Osm hor

5 17. května

Knížka o otcích a synech. O celoživotní lásce k horám. O ryzím mužském přátelství, které nepotřebuje mnoha slov. O těch, kteří přicházejí a odcházejí, a těch, kteří zůstávají. O hledání svého místa na světě, kdy jednomu stačí jedna hora, aby jej našel, zatímco ten druhý jich musí slézt osm.

Film jsem viděla dřív, než jsem se v knihovně dostala ke knížce. Moc hezky se spolu doplňují. Film dodává vizuál majestátním Alpám a Himalájím a zároveň poetický hudební podkres příběhu, který se pomalu a bez velkých podrobností rozvíjí. Knížka zase přináší detaily, které byly ve filmu jen naznačeny nebo nebyly vůbec vyřčeny. Potěšilo lepší seznámení se s matkami hrdinů a také s jedním tragickým rodinným příběhem, který vysvětloval mnohé.

Možná je pravda, jak tvrdila máma, že každý má v horách svoji nejoblíbenější výšku, krajinu, která se mu podobá a kde se cítí dobře.

5 08. května

Po zhlédnutí filmu Osm hor jsem přečetl i knihu. Děj filmu jede v kolejích knihy a při čtení zažíváte jeho Déjă vu. V dobře napsané knize mi ale citelně chyběl ,,třetí rozměr fílmu" a to je nádherný vizuální stálý pohled na krásu hor, které v různých podobách probíhal celým filmem. Proto doporučuji: nejdříve přečíst knihu a pak si vychutnat krásný film.

4 01. května

Osm hor se čte samo. I když jsem si až po přečtení musela říct, že ten text nemusel být tak čiště surový a některé věci mohl autor více rozvést.
Stejnojmenný film z minulého roku nese naprosto identickou atmosféru jako kniha - klobouček režisérovi!

3 13. dubna

Kniha byla ve výsledku úplně o něčem jiném, než jsem si myslela. Je vlastně dost krátká, ale pro mě tam chyběla nějaká touha číst a číst dal. Je to velmi stroze psané, přímo, bez nějakých větších popisu. Ale tohle všechno mě bavilo, i kdyz vim, ze nebudu mít potřebu se ke knize vrátit.

52 26. března

Tento příběh byl zvláštní tím, že ho sám vyprávěl hlavní protagonista. Nejsem dost zvyklá to číst tímto vyprávěním. Na druhou stranu musím ale říct, že to bylo víc emoční, realistické a surová příroda hor byla opravdu k zamyšlení. Vůbec nevím, zda by tam plno lidí nacházelo útěchu. Dvanáctiletý Pietr přes léto se s mamkou nastěhoval do horské vesnice. Seznámil se se stejně starým klukem Brunem, který tam žil u tety a strejdy. Společně prožívali chvíle na horách, dokud se opět kvůli škole nerozdělili. Každý žil jiným životem, ale vždy v létě se opět scházeli na horách. Kamarádství drželi až do dospělosti, v horách si pak postavili společně dům a oba se tam vždy setkávali jednou za rok. U takového kamarádství nezáleží zrovna kde jste, ale je stále uloženo v srdci až do smrti. Myslím, že tento příběh právem dostal ocenění.

11 24. března

Jestli milujete hory, hlavně Alpy, jestli se tam v létě čas od času vydáte a přemejšlíte, jaký by bylo trávit tam delší čas, nebo třeba celej život, tuhle knížku si užijete. Cognetti vás do Alp vtáhne jako výkonnej vysavač a pomocí svojí fantazie se budete rázem pohybovat na srázech pokrytejch řídkou trávou, kolem sebe vysoký kamenný masy, uslyšíte o překot se valící potok s právě roztátým sněhem a když nastražíte uši, někde v dálce zaslechnete zvony Brunovejch krav.

Tenhle příběh je o velkým horským přátelství, který mezi sebou můžou mít horal a kluk z města, kluk, kterej ale hory miluje skoro stejně jako jeho kamarád. Pietro sice většinu času tráví v Miláně nebo Turíně, ale o tomhle jeho životě se nic moc nedozvíme. Není to potřeba. To důležitý se odehrává mezi štíty, kde se probíjí životem Bruno, jeho nejlepší kamarád. K jejich hlubokýmu přátelství není potřeba moc slov, o těch jejich vztah není. Je o společně stráveným čase při stavbě domku vysoko v horách, o ochotě přicestovat přes celej svět, když vás ten druhej potřebuje, o respektu a schopnosti akceptovat, že každej má jiný touhy. I když jsou takový, který znamenaj konec života.

Ať si kdo chce co chce říká (včetně mistra Kinga), člověk vždycky nejlíp popíše svět, kterej dobře zná. A Cognetti hory zná dobře, vysoká míra autobiografie je v textu patrná. A taky ví něco o psaní. Tenhle text je totiž od zbytečnejch slov osekanej na dřeň.

6 20. března

Zhlédla jsem film a sáhla po knize. Okouzlila mě svou atmosférou. V podhůří jsem strávila přes dvacet let a neskutečně mi chybí. Ty daleké rozhledy a hlavně klid a pokora před jejich silou. Kniha ve mně zanechala mnoho otázek i odpovědí. Rozhodně doporučuji strohý a zároveň čtivý autorův styl. Pokud stojím u toku řeky, kde je vlastně minulost a kde budoucnost?