Pablo70 komentáře u knih

Jsem jedním ze 100 000 000 lidí, co si tuto knihu koupili a přečetli. Perfektní. Ovšem "nová doba" si žádá svoje: ve Francii už tuto knihu nekoupíte pod známým názvem, černoušci musí pryč. Nový titul někdejšího celosvětového bestselleru zní: Bylo jich 10. Nešlo ale jen o změnu titulu, v návaznosti na něj bylo nutné provést řadu textových úprav. James Prichard (pravnuk spisovatelky), který spravuje dědictví Agathy Christie, nechce, aby tento titul šokoval nebo ubližoval. Ostatně v USA byla kniha vydávána pod názvem Ten Little Indians, ale i ten byl postupně variován.
"Když byla kniha napsána, jazyk byl jiný a užívala se dnes už zapomenutá slova," vysvětluje své rozhodnutí pravnuk slavné autorky detektivek. Tento příběh je založen na populárním rýmu, který Agatha Christie nenapsala. Chtěla tím podle něj lidi především pobavit, ne někomu ublížit. "Dnes to naštěstí můžeme napravit, aniž bychom se (původnímu názvu) zpronevěřili. A je přijatelný pro všechny ... Dává mi to smysl," uvedl pravnuk.
Jak napsal Orwell: přepište dějiny, změňte názvy, historie jako taková je na obtíž!
Sorry, jako...

37 06.09.2020

Když jsme v 70. letech na Karlově univerzitě probírali dějiny literatury, profesor Brůžek nás seznamoval s „boji“ o Wolkera, Halase… Znova jsem se s ním setkal až při čtení Novákovy knihy o Kunderovi. Byl to právě Brůžek, normalizační ministr kultury, kdo nařídil a zařídil likvidaci „závadových knih“ (jak jim říkali StBáci) z veřejných knihoven, Novák to popisuje v jedné z kapitol o tom, jak to tu „chodilo“, a já jsem si v duchu uplivl, byť Brůžek byl jeden z těch lepších, co nám tehdy přednášeli…
Koho jste v Novákově tlustospisu potkali vy?
Četli jsme samozřejmě i Pondělíčkovy knihy o sexualitě a když jsem si přečetl, že napsal i psychologický rozbor StBáckých metod výslechu, zalitoval jsem, že jsem ho neznal předtím, než jsme s nimi přišli do styku…
Dobrá je i analýza Hrabalova „selhání“ v Tvorbě a za všechny prachy stojí počtení o sledovačkách a akcích tajné státní policie za Husáka. Myslím, že takových knih, jakou napsal Novák, by mělo být víc, aby ti mladší, co to nezažili, pochopili VO CO DE.
Četli jsme i Kunderu, byl jedním z autorů, co v 60.letech provětrali českou literaturu. O jeho stalinistické etapě jsme jako dospívající, neměli ani potuchy...
Nebudu tu hodnotit „boje“ o Kunderu – bylo o něm napsáno hodně a já nejsem ten, kdo by ho měl soudit. Jen k té „nestrannosti“ autora mám pár Novákovských otázek: Přestali jste poslouchat Nohavicu poté, co se nedokázal čestně vypořádat se svým donášením na Kryla? Přestali jste poslouchat Kryla poté, co ryl i do poměrů v čerstvě svobodném Československu? Odmítáte poslouchat Prodanku proto, že Sabina byl konfident? Odmítáte poslouchat Boba Dylana, protože celý život falzifikuje údaje o své identitě? Atd.
Žádný osud není černobílý a jeho příběh je takový, jaký je člověk, co ho vypráví. To platí jak o Kunderovi, tak o Novákovi a my, kteří ho čteme, ho vyprávíme dál podle toho, jací jsme.

21 06.12.2021

Četl jsem v mládí, teď znovu: i po letech silné a výborně napsané. Víra vtělená do slova a příběhu.
Milí knihomilové, kolegové, tohle napsal pro nás: "Víte, proč jsou knihy... důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry... Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dostanete na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. ... Tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají." (Faber Montagovi)
Jeho knihy mají hodně pórů, co myslíte?

18 05.12.2020

Piknik po 1199.: ...tak třeba jdete lesem v našich horách a najednou narazíte na to místo, kam chodí turisti na malou i velkou, ježibabí rosol na vás číhá tu i tamhle, nebo na ta hrozná místa neudržovaných odpočívadel, kde lidi odhodí do křovíčka cokoli… Sajuz něrušímij byl určitě takovými místy prošpikovaný a Strugačtí si dodali odvahy napsat něco, co popírá tu slavnou poučku „člověk, to zní hrdě“, jestli nevíte vo co de, zkuste ty líbezné sci-fi Jefremova plné komunisticky nádherně vyspělých lidí. Ovšem je pravda, že pokrok se nedá zastavit a vědci v druhé polovině 60.let předpovídali exponencionální růst lidstva, takže jsme už dávno měli létat na dovolenou na Měsíc nebo Mars, jak chcete. A jestli jste četli Dänikena či Součka, víte, jak záhadologie z dějin lidstva mávala planetou: byli tu? Obří stavby, nečekané katastrofy atd. Kdo za tím VE SKUTEČNOSTI stojí? Staré mýty ve starých knihách musely být reintepretovány v světle pokroku poznání!
Ovšem stalker se bohům neklaní, dobývá si živobytí. A vědci z knihy dávají otázky hodně klíčové, to tu asi dost čtenářů nějak přehlédlo. Samozřejmě se jim zdá i zadrátované Pásmo nějak cizí, to v Šengenu nepoznali (ale už se zase drátují hranice)! My starší jsme byli zadrátovaní celá desetiletí. A co se týká odporných skládek – panečku, těch bývalo neurekom. Ovšem jsou tu noví borci, kteří planetu ještě víc srážejí na kolena, Adams nechá zlikvidovat Zemi, protože překáží galaktické dálnici, zatímco jeho hrdina si právě lehá před bagr, aby bránil svůj malý milý domeček…
Odpovědi na Fermiho paradox (kde tedy všichni vesmířané jsou?) dávají i moderní sci-fi Liou Cch´-sina Problém tří planet, z vědců se tím zabýval i slavný S. Hawking.
Ovšem i skládky se dají uklidit (ukliďte planetu!) a tak přijde vhod závěrečná premisa stalkera, která je, řekl bych až buddhistická! Koneckonců: musíme si fandit, ne?

17 03.10.2021

„Čtěte ty autory, kteří píší tak, jak vy byste chtěli jednou psát, kteří myslí tak, jak vy byste rádi mysleli. Ale čtěte také ty kdo nepřemýšlejí a nepíší tak, jak vy byste chtěli přemýšlet a psát, což vám může ukázat směr, kterým byste se jinak dlouhá léta nevydali.“ Napsal Ray Bradbury ve stati Jak pěstovat a živit múzu.
Jaký je požitek číst Marťanskou kroniku z prvního brožovaného vydání v edici Kapka – knihovna pro každého, svazek 17, 1959, cena 5 Kčs! S doslovem Josefa Škvoreckého. (A se starým pravopisem: poesie, televise…) V tom roce vyšel poprvé i časopis Mladý svět (výtisk za 1 Kčs).
Škvorecký píše: „Autor tohoto románu, dnes osmatřicetiletý syn amerického středozápadu, je zajisté jednou z nejsympatičtějších postav amerického literárního světa. K psaní – smíme-li věřit reklamním pramenům – přivedla ho chudoba, ta typická chudoba amerických dětí, které si na coca-colu a na obrázkové magazíny vydělávají prodejem novin...“
Bože, kdo z nás v roce 1959 věděl, jak chutná coca-cola!? A četl nějaký obrázkový magazín? Snad Svět sovětů...
Bradburyho sága osidlování a vysidlování Marsu je romantická, poctivá a samozřejmě tradiční, co se hodnot středozápadu týče. Je hodna pokračování Poea, kterého zde také zmiňuje (vedle Darwina, Huxleyho a Freuda, kterého se lidstvo „pokusilo usměrnit“. Výsledek? „... s nimi se nedalo moc hýbat. Tak jsme se jako idioti pokusili zničit náboženství. A to se nám povedlo. Přišli jsme o víru, potáceli jsme se od ničeho k ničemu a lámali si hlavu, k čemu život vlastně je.“).
Škvorecký se jistě radoval, že to tam cenzoři nechali. Měl stejný názor.
„Ach, realismus! ...k čertu s tím vším!“ Edgar Allan Poe. Tak zní motto jeho doslovu v době, kdy byl socialistický realismus oficiální doktrínou. (Vypadalo to, že brzy ochutnáme i tu coca-colu!!!)
Bradburyho kniha je kritická k rasismu, společenské nerovnosti, poručnictví, byrokracii, je protiválečná. Ale hlavně je plná nádherných nápadů a her fantazie.
„Chci, aby moje knihy byly především rozptýlením a ohromnou legrací, která stimuluje, provokuje, děsí, a doufejme pobaví. Vyprávět dobrý příběh… zbytek ať se dostaví poté, co hra skončí a diváci se rozejdou domů… v noci se probudí a řeknou: Tak o tohle mu jde! Nebo následujícího dne zvolají: On tím myslí nás! Zajímá ho, co je teď! Náš svět, naše problémy, naše radosti a naše zoufalství!“ (R.B. - Tajemná mysl)
Jistě. Tak to je.

17 07.04.2021

Kniha o opětném vzestupu člověka. V knize "Já, Asimov" je vylíčeno, jak se slavný spisovatel jako předškolák sám naučil číst, tady to zvládá hrdina v dospělosti. Nevím, jestli W.Tevisovi někdo redigoval text knihy, rozhodně v něm nejsou zbytečná místa, tady nejde o to z tématu "vyždímat víc" (viz jirimatejka), líčení událostí plně odpovídá úrovni myšlení lidí - je primitivní a klade zdánlivě stupidní, avšak základní otázky. A my pookříváme, jak se hrdinové dostávají "k sobě", tedy tam, co my pokládáme za samozřejmost. Oblíbíte si Jeho, Ji, kočičku Biff (ve Dveřích do léta je zase kocourek Petronius Arbitr), ano i přátelský autobus a koneckonců i robota 9. generace. Uff, snad se až "tam" nikdy lidé nedostanou!

17 22.08.2020

Když jsem dospíval, probíhala tzv. kulturní revoluce. Číňani mávali rudými knížkami a volali: Mao! Velký kormidelník.
Dělali jsme si z nich legraci, moc nám toho o té kulturní revoluci zrovna neřekli, ale bylo jasné, že i na zdejší komunisty to byla silná káva. V této knize nám vypráví rodilá Číňanka osudy své rodiny. Od boje proti Japoncům až po onu kulturní revoluci, která trvala do Maovy smrti. Hrůzným maoismem prošla i Kambodža, pod vedením krvavého Pol-pota. Tam to už brali šmahem a vraždili lidi motykami. Chápeme z knihy rozvrat celé země kvůli libovůli jednoho diktátora. Fízlování a hroznou porobu mas. Takový režim vládne dodnes v severní Korei, není pochyb.
Už nikdy komunismus! Žádné iluze.

16 13.10.2023

Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk našel na půdě staré noviny z Heydrichiády, i když jsem si v nich četl, moc mi to neřeklo, pro mne byla ta válka pravěkem, teprve později mi maminka vyprávěla, jak právě tehdy Němci popravili její dva bratrance – důstojníky čs. armády a vzpomněl jsem si, jak jsme jezdili ke stařičké tetě, která žila sama ve mlýně, i otce těch mladých mužů Němci odvlekli do koncentráku a on po návratu brzy zemřel… Jánského svědectví o letcích 311. bombardovací perutě R.A.F. pro vás může být podobným prozřením, jaké jsem já zažil jako kluk. Autentických svědků dějinným událostí neustále ubývá, zrovinka včera bylo 11. září a v tv a rozhlasu jich několik mluvilo o pádu Dvojčat a až tu nebudeme, tahle událost také přejde do oblasti „mýtů“, o kterých si můžeme něco pouze přečíst. Ostatně o úloze subjektivního a objektivního v historii pěkně píše Julian Barnes ve Vědomí konce (viz můj komentář ke knize).
Nebeští jezdci jsou knihou plnou lidství, lidství, které tu je navzdory válečnému vraždění, do něhož byli lidé zavlečeni Hitlerem. Tenhle etos je naprosto prioritní. V reportážích z New Yorku o 11. září byla znát tehdejší semknutost lidí, co to přežili – taková dýchá i z Nebeských jezdců. Velké utrpení vede začasto k velkému soucítění.
(Pozn.: knížku se Seydlovou obálkou v edici Spirála jsem zachránil z kontejneru na starý papír, slepil jsem hřbet a dobře si početl.)

16 12.09.2021

Trochu jednoduchý příběh, děj se posouvá pomalu kupředu, zdá se, že téměř bez emocí, vše je popsáno věcně a všedně… Prokládáno popisy okamžiků z pobytu na zahradě, dlouhá líčení starého domu a detailů křivolaké uličky, fascinace pobytu v opuštěné starodávné usedlosti majitelů plné starožitného nábytku… Je toho dost na knihu?
Vše je podřízeno fenoménu wabi sabi, který nás učí nalézat krásu v jednoduchosti, žít současností a přijímat život i sebe samé, takové, jací jsme, se všemi chybami a nedostatky. Z estetického hlediska je pro Wabi Sabi typická asymetrie, neúplnost, skromnost a neokázalost. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.
Wabi původně znamenalo cítit se osamělý, ale v moderní době se stalo synonymem pro radost ze samoty stranou od materiálního způsobu života, tedy duchovní hodnotou. Sabi je výrazem pro proces stárnutí a zrání, tedy fenomén, který navazuje kontinuitu s minulostí, našimi předky. Wabi Sabi je tedy hlubším vnímání prosté krásy, často na první pohled ne zcela zjevné – musíte ji objevit svým nitrem (třeba ve starém nábytku či čajové soupravě po babičce), pojem je ovlivněn zenbuddhistickým vnímáním světa, tedy pouze smyslovými vjemy bez účasti racionality. Fenomén Wabi Sabi je v Japonsku prezentován čajovým obřadem, skládáním haiku (poezie okamžiku), prostou keramikou, kaligrafií, ikebanou…
V Kočičím hostu tak můžeme nahlédnout do japonské duše, ať už ji pochopíme více, nebo méně. Ne nadarmo se říká, že když má Evropan popsat motýla, začne vypočítávat, kolik má křídel, nohou, tykadel – Japonec pak řekne, že je to létající květ...

14 14.03.2022

Zafón v jednom rozhovoru odpověděl na otázku, zda musí být fikce historicky přesná, že ne. „Fikce musí být účinná, dojemná, stimulující, svůdná. Fikce musí vyprávět dobrý příběh tím nejlepším možným způsobem. Pak se může rozhodnout, zda bude emocionálně upřímný a přesný, nebo ne.“ Po stopách Stínu větru se vydaly už stovky čtenářů, hledaly v Barceloně ulici s kouzelným názvem Tibidabo, kde pod číslem 22 stojí architektonicky zajímavý dům (dříve dům hrůzy), na netu najdete i fotky starých tramvají, kterými jezdil tajemný Daniel, no prostě něco podobného, co můžete zažít třeba v Londýně po přečtení fantasy Hawksmoor. Bohužel, Zafónova kniha má na sobě stín červené knihovny. Zpočátku si ještě říkáte “co se z toho vyklube?“, ale když se to pak klube dál a dál černobíle v jednoduše nastíněných emocích a propletencích napsaných otřepaným slovníkem, dojdete k bodu, kdy kniha už opravdu připomíná Brdečkův scénář k filmu Limonádový Joe se scénou „kakaové skvrny velikosti mexického dolaru“ (kdybyste snad ten film dosud neviděli, doporučuji!), pak už mohou číst dál jen neohrožení hltači šestákových románků… Nepochybuji, že jich je mezi námi stále nespočet (viz hodnocení čtenářů, z nichž někteří nad knihou i prolévali slzičky). Ostatně, motivu utajených dětí se nevyhnula ani slavná Agatha Christie, ale psala alespoň poctivé zápletky. Ale, pan Zafón promine, jako limonáda je to jeho psaní docela dobré. Španělé mají bohatý šťavnatý jazyk, který je „dojemný, stimulující, svůdný“ a pokud spisovatel neumí vyprávět lépe a tohle je jeho „nejlepší způsob“, prosím. Romantika? Láska a msta? Policejní zvůle? Na Hraběte Monte Christo (jestli to neznáte, vřele doporučuji!) to žel nemá……. 3 hvězdy za „tah na branku“.

13 01.04.2022

Moc věcí se v dějinách opakuje, tudíž se pasáže z téhle knihy hodí i na tuhle dobu:
„Naše neschopnost přesvědčit druhého je nevývratným dokladem toho, jak užitečné mohou být u každého dle jeho možností urážky plné opovržení, rány pěstí, nože, automatické pistole, dynamitové nálože spojené s roznětkou, nukleární letadlové lodě. Naše neštěstí má jedinou příčinu: nedotknutelnost našich názorů. Ti, kdo odmítají své přesvědčení změnit, jsou pitomci, a ti, kdo se přesvědčit nechají, taky.“
Co takhle pravda?
„Existují nepřekonatelné úkoly, jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: ZAMLČOVAT PRAVDU NEZNAMENÁ LHÁT.“
Jak je snadné být šťasten!
„Lidé se bojí, že ztratí paměť.
Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení.
Dobře se žije jen v zapomnění.
Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí.
Šťastní lidé zapomínají.“
Opravdu se to hodí na tuhle divnou dobu!
Divnou dobu?
Jejda, asi to platilo vždycky! :-)

13 29.11.2021

O anglické pouti Karla Čapka natočila skvělý dokument ČT, stojí za shlédnutí.
Ale já to vezmu z jiného konce.
Čapek byl v Anglii roku 1924 a navštívil i veletrh British Empire Exhibition. Zde se projevilo naplno jeho lidství a prohlédl následky koloniální politiky pro „domorodou“ kulturu 400 000 000 lidí ovládaných Brity po celém světě. To vše dávno, dávno před rozpadem kolonialismu:
„Není už lidového domorodého umění, černoch z Beninu vyřezává ze sloních klů figurky jako by vychodil mnichovskou akademii a dáte-li mu kus dřeva, vyřeže z něj klubovku. Inu bože, přestal být divochem a stal se – čím vlastně? Ano, stal se zaměstnancem civilizovaného průmyslu. 400 miliónů barevných lidí je v Britské říši, a na výstavě Britské říše je z nich vidět jen několik reklamních panáků… je tu všechno, i vycpaný lev a vyhynulý emu; schází jen duch čtyř set miliónů lidí. Je to výstava anglického obchodu. Je to průřez té slaboučké vrstvy evropských interesů, které povlékly celý svět, nestarajíce se příliš o to, co je vespod...“
A potom zavzpomíná na městečko Úpice, kde v dětství bydlel:
„Duše má, co by sis chtěla koupit z těchto pokladů světa? Nic, vlastně, chtěla bych být maličká a stát zase v krámě starého Prouzy v Úpici, vyvalovat oči na černý perník, pepř, zázvor, vanilku a bobkové listí a myslet si, že to jsou všechny poklady světa a všechny vůně Arábie a všechno koření dalekých zemí, žasnout, čichat a pak si běžet číst Vernův román o končinách divných, dalekých a vzácných. Neboť já, hloupá duše, jsem si je představovala jinak.“
Vzdávám poctu Čapkovu humanismu!
P.S. Dům Čapkovy rodiny soudruzi přeměnili v služebnu SNB. Jeho kouzelnou zahradu zaasfaltovali a je z ní autobusové nádraží. Bydlel jsem opodál u řeky Úpy...

13 01.06.2021

I když překvapivě je v knize adorována západní kultura, je znát, že ji psal Japonec. Hranice mezi reálným a nereálným je velmi tenká. V japonské literatuře to tak často bývá.
- Omezenost, netolerance a nedostatek fantazie jsou jako cizopasní červi. Střídají hostitele, mění formy, pořád, donekonečna. Není proti tomu léku.
- Když začnete brát lidi s nedostatkem fantazie vážně, stojíte vždycky proti přesile.
- Jen prostřednictvím metafor přijímáme ironii. A tím se prohlubujeme a rosteme.
- ...svět stojí na zániku a ztrátách. My jsme jen pouhé stínové obrazy tohohle principu. (buddhismus)
- Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou.
Tak poučuje Óšima kluka o životě.
Pak tu je také řeč o odpuštění, jako jediné životní šanci, jak se vyrovnat s druhými.
A všimněte si, že děda je prázdný. A co je prázdné, skýtá netušené možnosti. (buddhismus)
- ...když jsi v lese, staneš se beze zbytku jeho součástí. Když jsi v dešti, budeš beze zbytku součástí deště atd. (Kafka také nahý tančí v lijáku ještě jste to nezkusili?) Být dokonale přítomen, je také buddhistické.
A je potřeba mít imaginaci která se obejde bez protiargumentace. A poslouchat vítr.
- Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku.
A všimli jste se, jak jsou tu lidé laskaví?
O tom to je.

12 22.09.2023

Pár poznámek:
- K stížnostem zdejších čtenářů na nezáživnost představení amatérského divadla - autor to předesílá povzdechem: "Doby se změnily. Studenti dnes nečtou Shakespeara, jako jsme ho četli my." (Musím potvrdit, že my ho fakt četli a dokonce jsme se o to snažili i v originále!)
- Je zajímavé, že divadlo hraje roli také v jiném románu o sexu - Portnoyovo divadlo od Ph. Rotha. Ale Rothův hrdina není gay. Ale není o nic míň otevřený než hrdina Irvingův. A pokud se někdo diví, že ve V jedné osobě jsou samí LGBT, no je to tím, že tahle kniha je právě o hledání sama sebe takového člověka. Jestli jste hráli někdy divadlo, určitě víte, co všechno vám tato činnost o sobě řekne. I Sabbath ho používal k poznání světa. Až si přečtete něco z toho Shakespeara, dáte mi zapravdu.
- "Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku - nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš." (Slečna Frostová). Moc důležitá poznámka, i když poznat v této knize, kdo je kdo, je poněkud svízelné. Také překvapivé a napínavé. Jsou zde moc hezky vypsána nebezpečí dospívání a sledovat stárnutí hrdinů je dojemné.
- Ale nakonec se to povede: "My už jsme to, co jsme, že?" (Franny) Posuny hrdinů v čase jsou někdy drsné, avšak vidíme, že ač jsou poměry v rodině hrdiny všelijaké, drží stále basu, a to platí i o přátelích a bývalých láskách. Je důležité najít sebe sama a vědět, co jsem zač. I když odkrývání vlastní identity je hodně bolestné a nezřídka se za ně platí smrtí (AIDS ap). Myslím, že právě to chtěl autor vzkázat svému synovi.
- Otázku jak hodně je svět pokřivený a co považujete za normální si zodpovězte sami. John Irving určitě miloval svého syna!
-Možná je škoda, že česky dosud nevyšel Giovanniho pokoj. Baldwin je skvělý spisovatel. V knize zmiňovanou Sezónu v pekle (Rimbaud) si ovšem přečíst můžete. Nic sexuálního v ní však nehledejte.
Děkuji za pozornost.

12 19.03.2021

Tak i já zdolal Clavellův opus. To byla jízda!
Domnívám se však, že i dnešní výlet do Japonska by byl skvělým dobrodružstvím! A střet civilizací, jaký tu popisuje Clavell, je stále aktuální. Nelze ho než obdivovat: jak musel román plánovat při tak ohromném počtu postav, jejichž osudy se v knize proplétají a také naplánovat nekonečnou řadu úkladů, občas i úkladů na druhou či na třetí. Možná, že samotný Clavell by byl dobrým šógunem, když tohle uměl! (Haha!) A jestli chcete mít představu, jak to bylo opravdu se samuraji, zkuste výpravnou knihu Samuraj - Příběh vznešených japonských válečníků, kde spatříte i jejich oděv a zbroj:
https://www.databazeknih.cz/knihy/samuraj-pribeh-vznesenych-japonskych-valecniku-28929

12 30.01.2021

Kolik podobných hrdinů nám komunistický režim zamlčel! Vlasta Kálalová di Lotti zemřela téměř v zapomnění 15. února 1971 v písecké nemocnici. Její celoživotní přínos ocenil až po revoluci roku 1992 prezident Václav Havel, který ji vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Ilona Borská ovšem psala knihu za tuhé normalizace, takže zde chybí fotka dr. Kálalové s T.G.M., který financoval její nemocnici v Orientu a také zde není ani zmínka o jejím dopise Gottwaldovi, kde žádala milost pro dr. Horákovou. Poúnorová část příběhu je tak téměř apolitická a místy stavěná pouze na úryvcích dopisů. Zajisté proto, aby mohla být kniha vydána. Naštěstí si již můžete chybějící údaje o této statečné ženě najít na internetu.

12 18.11.2020

Byli jsme tenkrát ještě kluci, ale už kluci v pubertě, a když jsme povinně navštívili filmovou projekci Romance, vysmívali jsme se: Domů, pane Berka, domů. To bylo pořekadlo umírajícího dědečka, stalo se naším oblíbeným úslovím. Tenkrát bylo stáří v nedohlednu a nechápali jsme ani zbla. Avšak zaujala nás nahá Tonka v řece, vidět nahé ženské tělo není jen tak! Křídlovku jsme i četli. ...až si divoká Tonka odskočí z panského... moje babička se mnou také chodila sbírat klásky na panské. Říkal jsem si, jestlipak chodila i na kolotoče, ale o tom mi nikdy nepovídala. I když jsem byl z města, venkovskou atmosféru jsem dobře znal – jezdil jsem k ní na prázdniny. Miloval jsem to!
Díky, pane Hrubíne za tuto knihu. Můžeme si v ní číst stále dokola a sytit se tím příběhem, který je nám tak blízký a důvěrný.

11 02.12.2023

„Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ napsal o své knize autor pro české vydání mnoho let po napsání díla.
Achjo, snad by se téhle literární konstrukci dalo říct UMĚNÍ PRO UMĚNÍ? Takových děl bylo nakresleno, napsáno! A ono se to vždycky líbí (viz souhlasné mručení na těchto stránkách). Konec konců Kundera podobné lyrické budovatelské častušky také pilně psával! Dnes se k nim, samozřejmě, nehlásí. A kupodivu do svého románu ani jednu nezařadil. A přitom jsou to takové perly!
TRAKTORISTKA (úryvek)
Po směně, když k tobě jedu
trolejbusem z Bohdanče,
unaven být nedovedu,
je mi jako do tance!
Kolem ruch a budování,
slunce nade mnou,
a tak po skončené práci
jedu za tebou…!
Ve svých tvrdých dlaních
vyměním soustruh za ručku tvou.
Traktoristko vzorná,
píseň moje letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám,
když tě večer líbám,
lány tebou zorané,
že ve snu vždycky líbám!
Pro splněné normy
jsi mi dražší den ode dne víc!
Tys má traktoristka,
údernice z Pardubic!
(Neznámý autor - ale do scény z přednášení ve středisku výcviku SNB by se to moc hodilo! A Frantíci by mrkali na drát!)
Zato se to v Kunderově románu hemží velkými lyriky, které tvoří vydatnou stafáž celému tragikomickému příběhu. A vždycky se hovoří o jejich smrti, abychom ji mohli porovnat se smrtí jeho lyrického udavače, dává to příběhu úžasný esprit! Chytře vymyšleno a pěkně sepsáno: žádné hrůzy se tu nekonají, mladý básník víceméně žije ve vzduchoprázdnu a snad ani nevnímá, co se ve společnosti kolem něho děje… Kniha plyne jako voda, mizí, nenadchne, neublíží. Je jasné, že Kunderův životopisec Novák neodolal a jal se srovnávat reálie Kunderova života s jeho dílem. Je to velmi svůdné pomyšlení, že se Kundera takto vyrovnával se svými životními omyly, i to udání by tu bylo, jen nevím, zda bylo tak romantickolyrické, jako tohle knižní…
Mám zato, že recenzentka knihy Kamila Míková uhodila hřebíček na hlavičku, když parodicky nazvala svou recenzi Čtenář je jinde: „V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa.
Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.“ A má bezesporu pravdu: kniha vyšla u Gallimarda roku 1973 a Kundera jistě text upravil tak, aby se dobře četl všem, kdo fandili těm mladým, kteří malovali provokativní hesla na zdi Sorbonny na jaře 1968 a chtěli dělat revoluci. Můj kamarád v 69. také emigroval a z Paříže mi napsal: „Nejeden Francouz tu horuje pro komunismus, ale neumí si představit, že když dostane v neděli večer chuť na čerstvý chleba, nemohl by si ho jít koupit.“ Ano, život byl v ČSSR opravdu jinde a tahle kniha je právě pro takové lidi, jakými byli ti francouzští komunisté.

11 08.12.2021

Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:
 „Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“ 
Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země.
Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech.
Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu?
„Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze.
Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.

11 02.12.2021

Julian Barnes transformuje dějiny jedince a odhaluje, jak jen částečná znalost toho, co se přihodilo, může zkreslit naše vlastní „dějinné mýty“, tedy: mýty, které si o sobě a svých bližních vytváříme. Od bezstarostného mládí, přes počátky dospělosti („Tehdy jsme už začínali měnit svou minulost ve vtipné historky.“ - Kolik jich znáte sami o sobě?), ke stáří. Chytře umístěné premisy příběhu vyřčené premiantem („V určitém smyslu přece nemůžu vědět, co že to vlastně nevím. To je z filosofického hlediska zcela zjevné.“) ho ale nezachrání. Před vlastními činy neutečeš!
Všichni pozorujeme, jak se s věkem měníme, a potom záleží na tom, jak interpretujeme svou vlastní historii. A nejen tu: historii jako takovou – podle ní totiž posuzujeme svou přítomnost. A tak je dnes (opět před volbami 2021) dvojnásob potřebná úvaha toho nešťastného mladíka: „Jenže moje touha připisovat někomu zodpovědnost může být pochopitelně odrazem mého vlastního smýšlení než nestranným rozborem toho, co se stalo. A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémů historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnosti, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“ Dnešní politické články jsou takových interpretací plné a diskuze k nim jsou už pak jen křečovitými výkřiky… Ano, pan Barnes nám nastavuje zrcadlo a dělá to velmi dobře! Díky!

11 09.09.2021