Kafka na pobřeží

od:


KoupitKoupit eknihu

Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu – obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr. Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ani nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce a kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence, okusí hodně bolesti i krásy....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/39_/39121/kafka-na-pobrezi-pYZ-39121.jpg 4.51666
Orig. název:

Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ (2002)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (242)

Přidat komentář
mirektrubak
12. prosince

Můj úplně první Murakami, vážně :-)
Takto hvězdného spisovatele není možné premiérově číst jako běžného autora, očekávání jsou vysoká, to ovlivňuje čtenářské přijetí. Tak copak mi úžasného předvedeš, ty skoro-nobelisto, ptal jsem se, přidám se k nadšeným obdivovatelům nebo budu nad tvojí popularitou nechápavě kroutit hlavou?

Knížka se mi nakonec moc líbila.
Líbila se mi ta Twin-Peaks-feeling atmosféra na pomezí mystiky, absurdity a humoru, kdy jsem si jako čtenář sotva mohl být jistý, jaký zvrat přijde na další straně. Líbil se mi i iniciační útěk Kafky a svíravý pocit nevyhnutelnosti, který Kafku doprovázel – to působilo hodně sugestivně. Magický realismus a mysteriózní atmosféra ale nebylo to nejsilnější, nejvíc zasažen (a zatažen) jsem byl na místech, kde se projevovaly lidské vlastnosti hrdinů. Když si pan Nakata uvědomí, že absenci jeho ega někdo může využít, zmanipulovat ho a donutit jednat proti jeho vlastnímu přesvědčení, to bylo hluboké a opravdové a jeho strach na mě opravdu dýchl. A když Kafka vyznává lásku slečně Saeki, je v tom zřetelně cítit, jak je to důležité a závažné, že v tom není nic trapného ani nepatřičného.
Měl bych i výhrady. Dialogy byly někdy nepřirozeně intelektuální a působily docela nerealisticky – zvlášť Saeki a pan Ošima sázeli prefabrikované teze jak nějaké naprogramované stroje na moudrost. Atmosféře mystična také, myslím, neprospělo, když se ke konci knihy stával magický svět příliš přehledným a jeho popis doslovným, kdyby zůstala opona trochu víc zakrytá, mohlo to prospět.

První setkání s Murakamim mě nepřivedlo k takovému nadšení jako první čtení Márqueze, Balabána nebo Fabera, ale zaujalo mě dost na to, abych si další mistrova díla zařadil do svého soukromého čtenářského plánu na následující rok. Navíc, podle názoru mého sečtělého bratrance, jsou ostatní Murakamiho romány ještě lepší!

Hyaenodon
30. listopadu

Skvělá záležitost. U mě jednoznačně vede postava pana Takaty... :)

anna0480
22. listopadu

Mám z toho pořád takový rozpolcený pocity. Možná za to může i fakt, že je Kafka na pobřeží kolikrát označován jako vůbec nejlepší Murakamiho dílo. Mně to ale bohužel vůbec nepřišlo.
V knize se prolínají dvě dějové linky, střídající se vždy po jedné kapitole. Na jedné straně patnáctiletý Kafka Tamura, který se rozhodne utéct z domova, aby nedošlo k naplnění kletby, kterou na něj seslal otec. Na straně druhé poněkud jednodušší stařec Nakata, jehož náplní dne je chytání zaběhnutých kočiček (se kterými i dokáže mluvit). Dva na první pohled nesouvislé příběhy, které se ale - samozřejmě - v určitém bodě protnou.
Nakata mi byl po celý příběh sympatický. Kafka na mě působil až moc vyspěle a kolikrát jsem měla trochu problém mu jeho myšlenkové pochody věřit. Být mu tak o dva nebo tři roky víc, působilo by to věrohodněji. V celkovém shrnutí kniha obsahovala to, co 99 % jiných Murakamiho knih. Magický realismus jako vyšitý. Nevysvětlitelné jevy, bytosti z jiných světů producírující se po tom našem jako by se nechumelilo, ztracený mladík, který hledá sám sebe v někom jiném, vchod, otevírající cestu do jiného světa a spousta dalších podobností. Co se mi líbilo byl výborný popis Kafkovo pobytů na chatě uprostřed temného lesa, to bylo fakt skvělé.
Nebylo to špatné, vůbec ne. Sama jsem velkou fanynkou Murakamiho knih, ale tahle mi přišla slabší. Pořád jsem čekala, že se některé ty podivuhodné události vysvětlí, že nějakým způsobem zapadnou do sebe. Ale nezapadly. Čekala jsem, že pseudonym patnáctiletého mladíka (Kafka) a jeho špatný vztah s otcem bude nějak souviset s reálným Franzem Kafkou a do příběhu to bude zasazeno. Ale nebylo. (Na druhou stranu kdoví, možná to tak Murakami skutečně myslel, jen už neměl potřebu to v knize vysvětlovat.)
V čem se kniha od těch ostatních liší je její relativně uzavřený konec, to u Murakamiho není moc zvykem. I tak jí ale nemůžu dát víc než tři hvězdičky, ač bych chtěla sebevíc. Za mě jeden z jeho slabších počinů.

Lili
07. listopadu

Murakamiho dobře znám, ale rozhodně ne jako svý boty - umí překvapit, tak jako tady. Kafka na pobřeží je nesourodá směsice, ale když se začtete, zjistíte, že i takovýhle mišmaš může tvořit celek a v Murakamiho podání nakrásně fungovat. Najednou berete všechno tak jak přichází, ať je to déšť z pijavic nebo rozmluva s kočkami. Vždyť svět je plný překvapení a neobjevených labyrintů!

„Zůstáváš pořád jen a jedině sám sebou a nikým jiným. Ten, kdo kráčí kupředu, jsi vždycky pouze ty sám.“

„Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoli se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

„Člověk si osud nevybírá, osud si vybírá člověka.“

meluzena
04. listopadu

Cesta do středu sebe sama je jako skok do prázdna - vyžaduje velikou odvahu, dopředu se o ní nic moc neví a záruky se neposkytují. Ale vyplatí se miliónově. To vám potvrdí každý, kdo ji absolvoval - jako Kafka - protože pak už může přestat utíkat.

Zajímavé a zamotané příběhy hlavních postav odkrývané postupně, s lehkými prvky nadpřirozena. Poklona autorově vypravěčskému umu i propracovanosti děje.
Knížka, která určitě stojí za povšimnutí, přestože závěr působil poněkud useknutě.

gwineth
03. listopadu

Pro některé čtenáře kniha může být (a zjevně také je) v jistém smyslu filosofující a podnítit je ke kladení otázek, které je nenapadly. Myslím, že se to týká spíše mladších čtenářů a kdo by na základě komentářů čekal něco skutečně filosofického, bude bohužel (jako já) zklamán.
Označovat dílo pro pár fantastických prvků jako surrealistické mi přijde skutečně velmi přehnané. Některé z fantaskních motivů mají mytologizující podobu, nicméně jsou skutečně spíš „profánní“, jakkoli se to mnohým čtenářům tak zjevně nejeví. Konec mi i z tohoto důvodu přijde velmi odbytý. Autor mluví o „hádankách“, jejichž zodpovězení nechává na čtenáři… Mno… to mi přijde takové silné slovo. Spíš bych řekla jen otazníky, které zůstanou sice viset na posledních stránkách, ale největší otázkou pro mě osobně zůstává, co mělo být na těch otázkách tak velkolepého, že měly zůstat nezodpovězeny.
Jinak se mi teda hodně líbila výborná psychologie postav. Autor si pěkně pohrál i s těmi, které se příběhem jen mihly na pár stránkách. Některými vzpomínaný „nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě“ je pochopitelně součástí propracované psychologie hlavního hrdiny a osobně se mi to dost líbilo.

sirojezkin
21. října

Všechny knihy od Murakamiho se mi velice líbily a tuto nevyjímaje. Kam ten člověk na ty nápady chodí. Opět trochu fantasmagorie, ale krásná a napínavá. Člověk se také dozví hodně nových informací ze světa hudby , literatury a historie. Opravdu to není ztráta času !

Dax
10. září

Kniha mi dala trochu zabrat. Myslím, že to není letní čtení. Přívětivá surrealistická báje odkazující na několik mýtických příběhů, odehrávající se v několika časoprostorových rovinách. Pan Murakami dává čtenáři velký prostor ve výkladu příběhu, takže je možné, že při opakovaném čtení (což si kniha určitě zaslouží) se objeví nové dimenze.
Určitě ji ale nebudu číst v letním žáru. Spíš v mlhavém podzimu brzkého šírání.
Soundtrack: https://www.youtube.com/watch?v=MgApT3VHtZY

Vida66
09. září

Je to už 14 dní, co jsem tuhle knihu dočetla a pořád mám večer pocit prázdnoty, když už jí nemohu číst dál. A určitě se k ní ještě vrátím.
Naprosto fenomenální a skvělá kniha, za mě zatím nejlepší Murakami. Kniha, která vás donutí přemýšlet o sobě, o svých rozhodnutích - minulých i budoucích, o životě druhých...o smyslu bytí.
Kniha, kterou řadím mezi nejlepší díla, která jsem kdy četla a která mě oslovila stejným způsobem jako např. Zločin a trest, Mistr a Markétka, Velký Gatsby nebo Sto roků samoty.

dadako
04. září

O tom přečíst si něco od Murakamiho jsem už dlouho přemýšlel. Nakonec padla volba na tuto knihu a to jen díky Výzvě. Nelituji toho a už se těším na jeho další knihy.

petra0022
24. srpna

Sympatické postavy a jejich cesta světem, který není tak úplně jako ten náš. Kafkova mladická vševědoucnost a touha být samostatný kontrastuje s Nakatovou prostotou a odkázáním na druhé, celé je to krásný a neobyčejný příběh několika krásných a neobyčejných lidí. Málokdy mi postavy přirostou k srdci tak, jako tomu bylo zde.

sarka9190
17. srpna

Upravila jsem hodnocení. Hodnoceno z odstupu ve srovnání s dalšími díly. Kafka u mne zabírá v žebříčku 2.místo i přes rádoby nejdrsnějšího kluka na světě, který mi moc k srdci nepřirostl. Nicméně po 4 dalších Murakamiho knížkách si začínám na pasivní mužské hlavní hrdiny zvykat. Dějová linka okolo pana Nakaty je prostě skvělá a leckdy si říkám, že by možná fungovala i sama o sobě. Na pana Nakatu si pokaždé vzpomenu, když sleduji Hledá se Dory. Zbožňuji Dory, která i přes svůj nedostatek dokázala nemožné. Nemův normální otec by svého syna nenašel, rádobydrsný Kafka Tamura mne o své drsnosti také nepřesvědčil. Prostě pana Nakata je pan Nakata. Můj nejoblíbenější Murakamiho charakter vůbec.

VercaK88
16. srpna

Tuhle knížku jedním slovem zbožňuju...můžu jí číst pořád dokola a pořád budu napnutá až do konce

Plocan
08. srpna

Jedním slovem - Dokonalost. Tak jako mě učaroval Bulgakův Mistr a Markétka, stejně tak jsem přišel na chuť magickému realismu z pera pana Murakamiho. Ke všem postavám si člověk okamžitě najde cestu a mnohé pasáže v knize donutí čtenáře filozofovat s Kafkou i panem Óšimou. Dle mého názoru je to jedna z knih, která promluví ke všem věkovým kategoriím a která dokáže změnit myšlení a názory jiných, a která bude i po druhém a třetím a desátém přečtení úplně jiná, než když jste ji četli poprvé.

Ač jsem se ke knize dostal jen kvůli čtenářské výzvě, příběh i styl psaní mě zcela uchvátil a rozhodně se Murakamiho dalším dílům podívám důkladně na zoubek.

„Já to dělám, protože chci duše těch koček. Z jejich duší vyrábím speciální flétnu. A na tu pak budu pískat a vábit si další, větší duše, a z nich vyrábět ještě větší píšťaly. Nakonec možná vyrobím flétnu velikou jako celý vesmír.“

georgearrow
26. července

Fantasmagorie (mluvící kočky, sadistický Johny Walker, ryby z nebe atd.). Čte se krásně. A ptal jsem se sám sebe, jsou opravdu vzpomínky v me knihově to, co jsem já sám? A je nám souzeno jen ztrácet...

Amazonka72
05. července

Ke knize Kafka na pobřeží jsem se vrátila asi po deseti letech a po několika dalších prečtených knihách od H. Murakamiho, který má v mé knihovně čestné místo. A rozhodně si ho zaslouží. Neznám jiného autora, který by tak bravurně a s lehkostí balancoval na hranici mezi fikci a skutečností. A pokud se uchýlí přeci jenom do nereálného světa, vždy má tato “odbočka” mnohem větší přesah, než se může zdát. Kafka je příběhem o hledání sebe sama, smyslu svého bytí. Je knihou nesmírně lidskou plnou postav, které čtenáře zasáhnou svým životním příběhem. Je to záhadná a smutná slečna Saeki, zdánlivě prostoduchý, ale přitom neuvěřitelně “čistý” pan Nakata, Hošino, který díky panu Nakatovi nalézá sám sebe a své lepší já, pan Óšimo - postava neurčitého pohlaví, s nadhledem, empatií a inteligencí, a pak sám Kafka Tamura. Nejdrsnější patnáctiletý chlapec, který díky potřebě ujasnit si důvod, proč vlastně žít, odejde z domova a rozjede, jako jedna z postav, příběh plný magična, nadpřirozených schopností, ale s velkým filozofickým přesahem. Všichni celý život něco ztrácíme a opouštíme.

intelektuálka
23. června

Kafko Tamuro - trochu jsem váhala, zda tě vzít s sebou na mořské pobřeží...
Ale bylo to velmi příjemné překvapení...
Tvoje hledání cesty životem a naplnění osudu...

Osud je jako menší písečná bouře, co bez ustání mění směr...
Ta bouře totiž, to jsi ty sám..Máš ji v sobě..
Až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku..
To přesně ta bouře znamená...

Zaujal mne příběh slečny Saeki - ona svou polovinu našla - ztratila - a zůstala napořád sama...

A postava laskavého Óšimy - který citlivě vede Kafku po cestě k duchovní katarzi...

A protiválečná myšlenka dvou vojenských zběhů :
"My se jen nechtěli dál vézt v takový vlně záměrného násilí..."

Skvělé dílo s filosofií o životě .. mnoho odkazů na světovou literaturu a hudbu...

Pane Murakami, vy budete v mé knihovně, stále se ke knize vracím..

Doporučím všem generacím - má hodně co říci...

A ještě doplním, až se vrátím z cest...

Toffee
14. června

Murakami je mág, jako nic setře hranice mezi sny a realitou, dovolí vám ponořit se do prolínajících se příběhů plných tajemství a mystiky, okouzlí odkazy na staré japonské příběhy a západní hudbu a literaturu, abyste se na konci vynořili s pocitem, že se kruh uzavřel, ale jako kdyby vám něco lehkého proklouzávalo mezi prsty.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě Kafka Tamura a jeho iniciační cesta k sobě samému, pana Nakata, který mluví s kočičkami a je klíčem a hybatelem všeho dění, elegantní a chápající pan Óšimo a hodný a starostlivý pan Hošino, tahle čtveřice mi učarovala. Je to úžasná, nevšední knížka.

Marekh
10. června

Kniha se mi celkově líbila.

Mimo jiné jsem se dozvěděl, že existují duchové - ikirjó a širjó. V knize se také dočteme o příběhu prince Gendžiho a Vyprávění za deště a měsíce.

Chesterton
09. června

Všechny vrstvy, které popisuje eva5801 jsem v knize potkala. Zprvu mi přišla i čtivá, nakonec bych asi nejvíc podepsala B4LU a Moco. Magický realismus asi není moje krevní skupina. Přesto lze najít věty, které osloví. V celkovém pojetí však se vše totálně poztrácí. Z mého pohledu příliš bezbřehý prostor.

"Ať odsud odejdeš, jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. Od samotný vzdálenosti toho raději moc nečekej."

marek4724
08. června

dobri khyha?

eva5801
16. května

Dílo mnoha vrstev, jemuž nechybí básnický rozměr, filosofické odbočky, inteligentní dialogy, vytříbená estetika, jemnost, humor, nadhled, popisy nezachytitelných pocitů, ale taky svérázně drsný jazyk, mlžné opary metafor, brutální krutost a skluzavky do nicoty. Je tu tolik věcí, které mám ráda – láska k hudbě (vč. jazzu i klasiky), knihám a knihovnám a umění vůbec, japonské průstřihy (ať už jídelníčkem či reáliemi), hloubka přírody, klidu a samoty, plynutí věcí vlastním časem...
Stejně tak okouzlí a v podvědomí zanechá stopu většina postav. V popředí Kafka Tamura, z nějž sálá velká vnitřní síla, disciplína rozhodnutí a záměru, to, jak si neohroženě razí svojí cestu naslouchajíc hlasu svého alter ega. Inspirativní průzory přitékají i od dalších postav – ať už je to Hošinova primitivní jednoduchost zrající v laskavou lidskost, naivní čistota nebytí a nečasu (resp. totální přítomnosti) pana Nakaty či pohotová intelektuálnost v praxi pana Óšimy. Od každého z nich si lze leccos odnést.
Střídání příběhů ob kapitolu drží čtenáře napnutého jako struna, Haruki mistrně proplétá obě dějové linky, jakož i příběhovou skutečnost s metaforickou fikcí.
Pro mě velká kniha, kterou kazí dva velké šrámy ze světa temnoty – pasáž o kočičkách, nepochopitelně přetažená nad rámec svého účelu a zbytečné překračování do existenciálních a nihilistických koutů.
Dohromady to ale působí, že je tahle mozaika zasazená do většího rámce. Kam můžeme růst a kam můžeme padat. S klidem bych si tuhle „magicko-realistickou beletrii“ šoupla do poličky „duchovní literatury“. Třeba čtu mimo řádky. Kdo ví, co tím chtěl Haruki opravdu říct…

jant02
16. května

Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.

… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“

…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…

…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.

…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“

…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.

…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.

…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.

(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)

Carra
27. dubna

Část s panem Nakatou byla skvělá, oblíbila jsem si ho natolik, že konec byl pro mě velice smutný. Co mi absolutně nesedlo, byl Kafka Tamura. Kdyby byl vynechaný nebo byl jen na pozadí, vůbec by mi to nevadilo. Očekávala jsem od toho víc, když jsem skoro všude četla opěvné komentáře, že je to Murakamiho nejlepší dílo.

barbarera
25. dubna

Komentáře níže uvedené vypovídají vše, ba i více.

kahuda01
10. dubna

Za mě tedy trošku slabší dojem, ale pořád velmi dobrá kniha.

symphonia
09. dubna

Kafka mě dostal.
Je to v pořadí asi pátá kniha, kterou jsem od autora přečetla, ale líbila se mi zdaleka nejvíce. Kombinuje to, co se mi zdálo nejlepší na předchozích knihách – to jest magický realismus, neuvěřitelný vypravěčský talent a originální dějová linka, a navíc přidává nesmírně silné a sympatické postavy a trošku uzavřenější konec, než bývá u Murakamiho zvykem.
Kniha mě nesmírně bavila, a když mám pořád pocit, že v ní zůstávají části, které jsem úplně nepochopila, dala mi něco, co jsem dosud ani nevěděla, že potřebuji.

Mitculka
06. dubna

Ačkoli dostáváme v této knize skvostný Murakamiho styl, přijde mi, že tahle knížka určitým způsobem vystupuje z jeho klasických děl.
Na střídačku zde sledujeme dvě dějové linky - patnáctiletého Kafku Tamuru a staršího pana Nakatu. Obě linky mají něco do sebe, jen u Kafky Tamury jsem měla občas trochu problém, protože se vůbec nechoval na 15 let a absolutně bych mu ten věk nehádala, kdyby mi to nebylo výslovně řečeno. Vzhledem k okolnostem se to ale zdá být v pořádku. Mě osobně ale asi o něco více zasáhl příběh úžasného pana Nakaty. Nemůžu si pomoct, nepamatuju se, kdy jsem naposledy měla takovou chuť vstoupit do knížky, abych sama mohla být postavě nápomocná.
Bylo to skvělé počtení.

babsi66
04. dubna

Strašně ráda bych napsala něco o tom, jak mi všechny ty mystické prvky na závěr do sebe zapadly a vyústily ve velkolepý závěr, kdy vše nakonec dostalo smysl. Bohužel jsem buď něco někde nepochopila nebo jsem jen na jiné vlně než autor, každopádně očekávané rozuzlení, kdy bude vše nad slunce jasné, se nekonalo.

Osobně mi to celou knihu trochu zkazilo. Celou dobu jsem se dobře bavila, ráda jsem se vracela k osudům pana Nakaty i Kafky Tamury bez ohledu na to, jaké bizarnosti je potkávaly a jak často jsem si při čtení kladla otázku, k čemu to celé směřuje. A kterou si kladu nadále.

MíšaS.
18. března

Jsem asi ve 3/4 a vůbec nemám chuť tu knihu dočítat. Nevím, kde je problém, když čtu všechna ta pochvalná hodnocení.