Pablo70

Přečtené 278



Paul Simon
? - leden 2022
Paul Simon 2012, Marc Eliot

Kde jinde mohla tahle knížka skončit než v Levných knihách? Vyšla moc pozdě na to, aby oslovila fanoušky dobré muziky (Paul Simon je už dávno passé), a musím dát za pravdu těm, co ji tu hodnotili: není to moc dobrá práce. Eliot asi píše biografie jako na běžícím pásu, moc vám toho nepoví. Mrknul jsem i na hodnocení cizozemců, co koupili knihu na Amazonu – celkem jsme se shodli. I když nepochybuji, že být popovou hvězdou je těžká kláda, opravdu byl Paul Simon takový derpresman? Miloval jsem písně v podání S & G, autor se ani nepokusil jejich texty zabývat hloub. No, nějakou základní představu o Simonovi vám to dá, ale zbytek si musíte nastudovat sami. Já si vytáhl starou LP desku Mostu přes rozbouřené vody a s chutí jsem si přečetl skvělý komentář Jirky Černého a překlady textů od „mladého básníka Pavla Šruta“. Už ji hraju z počítače, originál se stal malou relikvií chlápka, co dospíval v šedesátých...


So long, Marianne - Příběh životní lásky Leonarda Cohena
? - leden 2022
So long, Marianne - Příběh životní lásky Leonarda Cohena 2017, Kari Hesthamar

Chápu, že vzrušující osud je pro každého něco jiného. Odjet v malém autíčku z Norska na řecký ostrov skoro bez peněz, zažít tam svobodnou éru, kdy ještě slovo hippie nebylo vynalezeno, stát se ženou spisovatele a potom milencem světové písničkářské hvězdy, bydlet v malém domku s doma vyrobeným nábytkem na ostrově, kde se střídají umělci, celebrity i dobrodruzi, pak v Montrealu, New Yorku, Mexiku a k stáru konečně oprášit starou korespondenci a fotky a dostat na smrtelném loži pozdrav od dávného milence Leonarda – bože, jaká to nuda! (Jak si tu stěžuje čtenářka dvojitá Ema…) Ne, není to jen příběh ženy, kterou opouštěli muži, je to příběh jejího i jejich zrání, poctivý příběh, kde se za všechno platí: NĚCO ZA NĚCO, jak už to chodí… Píseň So long, Marianne patří ke Cohenovým nejlepším, je na jeho první desce, kterou si doma hraji dlouhá léta. Marianne promluvila o svém životě až v pozdním věku a svolila dát interview, který jsem slyšel na Vltavě. Potom byla sepsána tahle kniha. Je napsaná prostým přehledným stylem s použitím mnoha citátů z dopisů a rozhovorů, najdete zde i nikdy nezveřejněné intimní básně Leonarda pro jeho lásku. Myslím, že bych ta léta na ostrově Hydra velmi rád prožil s nimi.


Knihy a osudy
? - leden 2022
Knihy a osudy 1991, Julius Firt

Knížku mi přivezl z exilu můj přítel ze základky – emigrant, který se za Husáka tzv. „vyplatil“ (tzn. zaplatil státu za své vzdělání) a byl mu po letech povolen vstup do naší krásné socialistické vlasti. Exilové knížky se většinou vydávaly brožované a docela malé, bylo to levné a také se to líp pašovalo. Firt byl pozoruhodná osobnost s velkou invencí, jeho kniha je pokladem pro každého milovníka české literatury, neboť stál u zrodu mnoha krásných knih a projektů a stýkal se s plejádou velkých prvorepublikových spisovatelů i politiků. Dvakrát emigroval, nakonec se přece jen dočkal uznání, byť až posmrtně (Řád TGM)… Kolik takových lidiček zapadlo do pozapomnění za dlouhé éry komunismu? Knihy a osudy vám nabídnou vzpomínky člověka, který „stál u toho“. Dobře se i pobavíte! Tak třeba: kterak se pan Bretschneider dostal do literatury jako prototyp konfidenta, jak Bass ke svému jménu přišel, komu byla určena věta „opustíš-li mne, nezahynu...“ tak často zneužívaná komunisty, kdo přinesl do hovorové češtiny rčení „ten mi může být ukradenej“ či „tak už máme po nejhorším“, kdo založil „Klub pěstitelů tchánů“, jak vzniklo „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“, ad., a to ještě nemluvím o zajímavém zákulisí politiky a podnikání za 1. republiky a o líčení často řevnivých vztazích mezi spisovateli. Firt psal o svém životě v těžkých dobách, psal bez obalu, ale s úsměvem. Opravoval omyly tradující se o spisovatelích a jejich dílech. Nepovažoval 1. republiku za nějakou idylu, ale přece jen: „Jaká to byla doba? Ve srovnání s vichřicí, která přišla a která dodnes neustala, šlo nesporně o idylu. Zde básník vyloučený za své politické strany čte v kavárně klidně v řadě novin různých barev a odstínů o své – kauze -. Nechvěje se o svůj život ani o svou existenci… Žádný úřad nezakazuje nakladatelům jeho básně tisknout a žádná vrchnost mu nezabavuje honoráře.“ Knihy a osudy jsou stále aktuální.


52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida
? - leden 2022
52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida 1936, Vítězslav Nezval

Tuhle knížku mi daroval v osm a šedesátém náš bubeník Vladi, frčeli Beatles, socialismus s lidskou tváří a SVVŠky se transformovaly na gymnázia, samozřejmě jsme četli poesii (tenkrát ještě s -es), ale on i verše psal. Uznejte, 52 variací na takové téma musí každého začínajícího poetu uchvátit! Nezval byl v 30. letech v skupině surrealistů, a být surrealistou tenkrát znamenalo patřit k avantgardě a spousta spisovatelů myslela, že být avantgardním = být komunistou, a tak i Nezval byl ve straně, bylo to tak vzrušující patřit k předvoji dělnické třídy (v 50. to rajcovalo ještě víc = přežiju nebo skončím v lágru?). Ovšem být surrealistou také není jen tak, surrealisté totiž vyhlásili přísné protiměšťácké regule, které musel každý člen skupiny dodržovat. A tak se velký básník svěřil svému kamarádovi při jedné toulce Prahou, že to není vono, že už si nemůže ani zarýmovat (ZAKÁZÁNO!), a že každou chvíli už vybouchne jako papiňák. Chytrý kamarád byl nakladatel a hned přišel s nápadem: ať si zarýmuje, jeho básničky bude vydávat v Lidovkách anonymně pod čarou. Neuběhla dlouhá doba a Nezval se objevil ne s jednou básní, ale s celou sbírkou balad, která pak začala v novinách vycházet. Těch dotazů, kdo je jejich autorem! Byly to skvělé ohňostroje představ, formálně dokonalé. Nezvala odhalil až Karel Čapek, když provedl rozbor básní a v jedné objevil moravismus (básník je z Moravy!) a podle stylu si správně tipnul. Nezval šel s pravdou ven. Jeho obavy z prozrazení jsou ve čtvrté baladě: „Tak dobrá. Dáš mi všeho půlku a sám si necháš druhou půlku. Jen abych to pak nezbodnul… buď zdráv a neprozraď mě, Julku!“ Jestli tím mínil dělení honoráře, nevím. Tím nakladatelem byl Julius Firt z nakladatelství Borový (a nikoli Julda Fulda, jak napsal kterýsi komunistický literární kritik). Tak si počtěte, nemusíte to zhltnout najednou, jak si tu kdosi stěžuje, že to nejde. Já si to dávám už přes 40 let semo-tamo na přeskáčku...


Nebožka Smrt
? - prosinec 2021
Nebožka Smrt 1963, Karel Šiktanc

Tak zase smrt dohnala jednoho básníka. Nebožka smrt! Proto jsem vytáhl z knihovny tuhle knížečku z roku 1963. Přišel jsem k ní při vyřazování zakázaných knih, když jsem pracoval jako knihovník. Krádež = záchrana! Tenkrát to šlo šmahem: Šiktanc nesouhlasil se „vstupem bratrských armád Varšavské smlouvy“, které nás „osvobodily od kontrarevoluce“ v osm a šedesátém. Byl umlčen a jeho knihy se už nesměly půjčovat. Šiktanc však nebyl básníkem typu Láska a smrt. Jeho Nebožka smrt je pro ty, co se se smrtí alespoň nějak seznámili. Jinak lehce dochází k neporozumění – viz. stížnosti čtenářky níže… Hned první báseň z dobříšského zámku, kde tenkrát oficiálně hřadovali prorežimní básníci, začíná provokací: Na zdi portrét Kosti Biebla trochu šejdrem Jako vždycky Vzpomínka na básníka, který se po komunistickém převratu vrhl po mediální štvanici z okna je tu jasným znamením posunu, oteplení klimatu začátku šedesátých. A pocit zmaru z toho, že já na rozdíl od něho ještě žiji: Taková divná z ničeho nic úzkost Že už to nejsem já Že zasedl jsem židli Kolik básníků si tenkrát takovou úzkost připustilo? Šiktancovi bylo 35. Ve svých básních plných zvukomalebnosti se snažil s nebožkou smrtí vypořádat. Měl zkušenosti, nedaleko ležely Lidice… A prohlásil smrt za nebožku, aby ji porazil… Tož tak. Zkuste to s ním. Já šeptám: Je čas A černá bývá barvou gala Nebožka smrt Zívá - Básníka si vzala!


Panoráma manýrismu
? - prosinec 2021
Panoráma manýrismu 1974, Pavel Preiss

Kdo by neznal (a neměl rád) dvojfilm Císařův pekař/ Pekařův císař? Odehrává se ve vrcholné éře historického období, které se nazývá manýrismus, bylo to naposledy, co v Praze sídlil císařský dvůr, vládl tam trochu podivínský císař Rudolf II. Podivínský? Alespoň nám se to tak zdá a filmové kulisy jsou jeho zálibami ve sbírkách kuriozit, astrologii, alchymii, pěkně naplněny. A hvězdáři a alchymisté (a ne ledajací) tam opravdu působili! Preissův foliant vám ukáže, jaká to byla doba, a potvrdí, že Fričův film vychází z reality, byť parodicky zkreslené. Jak vypadaly ve skutečnosti Rudolfovy proslulé sbírky? Proč Arciboldo zpodobnil svého krále jako „vznešeného netvora“ boha Vertumna s obličejem sestaveným z ovoce? Jak souvisela tehdejší věda s šílenstvím a fantastikou? Jaký byl svět a vesmír v antropometrickém pojetí? Proč věřili, že lze přeměnit matérii hornin a vyrobit v křivuli zlato? Proč najdeme na manýristických zahradách (např. Valdštejnská v Praze) tajemné grotty? Jaký byl umělec stvořitel, tvůrce, filozof, mág a vůdce? A kam zmizely rudolfínské sbírky? Pan profesor nám toho servíruje mnoho a pokud vás nezajímají až tak jeho vyčerpávající přehledy, zobejte to, co vás baví! 16. století stojí za to! A ještě k osobě pana profesora: je mu 95 a nikdy si nezadal s komunistickým režimem, klobouk dolů! Bylo mi potěšením! :-)


Vita nuova
? - prosinec 2021
Vita nuova 1991, Bohumil Hrabal


Svatby v domě
? - prosinec 2021
Svatby v domě 2009, Bohumil Hrabal


Proluky
? - prosinec 2021
Proluky 2004, Bohumil Hrabal

Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“ Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“ Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“ Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?) Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)


Život je jinde
? - prosinec 2021
Život je jinde 1979, Milan Kundera

„Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka,“ napsal o své knize autor pro české vydání mnoho let po napsání díla. Achjo, snad by se téhle literární konstrukci dalo říct UMĚNÍ PRO UMĚNÍ? Takových děl bylo nakresleno, napsáno! A ono se to vždycky líbí (viz souhlasné mručení na těchto stránkách). Konec konců Kundera podobné lyrické budovatelské častušky také pilně psával! Dnes se k nim, samozřejmě, nehlásí. A kupodivu do svého románu ani jednu nezařadil. A přitom jsou to takové perly! TRAKTORISTKA (úryvek) Po směně, když k tobě jedu trolejbusem z Bohdanče, unaven být nedovedu, je mi jako do tance! Kolem ruch a budování, slunce nade mnou, a tak po skončené práci jedu za tebou…! Ve svých tvrdých dlaních vyměním soustruh za ručku tvou. Traktoristko vzorná, píseň moje letí k tobě tmou. Do ouška ti šeptám, když tě večer líbám, lány tebou zorané, že ve snu vždycky líbám! Pro splněné normy jsi mi dražší den ode dne víc! Tys má traktoristka, údernice z Pardubic! (Neznámý autor - ale do scény z přednášení ve středisku výcviku SNB by se to moc hodilo! A Frantíci by mrkali na drát!) Zato se to v Kunderově románu hemží velkými lyriky, které tvoří vydatnou stafáž celému tragikomickému příběhu. A vždycky se hovoří o jejich smrti, abychom ji mohli porovnat se smrtí jeho lyrického udavače, dává to příběhu úžasný esprit! Chytře vymyšleno a pěkně sepsáno: žádné hrůzy se tu nekonají, mladý básník víceméně žije ve vzduchoprázdnu a snad ani nevnímá, co se ve společnosti kolem něho děje… Kniha plyne jako voda, mizí, nenadchne, neublíží. Je jasné, že Kunderův životopisec Novák neodolal a jal se srovnávat reálie Kunderova života s jeho dílem. Je to velmi svůdné pomyšlení, že se Kundera takto vyrovnával se svými životními omyly, i to udání by tu bylo, jen nevím, zda bylo tak romantickolyrické, jako tohle knižní… Mám zato, že recenzentka knihy Kamila Míková uhodila hřebíček na hlavičku, když parodicky nazvala svou recenzi Čtenář je jinde: „V této knize má počátek Kunderovo pseudofilozofování, které je pro jeho tvorbu typické dodnes: generalizování, falešné dedukce nebo sklon na základě jednoho příběhu vyvodit všeobecný závěr, podepřený překroucenými odkazy na vytržené citáty ze světové literatury, filozofie nebo z dějin. Autor například píše, že hesla, která Jaromil vymýšlí pro prvomájový průvod studentů v padesátých letech, jsou totožná s hesly ze studentské stávky ve Francii v roce 1968. Jaromilova mladistvá naivita (ve vztahu k matce, dívkám nebo komunistické ideologii, s níž se ztotožní) je v knize soustavně srovnávána s pocity, myšlenkami a činy proslulých světových básníků (Rimbauda, Lermontova, Puškina, Shelleyho). Je to na jednu stranu snaha předvést zfanatizované svazáky jako „romantiky“, které svět dobře zná a v podstatě si jich váží, tedy tyto svazáky ospravedlnit a přiblížit čtenáři, který komunistickou diktaturu nezažil. A na druhou stranu je to pokus zesměšnit v Jaromilovi všechny ideály světa. Ale snad jsou Kunderovy příběhy provokace, výsměch, žert, škleb. Hozená rukavice čtenáři. Snad se román Život je jinde odehrává jen ve fiktivním světě, který s českou realitou nelze srovnávat. A snad jako čeští čtenáři ani nemůžeme pochopit knihu Život je jinde, protože život je – ve Francii a pravý čtenář této knihy žije tam.“ A má bezesporu pravdu: kniha vyšla u Gallimarda roku 1973 a Kundera jistě text upravil tak, aby se dobře četl všem, kdo fandili těm mladým, kteří malovali provokativní hesla na zdi Sorbonny na jaře 1968 a chtěli dělat revoluci. Můj kamarád v 69. také emigroval a z Paříže mi napsal: „Nejeden Francouz tu horuje pro komunismus, ale neumí si představit, že když dostane v neděli večer chuť na čerstvý chleba, nemohl by si ho jít koupit.“ Ano, život byl v ČSSR opravdu jinde a tahle kniha je právě pro takové lidi, jakými byli ti francouzští komunisté.


Staří muži o půlnoci
? - prosinec 2021
Staří muži o půlnoci 2003, Chaim Potok

Poznámka k povídce o NKVD: podobné téma najdete i v knize Klub nenapravitelných optimistů a Hukot času. Další knihy jsou tu již zmíněny. Jsou to snad i strašlivější témata než holocaust: režim vraždil své vlastní lidi!


Kundera: Český život a doba
? - prosinec 2021
Kundera: Český život a doba 2020, Jan Novák

Když jsme v 70. letech na Karlově univerzitě probírali dějiny literatury, profesor Brůžek nás seznamoval s „boji“ o Wolkera, Halase… Znova jsem se s ním setkal až při čtení Novákovy knihy o Kunderovi. Byl to právě Brůžek, normalizační ministr kultury, kdo nařídil a zařídil likvidaci „závadových knih“ (jak jim říkali StBáci) z veřejných knihoven, Novák to popisuje v jedné z kapitol o tom, jak to tu „chodilo“, a já jsem si v duchu uplivl, byť Brůžek byl jeden z těch lepších, co nám tehdy přednášeli… Koho jste v Novákově tlustospisu potkali vy? Četli jsme samozřejmě i Pondělíčkovy knihy o sexualitě a když jsem si přečetl, že napsal i psychologický rozbor StBáckých metod výslechu, zalitoval jsem, že jsem ho neznal předtím, než jsme s nimi přišli do styku… Dobrá je i analýza Hrabalova „selhání“ v Tvorbě a za všechny prachy stojí počtení o sledovačkách a akcích tajné státní policie za Husáka. Myslím, že takových knih, jakou napsal Novák, by mělo být víc, aby ti mladší, co to nezažili, pochopili VO CO DE. Četli jsme i Kunderu, byl jedním z autorů, co v 60.letech provětrali českou literaturu. O jeho stalinistické etapě jsme jako dospívající, neměli ani potuchy... Nebudu tu hodnotit „boje“ o Kunderu – bylo o něm napsáno hodně a já nejsem ten, kdo by ho měl soudit. Jen k té „nestrannosti“ autora mám pár Novákovských otázek: Přestali jste poslouchat Nohavicu poté, co se nedokázal čestně vypořádat se svým donášením na Kryla? Přestali jste poslouchat Kryla poté, co ryl i do poměrů v čerstvě svobodném Československu? Odmítáte poslouchat Prodanku proto, že Sabina byl konfident? Odmítáte poslouchat Boba Dylana, protože celý život falzifikuje údaje o své identitě? Atd. Žádný osud není černobílý a jeho příběh je takový, jaký je člověk, co ho vypráví. To platí jak o Kunderovi, tak o Novákovi a my, kteří ho čteme, ho vyprávíme dál podle toho, jací jsme.


Norské dřevo
? - prosinec 2021
Norské dřevo 2005, Haruki Murakami

Norské dřevo po 3721 - pár drobných poznámek ke knize:  „Marné je na vodu plynoucí psát, / písmena začnou tancovat: / Marnější ještě na duši psát / muže, jenž nechce tě / milovat.“  Tohle staré japonské pětiverší ze sbírky Kokinšú, kterou my známe pod názvem Verše psané na vodu, by mohlo být mottem Murakamiho příběhu, byť bychom museli zaměnit muže za ženu a pozměnit důvody zmiňované marnosti. Dívka po ztrátě svého milovaného, prostě nedokáže milovat jiného… Tato romance o poznávání světa mladým studentem je obdobou dalších evergreenů světové literatury a je postavena na všelidských pravdách o lásce a smrti. Úspěch Murakamiho knihy byl tak obrovský, že autor před ním uprchl na pár let ze země. Jeden čtenář tu poukazuje na autorovo plagiátorství a sázku na lacinou módnost, když román nazval podle hitu Johna Lennona. Inu, kdo nezažil na vlastní kůži Beatlemánii, zřejmě nemůže porozumět. Beatles zavítali i do Japonska a záznam z koncertu v Budokanu je k dispozici stejně jako řada filmů a knih o téhle kapele, která nadchla naši generaci v 60.letech. Murakami musel velmi dobře znát i svět duševně postižených a zcela realistická je i prosba Naoko, aby si ji náš hrdina pamatoval a nosil ji ve své mysli, až už tu nebude. Tak to prostě je, zažili jste podobnou ztrátu? „Kořenem japonského básnictví je lidské srdce a jeho listy jsou nespočetná slova,“ píše vydavatel staré poezie a Murakami na něj navazuje, ostatně Japonsko stále spojuje tradice s moderní dobou. Lidské příběhy o lásce jsou pomíjivé, motiv zůstává věčný. Právě tato pomíjivost je pro kulturu ovlivněnou buddhismem charakteristická. Básník Curajuki, který Kokinšú vydal, napsal: „Nakonec, co se týká našeho vlastního slohu; ten nemá voňavý půvab jarních květů a naše pověst je jen lichá. Kdybychom chtěli tvrdit, že naše dílo bude trvalé, jistě bychom tím vzbudili pochybnost u mnoha lidí a my sami bychom se museli zardít studem před srdcem poezie,“ a přirovnává verše k pozorování běhu Měsíce po obloze. Takové jsou jsou i naše životy. Jsme jen padající hvězdy, co na chvíli zazáří.


Klub nenapravitelných optimistů
? - listopad 2021
Klub nenapravitelných optimistů 2012, Jean-Michel Guenassia

Moc věcí se v dějinách opakuje, tudíž se pasáže z téhle knihy hodí i na tuhle dobu: „Naše neschopnost přesvědčit druhého je nevývratným dokladem toho, jak užitečné mohou být u každého dle jeho možností urážky plné opovržení, rány pěstí, nože, automatické pistole, dynamitové nálože spojené s roznětkou, nukleární letadlové lodě. Naše neštěstí má jedinou příčinu: nedotknutelnost našich názorů. Ti, kdo odmítají své přesvědčení změnit, jsou pitomci, a ti, kdo se přesvědčit nechají, taky.“ Co takhle pravda? „Existují nepřekonatelné úkoly, jako čelit realitě, říkat pravdu nebo uznat vlastní omyly. Člověk kolem toho chodí, vyhýbá se tomu, dělá něco jiného a přejímá jezuitskou morálku: ZAMLČOVAT PRAVDU NEZNAMENÁ LHÁT.“ Jak je snadné být šťasten! „Lidé se bojí, že ztratí paměť. Ale vždyť ona je zdrojem našeho trápení. Dobře se žije jen v zapomnění. Paměť je nejhorším nepřítelem štěstí. Šťastní lidé zapomínají.“ Opravdu se to hodí na tuhle divnou dobu! Divnou dobu? Jejda, asi to platilo vždycky! :-)


Final rondi
? - listopad 2021
Final rondi 1992, F. Listopad (pseudonym)

Zrovinka za pár dní by mu bylo 100 let (ale nevzal to zkrátka – dožil se 95ti). Je jasné, že si dal jméno podle data narození (26-11-1921) a ze Synka se stal Listopad. Nadějnému básníkovi se do cesty postavil komunismus, a tak se ze své služební cesty do Paříže 1947 už nikdy nevrátil a my, tady, jsme na něj zapomněli. Žil v Lisabonu a po roce 1989 se vracel do vlasti. Když seděli v létě 1990 v Kunštátu s Ludvíkem Kunderou u vínečka „František náhle přistoupil k oknu a hleděl na rudnoucí jeřabiny, za chvíli poodstoupil a v koutku si něco zapisoval a vzápětí mi podal cedulku s názvem Halas tu dobře spí začínající takto: Z okna kontroluje jeřáby/ vodoteče káňata...“ (z doslovu). Final Rondi vydalo brněnské nakladatelství Petrov v roce 1992, aby splatilo dluh k tomuto originálnímu autorovi. V Kunštátu prý František stál dlouho před plechovou tabulkou s nápisem Chráněné území. „Není to název na sbírku?“ řekl pak. Listopad je dobrý synek své země a potěší srdce milovníka poezie. Kdybych nepsal kdyby Jonáš nevymyslil velrybu jež ho posléze spolkla kdyby klasická kytara mlčela a celé Španělsko pohřbeno kdyby se mi Bůh nebyl zjevil magií – technikou náhody Ježíši nepsal bych


Třináct měsíců
? - říjen 2021
Třináct měsíců 2007, David Mitchell

„Řada dveří, které jsme míjeli, mě přiměla pomyslet na všechny místnosti mé minulosti a budoucnosti. Porodnice, kde jsem se narodil, školní třídy, stany, kostely, kanceláře, hotely, muzea, domovy důchodců, ta místnost, kde zemřu. (Už ji postavili?) Auta jsou taky místnosti. A lesy taky. Oblohy jsou stropy. Vzdálenosti jsou zdi. Lůna jsou místnosti vytvořené z matek. Hroby jsou místnosti vytvořené z hlíny.“ Skvělá obrazotvornost je ozdobou této knihy a musím říct, že příběhy o dospívání jsem četl vždycky rád. Zvláště když jsem byl mladší a mohl jsem srovnávat. Srovnávat svůj příběh s tím románovým a hledat v něm spojnice přibližující mi nedospělé hrdiny na prahu nacházení, kdy se dětskost mísí s dospělostí. Třináct měsíců je text poznamenaný dobou (80.léta) a má svoje vrcholy (literární poučení na vikářství) i prohlubně (nekonečné tlachání anglické rodiny), ovšem neubráním se i srovnání se svým dospíváním v polovině 60.let. Tolik krutosti a šikany mezi námi, žáky z devítiletky, jaká je tu popisována na vesnické škole v Anglii, si nedovedu vůbec představit. Možná je to tím, že tenhle příběh se odehrává cca o 20 let později, kdy chodily do školy moje děti, ale ani od nich jsem se o něčem podobném nedozvěděl. Jistě, hráli jsme si na četníky a zloděje, Rusáky a Němce, ve městě byly i klukovské party občas mezi sebou válčící jako v téhle knize, ale byly to jen hry postrádající zde uváděnou krutost, neřkuli vydírání a vybírání „výpalného“… Přeložil už někdo do angličtiny Foglara? Asi ne. Možná by jeho četba Anglánům pomohla.


Rudá jízda
? - říjen 2021
Rudá jízda 2010, Isaak Emmanuelovič Babel

Kniha se po vydání stala trnem v oku věrchušce, nepohodlný spisovatel nakonec skončil kulkou ve stalinském lágru. O obsahu zde psali již jiní, pěkně to napsal Gothard. Jen bych podotkl, že předobrazem povídek o Rudé jízdě je Babelův necenzurovaný deník, který unikl pálení jeho archivu, protože byl ponechán úplně jinde a po roky zapomenut. Deník 1920 je mnohem drsnější (viz hodnocení) a je tu bez obalu vyjádřena pochybnost o utopické myšlence bolševické revoluce jako budoucnosti lidstva. Povídky Rudé jízdy jsou psány nezúčastněným jazykem, jehož pomocí vynikne jejich krutost. Čtěte nejlépe "po kapkách", abyste to přežili...


Deník 1920
? - říjen 2021
Deník 1920 1993, Isaak Emmanuelovič Babel

Když Babela odvlekli do lágru, kde v roce 1941 zemřel, spálila NKVD jeho archiv. Nepodařilo se však zlikvidovat vše, v Kyjevě se po letech našlo torzo jeho deníku z roku 1920, který si Babel vedl za krvavých bojů na Ukrajině. V tlustém sešitě, do kterého si Babel inkoustovou tužkou zapisoval své zážitky ve službách První jízdní armády, chybí počátečních 54 stran. Deník nebyl určen pro veřejnost a je to syrové čtení. Vypovídá o velké trýzni z nesmiřitelného rozporu mezi ideálem a drastickou realitou revoluce. Když k tomu přidáte četbu povídek Rudé jízdy, všimnete si nutné autocenzury, bez které by byly povídky pro vydavatele v Sovětském svazu nepublikovatelné. „Žena a socialismus. O ženských První jízdní by se dala napsat tlustá kniha. Eskadrony na zteč, prach, rachot, obnažené šavle, zvířecké nadávky. Jedou vpředu s vyhrnutými sukněmi, zaprášené, prsaté, všechny kurvy, ale soudružky, a kurvy právě jen proto, že soudružky. Slouží vším, čím vládnou, jsou to hrdinky a pohrdat jimi by bylo nesmyslem. Napájejí koně, tahají pro ně seno, opravují zbraně, kradou v kostelích cennosti, stejně jako i v chalupách místních usedlíků.“ (Deník 18.8.1920) Vraždění, nenávist, genocida – to všechno byla bolševická revoluce. Deník vypovídá o hrůzách stejně podrobně jako Rudá jízda, jen s menším necenzurovaným odstupem. Je to dřeň dní, z které kape krev. Sám Babel si po vstupu do Rudé armády změnil jméno, aby nebyl odhalen jeho židovský původ; dal si jméno Ljutov tj- Lítý (pro ty mladší: Lítý; podle Českého etymologického slovníku nemá slovo přesvědčivou etymologii. Spojuje se buď s waleským slovem llid (= hněv), nebo s předpokládaným indoevropským základem leu- s významem „odřezávat, oddělovat“. Předpokládá se zde významový posun „ostrý, příkrý“ – „divoký, zlý“.) Sám však chodil beze zbraně a nebo ji měl nenabitou, aby nemohl nikoho zabít, za což byl nadřízenými kárán. Svoji deziluzi o této revoluci v deníku zaznamenal také: „Všechno je to děsné, a já vyprávím dál své bajky o bolševismu.“ Pokud jste přežili četbu Rudé jízdy, zkomparujte ji s jeho Deníky!


Hukot času
? - říjen 2021
Hukot času 2017, Julian Barnes

Nemusíte zrovna rozumět Šostakovičově hudbě, k přečtení knihy stačí, abyste se pokusili pochopit, jaký byl život jedince (zde vrcholného umělce) v totalitě. Při čtení se mi vybavovaly příběhy z naší éry budování komunismu, které jsem prožil, třeba ten o malíři z našeho městečka, co po přečtení do mramoru vytesaného hesla: STRANA JE MOUDROST (na který jsme nevěřícně zírali na opuštěných chodbách OV KSČ po pádu režimu) neváhal a léta se živil malováním Leninů pro stranické sekretariáty (koupil si za ně Okál). Šostakovič byl na tom hůř, za Stalina mu šlo o kejhák! Barnes umí klást otázky a hluboce smekám, jak zpodobnil skepticismus skladatele a nešetří ani levicové intelektuály typu Picassa a Sartra hořících pro komunismus, aniž by ho poznali na vlastní kůži. A pro odsuzovače je zde také tučné sousto – jak soudit lidi typu donašeč, a pak vězeň režimu (viz kauza Srp/Hutka)… takových bylo! („A pak tu byli ti, kteří rozuměli trochu lépe, kteří vás podporovali, ale současně z vás byli zklamaní. Ti, kteří nepochopili tu prostinkou skutečnost, že v Sovětském svazu jste nemohli zároveň říkat pravdu a žít. Ti, kteří se domnívali, že vědí, jak funguje Moc, a po vás žádali, abyste s ní bojovali, jak by podle svého mínění na vašem místě učinili oni. Toužili zkrátka po vaší krvi. Toužili po mučednících, aby dokázali, jak je režim podlý. Jenže mučedníkem jste se měli stát vy, a ne oni.“) Kniha jako je Hukot času vám napoví, co se dělo u nás po Únoru 1948 a dál, když k nám napochodovali poradci NKVD. Zbabělci a hrdinové… „Být zbabělcem není snadné. Být hrdinou je mnohem jednodušší. Aby se člověk stal hrdinou, stačí jen chvíle statečnosti – vytáhnout zbraň, hodit bombu, odpálit rozbušku, skoncovat s tyranem i se sebou samým. Jako zbabělec si ale volíte kariéru, která trvá až do nejdelší smrti. Nikdy si neodpočinete. Musíte předvídat další moment, kdy se zase budete muset vymlouvat, váhat, hrbit se, znovu se seznamovat s chutí holinek a se stavem vašeho mravně padlého a ubohého charakteru. Zbabělost vyžaduje houževnatost, vytrvalost, vůli nikterak se neměnit – což z ní v určitém smyslu činí cosi jako odvahu. Sám pro sebe se usmál a zapálil si další cigaretu. Rozkoš z ironie ho ještě neopustila.“ Nebo se zabít? „Podívejte se, co ze mě zbylo. A brzy budete mít na svědomí i na rukách taky moji krev. Uvědomil si však, že jde o prázdnou výhrůžku a odpověď Moci snad ani nebylo nutné vyslovovat nahlas. Zněla by asi takto: Výborně, tak do toho. My potom světu povyprávíme tvůj příběh – jak ses až po uši zapletl do Tuchačevského vražedného komplotu, jak jsi celá desetiletí kul pikle, abys rozložil sovětskou hudbu, jak jsi kazil mladší skladatele, jak ses pokoušel v SSSR znovu zavést kapitalismus a nakonec ses stal jednou z vůdčích postav spiknutí muzikologů, které už brzy před všemi odhalíme. To všechno bude zřejmé z tvého dopisu na rozloučenou. Proto se nemohl zabít. Ukradli by totiž jeho příběh a celý by ho přepsali. A on potřeboval mít na svůj život a příběh alespoň nějaký vliv – třebaže svým zoufalým a hysterickým způsobem.“ Vyberte si!


Spálená setba
? - říjen 2021
Spálená setba 1948, Jiří Mucha

Jako žák 3.C. jsem považoval všechny vojáky z druhé světové za hrdiny, vždyť naše škola se jmenovala Kapitána Otakara Jaroše, hrdiny Sovětského svazu, tak jak jinak? A vodili nás pravidelně do kina Svět na projekce těch úžasných filmů z bojů s Němci a my si pak hráli v ulicích vysídleného města na tu válku a každý chtěl být Rusákem (a Němci byli ti outsideři, co museli prohrát)… Jiří Mucha prožil tuhle válku v Indočíně (ne, o té jsme nevěděli a nehráli si na Japonce a Anglány) a ve své knize se věnuje hlavně posttraumatickému syndromu navrátilce, kdy se z hrdiny náhle má stát zase obyčejný občan. Nejedná se tu o politiku, pouze o psychiku a o morálku společnosti, s kterou se lidé museli rychle vyrovnat, když „rozčilení pomine a místo velkých činů se lidé začnou zaměstnávat závistí“. Rozčilení z velkých dějinných zlomů, v kterých se lidé vybičují a potom „se budou vzájemně štvát pro tytéž hříchy, dokud z nich jeden nebo druhý nevydechne duši“. „Kdo vydrží, ten vyhraje?“ ptá se navrátilec. „Konečně jste pochopil základy morálky,“ dostane odpověď. Mucha zažil onen bolestný proces na vlastní kůži, a i když nejsem psychiatr, nepochybuji, že své psychické stavy vylíčil věrně v celé krutosti tohoto příběhu. Je to mrazivý příběh, snad s dobrým koncem… Literárně mi jeho psaní připomíná vláček jedoucí ze stanice do stanice, dialogy střídají důkladné popisy všeho kolem (malířský synek se nezapře), jazyk mírně archaický, kvituji snahu o poctivost, autor sám sebe rozhodně nešetří a zobrazuje své činy v plné nahotě.


Piknik u cesty
? - říjen 2021
Piknik u cesty 1985, Arkadij Strugackij

Piknik po 1199.: ...tak třeba jdete lesem v našich horách a najednou narazíte na to místo, kam chodí turisti na malou i velkou, ježibabí rosol na vás číhá tu i tamhle, nebo na ta hrozná místa neudržovaných odpočívadel, kde lidi odhodí do křovíčka cokoli… Sajuz něrušímij byl určitě takovými místy prošpikovaný a Strugačtí si dodali odvahy napsat něco, co popírá tu slavnou poučku „člověk, to zní hrdě“, jestli nevíte vo co de, zkuste ty líbezné sci-fi Jefremova plné komunisticky nádherně vyspělých lidí. Ovšem je pravda, že pokrok se nedá zastavit a vědci v druhé polovině 60.let předpovídali exponencionální růst lidstva, takže jsme už dávno měli létat na dovolenou na Měsíc nebo Mars, jak chcete. A jestli jste četli Dänikena či Součka, víte, jak záhadologie z dějin lidstva mávala planetou: byli tu? Obří stavby, nečekané katastrofy atd. Kdo za tím VE SKUTEČNOSTI stojí? Staré mýty ve starých knihách musely být reintepretovány v světle pokroku poznání! Ovšem stalker se bohům neklaní, dobývá si živobytí. A vědci z knihy dávají otázky hodně klíčové, to tu asi dost čtenářů nějak přehlédlo. Samozřejmě se jim zdá i zadrátované Pásmo nějak cizí, to v Šengenu nepoznali (ale už se zase drátují hranice)! My starší jsme byli zadrátovaní celá desetiletí. A co se týká odporných skládek – panečku, těch bývalo neurekom. Ovšem jsou tu noví borci, kteří planetu ještě víc srážejí na kolena, Adams nechá zlikvidovat Zemi, protože překáží galaktické dálnici, zatímco jeho hrdina si právě lehá před bagr, aby bránil svůj malý milý domeček… Odpovědi na Fermiho paradox (kde tedy všichni vesmířané jsou?) dávají i moderní sci-fi Liou Cch´-sina Problém tří planet, z vědců se tím zabýval i slavný S. Hawking. Ovšem i skládky se dají uklidit (ukliďte planetu!) a tak přijde vhod závěrečná premisa stalkera, která je, řekl bych až buddhistická! Koneckonců: musíme si fandit, ne?


Urozený divoch
? - září 2021
Urozený divoch 1959, Lawrence Hanson

Koho by nepřitahoval název této knihy? Četla ji moje matka, v skrytu duše cestovatelka a romantička, která by se dozajista ihned rozjela na Tahiti, kdyby to bylo možné. (Za režimu však vyjela jen jednou na zájezd po exotice měst Batumi – Suchumi – Soči…) Ačkoli si tu někteří čtenáři stěžují na autorův purismus, kniha je poctivě napsaná a jsou tu kouzelné scény, skoro jako z Borghese: André Gide náhodou navštívil Le Pondu a ubytoval se v hostinci, kde bydlel Gauguin s přáteli. Začal si prohlížet jejich plátna… „obracel jsem jedno po druhém se vzrůstajícím úžasem, připadalo mi, že to není než sbírka dětinských pokusů, ale tóny byly tak živé, tak individuální a veselé… Pánové byli tvůrci obrazů, byli 3 a brzy přišli se svými stojany a krabicemi na barvy… požádal jsem, aby mi dali jídlo společně s nimi, nebude-li je to rušit. Brzy dokázali, že je neobtěžuji – nebo spíše se neobtěžovali kvůli mně. Všichni tři byli skvěle nepořádní a mluvili zvučně. Po celou večeři mi bušilo srdce, hltal jsem jejich hovor, mučilo mě přání promluvit s nimi, seznámit se s nimi, poznat je a říci tomu velikému, tomu s jasnýma očima, že melodie, kterou plným hlasem zpívá a k níž se ostatní přidali sborem, není Massenetova, jak se domnívali, ale Bizetova...“ Pak jsem se dlouho díval na netu obrazy těch třech, na místa, kde se to odehrálo… Urozený divoch! Tato kniha má své skryté půvaby! A pro ty, kterým tu chybí to, co anglický puritán umně skryl, doporučuji Sweetmanovu knihu Paul Gauguin s líčením zápisků samotného malíře. P.S. Ani Karel Hynek nebyl ušetřen rozšifrování svých deníků, kam si zapisoval své erotické zážitky… ach jo.


Paul Gauguin
? - září 2021
Paul Gauguin 2006, David Sweetman

Moje matka měla v knihovně knihu Urozený divoch, jejíž exotický název mě silně přitahoval. Časem jsem získal i Sweetmanův spis o Gauguinovi, který byl napsán mnohem později a kde byly publikovány nepokrytá líčení z G. Deníků (např. Cesta za růžovým dřevem): „Oba jsme šli téměř nazí, jen v bederních rouškách a se sekyrou v ruce… A byli jsme opravdu dva, dva přátelé, on velmi mladý muž, já téměř stařec svým tělem i duchem, civilizačními neřestmi a ztracenými iluzemi. Jeho pružné bezpohlavní zvířecí tělo mělo ladné linie… Z jeho mládí, z perfektní harmonie s přírodou, jež nás obklopovala, povstala krása, vůně (noa noa)… z přátelství, které bylo tak utvrzeno vzájemnou přitažlivostí mezi prostým a složitým, ve mně dokázala vykvést láska.“ Pokud si čtenáři Urozeného divocha stěžují na autorův dobový purismus, zde najdou zdroje exotiky a erotiky G. proslulých obrazů. Gauguin sám píše, že „v sobě zničil všechny zbytky civilizovaného člověka“, ovšem jeho zdravotní stav už mu nedovolil tu déle pobýt… Jistě, celý Sweetmanův spis o G, stojí za přečtení! Dobrá práce!


Neviditelný muž William Seward Burroughs
? - září 2021
Neviditelný muž William Seward Burroughs 1996, Barry Miles

Víc mě baví číst o Burroughsovi než louskat jeho šílená dílka. Co to bylo za chlapa? Moc hezky popsal už míru autenticity svého psaní: v Los Alamos se romanticky zamiloval do svého kamaráda a své adolescentní fantazie si zapisoval. Když ho rodiče ze školy vzali, deník tam zapomněl. Dlouho pak trnul hrůzou, zdali ho spolužáci neobjevili a nečtou si v něm. Nakonec se pro něj vrátil a doma ho hned zničil. Náhle pochopil, že jeho psaní ztratilo původní upřímnost, napsal o tom: „Samotný proces psaní se stal odporným, nechutným a hlavně lživým. Nebyl to sex, co mě v deníku uvádělo do rozpaků, byla to příšerná falešnost vyjádřených pocitů. Když jsem viděl svá slova na papíře, dělalo se mi špatně!“ No, není to fascinující? Když bydlel v NYC na 115. street, s Ginsbergem a Kerouacem trávili čas přehráváním „čísel“ (routines). Hypnoanalýza tehdy odhalila vrstvy Billovy osobnosti: absolvent Harvardu - vzdělaný potomek staré jižanské rodiny samolibá anglická guvernantka která se chichotá a vříská Old Luke, starý dobrák s náturou psychotického jižanského šerifa němý holohlavý Číňan umírající o samotě hlady na břehu Jang-c´. „Čísla“ byla průzkumem vědomí, která uvolnila stavidla B. spisovatelství (viz „mluvící prdele“ z Nahého oběda ad. nápady dohnané ad absurdum). Bill nepřestával vymýšlet další a další „čísla“ a myslel, že Ginsberga pobaví, ale tomu z toho běhal mráz po zádech – nebyl zvyklý na takový fanatismus… (Však to taky špatně později dopadlo!) Vyberte si z toho co chcete. Doplním douškou z B. deníku, těsně před smrtí: „Myšlení nestačí. Nic nestačí. Nikdy není dost moudrosti, zkušenosti – žádný svatý grál, žádné nejvyšší satori, žádné konečné řešení. Jenom konflikt. Jediné, co dokáže konflikt vyřešit je láska, jakou jsem cítil k Fletch, Ruskimu, Spooner a Calico. Čistá láska.“ (Poslední slova) Burroughs dokázal milovat alespoň svoje kočky… (Snad se vám to daří lépe!) :-) Zbytkem se prokousejte dle libosti!


Zrcadlo a maska
? - září 2021
Zrcadlo a maska 1989, Jorge Luis Borges

O Borghesovi tu bylo napsáno mnoho dobrého. Chtěl bych jen upozornit na jeho pojetí času, od kterého se odvíjí celá jeho tvorba. Borghes píše: "Popřít časový sled, popřít vlastní já, popřít vesmír - to vše je zdánlivě zoufalé počínání, ve skutečnosti však tajná útěcha. Náš životní úděl není (na rozdíl od pekla Swedenborgova a pekla tibetské mytologie) strašný proto, že by byl snad neskutečný. Je strašný, že probíhá s železnou nezvratností. Čas je látka, z které jsem utvořen. Čas je řeka, jejíž proud mě strhává, avšak ta řeka jsem já. Čas je tygr, jenž mě trhá na kusy, avšak ten tygr jsem já. Čas je oheň, jenž mě stravuje, avšak ten oheň jsem já. Svět je bohužel skutečný a já bohužel jsem Borghes." Tak tedy: železná nezvratnost toho, co přijde (ať je to cokoli), je pro B. (i pro nás) onou hrozivou jistotou (do kolébky do hrobu), s kterou B. zápasí. A hledá důkazy pro změny, které prožívá ve své mysli - zde cituje S.T. Coleridge: "Kdyby člověk prošel ve snu rájem a dostal květinu na důkaz toho, že tam byl, a až by se probudil a našel tu květinu ve své ruce... co potom?" V tom tkví magie jeho psaní, magie kterou vzývají jemu podobní snílci...


Nebeští jezdci
? - září 2021
Nebeští jezdci 1990, F. Jánský (pseudonym)

Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk našel na půdě staré noviny z Heydrichiády, i když jsem si v nich četl, moc mi to neřeklo, pro mne byla ta válka pravěkem, teprve později mi maminka vyprávěla, jak právě tehdy Němci popravili její dva bratrance – důstojníky čs. armády a vzpomněl jsem si, jak jsme jezdili ke stařičké tetě, která žila sama ve mlýně, i otce těch mladých mužů Němci odvlekli do koncentráku a on po návratu brzy zemřel… Jánského svědectví o letcích 311. bombardovací perutě R.A.F. pro vás může být podobným prozřením, jaké jsem já zažil jako kluk. Autentických svědků dějinným událostí neustále ubývá, zrovinka včera bylo 11. září a v tv a rozhlasu jich několik mluvilo o pádu Dvojčat a až tu nebudeme, tahle událost také přejde do oblasti „mýtů“, o kterých si můžeme něco pouze přečíst. Ostatně o úloze subjektivního a objektivního v historii pěkně píše Julian Barnes ve Vědomí konce (viz můj komentář ke knize). Nebeští jezdci jsou knihou plnou lidství, lidství, které tu je navzdory válečnému vraždění, do něhož byli lidé zavlečeni Hitlerem. Tenhle etos je naprosto prioritní. V reportážích z New Yorku o 11. září byla znát tehdejší semknutost lidí, co to přežili – taková dýchá i z Nebeských jezdců. Velké utrpení vede začasto k velkému soucítění. (Pozn.: knížku se Seydlovou obálkou v edici Spirála jsem zachránil z kontejneru na starý papír, slepil jsem hřbet a dobře si početl.)


Asterix a cesta kolem Galie
? - září 2021
Asterix a cesta kolem Galie 1993, René Goscinny


Tintin v Americe
? - září 2021
Tintin v Americe 2004, . Hergé (pseudonym)


Vědomí konce
? - září 2021
Vědomí konce 2012, Julian Barnes

Julian Barnes transformuje dějiny jedince a odhaluje, jak jen částečná znalost toho, co se přihodilo, může zkreslit naše vlastní „dějinné mýty“, tedy: mýty, které si o sobě a svých bližních vytváříme. Od bezstarostného mládí, přes počátky dospělosti („Tehdy jsme už začínali měnit svou minulost ve vtipné historky.“ - Kolik jich znáte sami o sobě?), ke stáří. Chytře umístěné premisy příběhu vyřčené premiantem („V určitém smyslu přece nemůžu vědět, co že to vlastně nevím. To je z filosofického hlediska zcela zjevné.“) ho ale nezachrání. Před vlastními činy neutečeš! Všichni pozorujeme, jak se s věkem měníme, a potom záleží na tom, jak interpretujeme svou vlastní historii. A nejen tu: historii jako takovou – podle ní totiž posuzujeme svou přítomnost. A tak je dnes (opět před volbami 2021) dvojnásob potřebná úvaha toho nešťastného mladíka: „Jenže moje touha připisovat někomu zodpovědnost může být pochopitelně odrazem mého vlastního smýšlení než nestranným rozborem toho, co se stalo. A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémů historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnosti, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“ Dnešní politické články jsou takových interpretací plné a diskuze k nim jsou už pak jen křečovitými výkřiky… Ano, pan Barnes nám nastavuje zrcadlo a dělá to velmi dobře! Díky!


Knihkupec v Kábulu
? - září 2021
Knihkupec v Kábulu 2005, Åsne Seierstad

„Tak nám padnul ten Afghánistán,“ napsal by zřejmě dnes ten pisálek s nevymáchanou hubou, jmenoval se Hašek, jestli si dobře vzpomínám. Jeho armáda se zhroutila během pár dnů, což prý nikdo nečekal. O této zemi mám dvě knihy: Místa na půli cesty (viz můj komentář na databázi) a Knihkupce z Kábulu. První knihu jsem zakoupil asi za dvacku v Levných knihách na jednom nádraží a druhou za 2 Kč, po jejím vyřazení z naší obecní knihovny. Nikdo ji nečetl. Škoda. Obě knihy vám toho o A. řeknou velice mnoho a měli by je číst zejména ti, kteří stále nejsou v obraze. Náš a jejich svět je tak rozdílný, že je nelze nijak spojit. O invazi a misi do této země krásně promluvil Pavel Kočvara, jeden z našich vojáků, kteří tam sloužili: „Když jsem tam letěl, nemyslel jsem si, že jdeme zachraňovat demokracii, ale doufal jsem, že někomu pomůžeme, ulehčíme život,“ uvažuje Kočvara o misi v Afghánistánu. „První šok byl, když jsem viděl houf dětí, které hází kameny na americký obrněnec. Naskočilo mi: To je osmašedesátý!“ A jako totální kulturní průlom popisuje dojmy z filmu Avatar. „Někdo stáhnul Avatara a s pár chlapama jsme se na to společně dívali. Zírali jsme, zírali a zírali. A pak někdo řekl: Ty vole, to jsme my!,“ popisuje Kočvara. „Ještě teď mě rozbolí břicho, když si na to vzpomenu. Uvědomili jsme si, že my jsme ti nadutí vojáci, co mají na své straně šílenou technologickou převahu. A jinak nic. Místní lidé se k nám chovali zdvořile, spolupracovali. A já jsem si představoval proč: Pracuješ na zahrádce za domem, okopáváš rajčata, a najednou slyšíš dunění, pak ještě silnější a ještě. A za chvíli se rozezní zvonek na domovních dveřích. Otevřeš, stojí tam tři borci se zbraněmi, mikrofony, neprůhlednými brýlemi, ověšení další spoustou věcí a řeknou: ‚Dobrý den, nerušíme? Mohli bychom dostat něco k pití?‘ No, co asi uděláš? Budeš sprintovat pro vodu, podáš jim ji a řekneš zdvořile: ‚Teda, chlapi, vy asi musíte mít žízeň.‘“ O 2. světové už Američané napsali pár satirických románů, možná se za pár desetiletí najde někdo, kdo popíše o „tajnostech“ mise v Afghánistánu. Zdá se, že lezou na světlo, hlavně ty, o kterých zasvěcenci věděli, ale nemohli o nich mluvit. Tak si zatím pročtěte alespoň pár knih zde nakupených pod heslem Afghánistán, můžete začít třeba Knihkupcem v Kábulu.


Černé jaro
? - srpen 2021
Černé jaro 1995, Henry Miller

Zdá se vám, že také žijete „mnohonásobné životy“, jejichž kusy se nenávratně propadají do minulosti? „Že nezáleží ani za mák na tom, jestli je svět správný nebo chybný, dobrý nebo špatný. JE – a to stačí. Svět je, co je, a já jsem, co jsem“? Millerovi bylo 45, když vydal deset skvělých esejů o životě, obsahující frašku i apokalypsu, satiru i kázání, nostalgii i zoufalství, krev i žluč, morálku i nespoutaný sex… Myslím, že v pětačtyřiceti se začíná účtovat a člověk si dovolí pronášet sem tam i nějaké soudy o životě. Ale Miller je muž se zpěněnou krví a vztyčeným pohlavím a jde do toho naplno. „Plivat na minulost nestačí. Člověk musí jednat, jako kdyby minulost byla mrtvá a budoucnost neuskutečnitelná. Člověk musí jednat, jako by příští krok byl krokem posledním, kterým také je.“ A jedná bez okolků, užívá si četbu na hajlzlíku (tam v tom smradu si člověk knihu náležitě vychutná), rozhledy z pisoárů Lucemburské zahrady a posměšně cituje klasiky: „Chcát teplé a pít studené, jak říká Trimalchio, protože naše matka země leží ve středu, kulatá jako vejce, a skrývá v sobě všechno dobré – jako plástev medu.“ Ach, kdo si dnes ještě vzpomene na Petronia a jeho Trimalchiona, zbohatlého propuštěnce, který pořádá okázalé hostiny a dává najevo svůj nevkus a nevzdělanost? ( - Zatímco vedli řeči tohoto druhu, vstoupil Trimalchio. Nechal si potřít čelo voňavkou, umyl si ruce a po chvíli řekl: „Omluvte mě, moji milí, už pár dní mě zlobí zažívání. Doktoři si s tím vůbec nevěděj rady. Teď mě konečně projmula kůra z granátovejch jablek a pryskyřice ve voctě, tak mě snad už ten žaludek začne zas poslouchat. Břicho mi teď bučí jak stádo volů. Tak se taky zbytečně nežinýrujte, když si potřebujete ulevit. Díru máme všichni vespod vod narození stejnou a neznám větší muka než zadržovat prdy. Prd, co chce ven, ani Joviš nezadrží. Čemu se směješ, Fortunáto? Kvůli tobě celou noc voko nezamhouřím. -) (Jak nevzpomenout na záběry z párty u Moniky B., které dříve tak ráda dávala na net, dokud jí to premiér nezatrhnul?) Miller nešetří ani spisovatele a dožaduje se autenticity (mj. nefalšované „díry“ pramáti Evy…tedy dozajista jiné, než jakou myslel Trimalchion...). Tolik několik pikošek z díla. Cituje i svého kámoše Carla: „Nevidím důvodu, proč bych měl vůbec někdy zemřít...“ Ach, to nesmrtelné mládí! V osmdesáti Miller napsal: „Pokud v osmdesáti nejste mrzák nebo invalid, máte-li své zdraví, máte-li stále dobrou procházku, dobré jídlo (se vším všudy), pokud můžete spát, aniž byste si předtím vzali pilulku, pokud ptáci květiny, hory a moře vás stále inspirují, jste ten nejšťastnější jedinec a měli byste ráno a večer padnout na kolena a děkovat dobrému Pánu za jeho záchranu a zachování síly.“ No ano, c´est la vie... Užívejte tyto úžasné eseje po lžičkách a tahejte si z nich to, co vám konvenuje. Jeho jiný kamarád, spisovatel Lawrence Durrell mu o knize napsal: „Víš, je to určitě větší než Obratník. Není to ale stejně symfonické. Je to spíše soubor nádherných varhanních partitur.“


Čekat Vaše odpověď
? - srpen 2021
Čekat Vaše odpověď 2010, Dan Chaon

„Nechápu, jak se lidi můžou spokojit jenom s jedním životem. Vzpomínám si...(na) báseň Davida Frosta ´Dvě cesty se dělily ve žlutém háji´, znáš to? ´Dvě cesty se dělily ve žlutém háji a byl bych tak rád nelenil, šel oběma a zvěděl, co tají, tu první jsem sledoval očima, dal jí sbohem, když zmizela v zeleni…´ Ta báseň se mi hrozně líbila. Vzpomínám, jak jsem si říkal: PROČ? Jak to, že se nemůžeme vydat oběma?“ Zachtělo se vám také alternativního života? Moderní doba vám to částečně umožňuje, ale chce to odvahu, protože nebezpečí číhá všude. Konečně, s touto myšlenkou si pohrávali mnozí: Dr. Jekyll a Mr. Hide (R.L. Stevenson), u nás třeba Jacek Jošt (v Katapultu V. Párala) ad. Dan Chanon to navlékl na počítače a z jeho propletence se vám zatočí hlava. Čtěte pozorně, abyste tu brilantní knihu nemuseli číst 2x. Ostatně: „Můžete být kým chcete“, protože „nejsme snad všichni duše?“


Deníky
? - srpen 2021
Deníky 2013, Keith Haring

V jednom hrabáku (bazar s vyřazenými věcmi) jsem zakoupil hrníček s Haringovou kresbou a podpisem. Z jeho kreseb vyzařuje světlo a energie. Nejinak z jeho deníků, vlastních zápisků i citací z děl, která četl. „Místa a čas – je cosi ve mně, co se s nimi všemi setkává, všude a vždy, a vzbuzuje ve mně pocit, že jsem DOMA? Tvary, barvy, hustoty, pachy – je cosi ve mně, co jim odpovídá.“ Walt Whitman „Přišel jsem domů a vyndal ze svých kapes všechny drobnosti, které jsem za celý den nasbíral, a ty položil na stránku NYTimes, které jsem našel cestou domů, je to několik menších shod okolností a překrývajících se informací. Věcí, které jsou vzdáleně příbuzné, byť jsou vybírány nahodile.“ (KH Deníky 130) Máte to také tak? Můj stůl bývá také hostem podobných věcí. Kdyby byl Haring buddhista, pochopil by sklad těchto věcí. Jsou celkem a skrze ně ho poznáváme. Ale to věděl! Je dobré, že máme stejné zdroje! „LAURIE ANDERSEN V MYDD KLUBU. NOVÁ HUDBA, NEW YORK ZAVŘENÝ na týden DO KUCHYNĚ. SKLADBA CHARLIEHO MORROWA PRO 60 KLARINETŮ HRANÁ PŘI ZÁPADU SLUNCE V BATTERY PARKU NA OSLAVU PRVNÍHO LETNÍHO DNE. ZOO V BRONXU. Četl jsem RIMBAUDOVY DOPISY, ČETL JSEM I JEHO ILUMINACE V METRU A V KAVÁRNĚ, KDE JSEM SEDĚL U STOLKU, JEDL JSEM ZMRZLINU A POPÍJEL MINERÁLKU PERRIER, S TSENG KWONG GHIM jsem se díval na FELLINIHO FILMY. Nacházel jsem věci na ulici.“ (KH Deníky 108 – pojednání o poezii) Tak to je New York, když jste tam byli, tím líp! „Děti vědí, co většina lidí zapomněla. Fascinuje je jejich každodenní existence, což je velice zvláštní a mnoha dospělým by moc pomohlo, kdyby se to naučili chápat a respektovat.“ (KH Deníky 177) „Myslím, že je velmi důležité milovat život. Potkal jsem sedmdesátileté, osmdesátileté, kteří milují život tak moc, že jejich věk je znát opravdu jen na jejich starých tělech. Život je velmi křehký a neuchopitelný. Jakmile si myslíme, že ho chápeme, objeví se další záhada. Já nerozumím ničemu. To je podle mě klíčem k porozumění všemu.“ (KH Deníky 177) To je to důležité, co jsem si z jeho deníků poznamenal. Máte to také tak?


Pátý rozměr
? - srpen 2021
Pátý rozměr 2009, Martin Vopěnka

Když jsem se dočetl, že kniha má řešit pobyt v extrémní samotě, zajímalo mě, jak ho autor bude popisovat a kam ve svých úvahách dojde. Vždyť tohle téma člověk x svět/vesmír už zpracovala řada spisovatelů. Nenadál jsem se však, že si to zjednoduší tím, že obdaří svého hrdinu „záhadným kanálem“, který mu bude dodávat do té „dolary výdělečné samoty bez spojení“ vhledy do dění v jeho milované rodině. To je jako kdyby detektiv pátrající po zločinu měl přísun informací o tom, co zločinec právě dělá, nemyslíte? Docela mě to otrávilo – takový oslí můstek! Také fyzikální úvahy mi nepřipadaly víc, než naroubované kusy na děj. Sorry. A samotu střídaly homosexuální scény… asi aby se to snáz četlo? Je třeba říci, že oproti duchovním knihám o samotě je zde charakteristické (a postmoderní), že hrdina kromě peněz vůbec neví, proč do té „samoty“ odchází – svět kolem nás nám tedy uniká a marně se pídíme po jeho smyslu… A samota nakonec je pouhým zdáním, vždyť je tolikrát narušena! Ale každému podle jeho gusta: knihu jsem pak jen prolistoval, abych zmonitoroval děj...


Oona & Salinger
? - srpen 2021
Oona & Salinger 2017, Fréderic Beigbeder

Beigbeder (neboli Big-Bidet, jak se posměšně sám tituluje v silvestrovské scéně z Verbier) konstatuje, že jeho generace (*1965) ještě věděla, kdo je Charlie Chaplin. Jsem téměř o generaci starší a jako dítě jsem chodíval do kina Svět na nedělní dopolední promítání za kačku, hodinový program se točil stále dokola, lidé přicházeli a odcházeli a každá runda byla zakončena Chaplinovou groteskou. Znal jsem jich spousty. Teprve v pubertě jsem si mohl přečíst Kdo chytá v žitě a v Mladém světě jsem spatřil starou tvář věčného tuláka (podobnou bledému měsíci a nepodobnou té z němých grotesek) a s překvapením jsem četl o tom, že žije ve Švýcarsku… Co jsme tehdy věděli o světě? Beigbederova kniha je fikce psaná na základě skutečných událostí a je skvěle napsaná. Osudy Oony a samotářského Salingera probíhají kolem nás a neskutečně dobře napsané dialogy odhalují jejich charaktery. Autor marně žádal Chaplinovu rodinu o dovolení přečíst si skutečnou korespondenci Oony a Salingera a vtipně komentuje, že kdyby svolení dostal, nesvedl by si vymyslet dialogy svoje. Jeho břitký styl dotváří atmosféru 40. let, kdy se odehrávalo mezi oběma to hlavní. Bezstarostnost uvedená mondénními citáty Mae West je však brzy nahrazena Salingerovou válečnou zkušeností, z které se zřejmě nikdy nevzpamatoval… Náhle si uvědomíme, že i nám jsou „tato cizí desetiletí stále méně vzdálená“ a že se nám odehrává v hlavě to, čemu psychologové říkají „nostalgický syndrom bez vzpomínek“. Dostane se vám hodnocení vztahů starých mužů a mladých žen (autor to napsal výborně!), války, míru i současné generace. Kniha je plná pravd o životě, pravd zbavených příkras. Možná se díváte na svět jinak než autor, avšak příběh popelníku ze Stork Clubu vás dozajista dostane! P.S. Pokud vás zajímá, jak to bylo s Oonou a Chaplinem, otevřete Chaplinův "Můj životopis" na str. 452 a začněte číst - no, neměli to vůbec lehké!!!


Čas je ta nejjednodušší věc
? - srpen 2021
Čas je ta nejjednodušší věc 1992, Clifford D. Simak

„Ahoj kamaráde, vyměním si s tebou myšlenky.“ Tak na tuhle nevinnou větu pozor na cizí planetě! Může to mít nedozírné následky, i když nakonec i kladné. Ovšem listování v cizí mysli přináší nějaká ta nebezpečí, je však daleko komplexnější (vcucnete ji do sebe naráz celou) než u dávného sci-fi Omicron (viděl ten film někdo?), kde hlavní hrdina mohl číst stovky knih naráz, zapnul větrák a nebo jen tak prohnal stránky mezi prsty a tuhle Simakovu knížečku by měl hotovou za 2 vteřiny. Vy ji zdoláte také brzy, o čase se toho moc nedozvíte, hybrid se z vás také nestane, ale jinak slušný standard...


Kroky slunce
? - červenec 2021
Kroky slunce 1993, Walter Tevis

Tak vám nevím, zachrání opravdu lidstvo americký futuristický miliardář, který o sobě skromně prohlásí, že je vlastně „utajený marxista“ (haha, jak typické pro „pokrokového“ spisovatele), za pomoci blahosklonné komunistické Číny (no, řekněte, kdo by to měl být jiný, než tenhle „předvoj lidstva“), která v rámci pokroku zapracuje pro blaho celé planety? Zatím to tak nevypadá, ovšem některé rysy této Tevisovy dystopie se začínají neblaze naplňovat. Energetická krize se už rýsuje, předvídači předvídají to, co předpověděl on, jen to je zatím trochu jinak, což není podstatné. Ale tak v půli století asi bude přituhovat, ovšem ohledně aut už to začne asi dříve. Tevis byl alkoholik a v rámci psaní se s tím vypořádával, je to znát na osudech jeho hrdinů. Možná bojoval i s impotencí a toužil po kouzelné planetě, která by mu pomohla. Nicméně kniha má dobré pasáže: tak tedy vzhůru na palubu, dálky volají! Proč čtenáři zatím nereflektovali jasné politické poselství této knihy? P.S. I jeho osudová láska = nejen marxistka, přímo maoistka z Mňau Jorku! Už tam jsou!


Big Sur a pomeranče Hieronyma Bosche
? - červenec 2021
Big Sur a pomeranče Hieronyma Bosche 1998, Henry Miller

Záleží na tom, jakého Millera si dáte: já začal Pod střechami Paříže (nedočteno) a potom jsem se k němu už nehodlal vrátit. Až mě zlákalo č.6/1968 Světové literatury s Millerovou korespondencí s Anaïs Nin z 30.let. Náhle se mi zjevil úplně jiný Miller s pronikavými postřehy a navíc výrazně protihitlerovský (psal i o osudu ČSR), prchající před fašismem z Evropy. Stojí za přečtení! Na poličce mé knihovny dlouho stál Millerův Big Sur, navnaděn jeho dopisy jsem po něm sáhl. Zde najdete už proplešlého chlapíka, oddávajícího se alternativnímu žití (jak se dnes říká) na divokém Big Suru. Big Sur je ovšem zcela speciální místo, on sám tu žil v jedné z „cabins“ (Partington Ridge), kde je dnes jeho památník s knihovnou. K dalším posvátným místům americké literatury na Big Suru patří bezesporu Jestřábí věž R. Jeffersona a také další „boudy“, kde žil a psal Kerouac a Ferlinghetti. Miller poutavě píše o celé komunitě lidiček, s kterými se zde setkával. Jejich příběhy jsou půvabné. Jakož i Millerovy úvahy o životě a o světě – jsou skoro taoistické. Filozofická část knihy se nachází v Pomerančích Hieronyma Bosche – pojednání o autenticitě života a také smrti – autor míní, že Boschovy pomeranče jsou tak opravdové, jako byl jeho život a rozepisuje se, proč tomu tak je. Dochází až na samý okraj života, který může v určitém okamžiku být až tak dobrý, že si člověk řekne: „teď je ten správný okamžik, kdy bych chtěl zemřít“, neboť život má pokračování ve smrti a smrt v životu… (už se vám to také stalo?). V pojednání najdete i úvahy o samotě, životě v „nepohodlí“, odhodlání se k takovému bydlení, vím, o co jde, sám jsem prožil 15 let o samotě v zahradním domku na venkově. Doporučuji nalézt si obrázky z Big Suru a všechny ty boudy, ve kterých Beatnici a jim podobní bydleli. Jak podobné našemu trampingu! (Ovšem ten oceán nám tu chybí!) Myslím, že knize porozumí především snílci a starší tuláci životem. Také tu jsou pasáže o spisovatelství a nádherné důkazy o tom, že Miller byl „jen“ člověk jako my.


Kočka v nás
? - červenec 2021
Kočka v nás 2002, William Seward Burroughs

Bílý kocour symbolizuje stříbrný měsíc Který strká nos do každého rohu Olizuje oblohu Aby ji připravil pro nový den Bílý kocour představuje „čističe“ - „Zvíře, které čistí samo sebe.“ V sanskrtu = MARANGAS = Lovec sledující stopu & detektiv, člověk co po někom pátrá. Bílý kocour = lovec a zabiják Jehož stopu lze zahlédnout jenom ve svitu Stříbrného měsíce: Neúprosně jemné světlo Prochází tmou a ozařuje skrytá místa & bytosti Bílého kocoura se nezbavíš = jsi to ty sám! Před bílým kocourem se neschováš Protože bílý kocour se schovává s tebou. Mnohem později jsem se dozvěděl, že mi přidělili Roli opatrovníka, který má stvořit a opatrovat tvora Z části kočku Z části člověka A z části něco nepředstavitelného Tvora Který vznikne jednou za mnoho miliónů let. Onen tvor = kočičí duch, tajný důvěrník Částečně je to kočka Částečně směs jiných zvířat: Kaloň/ komba/ letucha s obrovskýma žlutýma očima Která žije v korunách stromů A na zemi je bezmocná Lemur kata/ maki trpasličí/ sobol/ mýval/ norek/ vydra/ skunk a liška pouštní… (Už chápete, co je KOČKA V NÁS? Hmmm, čtěte dál tuto knihu!)


TAO  - texty staré Číny
? - červenec 2021
TAO - texty staré Číny 1971, Oldřich Král

Antologie taoismu byla pro nás v roce 1971 zjevením odlišného vnímáni světa, jak by ne, vždyť jde o texty staré několik set let staré a nás vychovávali Čuk a Gek s Odvážnou školačkou. Avšak v tau jsme nacházeli jisté analogie s právě odeznívajícím hnutím hippies, které jsme po svém v domácím uvolněném socialismu (s lidskou tváří) prožívali. Ty taoistické věty o tom, že slabé přežije silné (trávu vítr jen ohne zatímco strom zlomí! - to bylo po osmašedesátém přímo životodárné), že neusilování je dobré, že prázdno je šancí pro příchod nového (do té doby jsme ho vnímali jen jako zmar)… Taoismu byla bytostně cizí ctižádost vystavět příliš pevnou a závaznou konstrukci filozofických, estetických a náboženských řešení. Jak skvělá šance do nejistých dob! Šance pro slabé, pro jedince uprostřed světa, pro hledače možností, pro tvrdohlavé mlčenlivé samotáře hledající harmonii a klid. Tao je mlčenlivá filozofie mužů z ústraní. Jak číst knihy starých moudrostí? Když je žák připraven, učitel bývá nablízku, praví východní moudrost. Tak tedy tak. (Jste ready?) A také je nutné počítat s tím, že Číňané vnímají svět jinak: motýl je pro ně létající báseň, zatímco pro Evropana hmyz s dvěma křídly, tykadly atd. Musíme se je naučit číst. Pak najdeme řadu podnětů pro náš život. „Člověk na cestě životem nakládá se svou myslí/srdcem jako se zrcadlem, jež za ničím také nejde, ničemu nenadbíhá, vše v sobě odráží, nic u sebe nenechá. Neboť jen tak se dají překonávat věci, aniž se o ně zraňujeme.“ Čuang ´C (asi 300 př.n.l.) To je o překonávání životních problémů, říká se tomu metoda nezúčastněného pozorovatele. Zdá se vám dnešní svět katastroficky příšerný? Podívejte se na něj očima Kua Sianga (asi 300 n.l.): „Protože žijeme s lidmi, nemůžeme se od nich odloučit. Jenže svět lidí se neustále mění, každé pokolení se od ostatních liší, a tak jen ti, kdož nemají předsudečných mínění a netrvají na svých já, mohou sledovat všechny proměny a nikdy netrpí!“ Jak silné jsou vaše předsudky a neměnnost vašeho pohledu na realitu? A pak je tu i dobrý humor při pohledu na svět i na sebe sama: „Mistr Chuej slyšel hodně o Mistru Čuangovi a pojal úmysl se s ním seznámit. Když ho konečně uviděl, udiveně zvolal: ‚Myslil jsem, že spatřím fénixe, a zatím tu vidím malou vlaštovku!´ Nato se oba posadili a dlouho se chechtali.“ A nebo: „Dva mniši pijí čaj, jeden se zamyslí: ,V tom šálku čaje je celý vesmír!´ Druhý nato převrhne šálek a zeptá se: ,Kde je teď ten tvůj vesmír?´ ,Škoda toho čaje,´ řekne první a břicha se jim natřásají smíchem.“ Jaká uvolněnost! Jaká filozofie! A ještě jedna na nadutost a pomíjivost mocných: „Jakýsi muž věnoval veškeré své jmění na to, aby se vycvičil v zabíjení draků. Když si za tři léta tuto dovednost osvojil, nenašel příležitost, aby ji využil.“ (Čuang ´C) 10 let cvičím Tao tai chi. Zkuste si přečíst Starého Mistra nebo Chan šana! Změníte svůj úhel pohledu.


1 ...