petrarka72
komentáře u knih
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Knížka trochu šustí papírem, trochu jsou znát švy mezi jednotlivými myšlenkovými posuny, tu a tam se objeví pasáž, která by potřebovala méně slov - ale víte co? Ten popisovaný průběžný boj s negací, kterou v sobě máme každý, i když v různé míře (ať už jí říkáme temnota, deprese, výčitky, zoufalství, ztráta naděje...) má ohromnou cenu, protože je autentický, a proto uvěřitelný. Formálně nástupce Londonova Tuláka po hvězdách (opravdu se tomu říká fantasy? nějak jsem z toho označení v rozpacích, "rozvinutá metafora" mi přijde přesnější - ale ta asi neprodává), s průhledy do filozofie čím dál tím oblíbenějšího Thoreaua a s jednoznačně nadějeplným vyzněním. Přečteno za dva dny, mezi dojetím a úsměvem.
Volání hvězd
Emma Donoghue
Po sugestivně depresivním vhledu do ulic Dublinu posledního roku Velké války a prvního roku, kdy začala ve velkém řádit španělská chřipka, nás autorka zavře na kombinované oddělení rodiček s horečkou a nechá nás tam strávit se sestrou Julií Powerovou, pomocnicí Bridií, sanitářem Groynem, doktorkou Lynnovou, jeptiškou Lukou a několika nastávajícími matkami, potácejícími se mezi životem a smrtí, tři směny kolem svátku Všech svatých... Intimní příběh, neobyčejně napínavý, surový i něžný v atmosféře všudypřítomné smrti a života vznikajícího navzdory; zpráva o tehdejším Irsku: o zabíjejících předsudcích, nechutném pokrytectví a amorálnosti, chudobě a bezmoci - ale také o profesionalitě, pokoře, vůli a odvaze. Také o stříbrných hodinkách, památečních měsících a volání hvězd, jež není vždy vyslyšeno. Užila jsem si.
Nekonečná noc
Agatha Christie
Noir příběh. Jako by se Agatha inspirovala Daphne Du Maurier. Pokud se čtenář vyrovná s tím, že se příběh dlouho tváří jako banální lovestory a zásadní zlom přijde až po třech čtvrtinách, bude odměněn.
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Skvělé čtení o víře a naději, jejichž nositelem je především stroj. A o tom, že třetí vrchol trojúhelníku - láska - není hodnotou už vůbec, ať už ji vnímáme jako partnerskou či třeba mateřskou; v našem (ne budoucím) světě ji nahradilo ratio a nezbytnost uspět jako základní podmínka přežití... Depresivní? Ano. Protože vypravěčka, úpéčko Klára, je na rozdíl od lidí schopna oběti, byť z důvodů, které jsou mimo rozumové chápání, a cítí (?) i ve Dvoře. Triviální? Ano. Příběh i jeho zpráva o robotech vypadá tak čitelně a sdělně. Jednoduché? V žádném případě. Klára je nespolehlivý vypravěč, a to nejen proto, že je naladěná hlavně na "svého člověka" Josii, při některých událostech je vzdálená nebo při nich není vůbec, a její záměrné (sebe)poškození a opotřebení časem taky vedou ke zkreslení. Jednoznačné? Vůbec. Když si některé situace promítám zpětně, vidím "díry" z logického i smyslového hlediska... Upozorňuji na skvělý doslov Aleny Dvořákové, plný spíše otázek než odpovědí (zejména úvahy o samozvanosti subjektu jako míry všech věcí je inspirativní)... Tahle kniha zarezonovala jako celek až neskutečně, i když důvody ne zcela chápu. A těším se, až se k ní časem vrátím...
Prameny Vltavy
Petra Klabouchová
Už dlouho se mi nestalo, abych navzdory tušení s takovým přehledem míjela vraha, potažmo původce zločinu, což nebývá a ani v tomto případě není totéž... Šumavská temnota a česko-německé sdílení prokletého prostoru jsou dobrý základ, příběh procházející několik generací a až mytická existence podzemního koncentráku Prameny Vltavy z něj vyrůstají přirozeně a uvěřitelně. Pro mne setkání s respektuhodným dílem zajímavé autorky, s níž rozhodně po této knize nekončím.
Prokletý kraj
Michaela Klevisová
Kniha, která potěší - atmosférou samoty, ne čistě nostalgickým poměrem k minulosti, popisem vesnice Jelení Hora, v níž žili a žijí lidé (Němci, rumunští Slováci, Češi..., dobří i zlí, vstřícní i uzavření) a podle toho, jak přes ni procházela historie, mimo jiné utvářela její současnost... Vražda tentokrát děj jen koření, v hlavní roli je tajemství a cesta ke smíření.
Vysoký účet
Louise Penny
Téměř vždycky mě Louise Penny dostane - a tento případ Gamache je jedním z nejlepších. To, jak nenápadně trousí indicie, zároveň čtenáře nenápadně vtahuje do světa svého příběhu i svých hodnot - a umí z poklidného rytmu logického vyšetřování relativně jasného případu akcelerovat do tajfunu znejasnění a zmnožení důvodů zločinu, převrácení okolností a rozšíření okruhu možných podezřelých, stejně jako nenápadné pocity převádí do závěrečných výtrysků emocí. K tomu není sentimentální, ale lidská, má humor a uvěřitelné postavy, vytříbený jazyk a úžasný smysl pro metaforu. A další díl by měl přijít co nejdřív, protože jsem sakra zvědavá, jestli je Gracie opravdu dráček...
Břicho nestvůry
Louise Penny
Lituji všechny, kdo nedočtou - a lituji ty, kteří nezačali Zátiším a neprošli dalšími dosavadními devíti díly. Louise Penny je neuvěřitelná. Dlouho klade vedle sebe slovo vedle slova, jednotlivosti banální i nepostřehnutelně důležité, drobné situace i kouzelné okamžiky - a čtenář se nechá pohltit, ani neví jak; má smysl pro humor, takže čtenáře přivádí k dojmu, že celý případ je součástí celosvětového spiknutí a potvrzením konspirační teorie o čemkoli, aby to vzápětí rasantně popřela návratem nohama na zemi a bytostně lidským řešením. Umí popsat doteky zla, skvěle píše dialogy, dávkuje napětí jako Hitchcock, výborně proplétá krimi s osobními příběhy; evidentně miluje Quebec a nechává se inspirovat jeho dějinami a parádně těží z kontrastu mezi "velkým zlým" světem a vesničkou Three Pines, která je pro mnohé křehkým útočištěm (pozor, není to Midsomer - lidi tady často přežívají - spíše jako by tudy kráčela historie častěji než jinde, i když skrytě a nečekaně). Opět přiznává význam umění pro život obyčejných lidí, po Ruthině básnění (sbírku Jsem V POHODĚ nutně potřebuji, asi si ji budu muset napsat) a Clařině malování tentokrát ukazuje podobu a význam sousedského divadla; nad popisem čtené zkoušky v závěru srdce plesá, i když jde jen o epizodu. Zkrátka hledání vraha malého kluka, tvůrce děvky babylonské a odpovědi na otázku co dál, když se duše uzdravuje, se vydařilo.
Dlouhá cesta domů
Louise Penny
Opět zážitek... Louise Penny má mimořádný smysl pro metaforu ("desátá Múza"), píše skvělé dialogy (v nichž hraje roli nejen řečené, ale i ticho - viz rozmluvy Gamache s Clarou na lavičce), má smysl pro humor (popis plavby na Mořském vlkovi je neodolatelný) a je romantička v pravém slova smyslu - "umí" emoce i temnotu a její příběhy v sobě nesou značnou dávku tragické osudovosti, podporované smyslem pro krajinu (schválně, kdo ze čtenářů nezatoužil strávit dovolenou v Quebeku?) A přitom oproti jiným autorům detektivních románů, u nichž děj žene až letí kupředu, u ní jako by pomalu kráčel... a každý krok znamenal menší či větší utrpení. V tomto případě vyprávění o ztraceném Peterovi a jeho hledání nejen Clarou, ale dalším osazenstvem Three Pines včetně Ruth a Rózy nese téma ztráty domova a touhy po jeho znovuzískání, talentu, který je - nebo prostě není, setkání v Samaře a hlavně tvorbě a již zmíněné "desáté Múze"; jako by je čtenář sledoval na olejomalbě fiktivního Clarence Gagnona... a podle autorky "Gagnonovy obrazy život na venkově neidealizovaly. Ukazovaly utrpení, ale také zobrazovaly takovou krásu, takový klid, že dívat se na ně lidi vysloveně bolelo." (Dlouhá cesta domů, s. 260)
Smrt přichází na prohlídku
Anders de la Motte
Letní dovolenkové čtení, oddechovka na dva dny u vody. Detektiv ala Hercule Poirot zamlada... dobrá, ve středním věku, také vysoký a bez kníru, zato s dcerou a antichlupovým válečkem vždy po ruce, v roli vzniklé sloučením kapitána Hastingse a inspektora Jappa čerstvá vyšetřovatelka Tove. Bezohledná developerka, její uťápnutá tajemnice, utajený místní boss, ambiciózní novinářka, drsná trenérka parkuru, okázalý shakespearovský herec, členové spolku patriotů a další rázovité postavičky, zločin na poklidném venkově pod záminkou "Österlen nedáme, radši ho zbouráme", jabloňové sady, temná tušení a úsměvná, milá atmosféra. Potěšila jsem se.
Historie včel
Maja Lunde
Přečteno během dvou dnů. Variace na Atlas mraků, jen tentokrát tři časové roviny spojují včely a jejich existence a přirozené fungování jako jeden ze základních předpokladů přežití lidstva. Kapitola o historii včel, jak ji poznává Tao, je děsivá; dvě stěžejní mužské postavy, George a William, těžko stravitelné (takové trubce by fakt člověk pohledal); nejvíce mě snad bavily paralely mezi světem včelího a lidského společenství a jejich průběžné proměny. Bezvýhradné nadšení se nekoná, ale jistou emocionální působivost nelze příběhu upřít.
Kde zpívají raci
Delia Owens
Asi do poloviny to připomíná moderní tragédii Mariny Carr U Kočičí bažiny - a hodně jsem se bála, že u toho zůstane. Ale ten příběh jde více do šířky a pokrývá nejen několik desetiletí; také velkou škálu projevů přírody - bažina se stává neobyčejně přitažlivým místem i ve své drsnosti, také ve své rázovité kráse - a množství nečekaných emocí. Všechno už tady zaznělo... Nic není definitivní, čas pracuje neochvějně, i podtext označení "holka z bažiny" se může změnit. A detektivní zápletka výjimečně nic nezkazila.
Jako hvězdy v temné noci
Jojo Moyes
Dobrodružná pohádka pro ženy o knihovnicích na koních i na oslech, o nejdrsnějším a nejkrásnějším místě na světě v nelehké době, konkrétně Kentucky 1937, o lásce a přátelství, nedostatku informací a pohledech stranou, o knihách, které mohou být potěšením i zbraní - a o tom, že každý dostane takovou, jakou si zaslouží... :-)
Smrt je mým řemeslem
Robert Merle
"Náš Führer Adolf Hitler jednou provždy stanovil, co je to čest SS. Učinil tuto definici heslem svého elitního vojska. 'Tvá čest,' řekl, 'je věrnost.' Napříště je tedy všechno dokonale prosté a jasné. Není už třeba se ptát svého svědomí. Stačí jen být věrný, to jest poslouchat. A díky této absolutní poslušnosti, jež je hluboce zakořeněna v duchu Černých oddílů, máme jistotu, že se už nikdy nezmýlíme, že půjdeme vždy správnou cestou, že budeme ve dnech dobrých i špatných neochvějně sloužit věčné zásadě: Německo, Německo, nade všechno." (s. 186-187)
Klíčový odstavec... Cesta k cíli, splnění rozkazu, s klapkami na očích a bez váhání. Likvidace tří a půl... pardon, dvou a půl milionu Židů jako technický problém a Rudolf Lang, typický voják, sedlácký dříč a milovník koní, jako jeho věcný řešitel. Čistá hrůza od začátku do konce; a to je holocaust ve své konkrétní podobě obsahem "pouze" poslední třetiny knihy...
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Vynikající čtení. Příběhy s tajemstvím z let třicátých, padesátých a roku 2017, které se proplétají, postavy živé i mrtvé, které spolu existují z určitého důvodu, tragické osudy mužů hledajících, žen klamaných a kluků bažících po dobrodružství, to vše v magických Budějovicích. A v hlavních rolích lidská touha a čas...
Sapiens: Úchvatný i úděsný příběh lidstva
Yuval Noah Harari
První makrohistorická kniha, která se mi dostala do ruky - a jsem okouzlena. Je to taková "kniha údivu"; autor vedle sebe řadí neuvěřitelné množství faktů, prokazuje encyklopedické znalosti nejen historie, ale i sociologie, filozofie, psychologie atd., přitom se propracoval do stavu "vím, že nic nevím" a více klade otázky, než že by na ně odpovídal. Prochází dějiny rodu Homo sapiens, boří s přehledem některé mýty (např. jeden z aktuálně nejrozšířenějších - "tolik násilí ve světě nikdy nebylo") a průběžně se u něj objevuje téměř dětsky formulovaný dotaz "jak je možné, že...?" Nemyslím, že by mi utkvěla jednotlivá fakta - ale sledovat nabídnutý způsob myšlení pro mne bylo fascinující.
Pan Kaplan má stále třídu rád
Leo Rosten
Antonín Přidal stvořil svým kongeniálním překladem novou knihu - kromě humoristického románu zároveň originálního miniprůvodce po zákeřnostech i krásách češtiny... PPP ("PamPrésor Parkhill") na VPŠD (Večerní přípravné škole pro dospělé) a Hyman Kaplan a jeho spolužáci jsou tuplově špíčkoví! Sentenci "Vůl je vyklíštěný kráv", výzvu "Ustupte o píďu! O jednu píďu!" či antonyma "noční můra - denní můra" chtě nechtě zařazuji do svého slovníku...
Zvedá se vítr
Kateřina Surmanová
V rámci žánru skvost, pro mne ještě o kus výš a dál než Šepot. Tornádo vás sevře a nepustí, mrští s vámi přes dvě časová pásma, čtyři kamarádi se proderou skrz čisté zlo, nebe zakryje stařena se srpem a mrtvá dívka ukáže směr. Symetrie! České Derry se jmenuje Hodonín. A budování komplexního světa, odkazy na ten z autorčiny prvotiny, je bonus... Těším se na další.
Letní světlo, a pak přijde noc
Jón Kalman Stefánsson
Melancholický sled koncentrovaných jednohubek, lidské životy nasvícené zlatě a zešikma, pomalé plynutí, jako by ani nešlo o dramata. Doporučuji číst za letního soumraku, se sklenicí trpkého nápoje po ruce.
Broučci
Jan Karafiát
Příběh silný, ilustrace skvělé. "Poslušnost" jako metafora pokory a smíření, hodnotový systém čitelný a nerelativizovaný (jasně, každému to nemusí vyhovovat), broučci charakterizovaní pár slovy, přesto tak, tak živí, úžasný smysl pro vnímání času, koloběh života a smrti, práce s jazykem a repeticemi podmanivá, popisy přírody kouzelné (mé oblíbené - když broučci koukají z okýnka v zimě: "Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až prohýbaly. Sluníčko tak trošku svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichoučko."). Pamatuji si z dětství ten úžas na konci, byl stejně silný jako na konci Princezny Pampelišky - obrečela jsem to, přesto jsem se k oběma příběhům ráda vracela... (p.s. Věřící nejsem, za oběť "křesťanské propagandy" se nepovažuji.)