1. Domů
2. Autoři
3. Jeffrey Eugenides
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 4
• Bazar 5
• Životopis
• Citáty 7
• Diskuze 2

Populární knihy

Nové komentáře u knih Jeffrey Eugenides

Hra o manželství

„Od knížky jsem měla velká očekávání, takže pak přišlo zklamání Rozhodně je to ale velmi dobře napsaný román zkušeným autorem a nejvíc oceňuji, že je to roman milostný, ale chytrý Popis člověka a vztahu s maniodepresi byl bravurní a ač jsem k ani jedné z postav nemela blizko a vytacelo me občas jejich chování, autor dokázal obhájit, proc se tak chovají jsou tu ale mnohá ALE - když me pribeh chytne, mám ráda, když je roman dlouhý, protože se do nej muzu poradně ponořit a naopak me mrzí, že už konci. Zde má knizka ale 522 stran, 5 části, ale až v posledních 2 a posledních 100stranach me to konecne chytlo - predtim mi to přišlo neskutečně zdlouhavé - mám ráda intelektuální a filosofické debaty, zde mi ale přišlo, ze tam jsou proto, aby tam byly, protože se jedna o univerzitní prostředí, ale ze nijak neslouží příběhu a nevedou me ani k zajímavému zamyšlení - v anotaci a komentářích se objevuje Chvála témat - mimo jiné feminismu. Zrovna zde je ale vidět, ze je autor muž a starší rocnik. Hlavní ženská postava je oproti svým dvěma mužským protejskum plochá a nezajimava. Ve vztahu s Leonardem se cítí menecenne a navrch ma až ve chvíli, kdy je v pečovatelské, až mateřské ochranitelske roli. Po celou dobu nevím, co na ní Mitchell, pro něhož je celoživotní femme fatale, vlastně vidí, protože Madeleine ničím nevyniká - kromě toho, ze je očividně hodně atraktivni, a když autor popisuje, že je “inteligentní”, usuzuje asi jen z toho, ze ma vysokoškolsky titul - to z ni ale inteligentního cloveka samo o sobě nedělá a v knize se to jinak neprojevuje. Naopak když se objeví “feministicka postava” v roli Larryho přítelkyně v Paříži, je plná klišé a extrémních názoru a je to přesně ten typ, ktery vám leze na nervy a dělá feministkam špatnou pověst - Roman vyšel v roce 2011, je ale zasazeny do 80.let a moc nevím proč. Jina období chápu, když to období hraje pro pribeh stěžejní roli. Zde mi ale přišlo, ze jde ale o pribeh současných lidi, kteří se pohybují ve starých kulisách a působilo to zastarale. Autor to asi zvolil proto, ze on sám je rocnik 1960 a psát o dvacatnicich v současnosti by pro nej asi bylo těžší. Současný setting by ale příběhu i jeho tématu slušel podle me víc - a trosku mystifikuje, ze se v anotaci vyzdvihuje Jane Austenova a viktoriánská literatura. V románu toho o ni vlastně skoro nic není. Až potom jsem pochopila, ze mělo jít spis o zpracování tématu manželství (typické pro viktorianskou literaturu) v 80.letech“... celý text
— Kniznicerv

---

Z první ruky

„Povídky o věrohodných lidech, tak nějak lidsky upachtěných. Samozřejmě mnohdy z intelektuálního prostředí, jeden hraje na klavichord, další rediguje knížky, které se neprodávají. A o perspektivách, které na sebe narážejí. Povídky mi přijdou dovedně vystavěné; věřím autorovi, že o svých postavách ví o dost víc, než potřebuje sdělit.“... celý text
— pomala_kniha

---

Hra o manželství

„Za mě je kniha zbytečně zdlouhavá, nějaké pasáže bych vynechala. Zase se mi líbilo jak autor popsal psychické problémy.“
— ErčaV.

---

---

Sebevraždy panen

„Do Sebevražd panen jsem se pustila s tím, že film byl lepší průměr a chci vědět, jestli kniha dokáže zaplnit to, co mi v něm chybělo. Po přečtení mohu říct: ano, ale stále to nestačilo. Kniha je nádherně napsaná. Poetický text založený na krásném popisu, skvělý výběr slov. Pri čtení máte pocit, ze sníte. A to je možná i trochu nevýhoda. U knihy jsem párkrát usínala a celkový styl psaní byl hodně únavný. Navíc je to celé napsáno do někdy i přes stránku dlouhých odstavců, což ano, je zajímavá volba formy, ale pro čtenáře často uspávací. Pan Eugenides má občas sklon rozebírat v těchto nepřiměřeně dlouhých odstavcích věci, jež jsou pro příběh sice důležité, ale pro nás unavující. Kniha nemá děj jako takový. Je to spíše popis něčeho, co se kdysy stalo. Sledujeme postupný rozklad rodiny, především pak pěti dívek, to vše z pohledu dospívajících chlapců, posedlých kráskami žijícími naproti. Nevíme tedy, jak přesně se dívky cítí, víme pouze to, co chlapci vidí a tuší. Tím se autorovi daří výborně zpracovat rodinnou tragédii, dívčí žal i dívky samotné. A daří se mu to silně, až to cítíte uvnitř sebe. Je ale něco, co mi nesedlo. Kromě nudy, o níž píšu výše, jsem při čtení často cítila znechucení. Posedlost chlapců dívkami a jejich neustálá romantizace všeho, co dělají a cítí, byla děsivá. Jako by byli dcery Lisbonovi pro vypravěče úchvatné bohyně, bez chyb a bez zábran. A to ani nemluvím o sexualizaci. Ano, uvědomuju si, že to je záměr knihy, ale já to prostě nedokážu nezmínit a dělat, že je to v pohodě. Zvlášť když vezmu v potaz, že nyní už dospělí chlapci pohlíží na dívky stejně obsesivně. Kniha byla dobrá. Vážně jo. Pomohla mi pochopit určitě věci, které mi ve filmu chyběli. Ale zanechala ve mě i spoustu nehezkých pocitů. Strach. Znechucení.“... celý text
— knihy.caj.a.ja

---

Sebevraždy panen

„Za mě škoda, že hned na začátku víš, že se všechny ty holky zabijou. Zbytek knížky je víceméně jen zdlouhavé popisování, jak k tomu došlo, a to z pohledu chlapců, kteří s děvčaty sdíleli časoprostor. Nápad dobrý - pomalu umírající rodina, dům, stromy, společnost - ale chyběla tomu šťáva. Možná ta mdlost a neakčnost k umírání patří?“... celý text
— vendulav