Kafka na pobřeží

od:

Kafka na pobřeží

Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu – obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Kafka naplňuje své prokletí: zabiješ otce, zneuctíš matku, zhanobíš sestru. Nedokáže se vymanit, čím víc utíká, tím je svému osudu blíž. Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr. Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ani nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce a kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence. Než spolu dojdou na pobřeží, aby pochopili, kým ve svých životech či snech vlastně jsou nebo byli, okusí hodně bolesti i krásy. Úplně odjinud vchází do příběhu „tak trochu zvláštní“ šedesátiletý pan Nakata. Neumí číst ani psát, jeho chápání světa je omezené. V dětství zažil příhodu, která půlku jeho osobnosti odnesla kamsi mimo reálný svět. Zato je vybaven unikátními schopnostmi, například dokáže rozmlouvat s kočkami. Jeho průvodcem na cestě za vchodovým kamenem je mladý Hošino, dobrosrdečný a střelený chlapík se specifickou životní filozofií. Ačkoli se Kafka s Nakatou nikdy fyzicky nesetkají, jejich provázanost je klíčová. Protagonisté románu jsou v ledasčem jiní než v dřívějších autorových dílech. Žádný muž v nejlepším věku, ale taky žádný chudinka bez ambicí. Výjimečnost není dána jen věkem. Kafka je odhodlaný a disciplinovaný, umí si jít za svým. S postavou pana Nakaty vstupuje do příběhu humor a laskavá nadsázka. Román patří do autorovy fantastické tvorby; v mnohovrstevnaté próze se střídají vypravěčské styly: strohý popis přeroste v detektivku, pátrání po kočce vyústí v horor, prolínání souběžně existujících světů se blíží surrealistické metodě. V bezbřehé fantazii lze i výlet kamsi mimo realitu přijmout jako běžnou věc. Neexistují hranice, dávno víme, že lze vstoupit za zrcadlo. Spolu s tím je tu i další rozměr – existenciální úzkost, strach z vlastního nitra či osudu, pocit opuštěnosti a nemožnost najít si tu druhou půli sebe sama, od níž jsme se kdysi oddělili... Kafka na pobřeží je v tomto směru mistrovským dílem....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/39_/39121/odeon-svetova-knihovna-kafka-na-pob-39121.jpg 4.51571
Originální název:

Umibe no Kafuka (2002)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (226)

Přidat komentář
intelektuálka
předevčírem

Kafko Tamuro - trochu jsem váhala, zda tě vzít s sebou na mořské pobřeží...
Ale bylo to velmi příjemné překvapení...
Tvoje hledání cesty životem a naplnění osudu...

Osud je jako menší písečná bouře, co bez ustání mění směr...
Ta bouře totiž, to jsi ty sám..Máš ji v sobě..
Až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku..
To přesně ta bouře znamená...

Skvělé dílo s filosofií o životě .. mnoho odkazů na světovou literaturu a hudbu...

Pane Murakami, vy budete v mé knihovně, stále se ke knize vracím..

Doporučím všem generacím - má hodně co říci...

A ještě doplním, až se vrátím z cest...

Toffee
14. června

Murakami je mág, jako nic setře hranice mezi sny a realitou, dovolí vám ponořit se do prolínajících se příběhů plných tajemství a mystiky, okouzlí odkazy na staré japonské příběhy a západní hudbu a literaturu, abyste se na konci vynořili s pocitem, že se kruh uzavřel, ale jako kdyby vám něco lehkého proklouzávalo mezi prsty.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě Kafka Tamura a jeho iniciační cesta k sobě samému, pana Nakata, který mluví s kočičkami a je klíčem a hybatelem všeho dění, elegantní a chápající pan Óšimo a hodný a starostlivý pan Hošino, tahle čtveřice mi učarovala. Je to úžasná, nevšední knížka.

Marekh
10. června

Kniha se mi celkově líbila.

Mimo jiné jsem se dozvěděl, že existují duchové - ikirjó a širjó. V knize se také dočteme o příběhu prince Gendžiho a Vyprávění za deště a měsíce.

Chesterton
09. června

Všechny vrstvy, které popisuje eva5801 jsem v knize potkala. Zprvu mi přišla i čtivá, nakonec bych asi nejvíc podepsala B4LU a Moco. Magický realismus asi není moje krevní skupina. Přesto lze najít věty, které osloví. V celkovém pojetí však se vše totálně poztrácí. Z mého pohledu příliš bezbřehý prostor.

"Ať odsud odejdeš, já budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. Od samotný vzdálenosti toho raději moc nečekej."

marek4724
08. června

dobri khyha?

eva5801
16. května

Dílo mnoha vrstev, jemuž nechybí básnický rozměr, filosofické odbočky, inteligentní dialogy, vytříbená estetika, jemnost, humor, nadhled, popisy nezachytitelných pocitů, ale taky svérázně drsný jazyk, mlžné opary metafor, brutální krutost a skluzavky do nicoty. Je tu tolik věcí, které mám ráda – láska k hudbě (vč. jazzu i klasiky), knihám a knihovnám a umění vůbec, japonské průstřihy (ať už jídelníčkem či reáliemi), hloubka přírody, klidu a samoty, plynutí věcí vlastním časem...
Stejně tak okouzlí a v podvědomí zanechá stopu většina postav. V popředí Kafka Tamura, z nějž sálá velká vnitřní síla, disciplína rozhodnutí a záměru, to, jak si neohroženě razí svojí cestu naslouchajíc hlasu svého alter ega. Inspirativní průzory přitékají i od dalších postav – ať už je to Hošinova primitivní jednoduchost zrající v laskavou lidskost, naivní čistota nebytí a nečasu (resp. totální přítomnosti) pana Nakaty či pohotová intelektuálnost v praxi pana Óšimy. Od každého z nich si lze leccos odnést.
Střídání příběhů ob kapitolu drží čtenáře napnutého jako struna, Haruki mistrně proplétá obě dějové linky, jakož i příběhovou skutečnost s metaforickou fikcí.
Pro mě velká kniha, kterou kazí dva velké šrámy ze světa temnoty – pasáž o kočičkách, nepochopitelně přetažená nad rámec svého účelu a zbytečné překračování do existenciálních a nihilistických koutů.
Dohromady to ale působí, že je tahle mozaika zasazená do většího rámce. Kam můžeme růst a kam můžeme padat. S klidem bych si tuhle „magicko-realistickou beletrii“ šoupla do poličky „duchovní literatury“. Třeba čtu mimo řádky. Kdo ví, co tím chtěl Haruki opravdu říct…

jant02
16. května

Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.

… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“

…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…

…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.

…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“

…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.

…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.

…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.

(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)

Carra
27. dubna

Část s panem Nakatou byla skvělá, oblíbila jsem si ho natolik, že konec byl pro mě velice smutný. Co mi absolutně nesedlo, byl Kafka Tamura. Kdyby byl vynechaný nebo byl jen na pozadí, vůbec by mi to nevadilo, takto, jako hlavní postava, to celé kazila. Očekávala jsem od toho víc, když jsem skoro všude četla opěvné komentáře, že je to Murakamiho nejlepší dílo.

barbarera
25. dubna

Komentáře níže uvedené vypovídají vše, ba i více.

kahuda01
10. dubna

Za mě tedy trošku slabší dojem, ale pořád velmi dobrá kniha.

symphonia
09. dubna

Kafka mě dostal.
Je to v pořadí asi pátá kniha, kterou jsem od autora přečetla, ale líbila se mi zdaleka nejvíce. Kombinuje to, co se mi zdálo nejlepší na předchozích knihách – to jest magický realismus, neuvěřitelný vypravěčský talent a originální dějová linka, a navíc přidává nesmírně silné a sympatické postavy a trošku uzavřenější konec, než bývá u Murakamiho zvykem.
Kniha mě nesmírně bavila, a když mám pořád pocit, že v ní zůstávají části, které jsem úplně nepochopila, dala mi něco, co jsem dosud ani nevěděla, že potřebuji.

Mitculka
06. dubna

Ačkoli dostáváme v této knize skvostný Murakamiho styl, přijde mi, že tahle knížka určitým způsobem vystupuje z jeho klasických děl.
Na střídačku zde sledujeme dvě dějové linky - patnáctiletého Kafku Tamuru a staršího pana Nakatu. Obě linky mají něco do sebe, jen u Kafky Tamury jsem měla občas trochu problém, protože se vůbec nechoval na 15 let a absolutně bych mu ten věk nehádala, kdyby mi to nebylo výslovně řečeno. Vzhledem k okolnostem se to ale zdá být v pořádku. Mě osobně ale asi o něco více zasáhl příběh úžasného pana Nakaty. Nemůžu si pomoct, nepamatuju se, kdy jsem naposledy měla takovou chuť vstoupit do knížky, abych sama mohla být postavě nápomocná.
Bylo to skvělé počtení.

babsi66
04. dubna

Strašně ráda bych napsala něco o tom, jak mi všechny ty mystické prvky na závěr do sebe zapadly a vyústily ve velkolepý závěr, kdy vše nakonec dostalo smysl. Bohužel jsem buď něco někde nepochopila nebo jsem jen na jiné vlně než autor, každopádně očekávané rozuzlení, kdy bude vše nad slunce jasné, se nekonalo.

Osobně mi to celou knihu trochu zkazilo. Celou dobu jsem se dobře bavila, ráda jsem se vracela k osudům pana Nakaty i Kafky Tamury bez ohledu na to, jaké bizarnosti je potkávaly a jak často jsem si při čtení kladla otázku, k čemu to celé směřuje. A kterou si kladu nadále.

MíšaS.
18. března

Jsem asi ve 3/4 a vůbec nemám chuť tu knihu dočítat. Nevím, kde je problém, když čtu všechna ta pochvalná hodnocení.

koczanska
04. března

O autorovi jsem samozřejmě slyšela, ale nic od něj nečetla. Pak jsem byla na návštěvě u kamarádky a ptám se jí, co čte a jaký to je. Prý, že si ji mám určitě přečíst a nic k tomu. Nevěděla jsem, co mám čekat (styl, příběh, apod.) Začala jsem číst a říkám si: Panebože, no to je ujetá knížka. A když jsem jí dočetla, tak jsem vlastně zjistila, že se mi ta ujetá knížka hrozně líbila. :)

Nomia
03. března

Kafka na pobřeží je podle mě nejlepší Murakamiho dílo. Je to trošku jiné, ale pořád nese klasické znaky autorova psaní. Opět i tady je ta jedinečná atmosféra, spousta kontrastů, střídání nálad a dokonalé popisy. Všechno v jeho podání působí neskutečně ladně, je úplně jedno jestli popisuje nějakou snovou krajinu, nebo pikantní erotickou scénu.
Murakami je geniální vypravěč, který má velký talent na lehkost vyjadřování. Z jeho úst ani filozofické pasáže nevyznívají nijak přiblble, či našroubovaně. Celý příběh je sice zvláštní, ale osobitý. A vsadím se, že většina čtenářů si hodně oblíbí pana Nakatu.
Je to něco úplně odlišného, než když čtete jiné novodobé japonské autory jako je Kanehara, R. Murakami, nebo Cucui, ale mně se tenhle jeho kouzelný styl líbí podstatně víc. Možná není tak šokující, ale rozhodně dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku.

B4LU
03. března

Tak jo. Uznávám, že mám za sebou nevšední čtenářský zážitek - takový guláš po přečtení knihy jsem v hlavě neměl ani nepamatuju. "Co tím chtěl básník říci?" je otázka, na kterou prostě nenacházím odpověď.
Z mého pohledu se to má následovně: celý děj a příběh mi vlivem neskutečných absurdit (Johnny) a podivných postav (15letý filozof) připadal zcela mimo jakoukoli realitu, a (velmi časté) filozofování o životě pro mě vyznělo úplně do ztracena. Kniha je sice napsána čtivě, ale co je to platné, když díky neustávajícímu pocitu "co to proboha je?" se mi do toho ukrutně nechtělo a ukrojil jsem z toho maximálně takových 10-20 stránek za den?
Čistě čtenářský zážitek je pro mě tak na 3*. Možná knize dám ještě jednu šanci, protože jí nemůžu upřít jistou hloubku danou už prostě tím, že jsem ji nedokázal pochopit.

amaenium
07. února

Zatím se mi zdá, že co další přečtená kniha od Murakamiho, to lepší dílo než to předchozí. Čekala jsem opět něco na způsob Norského dřeva nebo Bezbarvého Cukurua – více takové reálné – ale namísto toho se mi dostalo velmi mystického, chvílemi snového, příběhu a já snad nemohu být více než (mile!) překvapena. Tuhle knihu bych opět mohla řadit mezi díla, jenž se mi hlouběji vryjí do paměti a poskytli mi takový duchovní zážitek. A postava pana Óšimi? Dokonalá. Doporučuji!

PeterPetrik
18. ledna

Snová kniha od začiatku sa snaží vtiahnuť do mysterióznej atmosféry, prekrížená podľa mňa nepotrebnými sexuálnymi scénami, plno metafor atď. Áno atmosférická kniha, no v konečnom dôsledku prázdna.

marikamat
13. ledna

Silný, čtivý příběh. Strhující.

Moco
02. ledna

Bohužel se nemohu přidat k ostatním a vychvalovat tohle dílo do nebes.

Na druhou stranu je těžké popsat, co mi konkrétně na této knize vadilo. Do první poloviny to bylo celkem dobré, okouzlilo mě prostředí knihovny, pan Nakata byl skvělý a stejně tak postava pana Óšimi. S Kafkou Tamurou už to tak růžově nevidím, upřímně na to, že to je hlavní postava, k němu žádnou velkou sympatií nehořím.
"Trocha" filozofie byl můj kámen úrazu. Ve většině případů filozofii v knížkách oceňuju, ale tady mi to nesedlo. Přišlo mi, že místy to bylo někdy až zbytečné a opakující se.

Druhá polovina byla horší (i když tu pořád byly skvělé momenty!). Je pravda, že spíše než odpovědi, přichází stále více otázek, někdy to však není na škodu a zůstává tu prostor pro vlastní úvahy.
Dějová linie Hošina a pana Nakaty už začíná být značně zdlouhavá. Nakonec se ale vyplatí čekat a my se aspoň z části dozvíme, jak to všechno spolu souvisí.

Na každý pád to není špatná kniha. Je velmi čtivá. Místy smutná, vtipná, strašidelná, erotická.
Do budoucna si ji chci ještě jednou přečíst a podívat se na celý příběh s odstupem. Možná se mé hodnocení zlepší, možná zhorší.

Prozatím dávám 3.5 z 5. :)

oslice
29.12.2017

Pokud se jde zamilovat do knihy tak já jsem do Kafky na pobřeží zamilovaná až po uši. S touto knihou se čtenář může vydat do krásného světa imaginací a snů. Může s ní zažít nevšední dobrodružství dát průchod své fantazii a najednou se cítit tak plný.
Samotný děj lze pochopit mnoha způsoby, ale myslím, že to hlavní co si čtenář může odnést není ani tak příběh, jako spousta krásných moudrých věcí, co je napsána mezi řádky a třeba i to, že všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého...šance, možnosti a city a i když někde v hlavě máme malý pokojík kam ukládáme vzpomínky na ty ztracené věci, že někdy je třeba tu místnost uklidit, odpustit, zvednout hlavu a jít dál...
a že je lepší vykašlat se na potvoru a věřit v sebe sama

LaBrume
28.11.2017

Něco podobného jsem už dlouho nečetla. Svět knihy se na jednu stranu tváří jako úplně obyčejný, ale není. Vše, co se v knize odehrává, je víc než neobyčejné. Je to mystické, nadpřirozené, prapodivné a přitom naprosto zjevné. Zkrátka vás nepřekvapí, že podivuhodní hrdinové mluví s kočkami a dostávají se do jiných realit. Mystika je ještě více umocněna tím, jak vypravěč popisuje děj. Naservíruje vám sebemenší nedůležitý detail každodenní reality. Dozvíte se, co kdo kdy a kde jedl a pil, kdy se sprchoval, kdy šel na záchod a kdy spát. A tyto suché a naprosto nepodstatné každodennosti střídají události tak prapodivné, až se nestačíte divit. Ale možná, že právě kvůli těm každodennostem vám nakonec připadá i to nadpřirozené jako naprosto normální a zjevné.
Stejné je to i s postavami. Jedna vedle druhé jsou všechno jen ne obyčejné, a přesto se tak navenek tváří. Zkrátka, těžko se to vysvětluje, ale vše v knize nakonec působí dojmem, že ač je to sebevíc prapodivnější, děje se to tak, jak se to má dít.
Příběh sám je lehce zamotaný, po přečtení mám stále pocit, že mi něco uniká, ale zdá se, že všechny postavy splnily, co měly a vše do sebe zapadá. Mlhavě, ale zapadá. A to je na tom všem krásné.
Překvapilo mě množství odkazů na evropskou kulturu, rozbory literárních i hudebních děl a celková kultivovanost postav, což příběh pozdvihlo na ještě vyšší level. Každopádně já bych se měla něco naučit o kultuře japonské, nejeden výraz jsem si musela googlit.

Anagythlin
24.11.2017

Haruki otevřel trochu jiný, ale působivý knižní svět. Začátek začíná pozvolna, ale tak v půlce knížky se vše zlomí a knížka začne působit místy až hororově. Jestli máte po dočtení pocit, že je možné úplně všechno, jsme na tom stejně. Teď už by mi ani padající pijavice z nebe nerozhodily můj každodenní režim.

led_darkshiner
22.11.2017

Pár názorů jsem si přečetl a řekl bych, že každý z nás jí pochopí a zhodnotí jinak. Ale to jak jít na tu knihu, tu řečeno nebylo, přestože na ní můžeme jít všichni stejně a posléze se naše názory mohou více shodovat. Podle mě ten kdo nepoznal Křišťálový sen(sen z jiné reality, který je jak živý, mísí se s naší realitou, přestože je vše odlišné a chtě či nechtě se něco z křišťálového snu teprve stane a musíme se do něj alespoň jednou vrátit), nemůže vnímat dostatečně funkčnost alternativního světa. Jednoduše na "Kafku na pobřeží" vám realita stačit zřejmě nebude. Takhle bych pro začátek na tu knihu šel...

AnjaVCL
16.10.2017

Rozjezd knihy mě velice bavil, postupem času mě ale hlavní hrdina i zvětšující se prostor pro vedlejší dějovou linii čím dál více otravoval. Skončila jsem tak, že křehká atmosféra knihovny se mi úplně vytratila z mysli a po Murakamim už asi nesáhnu. Nesedlo mi to.

readah
13.10.2017

Kafka na pobřeží je síla. Murakami mě znovu přesvědčil, že je to autor na Nobelovu cenu.

Po přečtení různých anotací jsem měl strach, neb se jedná o z mého pohledu poměrně vyčerpané téma, ale Murakami mě překvapil víc než opravdu vtipný fór v Show Jana Krause. Jeho uchopení snové cesty měnícího se člověka v magickém světě je naprosto geniální a v čemsi definitivní. Je to existenciální a přitom je to opravdu zábavné. Je to surrealistické a přitom je to opravdu blízké. K tomu navíc střet východu a západu. 5* a okamžitě si půjčuji další dvě knihy od autora.

RyxiraAmyGinger
01.10.2017

Asi jsem neporozuměla úplně všemu, ale to mi nevadí. Kafka na pobřeží mě nikdy nějak nelákala, ale sáhla jsem po ní v rámci Knižní výzvy a rozhodně nelituji. Naopak, rozhodně si chci přečíst i další autorova díla.

pavelvon
25.09.2017

Doporučuji si po této knize přečíst třeba Mayskou knihu mrtvých :-).
Neděste se, Mayská kniha mrtvých je především o ... životě :-D.
Stejně jako tato kniha. Kdo nedošel na hranici svého poznání a zkušeností, nemůže tuto hranici posouvat. Jsou dva proudy, jedni, kteří si řeknou, že to bylo zajímavé a jdou číst další knihy a ti druzí, kterým to nedá a za čas se sami vypraví na svoji cestu k hranicím toho, čemu neznalí říkají realita. Klidně přitom můžete sedět v houpacím křesle a příst jako kočka :-).

Rezolut
18.09.2017

„Zapomenuto bylo dnes ostatně již téměř všechno. Tá veliká válka, ztracené životy, které se už nikdy nevrátí, vše je už pouhou vzdálenou minulostí. Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy. O tak příliš mnoha věcech musíme den co den uvažovat, tak příliš mnoho nových poznatků si musíme osvojovat. Nové směry, nové znalosti, novou techniku, nová slova... Současně ale existují věci, které zapomenuty nebudou, byť by uplynulo jakkoli mnoho času a byť by se dělo cokoliv. Jsou vzpomínky, na které čas nemá vliv. Existují věci, které si neseme v sobě jako kameny svorníky, které završují a drží pohromadě klenbu pod nimi.“