Pablo70 komentáře u knih

Možná až příliš laskavá představa umírání a smrti.
Vybavuje se mi skutečný příběh smrti saxofonisty Stana Getze, který také umíral na rakovinu. Dal si přistavit lůžko tak, aby viděl na moře. Při tom pohledu skutečně zemřel a jeho syn rozptýlil jeho popel v oceánu, jak si to přál. Na obalu jedné z jeho desek můžeme spatřit momentku, na které ho tentýž syn před lety líbá na tvář. Je to velmi pěkné. Onen syn pak svého tátu v dospělosti rozptyluje v oceánu. Samozřejmě existuje i poslední Getzův koncert. Dojemné.
Krátké kapitoly knihy jsou čtivé. Ale sám hrdina je čím dál strnulejší a akademičtější. Co po nás zbyde? Jen haldy haraburdí – tedy věci, které jsme milovali a nyní je třeba je zlikvidovat, protože my tu už nejsme. Snaha usmířit se, je správná. Předchází ji však fáze zuřivosti, kdy se člověk ptá: proč zrovna já? Tu Schling vynechává… Zjevný idealismus. Schling tu zlehčuje průběh nemoci a tím dělá celý příběh až romantický. Podobně odlehčený byl jeho Předčítač, příběh se odehrával za Třetí říše, poměry v zemi však byly úplně ignorovány. Cítím z obou příběhů jakousi faleš a nadbíhání čtenářům. Nevěřte, že rakovina je procházka růžovým sadem.

Knihu vydal Kundera ve Francii roku 1997. Není to dobrý příběh. Začíná velmi obtížně, skoro jako dávné existencionální romány z šedesátých let a konci připomíná snad markýza de Sade. Bezvýznamnost, neměnnost, přepodstatnění, simulakrum a nakonec partouzardi. Byl už Kundera tak akademicky strnulý po své šedesátce? Jeho vlastní transstubanciace není radostná. Hříčky, které bývaly v mládí lehké, náhle hodně ztěžkly. Hledání paralel s jeho mladými prózami a básněmi může okouzlit leda tak literární kritiky. Je to nutně schematické a nečte se to dobře.

Dobrodružná story o retardovi založená na poněkud nepravděpodobných dějích. Její úspěch je založen na módnosti Islandu a jedné medvědici a také na porcování žrádla pro žraloky. No, představte si to!

Tento příběh je o snílcích, válečných vdovách a také o Ježíši, protože se odehrává v Jeruzalémě, kde byl Ježíš ukřižován. Je také o zrádcích národa. A také je o mé tetě Ketty, kterou si po válce odvážně vzal za ženu můj strýc, ačkoli byla Židovka. Jezdil jsem k nim na prázdniny, tetička byla energická žena, která vařila zcela odlišnou kuchyni než moje máma. Válku přežili v Palestině, její bratr tam zahynul při vojenském cvičení pod pásy britského tanku. Její otec byl už ležák a já s úžasem zjistil, že když jsme ho přišli navštívit, sestřenice s ním hovořila česky a on jí odpovídal německy a přesto si rozuměli. Bylo nám tak kolem deseti.
Můj bratranec a sestřenka si ještě ke stáru posteskli, že jim okolí dává najevo jejich položidovský původ.
Když bylo po válce, Židé se rozhodli, že už nikdy víc nebudou čekat nazí nad vlastnoručně vykopanými hroby na popravu, a když jim OSN přikleplo část Palestiny, založili vlastní židovský stát. V knize je jeden politik, který varoval před tímto krokem a mínil, že by lidé měli žít pospolu a ne v separovaných zemích. Byl zavržen jako zrádce. Vidíme však, že jeho myšlenka, že krvavé války s muslimy jen tak neskončí jsou pravdivé.
I my procházíme krizí demokracie, jsou tu „správní“ lidé a „zrádci“.
„Ten, kdo je schopen změny, kdo má sílu se změnit, bude vždy považován za zrádce těmi, kteří změny nejsou schopni, k smrti se jí bojí, nechápou ji a každou změnu si oškliví.“ (str. 207)
A ještě jednou varování: „Klapky se z očí nikdy nezvednou. Téměř všichni projdou životem od narození až do smrti se zavřenýma očima.“ (str. 173)
Dobrý příběh bývalého studenta, který se seznamuje se životem.

Už kvůli nádherným ilustracím je dobré tuto knihu shlédnout. Myslím, že by se líbila samotnému Kafkovi. Vše už tu bylo řečeno. Dávám 5 *.

Kniha poněkud překvapivě reflektuje francouzskou politiku, na níž se odrážejí životy jednotlivých postav románu. Jestliže se alespoň trochu orientujete v moderních dějinách této země, jistě se snadno zorientujete i v této knize. Můj přítel emigroval v roce 1969 právě tam. Francie byla známá svým levičáctvím, ale jejich komunismus byl zcela jiný, než ten náš. Jak můj přítel napsal v jednom dopise, místní komunisté si neumí představit, že by si v neděli večer nemohli dojít pro čerstvou bagetu, což bylo v našich podmínkách socialismu nesmírně kuriózní a naprosto nemožné. Dobrá je také poznámka z roku 89: co asi křižáci Západu vnutí Pešti. Inu, nám také vnutili leccos. A dodnes vidíme, že Francouzi kvůli svým požadavkům umí hned rozpoutat revoluci.
Osudy Frantíků jsou velmi dobře popsány, kniha přes počáteční nedůvěru zda nebude příliš politická, je sdostatek poutavá. Ostatní v předešlých komentářích.

Autorovi 3 vypravěči se pohybují v kulisách upadajícího Maconda. Tu jeho atmosféru můžeme až dýchat, jak je věrně podána. Chlapcovy čichové vjemy vše doplňují. A nostalgie by se dala krájet. Všechna špína je pryč a s ní i prosperita, kterou sem přivlekla banánová společnost. Ve skříních jsou moli, v ložnicích ještěrky, domy se rozpadají. A k tomu příběh tajemného sebevraha. Lidí co tu zbyli.
Márquezova prvotina.

Allene Allene vystup z hrobu a promluv branou mého vědomí
pomodli se za mne na gramofonové desce své dřívější existence
shlédni na tu industriální krajinu svého spočinutí s nějakou trafačkou v pozadí
snědl jsem temné verše které jsi poslal z hrobu
půjdu po českých ulicích v černém haveloku beatnické poezie
a představách si loknu rosy z vyprahlé trávy Cementery B´nai Israel v Newarku
neboj posílám ti jen jeden:
už konečně víš co je to smrt?

V podstatě béčkový černobílý příběh z druhé ruky. Na něm můžeme vidět, jak se s uplývajícím časem smývá autenticita příběhu a zbývá z něj jen schematická kostra. Autor je dítě polských emigrantů, kteří mu jistě vyprávěli, jak to v Polsku chodilo za bolševika a on se rozhodl, že to sepíše. Mladý čtenář bude určitě zaujat líčením hrozných poměrů, navíc okořeněným hrdinovým coming outem a snahou uniknout, což ho ohromí. Jo, v Americe, tam je blaze. Literární zpracování nevýrazné. Nic na tom nemění snaha kritika knihu vyzdvihnout v doslovu.

Mísení vysokého a nízkého v literatuře nám poskytuje neotřelý pohled na svět a je od pradávna oblíben. Tak nám všelijací človíčci v roli sluhů a šašků mohou dát zdánlivě nezúčastněný, leč velmi pravdivý pohled na své mocné pány. Nejinak se o to pokouší kuchařka a opatrovnice Diavolina (Ďáblice) Maxima Gorkého. Opatrovnice a kuchařky jsou také ve velké oblibě (Kuchařka a vévodkyně od Fukse, Služebnice – Atwood, Himmlerova kuchařka… nemohu zapomenout na Václava Havla, který měl kuchařku Čirinu, ale o té asi ještě nikdo román nenapsal).
Pokud alespoň zevrubně znáte Stalinovu klaku (kterou postupně dal vyvraždit), docela slušně se v knize orientujete. Důležitá je i nějaká znalost sovětských literátů. V knize nejsou dialogy a chvíli vám trvá, než si na to zvyknete, ta výpověď z úst kuchařky (její nezapomenutelné cukroví!) nejprve působí jako snůška drbů, ale pak vám začne jezdit mráz po zádech nad Čekou naaranžovanými scénami, kterými musí Gorkij procházet, nad jeho služebnictvím Stalinovi, které ho drží při životě, nad Potěmkinovými vesnicemi kolem něho, nad jeho odpornou schízou (Peškov kontra Gorkij), nad jeho pokusy zachránit lidi z lágrů, nad Leninovým nábytkem zakrytým ubrusy, aby prostí lidé neviděli, v čem skutečně žil ten, co kázal vodu a pil víno… A Gorkij psal něco, co nazval socialistickým realismem, ale uměl i dobrou literaturu. A pak je tu zajímavá souvislost: nedávno byla v tv zpráva, že Putin věří, že se najde lék na stáří a bude možno žít až 150 let – v to samé věřil i Gorkij (posedlost vlastní nesmrtelností mocných). Konec knihy je suchým výčtem všech, co se s Gorkým stýkali a byli povražděni Stalinem…
Spiró je maďarský židovský autor, na takové měl Stalin obzvlášť pifku.

Tato kniha je velmi anglická, jak jinak. Češi a Poláci se tu objevují jako námezdní sekáči trávy, jak asi v Anglii také působí. Hned vedle námezdních zahradníků z Egypta. Ovšem Karel Čapek je tu vzat na milost. Měl jistě k zahradničení kladný vztah. U svého pražského domu měl skalničku a doma v Úpici měl jeho otec i pěknou zahradu. Ta dopadla ale špatně. Protože se soudruhům Čapek nehodil do krámu, zahradu vykáceli, zalili asfaltem a udělali z ní autobusák. Z domu dr. Čapka stanici SNB (policie), která tam je dodnes.
Autorka se také táže, jak asi vypadal totalitní truhlík. Jak? Inu samodělo z prken, to je jednoduché. Ze stran okovaný proužky plechu. Tenkrát jste se museli přičinit, abyste něco měli a samovýroba bujela.
Ovšem i my tu máme své pány z růže. A skvělou knihu pro děti: Trnkovu Zahradu. Českých knih o zahradě je nespočet. I tak si v této knize dobře počtete, jestliže máte svou zahradu rádi.

Jak pejsek s kočičkou dělali dort aneb – čeho je moc…
Ten pejsek tam opravdu je. Uvidíte. Teda, ne že by se to četlo špatně. Byl jsem zvědavý, jak z toho maglajsu autor vycouvá. Romantický historický thriller o pěstování brambor v Norsku. Občas jsem se v tom i ztrácel.
Knihu jsem četl po Dějinách lásky (Krauss), kde ona nasazuje imaginaci, Mytting používá sílu děje a kombinuje jeho prvky. Ach jo. No, seveřané to mají jinak...

Tak předně Alma znamená hebrejsky mladá dívka nebo panna. Na jejím jméně tato kniha stojí. Autorka tu rozehrává ohňostroj své fantazie se zápletkami hodnými detektivek Agathy Christie. Její fantazie je ženská a divoká. Je to výborné počtení založené na osobních zážitcích mladých i starých, osudech lidí, kteří museli emigrovat z válečné Evropy, aby si zachránili holé životy, i těch, kteří už křičí Jsem Američan!: to jsou už jejich potomci. Vzpomínám, když jsem jel vláčkem po Staten Islandu v New Yorku, v kupé jsem seděl s dvěma velmi konvenčně oděnými Číňany, kteří mi hrdě sdělovali: Teď už jsme Američané. Něco to pro ně znamenalo. Před čím se asi zachránili?
Dějiny lásky jsou knihou o knize. A její spletité osudy vás dozajista nadchnou. Hrají tu svou úlohu andělé a sny, jasnozřivé dětství, hlavní hrdinka má jméno jako nejslavnější židovský spisovatel (Singer), dostaneme se i ke Zdi nářků a pamatujte si, že když chcete namalovat list, musíte obětovat krajinu. Vždycky musíme něco obětovat, abychom mohli něco vytvořit.
Jaké jsou vaše dějiny lásky?

Četl jsem lepší věci od Murakamiho, včetně povídek. I když autor úplně nezklamal, za dobré kousky z této série musím zmínit především Thajsko a pak Medovníky. Mají atmosféru, kterou umí autor dát svým knihám. Musíte být nadšený fanoušek, abyste z ostatních povídek byli nadšeni. Jo,
práce povídkáře je těžká, jak sám Murakami naznačuje v textu. I zde se to potvrzuje.
Průměr. Necelé 3.

Thomas Wolfe byl současníkem Hemingwaye a Fitzgeralda. Jejich knihy později v New Yorku redigoval. To už ale měl napsaný K domovu pohleď, anděle a pracoval na románu O času a řece. V jeho knihách nenajdete strhující akční dobrodružství, žádného Harry Pottera ani Hucka Fina. Nenajdete zápletku, příběhový oblouk , ani obvyklé rekvizity, které román nabízí. Dostanete rapsodii a exces, prózu různých barev a pohybu, plnou liturgii života a nádherné detaily. Nejde ani tak o cíl, spíš o cestu samotnou (viz I cesta může být cíl).
Chápu již, že tahle kniha byla oblíbenou četbou Jacka Kerouaca, i pro něj byla cesta spíše cílem. A je charakteristické, že Evža zapáchal z téhož důvodu jako Steve Jobs. Konec knihy je snový a nádherný. Vlastně kouzlo Wolfa spočívá v jeho stylu, velkolepém pohybu jeho prózy, jeho jedinečné vitalitě, náznaku lyriky a rovnováze, kterou usilovně vyhledává, aby své psaní udržel pohromadě. Abyste Wolfa zažili, musíte si ho přečíst sami. Jakkoli je široký a hluboký, trvá chvíli, než si ho představíte. (Zemřel tak brzy...)
PS. Druhý díl mi dnes přivezli z antikvariátu. Takové knihy se musí vychutnat do dna...

Tato kniha nám objasňuje, jak máme vnímat Rabelaisovo dílo. Ale také se musíme zamyslet nad proměnami chápání kultury v jednotlivých obdobích. Vždyť nejsme vůbec schopni Rabelaisovo dílo pochopit bez příslušného komentáře někoho, kdo je s historií dobře obeznámen. Dostáváme se tak do světa, kde se slaví svátek hlupáků a osla, těhotné smrti, lidé zde žerou, vyměšují, rodí, jsou trháni na kusy… Jak své dílo myslel? Bachtin míní, že Rabelais viděl za vážností oficiálních žánrů (literatury) slábnoucí moc církve, feudálů a sílící pravdu o minulosti, kterou mohl konečně vyslovit. Nastávala nová doba, která s sebou nesla velký úsměv. Groteskní symposium (viz Platón) tu travestuje a snižuje všechno ideání, mystické a asketické, nejde o pouhé hrubosti a nemravnosti, z nichž ho silně obviňovali pozdější vykladači. Avšak jak roky plynuly, situace se změnila. Přišli noví lidé, jiné poměry, ideály, baroko atd. Co bylo Rabelaisovi srozumitelné, stalo se náhle nepochopitelným.
Je jasné, že nemůžeme věřit všem dobovým výkladům a komentářům o jeho díle, protože byly kritikou zkresleny. Lidé samozřejmě žili v každé době jinak a podle toho také literaturu a umění posuzovali. Původním mluvčím už vůbec nerozuměli. Dávali jim do úst svoje pravdy, podezřívali je ze všeho možného, dezinterpretovali jejich záměry. To platí i o nesporných veličinách literatury a filozofie (stojících na obou stranách barikády). V moderní době se toto tempo změn výrazně zrychluje a navíc tu máme IA, která se do toho montuje. Historizující soudy podléhají dobové ideologii a také módě stále rychleji. Často se původní mínění díla již změní po vyhynutí současníků… (Tak například karneval je dnes považován za dětskou zábavu. Dříve to byla všelidová hromadná fraška.)
Bachtinovi se mnohdy také zdráháme věřit, natolik je nám věk renesance vzdálen (cca 500 let). Na konci knihy je i podnětná stať o vzniku národních jazyků a mrtvé latině.
Však si zkuste Gargantuu a Pantagruela přečíst a sami uvidíte. Tato perla literatury na vás čeká!

Šalda patřil v První republice k progresivním kritikům, a tak se o něj mohli komunisté opřít i za normalizace. Studovali jsme ho v teorii umění. Jeho témata byla bezpečně uleželá, vlastně to byly jen dějiny. O současném umění nepadlo ani slovo. Od toho tu byli kulturtrégři, kteří psali do Tvorby. My se ale zabývali boji o Halase a podobnými, dávno mrtvými tématy. Nevzpomínám si, že by nám měl Šalda připadat nějak obtížný. Ovšem na Taigeho dělal profesor Brůžek tytyty. Chápu, že dnes už musí být jeho statě dost zastaralé. Nemohli jsme si vybírat... Snad jestli se příště narodíme do lepších časů.

Je signifikantní, že Mimesis u nás mohla vyjít až roku 1968. Tato kniha totiž popírá socialistický realismus a jeho šablonovité vnímání světa. Mimesis pomohla kritikům pochopit, že není skutečně důležité, zda literární text realisticky reprodukuje historické události, či ne. Takový prchavý realismus nezajímá čtenáře z různých kultur. Při interpretaci literárních děl bychom spíše měli obdivovat jemné umění, kterým nadaní spisovatelé vyjadřují své vlastní vnímání reality. Jejich čtenáři se pak stávají citlivějšími k rozmanitostem lidské podstaty.
Kniha nám byla na univerzitě tajně doporučována k samostatnému studiu některými osvícenými profesory. Jak normalizace pokračovala, řada jich byla odejita.
Naštěstí jsem knihu sehnal a je ozdobu mé knihovny.

Vážení přátelé, ano!
Mám tuto knihu z antikvariátu od roku 1977, stála tam 40 Kčs i se Seydlovými ilustracemi. V záhlaví stojí:
Rabelais - Řešení pochybností jedné nevyčerpatelné studny, kde je, jak říká Hérakleitos, ukrytá pravda.
Hérakleitos – Pravda je až u dna studny, která nevysychá.
Knihu celé roky pozoruji, občas si z ní přečtu pár kapitol. Jak na ni? Zkusil jsem Auerbacha, objednávám Bachtina, snad mi pomohou, když nesmírný svět pana Rabelaise je nám tak vzdálený, že ho nemůžeme obsáhnout a máme s ním stejné potíže, jako když louskáme Foucaltovo kyvadlo!
A přesto je v něm spousta stále pravdivých momentů. Svět se v něčem moc nezměnil, i když od roku 1532, kdy to všechno Rabelais psal, něco vody uplynulo.
Hle, kapitola X. 2. knihy, kdy Pantagruel rozsoudil pány Polibmi a Čuchni si (jak soudobé pojmenování!) v absurdní při, s níž si ani bába sedící na bobku nevěděla rady.
Jsou ti dva pánové, kteří vedou tento spor, ještě naživu? Ptá se Pantagruel. (opět jak soudobé! Cožpak dnešní soudní pře netrvají tolik let?). Což dnešní soudní pře nejsou právnicky tak nesnadné a nepřístupné, že jim soudní dvůr rozumí jako koza petrželi? Dnešní newspeak se tomu podobá.
Dnes je ovšem onen newspeak nazván krásnou řečí, která se moc neliší od řeči pána Čuchnisi a pán Polibmi si dnes klidně řeční v parlamentu.
Závěrečná řeč Pantagruela je jistě spletitá, když v době, kdy nějaká dobrá žena chytla na lep lžičáka, aby měla svědectví proti biřicovi, aby se lépe vyrovnal, a když se jelitové vnitřnosti zvrátily kapsami lichvářů (rozumíte tomu?) ...a kdyby bylo vidět nespravedlivost lidskou tak snadno v kategorickém soudě, jak lze rozeznat mouchy v mléce...rozsudek je...vypít tři sklenice kyselého mléka…
Jak ušlechtilé!
Přátelé, došli jste až ke dnu studny? (Toto je jen zrnko z tohohle mohutného spisu.)

Hudba RC (čti americky) nás provázela hlavně v šedesátých letech, kdy byl na vrcholu. Jeho písně textovali čeští textaři, zpíval je Gott a jiní zpěváci.
Když čteme o zpěvákovi, který již není mezi námi, musíme se připravit, že mu ke stáru ubydou síly. Přesto je jeho životní příběh o několika tématech:
-Per aspera ad astra neboli Přes překážky ke hvězdám.
-Když máš talent, tak se neubráníš.
-Jen pílí dojdeš k výsledkům.
-A pak: Když z chudáka se stane boháč (viz píseň ze hry Divotvorný hrnec). Ano, RC byl na prachy. Držgrešle. Protože si musel každý cent tvrdě vybojovat.
-Jdi stále dál a neuhýbej.
K pochopení jeho hudby vám postačí některý Charlesův výběr Best of.