Apo73 komentáře u knih

Škoda, že databáze knih nemá 10 hvězdiček a nebo 10 klobouků. Všechny bych je smekl najednou.
Bohužel se mi do včerejška nepodařilo sehnat "první díl", na všech antikvariátech i trzích knih je 20 čekatelů, (už mi ale jede Zásilkovnou - jdu si načnout víno!), takže jsem přečetl nejprve "druhý díl". A je to hluboký zážitek.

Tak předně je to zhmotněný zázrak, že jeden člověk udělá práci za všechny Ústavy a vysokoškolská pracoviště zabývající se dějinymi umění (a jejich ostuda). Podpořeno dvěma granty paní Bartlová prostě sedla a zgruntu napsala dějiny oboru, kterému věnovala celý život. To je první gratulace - jak jí, tak oboru - protože absence takovýchto souhrnných reflexí je příznačná pro mnoho oborů, i v tom, ve kterém pracuji já.
Dále je úplně fascinující, jak komplexní dílo to je. Nemyslím jen co do informací, připomínek různých osudů lidí, děl, konferencí, výstav, knih, katalogů apod. Hlavně v té rozmanitosti, jakou "měkký obor" dějiny umění byly a jsou, a jak si budovali (snažili si zachovat-přežít) svoji identitu (a smysl) i v době normalizace. Všechny ty oficiální proudy, alternativy, šedá zóna, samizdat, StB, udavačství, překupnictví s Malevičovými obrazy, dále ty různé způsoby řízení institucí, prověrky - očista po "Poučení", zničené a naopak nabubřele rozkvetlé kariéry, různost promýšlení vztahu umění k realitě, ale také k moci, koncepce a antikoncepce! Bartlová je mistryně v pronikavosti formulací strašně složitých a dynamických jevů, její charakteristiky normalizace jako takové, habitu vědeckých pracovníků té doby, vůbec toho, co to znamenalo ne ZASTÁVAT, ale zejména ZAUJMOUT POZICI v dané situaci nebo době, to lze doporučit každému, kdo se o tuto dobu zajímá jako skvělý text. On totiž není odsuzující, jednostranně charakterizující. Autorka naprosto přesvědčivě dokládá, jak byla normalizace proměnlivým dvacetiletím, které na poli oboru dějiny umění se různě proměňovala, "vlnila", tu posilovala, tu se propadala, jakou zásadní roli hrály osobnosti, lterý jej řídili, ale stejnou i ti, kteří s ní nesouhlasili, jak to všechno nebylo vůbec jednoznačné. Samozřejmě, když pan Jaromír Neumann je odsouzen za zneužití své expertní výsadní pozice (a nepomůže mu ani spolupráce s StB), to je jasný kriminální příklad. Ale pak je celá paleta dalších podob účasti v oboru, která je tak pestrobarevná, že se zdá, že se to nedá vůbec popsat ani vyjádřit. A Mileně Bartlové se to podařilo.
Zkrátka zůstávám ohromen, jak je možné do jedné knihy dostat všechnu tu dynamiku normalizace. Výhodou je, že obor dějiny umění nepatřil pro normalizátory ke strategickým, a mohl si dovolit různé "ostrůvky pozitivní deviace", mohl žít a přežívat, mohl spolupracovat i oponovat. Tento "příběh" Bartlová zachycuje dokonale.
Nejsem historik umění a nikdy jsem do tohoto oboru nepatřil. Proto neumím posoudit, jakou pozici zastává sama Bartlová, jestlo tato kniha obor "rozzuří" nebo naopak si také takto "vydechne", jako teď já. Neumím s bartlovou nesouhlasit a polemizovat s ní, nemyslím věcně (to určitě ne), ale ani po interpretační stránce. Mám ale za sebe pocit, že se pokusila o maximum, jak zůstat nad věcí, jak se povznést nad možná osobní soudy a pokusit se OBHLÉDNOUT obor z maxima možných perspektiv, aby zůstal čtenářský dojem nezaujaté komplexnosti.
Však se kniha také v podtitulu jmenuje Nemožnost myslet celek - což není rezignace autorky, ale přesné vyjádření pocitu oné komplexnosti, která je neuchopitelná. Kapitola, která se jmenuje Témata a přístupy působí velmi roztříštěně a člověk už by chtěl vytknout, že tu Bartlová neumí skončit, protože má několik konců. Ona ale má ta kapitola také podtitul "mapa souostroví", což je naprosto přesné. Je to jakási drť možností, jak ještě promýšlet a jak se chovat v dějinách umění, jak je prožívat.
Takže milá paní Bartlová, přestože se neznáme, poklekám, směkám 10 klobouků a děkuji za nesmírně inspirativní a pronikavý text, který lze po všech Všech jiných skvělých dílech považovat za opus magnum.

Myslím si, že jsem značně zkušeným čtenářem a i otevřeným nejrůznějším provokacím, novátorským postupům nebo myšlenkám. O to víc mě samotného překvapuje, jak jsem se zcela minul s touto knihou W. Faulknera.
Číst se to vlastně nedá, pokud si hned nezačnete dělat nějaké schéma postav, které tam vystupují a jejich základní charakteristiky (např. barva pleti, příbuzenský vztah atd.), a to ještě tak, že je musíte vyrozumět z dialogů, které mají hned v první kapitole několik vrstev. Jinak je člověk ztracen. Druhá kapitola klame tělem, je jakoby nej"tradičnější", kdy máte pocit, že už se máte čeho chytit, ale to už ve třetině této kapitoly skončí. No a tak dál a poslední kapitola je jakýmsi doplňkem, do kterého vkládáte veškeré naděje, že se řada věcí a vztahů objasní a ono neobjasní (tedy mně).
Takže jak s tím naložit sama v sobě (potažmo v hodnocení zde)? Zvolený způsob vyprávění je vyloženě anti-čtenářský. Kdo čeká, že se poveze na nějakém ději, nepoveze. Faulkner využil nejrůznějších způsobů, jak to čtenářovi ztížit (vrstvy, kurzívy, nedořečené věty, dialogy, které se nevyvíjejí ve své logice atd.) - PŘESTO nemám pocit, že by to byla póza nebo manýra. Tedy po prokousání textem musím říct, že ve mě nezůstal pocit podvodu, falše nebo "cochcárny" na efekt. Nějakým způsobem ten složitý vypravěčský způsob souvisí se složitou situací postav a jejich myšlením.
Stejně tak bych ocenil i to, že se Faulknerovi podařilo napsat knihu, která není hodnotící, která nechává skrze vpodstatě nedramatičnost (až na pár drobných výjimek - pěkná situace s holčičkou, kterou jedna z postav chce doprovodit domu, ale je zatčena, že zneužívá děti) a zalhcení dialogy o běžnostech jakoby před očima čtenáře VYVSTAT celou situaci rodiny/rodu, což se určitě diametrálně odlišuje od POPISU nebo VTAŽENÍ lineárním vyprávěním do situace rodiny - jak by to bylo obvyklé, třeba v psychologické próze. Takže tady se propouje ta forma se záměrem, který vede k tomu, že člověk získá POCIT SITUACE. A ta není dobrá, rodina se zmítá v čím dál větších problémech, a ještě v tom hraje velkou roli ta segregace černochů (zde "černoušů"), která je typická pro jih Ameriky dvacítých let.
Takže dávám tomu jen dvě hvězdičky, protože jsem si to neužil. Byla to sakra práce to přečíst, na druhou stranu oceňuji novátorský přístup, který v dějinách literatury má asi důležité místo. Ale já to zde hodnotím jako čtenář a teď si jdu přečíst něco jednoduššího.

To je skutečně objev. Syn autora v doslovu píše, že to byl vlastně ztracený rukopis a že při stěhování ho náhodou našel, i když věděl, že jeho otec knihu v průběhu jeho dětství. Takže ano, osudy knih, domů, hor a lidí na nich žijících jsou různé.
Ten objev spočívá hlavně v tom, že to je klenot. Ve všech aspektech! Nádherný jazyk, který je archaizující, ale není to póza, je ryzí a upřímný. Není to stylizace, že by si autor "hrál" na staré časy - on je žil. I když sám to napsal v 60. letech 20. století, děj se odehrává o sto let dříve, v době bitvy u Hradce Králové. To by svádělo k rádoby staro-romantizujícímu stylu, ale já mu věřím. Věřím mu, že to vnitřně prožíval, že se mu podařilo vcítit se do mentality a situace svých předků, neboť příběh sestavil z vyprávění jeho babičky a tradovaných událostí. Kdybych měl text stylově přirovnat, tak je to něco mezi Karolinou Světlou, Aloisem Jiráskem a Karlem Klostermanem.
A pak je aspekt samotného příběhu. V jeho jednoduchosti se skrývá neuvěřitelná síla, je opravdový, vrostlý do horských strání, lučin, pasek, mezi horské boudy, je to příběh lidí, kteří jsou propojeni autenticky se svým prostředím a nezaznívá tam ani trochu neupřímnosti nebo falše. A těžké zkoušky a velké dilema, které hlavní postava řeší, je zcela uvěřitelné a bylo mi spolu s ním až ouzko, jak tohle vyřešit. Čtenář mu přeje to nejlepší, protože se s životem dovede rvát, a drží mu palce, aby to dobře vyřešil.
A poslední aspekt je ten, který zmiňuje např. witiko. Dokumentární hodnota, jak se Gerstnerovi podařilo skrze příběh dostat se do horských chalup k různým rituálům, ať už mimořádným, tak každodenním, do atmosféry přirozeného lidského kontaktu lidí, kteří se spolu léta znají, vzájemně si pomáhají, ctí různé hodnoty, společně se brání různým nepravostem (nejen od pánů z města Jilemnice nebo Jičína, ale i nepoctivým horalům - například zlodějům a pašerákům), prožívají společenství vroucně, prodchnuti vírou, ať už jakoukoliv.
Zkrátka tuhle knížku jsem koupil téměř omylem, úplnou náhodou v Krkonošském muzeu KRNAPu ve Vrchlabí (které jako takové doporučuji), a zaujala mě na první pohled. Jsem šťastný, že nás náhoda svedla dohromady, okamžitě ji dávám do své knihovny regionální literatury na jedno z nejčestnějších míst. Jako Šumava má svého Klostermanna, Krkonoše mají svého Gerstnera (Erlebacha). Čirá radost.

Malý citát:
"Hukot Cedronu (řeka) vzbudil odezvu. Milenec volá po milence v touze po splynutí a milenka spěchá tanečními krůčky a stele mu lože svatební. Jizerka (řeka) přiběhla ze strání pod Zlatým návrším a otevírá Cedronu svou křehkou náruč. Svíjí se rozkoší na poduškách ze skal a z hrubého písku a v milostném roztoužení si pohrává s pruty, s odchlíplými smotky kůry a s křovinami kdesi pod Mísečkami urvanými. A pak dochází ke spojení, krutému a vášnivému a perličky vody a bílá pěna stříkají od zmítajících se vodních proudů. Ubohý Cedron. Netušil, že stejně vášnivě se Jizerka již oddala nesčetným milencům od Kotle, z Lysé hory i z Vrchů od Vítkovic. I s nimi skotačivě vířila v tůních u starého Mlýna v Hutích, mezi balvany pod Babou a v Rokli, kde roztočila vášnivým tokem své krve těžké kolo Janova mlýna, napojila se vodou z křížlických studní, zahučela do lesů v Zákoutí a nyní vstřebala do sebe stejně prudkou mízu Cedronu. A dál spěchá k nížinám, k míru a klidu, k smrti v náručí silnější sestry Jizery. Stane se tak nad Sytovou, aler to dříve ještě musí spláchnouti kal Hrabačova a části Jilemnice, jejíž světla se na zasmála, kdy jsou bloudil po žalských lesích."
Není to nádhera? Četl jsem to své přemilé ženě a ta konstatovala, že se musí z toho červenat.

Další krásná kniha od autorky. Vedle Vášně a Jak naštěpit třešeň další skvělý příklad, jak se dá pracovat s textem a způsobem vyprávění. Velmi mě zaujal doslov samotné autorky, která mluví o tom, že není třeba vyprávět lineárlně, protože tak nežijeme, ale spirálovitě. Spirálou se člověk zavrtává hlouběji a hlouběji do myšlení, ale taky do osudů. A to ona tady právě dělá a je to velmi dobrý přístup, myslím.
Přitom by to mohlo půdobit uměle a roubovaně. Když si ale její text přečetete, bavíte se, dokonce smějete, i když je to o velmi vážném tématu a vpodstatě je to trauma na celý život - adpotovaná dívka, která žije s bigotní katoličkou a přitom zjistí, že je sama lesbička - a církev ji (pochopitelně) vyobcuje. To není děj, to je jen rám, ve kterém se Wintersonová pohybuje s neuvěřitelnou lehkostí, přeskakuje, tu udělá piruetu, tu tam vloží paralelní příběh (třeba pohádku), tu si dovolí úvahu o tom, co po nás vlastně zbyde. Její styl je lehký, jakoby sebeironický, je pozorovatelka života, která si všímá detailů a vše vidí s nadhledem, přestože jí to mění osud.
Je to podivuhodná kombinace stylu, tématu a tempa, a jsem moc rád, že jsem si ji objevil.

No - Selský baroko mělo nápad, bylo vystavěné a mělo tah. Tohle je přemoudřele a přechytřele napsané, chybí tomu pokora a upřímnost. Je to drobátko vykalkulované (jakkoliv čachry s pozemky a boj s hydrou korupce je téma velmi dramatické a nosné) a psychologie drhne. (Jedině ty hajzlíci v zastupitelstvu jsou uvěřitelní, protože jsou to grázlové a jsou jednoduší.) Třeba Terezu bych dávno poslal do háje, myslím, že s ní nemá hlavní postava být. A hlavní postava zas neví, co se sebou (to často u Hájíčka), a místo toho, aby se vrátila k Bohuně, která má v sobě trochu živočišnosti a pravdivosti, naprosto uměle to udržuje s přepjatou hudebnicí. Skončilo to tak, že to možná vyhraje (za pomoci další bejvalky), ale sám si život zničil návratem do vztahu, kterýmu stačí tak málo, aby se rozbil. Takže je mi ho líto.
Porovnávám si v sobě tuto knihu se Hřbitovem snů od jiného jihočeského autora, Věroslava Mertla a to se skutečně nedá srovnat. Ta je chytrá, kompozičně zajímavá, a je zcela nejednoznačná. Člověk má nad čím přemýšlet a ještě si užije krásný jazyk. Tady mi přijde, že je to průměrný jazyk s průměrnou zápletkou, který si navíc hraje na intelektuální román, ale není jim. Bohužel.
Typickým příkladem přeintelektualizované pózy je název. Hraje si to na něco, co není.

Omlouvám se všem milovníkům Verneovek. Asi kdyby mi bylo 13, tak bych to zhlt a okouzlila by mě možnost projíždět se na moři pod pevninou, ten nápad vidět zase druhohorní přírodu, která se nikam nevyvinula a byl bych asi jako ve filmu Cesta do pravěku.
Přečetl jsem si to dnes, ve zralém věku a jen se mi potvrdilo, že fakt nejsem příznivce sci-fi. Nikdy jsem nebyl. Je to pohádka, trochu slátanina, jakkoliv se to tváří vědecky, jsou to vlastně jen fantazie. Uvědomil jsem si, jak se Verne vehnal do ústí, jak velmi těžko buduje cokoliv, co by připomínalo dramatickou situaci. Hlavní postava se maximálně chce pořád vrátit a nevěří panu profesorovi, ale jinak jim nic nehrozí - všechny ty plavby na voru, ohrožení příšerami po mě steklo jakoby nic, ani chvíli jsem se o postavy nebál, nedokázal mě pan verne vtýhnout ani trošičku do jejich psychologie a nakonec ani motivace.
Takže zůstávám milovníkem Karla Maye, jako jsem byl v dětství.

Dobrá kniha plná zasvěcených postřehů ze života běžné americké veřejnosti. Myslím, že by si ji měl přečíst kdokoliv, kdo má nějaké iluze o Americe - a to nijak neříkám proti, prostě žije se tam stejně obyčejný život jako kdekoliv jinde, a má svá specifika.
Líbilo se mi, že komentáře mají šťávu, jsou chytré a jsem rád, že jsem si knihu mohl přečíst.

Vynikajicí kniha! Zaprvé doporučuji zajít na výstavu Kubismus do muzea Kampa, protože tam uvidíte skvělá díla české moderny, právě ze sbírek Západočeské galerie v Plzni. A pak, když si zajedete do Plzně na výstavu o Josefu Šímovi, tak si tam kupte tuto knihu, protože to je vpodstatě katalog k té výstavě na Kampě.
Skvěle vypravená publikace, autorka prochází unikátní kolekci, kterou se podařilo řediteli (zejména tomu) Oldřichu Kubovi nasbírat a je to vlastně doklad toho, jak důležití jsou lidé, kteří jsou koncepční a mohou svojí erudicí i organizačními schopnostmi ovlivnit třeba chod nějaké instituce. Kuba založil fakticky skvělou sbírku českého moderního umění, a zde prof. Pomajzlová prochází jednotlivé řezy, jak je možné se na tuto sbírku dívat. Skvěle, skvěle!

Paní Horáčkové patří všechny hvězdičky a kdyby jich bylo 10, tak klidně 11. Je to olbřímí práce, kterou si s tím dala, udělala desítky rozhovorů, kontaktovala desítky lidí, a sepsala velmi podrobný životaběh Václava a Kamily Bendových. Co jsem vytýkal monografii o F. Krieglovi (i tady se knihy a příběhy propojují), tedy neúměrnou podrobnost a přílišnou detailnost v líčení, která může být až na škodu, tak tady to musím zopakovat. Myslím, že by se v knize dalo škrtat, člověk se musí opět spíš brodit, než plavně plout. Nicméně, to může být jen můj osobní čtenářský dojem a nemusí ho nikdo sdílet. Je to kniha napsaná bravurně.
Proč jsem jí nedal všech 5 hvězdiček? Tady to prosím berte jako můj ryze osobní a pamětnický postoj, se kterým se možná mnoho z dalších čtenářů (a komentátorů zde) neztotožní. Osobnost Václava Bendy, jakkoliv byl odvážným a podstatným mužem českého disentu, jsem nikdy nepovažoval za tak důležtou osobnost českých novodobých dějin, aby o něm musela vzniknout takto mohutná publikace - například srovnatelná s nesrovnatelně podstatnějším Krieglem (když už jsem ho zmínil). Je určitě důležitým "dramaturgickým klíčem" pro náhled do praxe Charty a perzekuce komunistickým režimem, ale třeba (pro mne) daleko výraznější a důležitější postava, Otka Bednářová (která má za sebou i nesmazatelné autorské dílo!), "se dočkala" sice skvělé, ale jen drobné knížečky od Jarmily Cysařové Nemohla jsem jinak. To je podle mne vedle Bendy opravdu neadekvátní. Navíc z počátků 90. let si ho vybavuji jako nepříliš přesvědčivého politika, který neuměl pořádně mluvit, tvářil se stále nešťastně a byl pro mne na úrovni v knize zmiňovaných D. Kroupy, P. Bratinky a dalších, kteří tvořili spíše okraj české politiky. Takže omlouvám se toto hodnocení všem nadšencům, kteří považují tuto bichli za splacení dluhu - považuji tuto skvělou monografii rozměrem a hloubkou ponoru za neadekvátní významu pana Bendy. Promiňte.
Tím ale nepopírám, že onen "dramaturgický" klíč, jak nahlédnout pod pokličku disentu a perzekuce, je skvělý. V bytě na Karlově náměstí se opravdu leccos ukulo (včetně VONS) a je prokazatelné, že polistopadová elita s V. Bendou nějak stále počítala, resp. měl její respekt. Takže je to portrét spíše muže v pozadí, a jeho ženy a ano, jejich vzájemné lásky a neuvěřitelné vzájemné podpory.
Za úplně nejzajímavější kapitoly považuju ty, které se týkají formování OF a štěpení na další strany. Tam je krásně vidět, jak chaotická atmosféra to byla, jak se teprve tam a v tom ukazovalo, kdo co jak skutečně myslí. S úplným napětím jsem v Horáčkové textu četl, jak se rodila naše demokracie, jak těžký porod to byl a nepřekvapuje mne, že V. Klaus si na některé věci už moc nepamatuje (Bendova podpora po "Sarajevu").

To je formotvorná kniha. Je to žánr sám pro sebe - kombinace neobyčejně lidským, tedy humanistických a zároveň kriminálních (detektivních) příběhů vyprávěná velmi civilně, překrásnou češtinou, inspirovala řada dalších autorů. Například Jiří Marek (autor Hříšných lidí města pražského) o sobě prohlašoval, že by chtěl být novodobým Čapkem. Tady se to zrovna potkalo a myslím, že se mu to povedlo.
Dívám se do svého čtenářského deníku z gymnaziálních let, kde jsem si popsal všechny povídky, jejich děj i jejich pointy a vidím to znovu před sebou. Drobní podvodníčkové, zlodějíčci, dilema soudce, nález peněženky s falešnými penězi, , rozluštění staré historické záhady, zmizení herce Bendy, člověk, který po té, co mu někdo rozbije okno, přemýšlí, jestli má nějaké nepřátele a přijde na to, že v životě určitě spoustě lidí ublížil, ukradený kaktus, ukradené miminko, ztracená noha (dřevěná)... Čapek je mistr v drobnokresbě, dokáže jít do nitra člověka a zároveň s takovým milým apelem přimět i čtenáře, aby se obrátil i do sebe. To, co zažije hrdina Vražedného útoku, kdy zjistí, komu všemu ublížil, to je skvělá psychoterapie a doporučuji každému.
Vidím, že jsem povídky dočetl v březnu 1989. A ty, které se mi vyloženě líbily, jsem si označil hvězdičkou. Když to teď probírám, uvedu Modrá chryzantéma, Věštkyně, Tajemství písma, Ztracený dopis, Ukradený spis 139/III, odd. C, Básník, Pád rodu Votických, Šlépěje, Zmizení herce Bendy, Vražedný útok, Čimtamani a ptáci, Ukradená vražda, Historie dirigenta Kaliny, Balada o Juraji Čupovi, Soud pana Havleny, Jehla, Telegram, Muž, který nemohl spát, Sbírka známek, Obyčejná vražda. Poslední věci člověka. Teď, po 37 letech velmi oceňuji filozofickou Šlápěj a snad nejvíc vůbec Sbírku známek, která mě vždycky dojme. To je takový průnik do klukovské duše a do zmařeného života, že to je opravdu geniální! Klaním se, klekám a smekám, pane Čapku!

Dívám se do svého čtenářského deníku z gymnaziálních let: Je to prostě klasika. Rusko v období kolem roku 1775, v době tzv. Pugačevova povstání. Je tam vše, co má být - souboj, láska k Marje Ivanovně, Bělogorská pevnost, tresty smrti, vyhnanství... Marja jede do Petrohradu a tam prosí u carevny a ta mu nakonec test promíjí. Evidentně se mi tehdy tato kniha líbila, souhlasím s tím, že má spád. Navíc je to jediná kniha, kterou jsem četl také v ruštině.

Dívám se do svého čtenářského deníku z gymnaziálních let: Alois Jirásek je spisovatel, kterého jsem si oblíbil. F. L. Věk II navazuje na první díl a odehrává se v době po smrti císaře Josefa II. Člověk se díky Jiráskovi ocitá v době, kdy Prahu navštívil Mozart a skrze jeho vidění (a vztah s Márinkou Snížkovou) se je možné vžít do pocitů mladého člověka, který se hledá a hledá i svoje místo v životě a ve vlasti. Jirásek skvěle kombinuje fikci s reálnými postavami (nejen Mozart, ale i Thám, Kramerius, Held), dokáže skvěle vylíčit atmosféru nejen Prahy, ale i Dobrušky. "Jaképak manželství, jakápak byla doba po tomto prvním úsvitu, jaké v ní zklamání a radosti, jaké zápasy i utěšení, toť už jiná historie..."
Dočteno 28. 12. 1988.

Dívám se do svého čtenářského deníku z gymnaziálních let: Kniha se mi líbila. Hugo na jedné straně líčí velice podrobně prostředí a na druhé dovede velice poutavě zaujmout čtenáře v klíčových a zvratových situacích. Velice často srovnává: "Zápas děla s dělostřelcem, boj hmoty s rozumem, souboj věci s člověkem."
"Vznášel se nad ní příšerný polibek smrti."
"Kdysi sem páni zavírali své nevolníky, teď sem nevolníci zavírají své pány."
Dokud budou škrabáci, kteří čmárají po papíře, budou i ničemové, kteří vraždí; dokud bude inkoust, budou kaňky, dokud bude lidská tlapa držet husí brk, budou rozpustilé hlouposti plodit i hlouposti kruté. Knihy plodí zločiny."
"kdyby tu všichni přítomní leželi mrtví v rubáších, nebylo by hlubší ticho."
Dočetl jsem v roce 26. 11. 1988.

Přehledné, jednoduše sestavené a jasné. Mukařovský je tu prezentován v nejlepší formě. Nelze k tomu co dodat. Každý, kdo se zajímá o estetiku, o poezii i prózu, musí si to přečíst. To se prostě nedá nic dělat. Hlavně, aby nikdo neobjevoval již Mukařovským objevené.

To není dobrá kniha. To je VELMI dobrá kniha. Má jedinou vadu - je zbytečně moc podrobná. Někdy má člověk pocit, že už Groman čtenáře nevede Krieglovým životem, ale brodí se s ním. Informacemi, daty, citáty, souvislostmi. Naštěstí Groman ukazuje stále, kde našlapovat a kudy cesta vede dál, takže se člověk neztrácí.
Kromě této "vady" musím říct, že je to strhující čtení. Krieglův život je strhující, obsahuje v sobě tolik proměn, tolik mezních situací, že to je skutečně námět na román nebo na dobrý film. A vůbec to není jen "o tom hrdinovi, který řekl "ne" Brežněvovi", to je jen jakési vyústění celého jeho života. Z Gromanova líčení to vypadá, že byl vždy principielní. Ať už ve Španělské válce, kde si ale dokázal skrze svoje lékařské a organizační schopnosti zajistit velké renomé, a pak v Asii také, ale pak i ve své aktivní roli v únoru 1948, kterou mu kritici nemohou zapomenout. Je zajímavé, že Kohoutovi je vše odpuštěno, přitom Kriegel byl podle mého méně fanatický v počátcích budování komunismu - protože měl "své" zdravotnictví. že se choval autokraticky, že na něj byly stížnosti - no nedivím se, člověk, který zažil Španělskou válku jako lékař, byl na misi v Barmě, se musí rozhodovat rychle a přebírá všechnu zodpovědnost za lidské životy. Takže když se pak ujme náměstkování na ministerstvu, musí to lítat po jeho. Tím ho neomlouvám, ale rozumím jeho postoji a energii, se kterou se do všeho vrhal. A rozumím i jeho postoji, když ho na konci kariéry (a on věděl, že svým odmítnutím podpisu jeho kariéra fakticky končí), rozhodl, že zůstane u principu. To nebylo hrdinství navenek. To byla prostě pozice, to byl ukázaný prst na všechny, co to podepsali.
Groman výborně píše, má to švih (i když škrtání by tomu prospělo) a oceňuji nejvíce, že se jasně i vůči Krieglovi vymezuje. Není to adorační kniha, je to sukus o člověku, který moc dobře věděl, co přichází a nechtěl to podporovat. A tak za to pykal, až do konce života. (Historka s urnou a pískem je téměř obludná.) Gratuluji!

Poněkud nesourodá kniha, pelmel - několik esejů, přednášek a pak dvě dramata. To mi přijde koncepčně velmi neuchopené.
Na druhou stranu každá část samostatně je velmi inspirativní a silná. Za nejsilnější považuji titulní vzpomínky Jeden a půl pokoje, který brilantním způsobem a s určitou lehkostí rekapituluje život v Sovětském svazu se všemi jeho absurditami - přitom se mu nevysmívá, je to autorův život, dotýká se v něm zásadních otázek života a kdybych někdy byl schopen něco takového napsat, to byl byl opravdu šťastný. Skvělá pasáž o rodičích, které už nemohl po své emigraci do USA navštívit:
"Až na to, že jsem jim nemohl být ku pomoci ve stáří; až na to, že jsem nebyl u nich, když umírali. Neříkám to ani tak z pocitu viny, jako z poněkud egoistického přání dítěte sledovat své rodiče ve všech obdobích jejich života; neboť každé dítě tak či onak opakuje cestu svých rodičů. Mohl bych namítnout, že konec konců každý se chce od svých rodičů dozvědět něco o své budoucnosti, o tom, jak bude stárnout; a že se od nich chce naučit i té poslední lekci: jak umřít. Třebaže člověk nic z toho nechce, ví, že se tomu od nich naučí, třebas nevědomky. "Budu vypadat stejně, až zestárnu? Je tato srdeční - nebo kterákoli jiná - vada dědičná?" (s. 101)
Jojo.

To bylo tak. Šli jsme se podívat na novou expozici v Muzeu hlavního města Prahy a odešli jsme tak znechucení, že jsem si musel spravit náladu. Na Světe knihy jsem zakoupil knihu Praha - sounáležitost s moderním městem, která mi přišla jako originální nápad. A musím přiznat, že ten klíč je skvělý.
Kniha vypráví dějiny města skrze 5 příběhů konkrétních lidí, kteří se k Praze nějak vztahovali. Karel Vladislav Zap napsal v průběhu národního obrození českého průvodce městem, a ačkoliv se nedostal mezi nejvýznamnější spisovatele, celým svým životem se snažil dostat mezi obrozeneckou literární elitu. A prochodil Prahu křížem krážem. To je čas přibližně od revolučního roku 1848 do konce století. (kapitola Německé město) Pak štafetu přebírá Egon Erwin Kisch, který je ze všech hrdinů knihy nejznámější, a který prošmejdil všechny pajzly, bordely, věznice, dělnické kolonie za Prahou, seděl u všech možných soudních procesů a psal o tom reportáže a fejetony. A trochu tím unikal svému židovství, svému vykořenění, a vlastně přibližoval Prahu jinou než jak ji jako mýtus budovali obrozenci. (České město). Dalším hrdinou je tesař Vojtěch Berger, homo politicus, který navazuje na Kische, jako mladík vstupuje do sotva založené KSČ, je aktivní, manifestuje, bývá zavřen ve vězení a prožívá Prahu revoluční. (Revoluční město). Štafetu vyprávění přebere herečka česko-německo-židovského původu, která si v 50. letech "užije". co to je být dcerou popraveného otce (v rámci procesu se Slánským), přesto v 60. letech vystuduje herectví a hraje v alternativních scénách - a po začátku normalizace samozřejmě je vůbec ráda, že může nějaké povolání vykonávat. Ta se dožije i revoluce 1989. (Komunistické město). A nakonec přichází vietnamská Duong Nguyen Jirásková, která reprezentuje kosmopolitní Prahu, je představitelem oné "1 a půlté" generace vietnamských imigrantů, prožívá své dětství v SAPĚ, je populární na sítích. (Globální město).
Zkrátka tento přístup umožňuje skrze tyto příběhy prožít proměny města - vše je líčeno v souvislostech i rozvoje města (Křižíkova fontána, asanace, tramvaje, vznik Velké Prahy, metro....), takže je to skutečně výživná historie Prahy, ale živá. (Na rozdíl od zmiňované expozice v Muzeu hl. m. P., ale to sem nepatří, chápu.)
Jedinou vadou na kráse je to, že to napsal americký historik, který samozřejmě musí americkému čtenáři vysvětlovat věci, které jsou Čechům, notabene Pražanům známé. Tady jsem se celou dobu bál, aby to nebyl líbivý intelektuální povrchový koktejl, ale musím ocenit, že nebyl. Muselo být i pro nakladatelství těžké takový text přeložit a přizpůsobit českému čtenáři. Například si dali práci s dohledáváním původních zdrojů pro citace (chvályhodné!). Celou dobu jsem ale přemýšlel, jestli slovo "sounáležitost" je přesně to, co autor myslel. Myslím, že ne. Spíš by se hodilo slovo "přináležitost" nebo "idetifikace s...". Sounáležitost působí trochu uměle a roubovaně.
A na závěr: redaktorům unikla jedna drobnost: na str. 277 se mluví o České televizi v roce 2005 jako o "státní televizi". Američanovi se to tak může jevit, protože koncept médií veřejné služby v USA není, ale český redaktor by toto měl odchytit. A nebo když si chvilku počkáme, třeba už to špatně nebude... Bohužel.

Ano, Wolker a možnost tady sledovat jeho vývoj od jinošské senzitivní poezie k upřímné poezii věcnosti, samozřejmě s přídechem levicového přitakání chudým, dělníkům a lidem na okraji nebo v nějaké rozhodné životní chvíli. A ještě přes balady, které odkazují na Erbena a na Nerudu.
Co ale oceňuji na této knize nejvíce, je to, že jde o ediční a editorský počin. Tady je třeba upozornit na Vladimíra Macuru, který je sám vynikající spisovatel a esejista, který uchopil Wolkera vlastně netradičně. V souvislostech.
V průběhu Wolkerových textů se objevují vzdáleně související verše dalších autorů jeho generace, kteří na něj buď reagují, nebo rozvíjejí podobný motiv nebo dokonce podobným způsobem. Nebo se tu a tam objeví citace z dopisu, kterým třeba Wolker charakterizoval právě danou báseň. Je to skvělý způsob, jak pomoci Wolkera trochu blíže pochopit. A pak je výborná Macurova studie a jakási dokumentární část zachycující Wolkerův život skrze různé citáty jeho nebo jeho maminky nebo jeho přátel.
Zkrátka tato kniha je editorským počinem, řekl bych příkladným. A to navíc nedělá z Wolkera už vrcholného komunistického autora, už si může dovolit tuhle rétoriku rozředit a daří se jí to skvěle.
"Prosekávám se k epice. Zdá se mi, že dnešek ji chce. Je přesycen nadvýrobou lyriky. Je přesycen určitým člověkem, který mluví stále jen o sobě. Vím: básník sám bude vždy nejmocnější složkou svého díla, ale pokládám za důkaz síly a statečnosti, - dovede-li život (děj) své básně vynésti za sebe. Lyrika je stav a epika je čin." To napsal Wolker A. M. Píšovi 1. 7. 1921.
Osobně jsem měl u Wolkera vždycky otázku, podobnou jako u Štefánika. Kam by se vyvíjeli, kdyby nebylo jejich mladistvé smrti? Dospěl by Wolker skutečně v komunistického básníka, třeba po roce 1948? Nebo by šel Nezvalovou cestou, který to s režimem "uměl"? Nebo by se ocitl v šiku principelních odpůrců jako byli Zahradníček či Bedřich Fučík? Toť jsou jen otázky jako balónky vypuštěné do prostoru.
Má bolest tvrdá je, a proto nelze mi
ji v slzy rozpustit a jako z lázně vstát.
tak strávit nutno bol jak chléb se sazemi
a v krvi proměniti v nový, prudší hlad.
Své srdce zrubané a dané na pospas
do tubů stiskni, - ať ztuhne v rudý nůž!
Jediný jen je lék, jimž uzdraví se muž:
čas.
(Hoře, s. 174)

Velmi podceňovaná kniha, která se dá v antikvariátu sekhnat za 29 Kč. Přitom je to exkluzivní výběr citátů různých malířů, ale nejen citátů, ale jejich textů, odpovědí z různých rozhovorů a tak a to vždy s ohledem na specifičnost jejich vidění světa a přístup k tvorbě. Pan Lamač si s tím musel dát strašně práce, je to vynikajicí konvolut, a každá z kapitol je vlastně inspirativní - už jen tím, že s malířem třeba člověk nesouhlasí. Je to jakási alternativa k "vyprávěcím" dějinám umění, takový dodatek, taková příručka, kterou člověk může mít při čtení Gombricha nebo Chalupeckého u ruky, vždycky otevře a ještě si prohloubí získanou znalost o další autentický rozměr. I tady každá část je uvozena takovou shrnující kapitolou, která vpravuje následné citáty do kontextu výtvarného umění a dějin, takže nakonec k tomu možná není Gombrich ani Chalupecký potřeba...
Takže výborná napoloencyklopedická a přehledová kniha, za kterou byla spousta práce a která každého, koho zajímá tvorba a proces tvorby, musí nadchnout.

Krásná kniha, výborně vypravená, která je velmi lahodnou ochutnávkou svérázného života na svérázném ostrově. Není to průvodce v klasickém smyslu, ale je to podaná ruka, která člověka neznalého vtáhne do islandské atmosféry, tradic, vezme ho s sebou do mlhy, na ledovec, na trek, do galerie výtvarného umění, poslechnout si místní život hudbu, poskytne mu gastronomivké zážitky a dokonce ho seznámí i s tamními společenskými standardy (rodičovská dovolená, pozice mužů a žen, LGBT apod.). Pro budoucí cestovatele na ostrov velmi kvalitní "otevírák". Pěkně napsaný, a skvěle vypravený.