracht (p)
Moc pěkná knížka. Jazyk je drobounce zastaralý ("Jedl jda..."), ale krásný. Ty tři povídky by mohly klidně splynout do jednoho příběhu, protože jsou o tomtéž - o lidech nějakým způsobem na okraji společnosti, kteří ale nejsou v jádru zlí (jakkoliv název k tomu vede), ale způsob jejich života, kterým společnost opovrhuje je vede k tomu, že oni opovrhují společností. Tak se jeví zlí. Řeší naprosto základní otázky přežití, a když se s nimi člověk sžije, má pochopení i pro krádež - protože ani ta není zlá. Nejsou to podvodníci, kalkulátoři, hajzlíci, tuneláři apod., jsou to všechno obyčejní lidé, kteří chtějí přežít a užít trochu života - nicméně jsou společností odsouzeni k samotářství. První povídka Jozka, Forko a Pavlína je o třech náhodně se potkajících se outsiderech, který každý řeší svůj problém a když spolu začnou spolupracovat, ukáže se, že si neumí dělit odpovědnost. Druhá povídka, Žak (později přepracovaná na Bratr Žak), je téměř bassovská óda na cirkusáky, s tím rozdílem, že tu není žádná rodová sláva a lesk manéže, ale chudoba, nuzota potulných komediantů, kejklířů a artistů, shluku naprosto asociálních osob, z nichž duchem celého ansámblu je právě Žak, bratr hlavní postavy. S tím ostře kontrastuje jejich artistické umění, které dělají poctivě a cvičí do zmrtvění těla - přesto je potkává přesmutný osud vyděděnců. A třetí povídka Rasík a pes mě nejdřív mátla, protože jsem nevěděl, že "rasík" je Olbrachtovi synonymum pro outsidera mimo společnost. To je příběh muže a ženy a jejich psa, jak táhnou krajinou a nikde je v podstatě nechtějí.
Z mého popisu by se mohlo zdát, že je to všechno o naprosté bezútěšnosti. Není. Ti lidé jsou sice na okraji, ale jsou živí, nejsou to podvodníci, ani organizovaní zločinci, mafiáni nebo prostitutky. Jsou to uvěřitelné figury, které podle mě mají dobré srdce, ale mají tak strašně málo možností to projevit! Z toho jde na čtenáře sklíčenost, ano. Olbrachtovi se povedlo prostě nasvítit kraj společnosti aniž by se nad tím dojímal, aniž by ho romantizoval a dokonce aniž by ho karikoval. Myslím, že se skrze tyto tři povídky dotkl opravdu života a to opravdu oceňuji.
Volá Londýn
Jan Masaryk
Ukázková propaganda, která ale na to jde přes noblesu a duši. Myslím, že Jan Masaryk měl především životní stísněný pocit jako syn svého otce. Ono být dítětem nebo vnukem TGM je v podstatě životní výzva a prokletí zároveň. I ve svých projevech se na něj mnohokrát odvolává, ale pracuje s ním velmi chytře - někdy jako se symbolem a jeho odkazem, někdy jako syn, který na něj vzpomíná.
Druhá osa, která krásně vyvstává z tohoto souboru rozhlasových projevů, je ten komunikační tón, který může nebo má nastavit. Nebyl tehdy faktickým představitelem vlády, resp. "jen" té exilové, přesto se ale obracel skrze éter domů jako vcelku žoviální chlapík, který dokáže mluvit i myslet tak nějak "selským rozumem". Tímto tónem by ministr asi mluvit do rozhlasu neměl, na druhé straně byl stále vnímán jako dědic/pokračovatel/představitel masarykovského světa a rozverný syn, který si může takový tón "dovolit". myslím, že z této alchymistické kombinace, kterou uměl skvěle využít, pramenila i jeho všeobecná obliba.
Jinak toto je velmi cenná sbírka, dokument. Zachycuje nejen Jana Masaryka v tom, jak mluví, co zmiňuje, s čím se svěřuje, na co apeluje, ale také styl propagandy, která exilová vláda potřebovala provádět zpět do Československa. Jsou to skutečně motivační projevy, vracející se ke klasikům, chvíli Masaryk cituje Havlíčka, pak si odchází číst "po sté/ Němcové Babičku apod., takže jde o originální skloubení silné osobnosti a programového informačního tlaku směrem do vlasti.
Zápisky Malta Lauridse Brigga
Rainer Maria Rilke
To není ani román. ani deník, myslím, že slovo "zápisky" tu skrumáž zdánlivých nahodilostí vystihuje dobře. Říkám nahodilostí, protože to nemá klasický začátek ani konec, to si jde zcela jinou cestou, někdy asociativní, někdy metodou kontrastu, někdy "jen tak". Takže člověk musí přijmout to, že se mu nevypráví žádný příběh, žádný děj, ale velmi specifická změť postřehů, dojmů, souvislostí, odboček, ale tu a tam i malých příběhů. Všechen ten materiál je prostoupen smyslem pro esoterično-magično, o zcela nereálných (až duchařských a hororových) situacích Rilke vypráví jako kdyby šlo o zcela samozřejmou věc, nad ničím se autor nepodivuje.
Nedávám tomu maximum hvězdiček, protože ta zmatenost strašně text fragmentalizuje, a neměl jsem se chytit ničeho, co by mě táhlo. Přitom ty jednotlivosti mne fascinovaly určitou uhrančivostí, trefně definovanými pravdami (jakoby definitivními), určitou lehkostí. Ale není ani určeno, komu je text adresován - chvíli to vypadá jako dopisy, chvíli zápisky - a opravdu velmi snadno člověk podlehne tomu, že jsou to asi zápisky duševně chorého člověka, který je izolován v nějakém zařízení. Protože i duševně chorý má záblesky geniality a najednou zformuluje něco, o co se pokoušeli filozofové tisíc let, do pregnantní věty. Takových několik momentů tam je.
Ale že bych na základě této knížky měl podlehnout Rilkovu kultu, nebo že bych ho (jako Stefan Zweig) označil za největšího myslitele přelomu 19. a 20. století, to skutečně ne. Nevím ale, jaký je básník.
To nejlepší z Komenského: Obecné porady o nápravě věcí lidských
Jan Hábl
Doporučuji všem, kteří se chtějí dostatečně podrobně seznámit s myšlenkami našeho Velkého učitele. Ono v originále nebo té starší češtině se to těžko čte a tady autoři udělali tu práci za nás, línější, a jeho Nápravu vzali a "přeložili" ji do současného jazyka. A co víc, dokonce ty jednotlivé texty a myšlenky aktualizovali tak, že je uvedli do nám známých dnešních kontextů. Roztřídili je, seřadili a vlastně překlopili celou Komenského Nápravu do takového návodu pro dnešní život. A je opravdu velmi překvapivé, jak aktuální ty jeho myšlenky jsou, jak jsou skutečně "všeplatné" a když se odmyslí ten náboženský kontext, tak je to skutečně taková "Bible" běžného života - jak žít spořádaně, čestně, vroucně, autenticky, s vnitřním směřováním. Takže moc díky autorům, že Komenského "předžvýkali", čte se to jako máslo.
V paměti a v srdci
Čestmír Jeřábek
Čestmír Jeřábek nepatří sice k nejznámějším osobnostem české literatury, ale myslím, že i kdyby nic jiného nenapsal (a že napsal celou řadu románů, některé reflektují zážitky vojáka první světové války, jiné jsou generační výpovědí apod.), že si zaslouží úctu. Podle těchto vzpomínek to byl člověk zapálený pro literaturu a její kultivaci, na všech frontách (zejména jako divadelní recenzent mj. do Lidových novin) estetických, organizačních se snažil, aby se jeho generace měla jak vyjádřit ke světu. Spoluzaložil Literární skupinu, což byl "protispolek" konzervativně smýšlejících a starších Kola moravských spisovatelů, a podílel se mj. na založení časopisu Host. To jsou zrovna moc pěkné kapitoly, v nichž líčí, jak se skupina dávala dohromady, jak se hledal název pro časopis, jak se snažili semknout pod jedním názorovým manifestem, ale jak se to vlastně dařilo těžko. Cenné na jeho vzpomínkách je, že byl skutečně u všeho podstatného, co se během první republice v Brně na poli kultury dělo. Vzpomíná na pokusy E. F. Buriana zřídit experimentální divadlo také v Brně (nevyšlo to pro nezájem diváků a příliš avantgardní pojetí), na Jindřicha Honzla, který po odchodu z Osvobozeného divadla pozvedl úroveň Národního divadla v Brně, na všechny spolubásníky a literáty (Chaloupka, Chalupa, Blatný, Arne Novák, Jiří Mahen apod.), na kavárny, v nichž se všichni potkávali a kde to kvasilo. nezapomíná přiblížit ani rodinné a soukromé poměry, cesty do zahraničí a pokračující společenské problémy, až do obsazení republiky nacisty. (Vzácně) sebekritický je i ke svému vlastnímu dílu, které se s velkým ohlasem příliš nesetkávalo.
Jeho vzpomínky jsou hojně citovány literárními historiky a vědci, protože málokdo takto vylíčil pozadí literárního života a provozu první republiky, je to na úrovni nakladatelů Firta nebo Pilze, kteří také odhalují zákulisí tehdejší kultury. Zážitek z četby se mi propojuje se zážitky ze Seifertových Všech krás světa, je tam řada společných momentů (Wolker, vzpomínka na Teigea, Paříž, Osvobozené divadlo apod.), i když Jeřábek není tak lyrický. Za velmi cenné považuji jeho konkrétní vzpomínky přímo z bojů ve slavné bitvě první světové války na Piavě.
Nedávám úplně pět hvězdiček, protože sice se to četlo pěkně, ale v druhé půli už to začalo sklouzávat spíše k takovým výčtům a ztratilo to určitý vypravěčský švih, jaký to mělo na začátku. Ale je pravda, že poslední kapitola, literární sen přímo z piavského bojiště, to zase vrátil na koleje. Doporučuji každému zájemci o literaturu a nejen moravskou.
Tři dni
Maxim Gorkij (p)
Upřímně, bál jsem se, že půjde o jurodivou propagandu. Musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Když pominu fakt, že kniha vyšla jako první svazek sdice románů v Nakladatelství Svazu přátel SSSR, text je označen za román (104 strany!), a že doslov je komunistický blábol, tak je to docela pěkná povídka. Mladý muž se chce v životě zařídit po svém, ale má despotického otce, který ho nutí, aby po jeho smrti převzal mlýn. A mladík přemýšlí, jak to udělat, aby nebyl jako otec, jak by mohl vycházet přítelsky a pozitivně se svými sousedy, nicméně je již poznamenán "stínem" svého otce, o kterém se na vesnici ví, jaký je pruďas a vlastně zlý člověk. A abych nespoileroval, je to dobrá výchozí situace, protože za ty tři dny, během nichž otec opravdu umře, se všechno v něm změní a projde si skutečně vnitřním peklem. Je to tedy pozoruhodná psychologická sondička do ruské vesnice, bez jakýkoliv náznaků budoucího budovatelství a nic tam skutečně nesměřuje k vítězné revoluci. Je to osobní drama mladého člověka, který vůbec neví, co si počít s vlastním životem. A napsané je to vlastně docela pěkně, ani to nepůsobí příliš archaicky.
Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Jestli to někdo s češtinou uměl, tak to byl Vančura. Jeho čeština nepopisuje situace, ale rovnou svojí melodičností nastoluje i atmosféru - a protože je květnatá, pro baladické příběhy se nesmírně hodí. Jakoby se Vančura nevymanil sám ze středověku nebo z vln dávných dob. Vždyť takhle píše i Rozmarné léto i Obrazy z dějin národa českého... Zkrátka Marketa Lazarová je jeho vrcholné dílo, s tím se nedá nic dělat. Je to plastický obraz středověku, který se Františku Vláčilovi podařilo vyjádřit úplně stejně intenzivně, taky se na něj dokázal naladit. Síla příběhu je v té proměňující se dynamičnosti, dramatičnosti a v tom, že titulní hrdinka se stává částečně obětí své doby. Je v tom vše - láska, zrada, vášeň, smrt, všeho jakoby se Vančura dotýkal nějak bazálně, základně, jako by sahal někam ke kořenům civilizace. Opravdu magické dílo.
Anežka Přemyslovna
Jaromír Mikulka
Další díl Slova k historii, což byla bezvadná edice. Kromě vyloženě ideologických kousků už v názorech autorů probleskovaly alternativnější pohledy, což asi souviselo i s perestrojkou a mírným uvolňováním. Tenhle případ je o Anežce, která záhy byla svatořečena.
Bitva na Vítkově
Miloslav Polívka
Měl jsem vždycky rád edici Slovo k historii a mám všechna čísla. Oceňoval jsem vždycky tu míru stručnosti a popularizaci, zároveň ale odbornost. Bylo to takové osvěžení v tom konci normalizace. Samozřejmě, že dneska toto téma opanoval Petr Čornej, fantastický vypravěč, takže proti jeho porevolučnímu dílu toto pouze bledne. Ale v danou chvíli to bylo dobré, protože to nebyl jen čirý heroismus.