Osm hor přehled

« Možná je pravda, jak tvrdila máma, že každý má v horách svoji nejoblíbenější výšku, krajinu, která se mu podobá a kde se cítí dobře. Ta její byla nepochybně les v 1500 metrech, smrky a modříny, v jejichž stínu rostou borůvky, jalovce a rododendrony a schovávají se tam srnci. Mě víc lákaly hory, co přijdou potom: alpské louky, bystřiny, rašeliniště, vysokohorské byliny, pasoucí se zvířata. Ještě o něco výš vegetace zmizí, až do začátku léta všechno přikryje sníh a převládající barvou je šedivá skal, žilkovaná křemenem a vykládaná žlutí lišejníků. Tam začínal svět mého táty. Po třech hodinách chůze louky a lesy přenechaly místo kamenným mořím, jezírkům ukrytým v ledovcových kotlinách, roklím zbrázděným lavinami, zřídlům ledové vody. Hory se proměnily v drsnější, nehostinné a ryzejší místo: tam nahoře se začal cítit šťastný. Možná omládl, vracel se do jiných hor a jiných časů. »

--

„Už jsem se naučil, že zážitky z těch míst nejde předat těm, kteří zůstali doma.“ říká Cognetti, a přesto se mu to povedlo dost dobře. Tuhle knihu budou milovat nejen ti opravdoví milovníci hor, ti skuteční, ti samotáři, kterých je podle mě nakonec docela málo, ale i každý, kdo rád pozoruje lidské duše. Jsou totiž i takové hory, které máme jen v hlavě, a hory, které nám pod nohy klade život, i když žijeme v nížině. O tom všem Cognetti píše krásně a ohromně pravdivě.

Ukázky přeložila Alice Flemrová.

--

« Vzpomněl jsem si na potok: na tůňku, na malý vodopád, na pstruhy, kteří hýbali ocasy, aby zůstali nehybní, na listy a větvičku plující dál. A pak na pstruhy vymršťující se proti své kořisti. Začal jsem chápat jednu věc, a to, že pro říční rybu každá věc pochází z hory: hmyz, větvičky, listy, všechno. Proto se dívá vzhůru, čeká na to, co má přijít. Jestliže místo, kam se člověk ponoří do řeky, je přítomnost, pomyslel jsem si, pak minulost je voda, která protekla za něj, která teče dolů a v níž už pro něho nic není, zatímco budoucnost je voda stékající shora a přinášející nebezpečí a překvapení. Minulost je v údolí, budoucnost na vrchu. Tohle jsem měl tátovi odpovědět. Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou. »