1. Domů
2. Autoři
3. Arkadij Strugackij
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 28
• Bazar 25
• Životopis
• Citáty 5
• Diskuze 2

Nová kniha Arkadij Strugackij

Nezapomenutelné experimenty

Čím by byl žánr science fiction bez setkání s tajemným, nepoznaným, přesahujícím meze lidského chápání? Arkadij a Boris Strugačtí si toho byli velice dobře vědo... detail knihy

Nové komentáře u knih Arkadij Strugackij

Maxim Kammerer

„Jsem rád, že vyšlo toto souborné vydání. Brouk v mraveništi je perla, ke které se rád vracím. Obydlený ostrov poskytuje vítaný kontext, ale občas už je to poněkud přitažené za vlasy. Poslední část trilogie má sice náročnou strukturu, ale je skvělou tečkou a logickým vyústěním nejen kariéry Maxima Kammerera.“... celý text
— jaroslav2094

---

Dravé věci naší doby

„Bratry mám rád, ale zrovna tato kniha mě příliš neoslovila. Těžkopádný popis situací a vleklý děj, který nikam moc nesměřuje.“
— jaroslav2094

---

Piknik u cesty

„Ohromně zajímavá, tahle knížečka. Asi se předem hodí uvést, že její redukce na sci-fi (jako protože tam jsou mimozemšťani?) nebo dobovou kritiku režimu (a tady to asi bude zeď) je neskutečně primitivní a hloupá. Jedná se o překvapivě komplexní a složité dílo, které obsahuje mnoho tematických vrstev a mnoho nálad, které se střídají velmi rychle a mají potenciál čtenáře rozrušit. Kniha má tedy vrstvy. První je obsažena v názvu a je sama o sobě dosti doslovná, respektive Pillman nám ji doslovně vyloží. Je to setkávání vyvinutého s nevyvinutým. A chtělo by se říci, že i zde nalezneme různé roviny. Základem je tu střet mimozemské civilizace připomínající spíše bohy porušující fyzikální zákony (a vzhledem k naprosté nepředstavitelnosti efektivního mezihvězdného cestování pro lidstvo jsou to v podstatě bozi) s relativně nevnímavým lidstvem. Tento střet se ovšem reflektuje v úrovni lidstva samotného (setkávání lidí od Zóny s lidmi mimo zónu, stalkerů s autoritami), i na úrovni "nižší", tj. implicitní úrovni střetávání lidstva se zvěří. Opět doslovně v promluvách Pillmana, v samotném konceptu pikniku, či v setkávání se s Opičkou. Celá tato knižní struktura působí subversivně. Ukazuje sama o sobě, že píšu-li tu o vrstvách, žiji stále ve své iluzi lidského vnímání intelektu. Témata ovšem mají jednotlivé části knihy. Pillmanův vstupní rozhovor ukazuje rezignaci, či možná spíše suché smíření přišedší po excitovaném nadšení, které je samo důsledkem přehnaných očekávání, což je fáze nezbytná, nevyhnutelná a přesto jen velmi těžce akceptovatelná. První kapitola odráží fázi excitace. Je nám ukázána zóna, její funkce a síla, která je vyzdvižena jistým nadšením Kirilovým, na něž navazuje scéna hospodská, vyloženě dryáčnická. Jedná se o kapitolu nesoucí své slasti i strasti, je ovšem poměrně uvolněná a v podstatě milá. Druhá kapitola uvolněnost postrádá. Je zaměřená na cíl, je drsná a násilná. Obsahuje některé ohromující výjevy, které v sobě mají jistou sílu a dynamiku, ovšem charakteru spíše udržujícího. Postavám jde o pokrok, rychle v před jak to jde, ať dosáhneme hvězd. Přes bolest a srab. Třetí kapitola přináší vystřízlivění. Domnělý nový normál je přijmut a vody jakoby se uklidnily. Je to ovšem spíše iluze, protože po extatickém vytržení vždy zůstane vyčerpání, zklamané naděje a třes. Což lze považovat za ústřední téma kapitoly - třes. Kniha zde přitom uzavírá formální narativní rámec, což je vyobrazeno hermeneutickým klíčem - Pillmanem, který zde začíná svůj kruh, který se tu pro knihu končí. Přeci tu máme mimořádně fascinující epilog. Poslední kapitola je jiná. Je to pokus o naplnění ztroskotaných snů pomocí nástrojů, které ovšem nejsme sto ovládnout. Přes veškerou uzavřenou intimitu kapitoly je na ní něco děsivě odosobněného a zdrcujícího, hlavně ve slovech "mluvící paklíč" a v opuštění čehokoliv osvícenského (slovy Kanta "emancipace", z hlediska kantovské etiky tu ostatně hledíme v podstatě na peklo) ve prospěch religiozity. Štěstí pro všechny jako idea v podstatě popírající individualitu, štěstí pro všechny na cestě ušpiněné krví - kohokoliv. Kniha obsahuje ještě jednu úroveň dílčích témat, která se jako jednotlivosti v knize objevují. A ano, je to kritika zatuchlého SSSR jako oplocené zóny ve které na člověka čekají absurdní pravidla a za nimi smrt. Ano je to obava z technologií, které člověk není sto ovládat a které jej mohou roztrhat. Je to koncept zlaté horečky, jako šílenství, které dokáže člověka zničit a rozložit. Je to odcizení v rámci rodinných a přátelských vztahů pro naplnění potřeb společnosti a vymanění se z "šedi průměrnosti". Je to odpor ke stáří a k nemocem, které vzbuzují jistou lítost, ale ne lásku. A je toho ještě mnohem víc. Je to až pozoruhodné jak komplexní systém úvah tu bratři Strugačtí prezentují a s jakou literární lehkostí tak činí, protože přes tohle všechno to vůbec není těžký text na přečtení (a to ani ve verzi cenzurované ani necenzurované, do nichž obou jsem při čtení nahlížel), ba dokonce se zdá psán až překvapivě nestylizovaně a surově. To jej, myslím, činí ještě pozoruhodnějším. A zbavme se slona v místnosti. Piknik u cesty opravdu není Stalker od Tarkovského. Tarkovský se soustředil v mimořádně produkčně nuzných (a o to je výsledek více ohromující hlavně po stránce techniky práce s kamerou a nasvětlením) podmínkách na adaptaci poslední kapitoly, do které přidal něco z kapitoly první. Jeho snímek je ryze kontemplativní a meditativní, tempo je neskutečně pomalé a atmosféra devastující. Mnohost témat nahrazuje hloubavým dialogem a pomalou kamerou, která dekonstruuje postavy před ni postavené. Snímek vůbec není nestylizovaný a surový, právě naopak. Zkrátka - kniha a film jsou jinými díly, která jsou samostatná a obě jsou mimořádně pozoruhodná.“... celý text
— Set123

---

---

Nezapomenutelné experimenty

„Já jsem dal Strugackým druhou šanci, ale stejně jak před desítkami let i teď jsem bez šance…mě se to prostě nelíbí…v první povídce se něco začlo dít a byl konec…z první novely jsem přečetl dvě kapitoly říkal jsem si, jestli se ukáže, že operátor robotů je také robot…prostě z nich mám v hlavě chaos…snad jen Je těžké být bohem, to jsem dal…“... celý text
— Noťas

---

Piknik u cesty

„Piknik u cesty - dobové posolstvo z cenzurovaného režimu ma stale jedinečný námet a atmosféru, ktorá je skrátka iná. Recenzia: Svetoznámy román z východu, ku ktorému sa roky obozretne približujem ako stalker postupujúci cez pásmo ... Nakoniec som nabral odvahu a zobral preklad z roku 1974 do rúk a začal obracať strany. Myslím že kniha musela byť originálna a nabitá novými nápadmi vo svojej dobe a hlavne svojom prostredí, kde napriek cenzúre priniesla silne posolstvo. Vedel by som ju najlepšie prirovnať k tvorbe Philip K. Dicka, ak by namiesto drog siahol na dno fľaše a písal azbukou. Román nám na štyri kapitoly rozpovie príbeh ľudí reagujúcich na návštevu mimozemšťanov, ktorý sa tu len stavili na cigaretu a šli ďalej, bez toho aby mali o nás záujem. Ľudstvo sa spolu s našim hrdinom snaží vyťažiť z toho čo po návšteve zostalo. Dielo by sa dalo destilovať do pár kľúčových tém, no z pohľadu dnešného čitateľa by som sa už príliš nezaoberal tým kto, čo, alebo kde. Dnes už sa dvojrozmerný, hulvátsky, alkoholici za hrdinov moc nenosia ... Odpoveďou na čo, je "zamestnanie" stalker, alebo tiež po nociach sa plížiaci zlodej, ktorý chodí do pásma zbierať artefakty. Náš hrdina by mal vynikať v tejto forme obživy, ale nikdy sa nedozvieme ako. Miesto kde, čiže pásmo je popísané menej než nedostatočne, spolu so všetkými fenoménmi, ktoré sa v ňom nachádzajú. Tvoria prekážku pre hrdinu a autorským zámerom bola ovela viac symbolika ako ich rozvedenie v príbehu. Skutočne zaujímavé témy, ktoré si aj dnes vieme v románe užiť sú práve tie, ktoré ho robia stále jedinečným. Dneska si čitateľ môže vybrať knihu o prvom kontakte z celého spektra publikácií, ale knihu o prvom nekontakte ? Návšteva, ktorej ľudstvo nestojí za pozornosť? Alebo si ani nevšimla, že tu vôbec sme? V atmosfére knihy je naša ľudská malosť, túžby, pudy a hrubosť vykreslená tak ako to dokáže len dobový autor z východu. Som presvedčený, že pod povrchom sa skrýva silné posolstvo. Škoda, že nedostalo viac priestoru… Pár pseudo siláckych rečí o chuti na fľašku by som preň v knihe bez váhania obetoval. V pozadí celého príbehu môže pozorne oko nájsť pred cenzúrou režimu skryté metafory a podobenstvá, ktoré ak vnímame v kontexte doby, dávajú knihe dalšý rozmer. V posledných riadkoch prerazia jasne na povrch a nútia nás zamyslieť sa a pehodnotit príbeh, ktorého sme boli svedkom. Zrazu cestovanie "cez hranicu" do zóny, kde je "vyspelejšia civilizácia", aby sme odtiaľ nosili spať vzácne predmety, ktoré predáme ma úplne iný význam. Záver: Hoci celý Piknik u cesty pôsobí ako nekonzistentný prvý nástrel pred korekciou, z ktorého malo vzniknúť obsiahlejšie dielo (čo môže byť aj pravda), snaží sa povedať príliš veľa na pár stranách a často na úkor prázdnych rečí strácame podstatu, myslím že stále stojí za prečítanie. Keď už pre nič iné tak pre dobovú atmosféru cenzurovaneho obsahu s posolstvom, pohľad na ľudstvo očami mimozemšťanov z východu, a dodnes jedinečný prvý nekontakt. Za mňa aj napriek tomu, že román nestarne do krásy ešte stále 3 červené hviezdy. ***“... celý text
— Samu.el