Piknik u cesty

Mé první setkání s bratry Strugackij a vůbec jsem nevěděl, co jdu vlastně číst, protože jsem si zcela záměrně o knize nic nehledal.
Kniha mě neskutečně bavila a přečetl jsem ji jedním dechem. Skvělá ústřední myšlenka, tohle by mě hodně bavilo třeba jako seriál. Jdu si zjistit, co vše je na motivy knihy uděláno za filmy nebo hry.

Překvapivě nudné a povrchní.

Nečetl jsem knihu s očekáváním, že budu číst něco mistrovského a vůbec ta kniha se k nám dostala tak podivnou cestou, že by stála taky za příběh. V každém případě jsem se rychle začetl a nebyl jsem rozhodně zklamaný.
Velice se mi líbila ta ústřední myšlenka, že mimozemšťané přiletěli, úplně na nás kašlali a nechali po sobě jen odpadky, které se naopak pro lidstvo staly něčím, po čem jejich duše toužily a které posouvají vývoj míle dopředu.
Hlavní hrdina se ničím takovým moc nezabývá a ostatní stalkeři taky ne. On je jen zlatokopem Zóny.
Hodnocení jsem o něco snížil, protože bych chtěl, aby to bylo delší.

Když se chystám číst knihu, která je považována za notoricky známou, chci o ní dopředu vědět co nejméně je jenom možné. A tak se zase jednou stalo, že očekávání a realita se minuly o kilometry. Naštěstí po něm nezůstává hořké zklamání. Jako když se těšíte na horské túry a místo toho vás dovezou k moři. Nebo se těšíte na burger a místo toho přistane na stůl pizza. Zklamaní nejste, jen se musíte adaptovat.
Co se týče Pikniku u cesty, měl jsem za to, že se mi do rukou dostalo téměř kontemplativní, pomalé sci-fi, kde se mnohem více uvažuje než jedná.
Pěkné myšlenky při četbě samozřejmě přicházejí. Třeba ta o tom, že jakmile lidi dostanou něco nového, něco úžasného a obohacujícího, co může přinést spoustu dobra, stane se co? Lidi to zkurví a vyprodukují daleko více násilí než osvícení. Zkapitaluzují (legálně i na černém trhu) to, co po sobě mimozemská návštěva zanechala a důležitější než hlubší poznání je pakl peněz. To je realistické, až to bolí. Samotné výpravy do Zóny a prodej "tovaru" jsou spolu s vědeckými rozhovory ta pověstná smetánka.
Z druhé strany mě zarazilo, jak trapně někdy kniha působí. Jsou tu scény jak z nejstupidnějších, odfláknutých filmů. Například když jde hlavní hrdina Zrzek ke králi stalkerů (s příznačnou přezdívkou Sup) domů a málem si vyhoní nad jeho mladou dcerou v bikinách. A pak, když je na něj oprsklá, jí pro jistotu dá facku. Vůbec ženské postavy jsou tu více méně na sex a vaření. Taky všechny ty trapné promluvy, kdy Zrzek musí být tvrdý a nekompromisní za každou cenu. Já osobně mám rád drsnou školu, která všechna tahle klišé obsahuje taky. Ale v pověstném Pikniku u cesty jsem přeci jen počítal s kvalitnější charakteristikou. Chvíli mi tak trvalo, než jsem se přes tento zádrhel přenesl. Jenže ty silné stránky jsou příliš zajímavé. A tak mi ve finále nevadilo, že tohle nebude ta pomalá záležitost, ale tvrďárna se spoustou klišé, šovinismu a s tím spojenou debilitou (koneckonců, jde o literaturu z Ruska, předobrazů pro postavy tam bude habaděj).

Respektuju autorskou vizi, cením piknikovou teorii, vábí mě Zóna.

7 matek z 10.

Byl jsem schopen toto dílko i vcelku pochopit, takže hodnotím pozitivně. Ačkoli jde převážně o návštěvu Pásma, jeho působení atd., tak mne nejvíce oslovil pokec v Borshtu mezi Pillmanem a Noonanen - Co se to vlastně stalo?

Stylově mi kniha připomněla mého milovaného Dicka. Ovšem to, co se prezentuje jako jedno z nejlepších děl bratrů Strugackých, by u Dicka byla jen jedna z mnoha dobrých povídek. Není to špatné, ale není to skvělé.

Jedno ze složitějších děl bratrů Strugackých, pod povrchem skryto hodně myšlenek o tom, jak bychom dopadli po setkání s vyspělejší mimozemskou civilizací.

Zajímavé čtení, napsáno čtivým, přesto zvláštním způsobem. Celý děj plyne ve zvláštním náznaku - svět po katastrofě? svět po návštěvě mimozemšťanů? svět, který se musí přizpůsobit novým pravidlům - rozhodně stojí za přečtení.

Ohromně zajímavá, tahle knížečka. Asi se předem hodí uvést, že její redukce na sci-fi (jako protože tam jsou mimozemšťani?) nebo dobovou kritiku režimu (a tady to asi bude zeď) je neskutečně primitivní a hloupá. Jedná se o překvapivě komplexní a složité dílo, které obsahuje mnoho tematických vrstev a mnoho nálad, které se střídají velmi rychle a mají potenciál čtenáře rozrušit.

Kniha má tedy vrstvy. První je obsažena v názvu a je sama o sobě dosti doslovná, respektive Pillman nám ji doslovně vyloží. Je to setkávání vyvinutého s nevyvinutým. A chtělo by se říci, že i zde nalezneme různé roviny. Základem je tu střet mimozemské civilizace připomínající spíše bohy porušující fyzikální zákony (a vzhledem k naprosté nepředstavitelnosti efektivního mezihvězdného cestování pro lidstvo jsou to v podstatě bozi) s relativně nevnímavým lidstvem. Tento střet se ovšem reflektuje v úrovni lidstva samotného (setkávání lidí od Zóny s lidmi mimo zónu, stalkerů s autoritami), i na úrovni "nižší", tj. implicitní úrovni střetávání lidstva se zvěří. Opět doslovně v promluvách Pillmana, v samotném konceptu pikniku, či v setkávání se s Opičkou. Celá tato knižní struktura působí subversivně. Ukazuje sama o sobě, že píšu-li tu o vrstvách, žiji stále ve své iluzi lidského vnímání intelektu.

Témata ovšem mají jednotlivé části knihy. Pillmanův vstupní rozhovor ukazuje rezignaci, či možná spíše suché smíření přišedší po excitovaném nadšení, které je samo důsledkem přehnaných očekávání, což je fáze nezbytná, nevyhnutelná a přesto jen velmi těžce akceptovatelná. První kapitola odráží fázi excitace. Je nám ukázána zóna, její funkce a síla, která je vyzdvižena jistým nadšením Kirilovým, na něž navazuje scéna hospodská, vyloženě dryáčnická. Jedná se o kapitolu nesoucí své slasti i strasti, je ovšem poměrně uvolněná a v podstatě milá. Druhá kapitola uvolněnost postrádá. Je zaměřená na cíl, je drsná a násilná. Obsahuje některé ohromující výjevy, které v sobě mají jistou sílu a dynamiku, ovšem charakteru spíše udržujícího. Postavám jde o pokrok, rychle v před jak to jde, ať dosáhneme hvězd. Přes bolest a srab. Třetí kapitola přináší vystřízlivění. Domnělý nový normál je přijmut a vody jakoby se uklidnily. Je to ovšem spíše iluze, protože po extatickém vytržení vždy zůstane vyčerpání, zklamané naděje a třes. Což lze považovat za ústřední téma kapitoly - třes. Kniha zde přitom uzavírá formální narativní rámec, což je vyobrazeno hermeneutickým klíčem - Pillmanem, který zde začíná svůj kruh, který se tu pro knihu končí. Přeci tu máme mimořádně fascinující epilog. Poslední kapitola je jiná. Je to pokus o naplnění ztroskotaných snů pomocí nástrojů, které ovšem nejsme sto ovládnout. Přes veškerou uzavřenou intimitu kapitoly je na ní něco děsivě odosobněného a zdrcujícího, hlavně ve slovech "mluvící paklíč" a v opuštění čehokoliv osvícenského (slovy Kanta "emancipace", z hlediska kantovské etiky tu ostatně hledíme v podstatě na peklo) ve prospěch religiozity. Štěstí pro všechny jako idea v podstatě popírající individualitu, štěstí pro všechny na cestě ušpiněné krví - kohokoliv.

Kniha obsahuje ještě jednu úroveň dílčích témat, která se jako jednotlivosti v knize objevují. A ano, je to kritika zatuchlého SSSR jako oplocené zóny ve které na člověka čekají absurdní pravidla a za nimi smrt. Ano je to obava z technologií, které člověk není sto ovládat a které jej mohou roztrhat. Je to koncept zlaté horečky, jako šílenství, které dokáže člověka zničit a rozložit. Je to odcizení v rámci rodinných a přátelských vztahů pro naplnění potřeb společnosti a vymanění se z "šedi průměrnosti". Je to odpor ke stáří a k nemocem, které vzbuzují jistou lítost, ale ne lásku. A je toho ještě mnohem víc. Je to až pozoruhodné jak komplexní systém úvah tu bratři Strugačtí prezentují a s jakou literární lehkostí tak činí, protože přes tohle všechno to vůbec není těžký text na přečtení (a to ani ve verzi cenzurované ani necenzurované, do nichž obou jsem při čtení nahlížel), ba dokonce se zdá psán až překvapivě nestylizovaně a surově. To jej, myslím, činí ještě pozoruhodnějším.

A zbavme se slona v místnosti. Piknik u cesty opravdu není Stalker od Tarkovského. Tarkovský se soustředil v mimořádně produkčně nuzných (a o to je výsledek více ohromující hlavně po stránce techniky práce s kamerou a nasvětlením) podmínkách na adaptaci poslední kapitoly, do které přidal něco z kapitoly první. Jeho snímek je ryze kontemplativní a meditativní, tempo je neskutečně pomalé a atmosféra devastující. Mnohost témat nahrazuje hloubavým dialogem a pomalou kamerou, která dekonstruuje postavy před ni postavené. Snímek vůbec není nestylizovaný a surový, právě naopak. Zkrátka - kniha a film jsou jinými díly, která jsou samostatná a obě jsou mimořádně pozoruhodná.

Piknik u cesty - dobové posolstvo z cenzurovaného režimu ma stale jedinečný námet a atmosféru, ktorá je skrátka iná.

Recenzia:

Svetoznámy román z východu, ku ktorému sa roky obozretne približujem ako stalker postupujúci cez pásmo ... Nakoniec som nabral odvahu a zobral preklad z roku 1974 do rúk a začal obracať strany.
Myslím že kniha musela byť originálna a nabitá novými nápadmi vo svojej dobe a hlavne svojom prostredí, kde napriek cenzúre priniesla silne posolstvo. Vedel by som ju najlepšie prirovnať k tvorbe Philip K. Dicka, ak by namiesto drog siahol na dno fľaše a písal azbukou. Román nám na štyri kapitoly rozpovie príbeh ľudí reagujúcich na návštevu mimozemšťanov, ktorý sa tu len stavili na cigaretu a šli ďalej, bez toho aby mali o nás záujem. Ľudstvo sa spolu s našim hrdinom snaží vyťažiť z toho čo po návšteve zostalo.

Dielo by sa dalo destilovať do pár kľúčových tém, no z pohľadu dnešného čitateľa by som sa už príliš nezaoberal tým kto, čo, alebo kde. Dnes už sa dvojrozmerný, hulvátsky, alkoholici za hrdinov moc nenosia ... Odpoveďou na čo, je "zamestnanie" stalker, alebo tiež po nociach sa plížiaci zlodej, ktorý chodí do pásma zbierať artefakty. Náš hrdina by mal vynikať v tejto forme obživy, ale nikdy sa nedozvieme ako. Miesto kde, čiže pásmo je popísané menej než nedostatočne, spolu so všetkými fenoménmi, ktoré sa v ňom nachádzajú. Tvoria prekážku pre hrdinu a autorským zámerom bola ovela viac symbolika ako
ich rozvedenie v príbehu.

Skutočne zaujímavé témy, ktoré si aj dnes vieme v románe užiť sú práve tie, ktoré ho robia stále jedinečným. Dneska si čitateľ môže vybrať knihu o prvom kontakte z celého spektra publikácií, ale knihu o prvom nekontakte ? Návšteva, ktorej ľudstvo nestojí za pozornosť? Alebo si ani nevšimla, že tu vôbec sme? V atmosfére knihy je naša ľudská malosť, túžby, pudy a hrubosť vykreslená tak ako to dokáže len dobový autor z východu. Som presvedčený, že pod povrchom sa skrýva silné posolstvo. Škoda, že nedostalo viac priestoru… Pár pseudo siláckych rečí o chuti na fľašku by som preň v knihe bez váhania obetoval.
V pozadí celého príbehu môže pozorne oko nájsť pred cenzúrou režimu skryté metafory a podobenstvá, ktoré ak vnímame v kontexte doby, dávajú knihe dalšý rozmer. V posledných riadkoch prerazia jasne na povrch a nútia nás zamyslieť sa a pehodnotit príbeh, ktorého sme boli svedkom. Zrazu cestovanie "cez hranicu" do zóny, kde je "vyspelejšia civilizácia", aby sme odtiaľ nosili spať vzácne predmety, ktoré predáme ma úplne iný význam.

Záver:
Hoci celý Piknik u cesty pôsobí ako nekonzistentný prvý nástrel pred korekciou, z ktorého malo vzniknúť obsiahlejšie dielo (čo môže byť aj pravda), snaží sa povedať príliš veľa na pár stranách a často na úkor prázdnych rečí strácame podstatu, myslím že stále stojí za prečítanie. Keď už pre nič iné tak pre dobovú atmosféru cenzurovaneho obsahu s posolstvom, pohľad na ľudstvo očami mimozemšťanov z východu, a dodnes jedinečný prvý nekontakt. Za mňa aj napriek tomu, že román nestarne do krásy ešte stále 3 červené hviezdy. ***

Piknik je stěžejní dílo, na kterém staví řada dalších, přestože výlety do Zóny jsou zde spíš jen okrajová záležitost a mnohem víc se řeší její dopady na lidskou společnost v typických sovětských kulisách cigár, chlastu a beznaděje. Chápu, proč to musela být ve své době bomba (a pochopila to i spousta dalších autorů, která to pak více či méně okatě vykrádala), ale dnes už nemůže nabídnout nic, co by se nedalo najít jinde v lepší kvalitě.

Zklamání.
Tak se dá nazvat můj dojem z této knihy.
Bratry Strugacké jsem ještě nečetla; možná byla škoda, že jsem začala právě touto knihou. Když jsem četla doslov, který napsala Miroslava Genčiová, ve kterém popisuje i ostatní knihy, které Strugačtí napsali, zjistila jsem, že by mě mohly oslovit právě ony, ne však tato, kterou jsem právě dočetla.

Ano, výpravy do Pásma byly zajímavé, ale to je asi tak všechno. Nepochopila jsem, kdo vlastně byla Agnes, co se jí stalo... A ten konec... Když už to začínalo vypadat zajímavě, kniha skončila. Co byla zlatá koule, co udělala s Arturem, co se dělo potom... Plno otázek. Kniha je psaná zvláštně; je možné, že ti, kteří si libují v různých filozofických přirovnáních, si ze čtení tohoto díla odnesou víc. Já tohoto "vidění mezi řádky" nejsem schopná, pro mě tedy nebylo toto čtení moc příjemné.

Možná zkusím ještě nějakou další knihu od těchto autorů, ten doslov mě fakt docela nalákal.
Uvidíme...

Mám fantáziu vymyslieť príbeh, ale: toto nevymyslíš! Neskutočné, geniálne dielo. Obsahovo je to tak divné, že sa to nepodobá ničomu a ani neviem či to vôbec bolo sci-fi. Pozrel som aj Tarkovského, ale film je úplne niečo iné.

Dôležitá poznámka:
Keďže som knihu čítal na PC, mal som možnosť vybrať si vydanie a zistil som, že v slovenčine je to otrasne preložené. Nečitateľné.

Vlastně nejde o sci-fi, ale o filozofickou knihu a proto se nemusí číst příliš dobře. Celá kniha je metaforická, píše o jednom, ale ve skutečnosti je úplně o něčem jiném. Každá druhá věta může být skvělá a být nositelem významu, což je unikátní. Pokud si to nemyslíte, tak zkuste tu první větu. Jedná se o jedinečné dílo, které už se nebude opakovat, tak to nepromarněte, než skončí Váš piknik u cesty.

Kniha asi patří k povinné četbě vyznavačů tohoto žánru. Dočet jsem až do konce, místy to bylo zajímavý, ale místy jsem to četl na sílu. Ale určitě se to přečíst dá, alespoň čtenář pochopí název knihy.

(SPOILER) Pozor malý spojler:

Pro mě je klíčovým momentem knihy rozhovor Valentina Pillmana a Richarda Noonana. Pillman reprezentuje otevřenou vědeckou mysl, která připouští, že „návštěva“ mimozemšťanů neměla žádný záměr vůči lidstvu — byla pouhou náhodou. Noonan, jako běžný člověk, tuto myšlenku odmítá, protože potřebuje smysl a význam.

Geniální je pojetí „návštěvy“ jako omylu či pikniku, nikoli kontaktu. Lidstvo není partnerem, ale pozorovatelem zbytků cizí civilizace.

Styl je úsporný, dialogy nesou filozofickou váhu, bez snahy čtenáře uklidňovat. A ta nová edice včetně komentářů ke knize je opravdu zajímavá.

V mládí mi přišla tahle kniha geniální. Sci-fi bylo něco neobvyklého a „táhlo“ mě to. A najít opravdu dobrou knihu nebo povídku v tomto žánru nebylo tak jednoduché. Arkadij a Boris Strugačtí, nebo třeba Stanislav Lem, to byly velké pojmy. Nedávno jsem se probíral svými starými knihami a natrefil jsem právě na Piknik u cesty. Tak jsem si řekl, že to po mnoha desetiletích zkusím. Nebylo to úplně špatné, ale je zatraceně poznat rozdíl mezi knihou, kterou jsem vstřebával svou ještě téměř dětskou optikou, a toutéž knihou, kterou pochopitelně srovnávám s tím, co jsem ve svém životě odčetl. Tady už trochu narazila kosa na kámen. Prostě to není to wow, co jsem si pamatoval. Určitě je to kniha nadčasová, vyvolává otázky a nutí k zamyšlení. Skvělé pasáže se střídají s nudnými, chvíli vás děj táhne a chvíli máte pocit, že dočíst to bude utrpení. Přesto toho času k opětovnému přečtení nelituji. Ale už nikdy víc.

Části v zóně byly dobré, ale zbytek mi přišel o ničem.

75%

Po delší době jsem si přečetla sci-fi a připadala mi dobrá. Musím se ale přiznat, že některé věci jsem úplně nepochopila a zklamal mě konec. Na rozdíl od milovníků sci-fi nemám moc s čím srovnávat, jen snad s Metrem 2033, kde jsem se po krátké době zasekla a nechtělo se mi číst dál.
Doporučuji.