petrarka72
komentáře u knih

Detektivka, v níž se neobejdete bez znalosti předchozích případů, bez trpělivosti s množstvím falešných stop a zdlouhavých popisů a bez tolerance vůči předvídatelnosti vývoje i konce. Bryndzu spásám jalo oddechovky, ale tentokrát ve mně vzbuzoval zájem jen tu a tam.


Příběh, který mě kdysi okouzlil ve filmové verzi, v animáku Karla Zemana z roku 1977. Nikdy jsem necítila potřebu si ho přečíst, až teď, když vyšla verze s ilustracemi Mehrdada Zaeriho, ta kombinace temných tónů a žluté mě zaujala. A jsem ráda - kromě hororové atmosféry, pocitu osudovosti (chlapci žijí a umírají poměrně odevzdaně - viz silný obraz kopání vlastního hrobu) a dějové linky o čarodějově učni a lásce, která ho nakonec spasí, nabízí také pohled na dynamiku ne vždy pěkných vztahů mezi učni, všední fungování ve mlýně a kontext (třeba postavy Pumphuta či kmotříčka si z filmu nevybavuji, návštěvu dvora a vliv na neukončení války též). Co je důležité, alespoň myslím: z temnoty se nikdy nevrátíš běloskvoucí; kombinace pohodlnosti a pocitu výlučnosti zabíjí; je snadné podcenit toho, kdo vypadá slabý, hloupý, nezajímavý; a solidarita neřeší vše, ale dost pomůže. Líbí se mi charakteristika, kterou použila ZrzkaLenny: "příběh o hledání a selhání, která vás nakonec dovedou k vítězství".


Protrápila jsem se první polovinou, druhou jen prolistovala. Nic moc nového, jen převyprávěné heslo "Smetana" z učebnice pro střední školy, navíc podivně žoviálním stylem. Nečekané, protože Toyen podle Štráfeldové jsem strávila dobře... Nezbývá než zkusit Pavla Kosatíka, snad si spravím chuť.


Zásah. A to tak, že totální. To prožívání, nejednoduchost, dospívání, učení se číst druhého i sebe, pocit osudovosti a plíživost reality... Pro čtenáře fantastický jazyk, práce s metaforou, napětí. Po Písni L. další velké potěšení, díky!


Obstojná oddychová detektivka. Nic jsem neočekávala - a dostala jsem příběh, který mě jakžtakž zajímal. Nicméně pro čtenářku Hasickat: kdo je chlap na konci, nevím - a je mi to celkem jedno. :-)


Příjemná drobnička na hodinu. Život mezi kamením, vnímaný všemi smysly, bez zbytečných racionálních korektivů. Přitom tak naplněný, jak je to jen možné.


"Nezralý hrozen - zralý - rozinka: všechno přeměny, nikoli v čiré 'nic', nýbrž v něco, co ještě není teď." (s. 149)
Používej rozum, neboj se změn, času ani lidí, žij přítomností, měj respekt k sobě i druhým, s klidem přecházej ze stavu do stavu, z života do smrti. Inspirativní a ke čtenářským návratům vhodné. Druhé století jako by bylo včera...


Informačně výživná, tu a tam nepochopitelná zpráva o tvrdém životě na Severu. Vše podřízeno zákonu přežít. Touha vidět a cítit. A první zdolaná "absyntovka".


Válka všude kolem, tragédie věcně podané a poezie nadohled... Všechno napsali čtenáři přede mnou. A zůstává jen ticho...


Literární reportáž či dokuromán, čtivá zpráva o sedmnácti měsících Františka Škroupa v Rotterdamu 1860-1861 a jednom létu autorky tamtéž ve dvacátých letech 21. století. Podrobně popsaná holandská a pražská všednodennost, oddanost profesi, divadelní poměry, pracovní vypětí a úspěchy i překonávání slepých uliček, rodinný život opěvovaný i obětovaný. A také bezpodmínečná láska k rodině a vlasti, česká neschopnost uznat schopného člověka a napětí mezi uměním a financemi. Četlo se to výborně. A skláním se před nadšením a trpělivostí autorky, věcností jejího manžela a ochotou holandského fixera.


To byla jízda. Zase jednou thriller, který mě bavil od začátku do konce. Ano, vrah je vylučovací metodou odhadnutelný, ale to skoro vždycky - a popis, jak se jím člověk vstane, kde se rodí zlo a jak se skrytě rozvíjí, ovládá Jašová bravurně.


Darcy Coates na originalitu nikdy nesázela. I zde jsou parametry dané - pár lidí na jednom neopustitelném místě, kapou jako mouchy, podezřelí jsou všichni, na konci se ukáže. Zvláštní, že tentokrát mi byl vrah jasný poměrně rychle, jen ten důvod mi unikal... ovšem wow efekt neočekávajte.


Šifra Mistra Leonarda, odehrávající se v Praze a napsaná opulentním Stančíkovým stylem. Jsou části, které mě bavily ukrutně, odstavce, které sevřeny mezi skvělým nápadem a wow pointou připomínaly Mlýn nebo Nulorožce. A jsou části, u kterých jsem nerada dumala o manýře a zbytečnosti. Práce s jazykem a vytěžování klišé vzorová. Takže ano - ale emocionální zásek se tentokrát nekonal.


Vcelku milá záležitost, na fantasy o cestování časem příjemně nekomplikovaná - a knihy jsou nejvíc, samozřejmě. A všechno je provázané, ať už lidi nebo události, a všechno má smysl. Jako odpočinková četba ideální.


Začali mě bavit italští autoři, přestože Itálii nepovažuji za přitažlivou zemi - a Desiati tuhle lásku zpečetil. Román o Claudii a Francescovi je okouzlující. To hledání, těkání, odchody do slepých uliček a nacházení se, když to člověk nejméně čeká, sice připomíná, ale nenaplňuje doslova zjednodušující charakteristiku generace Y. Popisy dětství, dospívání a zrání, zastavené na prahu stárnutí a smíření, začínají zradou rodičů (Franceskova matka má vztah s Claudiiným otcem) a téměř nedobrovolným vstupem do blíženeckého vztahu. Claudia cestuje, utíká, mění místa pobytu, partnery a partnerky. Francesco se těměř nevzdaluje z rodné Martiny Franky, vybuduje realitní firmu a vztahuje se ke vzdálené lásce. Určitý čas spolu prožijí v Berlíně, pořídí si přes souputnici dceru, jejich cesty se rozdělí a zastávkou je coming out a vinobraní na jedné a cateringová firma a starosti života v dynamické metropoli na druhé straně... Životní pocit "zbloudilců" z osobních důvodů chápu (taky cítím výrazné "odi et amo" vůči rodnému městu, ze kterého jsem před desetiletími odešla) - a bavilo mě sledovat, jak ho skvěle popisuje někdo jiný. Těch metafor, přirovnání... "Crestiene", "Spatriete", "Malenvirne", stejně jako "Ruinenlust", "Sehnsucht", "Torschlusspanik" jsou tak krásná slova... A velký dík za poznámky od stolu, které obyčejné vysvětlivky povýšily na osobní sdělení.


Vysloužilý karanténní ostrov je atraktivní prostředí sám o sobě. A když se člověk smíří s tím, že tohle je jednohubka ala viktoriánský horor (i když se odehrává ve Švédsku 1925) a podstatnější je atmosféra než detektivní linka, lze si ji užít.


Neobyčejně poutavé a silné čtení - nepolykáte stránky, ale pomalu vyjíždíte na Fjord, sledujete oheň na pobřeží, odcházíte Cestičkou od Chalupy, stojíte u okna a vyhlížíte do tmy, ležíte na lavici a sledujete postavu u okna... To vše po několik let, po několik generací... Stejné situace, podobná atmosféra, různé lodičky, proměnlivé moře... Samota, setkání, bytí, ztráta, vzpomínání... Zůstane dlouho.


Marta, o kterou jsem se před pár lety hodně bála (tak přesný popis deprese jako v "roce vetřelce", by člověk pohledal), žije relativně spokojeně. Přítel Hynek, jeho děti, rodiče zdraví, sourozenci usazení, dvě těhotné kamarádky a práce v reklamce. Vydává se na pouť do Santiaga de Compostella, zdánlivě z rozmaru. A její osobní rekapitulaci života, kterou ale přece vůbec nepotřebuje, doplňují příběhy ostatních, ty, které Marta, osobnost mimořádně těkavá a nekonzistentní, vidí zvnějšku. (Pro mne nejstrašlivější příběh Lindy.) Ponor do duší a zároveň lehký odstup, vše ve třetí osobě, o to intenzivnější. Aneb jak se nepohnout z místa na pouti dlouhé dvě stě padesát kilometrů. Nebo ano?
