Vizuálně surreálnější variace na Kafkův Proces, o cca dvacet let mladší, směřující ke Camusovu Cizinci, co vyšel o sedm let později... Spíš situace než děj, přesto ve své bizarnosti zábavná. Tísnivé údoli, odromantizování klasických momentů (poslední setkání s matkou, láska k - povětrné - manželce, uzavření přátelství s popravčím...), v poslední fázi odstup třicetiletého Cincinnata C., vinného gnozeologickým zločinem, k dění kolem před smrtí i po smrti... A prostor, který si dělá, co chce, a groteskní postavičky, které jsou přesně tím, čím se zdají být.
Connelly je sázka na jistotu. Vždycky mě fascinovalo, jak vždycky trefí aktuální téma - nebo alespoň kontroverzní, v tomto případě AI, o jejímž obřím vlivu na realitu nelze pochybovat - a dá mu lidský rozměr. Zde soudní drama ala Perry Mason, se všemi možnými moderními doplňky (požár v LA je organickou součástí děje, stejně jako covid), s nádechem noir. K tomu série s Mickeym Hallerem neztrácí dech a atmosférou a silou případů se blíží sérii s Harrym Boschem. Prolínání postav - návrat Jacka McEvoye potěšil - a odkazy na dřívější příběhy jsou třešinkou na dortu.
Romány, povídky a divadelní hry jsem kdysi s gustem spásala, s jeho eseji splácím Kunderovi dluh. A užívám si to nesmírně... Zde tři pohledy na Janáčka - v první části je spíš záminkou k analýze uchopení přítomného času, ve druhé s pozoruhodnými muzikologickými znalostmi pitvána jeho věcnost a ukotvení v realitě/ -smu, ve třetí vyzdvižen jeho význam a vzmach v posledních letech života.
Moc pěkné. Četla jsem rozpolcena mezi dva úhly pohledu - jako milovnice chlapeckých dobrodružství Marka Twaina (nedávno jsem četla znovu) a jako člověk, kterého zajímá otroctví jako úděl (až nedávno mi došlo, že postoj "strýčka Toma" se od Twainova Jima moc neliší). Everett si zachovává hravost, ale temnoty průběžně přibývá až do jejího závěrečného nasvícení hořícím kukuřičným polem. A i když jsem tu a tam měla pocit, že nečtu o lidech, ale principech a odkazy na Jamesovu sečtělost a navštěvování osvícenskými filozofy je intelektuální konstrukt, který mi přijde příliš doslovný, nemohla jsem se odtrhnout.
Osobní příběhy nakladené vedle sebe, v jednotlivých kapitolách spojených určitým aspektem života služek. Bez hlubšího ponoru, řazené chronologicky s častými odskoky, od počátku 20. století do jeho druhé poloviny, s důrazem na polské prostředí. Na jedné straně absence soukromí, na druhé možnost mít vlastní koutek. Na jedné straně profesionální odstup či nenávist, na druhé oddanost až za hrob. Na jedné straně násilí na služkách, na druhé služčin aktivní zájem o "mladého pána". Zkrátka - pestrá plejáda osudů, sto a jeden přístup panstva, sto a jeden přístup služebných. Číst se to dá, ale zájem postupně upadne, ve druhé polovině knihy, když odpadne nostalgie po starých časech, je to bohužel vcelku nuda.
Je mi líto - všechno je na svém místě, dobře vymyšleno, situace až modelové, postavy uvěřitelné, jiskřivé dialogy, tu a tam okouzlující obrat... ale já se nudím. Autor příliš dlouho přešlapuje na místě - a narozdíl od Starých odrůd nebo Dvou životů obratu ve dvou třetinách knihy nevěřím. Nicméně nenapadlo mě knížku odložit - takže průměr, ale vcelku poutavý.
Díky, Set123, za vystižení... Kunderovy charakteristiky romanopisců jsou naprosto suverénní - asi se k některým budu muset vrátit. A co ten člověk dokázal pojmenovat v osmdesátkách, je neuvěřitelné.
Nejsem schopna hodnotit jako čtenářský zážitek. Na Passoliniho film jsem se podívala před více než třiceti lety, jakmile opustil trezor - a od té doby byla zvědavá, jaká je předloha; trvalo to, než jsem sebrala odvahu - a nakonec brala dočtení jako nebývale těžkou výzvu. Pokud posuzuji v rámci toho, čím kniha chtěla být - čtivě napsaným objevným až šokujícím sexuologickým sumářem - trvám na pěti hvězdách. K tomu je vydání v Levných knihách dobře vypravené a až nevídaně dobře redakčně obstarané, včetně dnes často absentujících korektur. Z tohoto hlediska to fakt není prasárna. :-) Tři (nijak zvlášť objevná) zjištění: 1. Sade uměl psát - pokud je člověk ukázněný a čte vše a nepřeskakuje (a v tomto případě je to sakra těžké), je zřetelná ta narůstající zběsilost. Poslední část vlastně působí logicky a až úlevně, pro oběti stejně jako pro čtenáře (ve smyslu "hůř už nebude"). 2. Sex a moc jedno jsou a ano, s jídlem roste chuť. (Nechutné - nejen v kontextu této knihy.) 3. Sade byl víc než vášnivý sexuální predátor náruživý katalogizátor. - Aby bylo zcela jasno: ne, nelíbilo se mi to a nedoporučuji. Ale věděla jsem, do čeho jdu a mohla jsem kdykoli přestat... Mám podezření, že dočíst mi pomáhal spíš kolega Masoch. :-)
Oba eseje s tématem práv autora versus autorských práv mají jedinou chybu: dostaly se ke mně o 30 let později, než jsem je skutečně potřebovala... a než měly bezvýhradnou platnost. Stravinskij i Kafka jsou pochopitelní, stejně tak ale Ansermet a Brod.
Mark Twain uměl psát - a u svých "chlapeckých" próz dokázal vybalancovat svěží pohled na svět, zvídavost, touhu po dobrodružství s poctivostí pánů kluků, stejně tak jejich smysl pro rošťárny, jakož i spravedlnost. Cesty T. S. jsou kouzelné, detektivní kariéra drsná. A i když tyto novely nedosahují kvalit původních dobrodružství, stojí za to je přečíst.
Pravdu má yellow - je to skutečně jako Jason Bourne; za mne se Gamache stává někým mezi Bondem a obchodním cestujícím s nadějí. Ty staromódní vraždy v úzkém kruhu mi seděly více, terorismus, k tomu ten eko, je mimo moji představivost (i když Louise Penny dělá všechno pro to, aby ji aktivizovala). Three Pines je stále krásné místo pro život, padouši jsou stále pochopitelní, překvapení se občas koná... Navzdory lehkému zklamání se těším na další díl.
Spalující touha po kumštu, cesta dějinami divadla a zemičky v srdci Evropy vůbec, prožívání zlomu 1989 a lidé, které BR čili Schnellzug potkal cestou. Od skoku z okna v Gottwaldově po skok do nebe blízké, hledání smyslu a láska bez konce... HaDi etapu jsem prousmívala; všechny ikonické inscenace, od skvostného Dnes naposled! po osobní Lidskou tragikomedii jsem viděla a prožila... a fascinuje mě, co všechno kolem mne minulo. A to následné, vše diktováno zájmem o věci veřejné a lidi především, těšilo. Vše popsáno barvitým stylem, se smyslem pro metaforu a detail. A knížka je prošpikována fotkami, neb divadlo i život jsou (mimo jiné) vizuální umění... A mnohé podepisuji, včetně toho několikrát opakovaného "komunismus je bití". Jakákoli totalita, milé děti, nezapomínejme na to, do háje...
Ultračtivé, komplexně smyslové a překvapivě překvapivé. Z názvu a prvních pár kapitol lze odhadnout, oč půjde - ale autor dokáže varírovat "dva životy" (pojem, význam i skutečnost) na mnoho způsobů - a to by bylo, aby aspoň jedním nepřekvapil! Napětí, jak to dopadne, se dostavilo, postavy byly lehce typizované, ale fungovaly - a těch vůní/ pachů, barev, zvuků, metafor... Možná za to může horko (mozek je rád, že je rád, a emoce lehce zjitřené), ale za mne spokojenost.
Lady Susan - soft verze markýzy de Merteuil a její intrikářská cesta za spokojeným postavením v životě. Zbytek jsou pokusy, fragmenty, ale nedá se říct, že nestojí za řeč a přečtení. Watsonovi se vymykají náladou a čtenář-Karlovarák se zasměje při zakládání lázní v Sanditonu.
Po letech přečteno na Portě v Řevnicích - jeden z mých nejoblíbenějších příběhů v dětství. Syara: odchod chlapectví JE nevratná (a bolestná) ztráta - a vzhledem k tomu, že tyto knížky jsou určeny dětem a dospívajícím, je to v pořádku: to sdělení nemá negativní příchuť jako pro nás dospělé, -sátníky obzvlášť... Marko Čermák do Řevnic nepřijel, aby zazpíval (a podepsal se mi!), neb ochořel. Vyzdrav se, barde!
Pravdu dí ten, kdo Grishama označil za "autora-stenografa". Pamatuji dobu, kdy tomu tak nebylo, teď jsem se k němu po čase vrátila - a nestačím se divit. Lituji, nedočteno.
Monumentální dílo, připomínající strukturou a prací s tajemstvím Atlas mraků. Tři linky napsané trojím stylem a pojednávající o svobodě každá svým způsobem. 19. století bronteovsky, ovšem s gay úhlem pohledu a s příměsí rasové a genderové problematiky. Devadesátky hollinghurstovsky, o umírání a plnění si snů (nejdepresivnější pasáže jsou z ráje - země předků, kam se ale člověk ve skutečnosti nechtěl vracet). A distopie mezi Mitchellem a Orwellem, v níž totalita z klimatických a pandemických příčin přichází jako šmouha na pozadí tapiserie osobních a rodinných problémů - a najednou se rozlije jako černý inkoust, udusí většinu barev a redukuje život na přežívání ze dne na den, beze smyslu a chuti ho žít... Dá se to číst na mnoho různých způsobů: jako milostný příběh v různých časoprostorech, jako úvaha nad (pra)rodičovstvím nebo úlohou manželství, jako politický a lékařský thriller (zejména v poslední části)... A je nanejvýš důležité se ke knize vracet. Číst ji není úplně komfortní, ale má tolik vrstev a nabízí tolik námětů k přemýšlení, že by byla škoda ji nevytěžit do dna.
Nesmírně půvabná, na Kunderu nezvykle lehká anekdota. Stále mi padá brada nad jeho vytříbenou inteligencí, nad chytrým způsobem, jímž uvede v úvodních kapitolách do témat a stylu 18. století. Nebezpečné známosti mám moc ráda, Denona si nepochybně přečtu a ta chytrost mě tentokrát (kupodivu) nepopuzuje... A navodí pocit pomalého životního stylu v kontrastu se zběsilostí emocí, staví vedle sebe podobně ironické situace v různých časech, mísí směšnost lásek s vulgaritou, aniž by dotančil k odpudivosti. Přitom vlastně líčí "jen" historii jedné noci ve třech časoprostorech, které končí neuvěřitelným setkáním a smutným úsměvem po lehkém dotyku lidskosti...
petrarka72
komentáře u knih
