Život je jinde

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

„Tématem mých románů není kritika společnosti. Život je jinde je situován do roku 1948, do doby zešílevšího stalinismu. Ale mou ambicí nebylo kritizovat režim! Kritizovat ho v roce 1969, kdy jsem román dopisoval, by bylo nošení dříví do lesa. Téma románu je existenciální: je to téma lyrismu. Revoluční lyrismus komunistického teroru mne zajímal, protože vrhal netušené demaskující světlo na odvěký lyrický sklon člověka.“ Milan Kundera: Poznámka autora [prosinec 1992] v románu Nesmrtelnost, Atlantis 2006, s. 376. Milan Kundera napsal Život je jinde česky v roce 1969; poprvé vyšel francouzsky pod názvem La vie est ailleurs v Éditions Gallimard roku 1973. V témže roce román získal francouzskou literární cenu Prix Médicis. První, exilové české vydání vydalo v roce 1979 nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v Torontu. Obálku s použitím autorova obrazu navrhla Barbora Munzarová....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/896/zivot-je-jinde-Gn3-896.jpeg 4.4397
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Sixty-Eight Publishers
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (61)

Kniha Život je jinde

Přidat komentář
Lykos
27. srpna

Kundera se na své postavy vždycky dívá trošku shora, má od nich odstup, ale tak dokonale cynický postoj k hlavní postavě přece jen nikde nepředvedl. Celkem mrazivá doba, mrazivé téma, podáno s lehkostí a vtipem. Je na každém, jak si to pak v sobě srovná. Výborné.

Jorgito
30. června

Říká se, že kniha Život je jinde je absolutní Kunderův vrchol, musím tu tezi podpořit, myslel jsem si, že půjde jen o román o rádoby zapáleném rozmazleném fakanovi a komunistovi, co bude jen tak klouzat po povrchu..opak byl pravdou, existenciální fraška, která se Vám dostane hluboko pod kůži a závěr je absolutní vrchol


JP
31. května

Kundera počtvrté (4). Ale jde o jeho druhý román (2). A když přidám sebe (0), mám 420, uknow'amsayin'. Ale něco na tom zacyklení bude, protože u každého Kunderu se vracím k podobným myšlenkám. Jak řekl Slavoj Žižek, Žert je jeho nejlepší kniha, vše ostatní jde z kopce dolů. A to se opět potvrdilo. Možná je to spíš tím, že první Kundera bude vždy ten nejlepší, ale já začal Žertem. Opět nemůžu přehlídnout hlavně to, jak autor chápe médium (román) a plně ho využívá. Tenhle je opět totiž tak literární, v tom, jak pracuje s textem, příběhem, humorem, že nemůže jinak, než jako kniha, fungovat - což je déjà vu, které zažívám od momentu, co jsem s Kunderou začal a které musím pokaždé zmínit, protože málokdo umí tak nechutně čtivě psát (minimálně v první půlce, v té druhé mě to tempo vykleštilo, abych použil básnických obratů). Je hned několik způsobů, jak text interpretovat a obecně, když je autor dostatečně sofistikovaný, vždycky rozpoutá diskuzi, a to Kundera samozřejmě umí. Těžko zaujmout k jeho knize vyloženě jedno stanovisko. Jaromil (hehe, ale já byl málem Hynek, tak bacha) mi přišel jako parodie na mládí, naivitu, všechen ten idealismus nepochopeného génia (trampoty s nasazováním kondomu mě fascinovaly, ale hádám, že tohle se zkrátka skutečným géniům stává - s lidma se má jednat na rovinu a když se vám náhodou začnou smát, spražíte je hněvem... a pokračujete s dalším ze slovního arzenálu nadávek), toho, že když vás rodič vychová s tím, že vám do hlavy vštípí, že jste Mr. Worldwide, permanentně vás tím poškodí pro váš budoucí život, ale poškodí vás velice specifickým způsobem, což můžete na postavě Jaromila vysledovat... moje zkušenost byla opačná, máma mi častěji říkala, že jsem idiot a strávila půlku života tím, že mě tolčokovala a kritizovala vše, co dělám, což vás v určitých aspektech života přiměje se víc snažit... mít zodpovědnost vůči věcem, ale taky mít věci v pi** a všechny tam i poslat... drahokam se vám jen tak nezjeví u nohou, protože jste génius, drahokam se objeví, když vezmete krumpáč a budete tak dlouho mlátit v dole, až zapomenete kdo jste a proč to děláte... a jednoho dne, když už to nebudete čekat, se to na vás usměje a vy jen pokrčíte rameny, protože drahokam vás už nebude zajímat. Asi nějaká analogie o dětství a dospívání. Všichni jsme nějak poznamenaní. Ale tahle kniha mě od Kundery z těch čtyř, co jsem zatím četl, bavila asi nejméně, i když jsem se chytal a chápal ji, druhá polovina se táhla a nudila mě. Připadal jsem si, jako bych sledoval nějaký solo video Kundery na xvideos, jseš dobrej, chápu, ale ta kniha mohla být klidně i kratší, nebylo nutný to zvrtnout v tak dlouhou onanii - a uvědomuju si, jak krátkozrace to vůči velikánovi, jakýmu se tu všichni klaněj, působí, ale je mi to celkem jedno. 7/10

Izi14
07. dubna

Tak přeci jen voda, žádné plameny...

jejda.majda
04. února

Za mě nejlepší Kundera. Kniha mi prostě sedla. Chápala jsem ty přesahy do literatury, především té anglické. Pro mě naprostá bomba. Skvěle se četla a bavilo mě, že jsem věděla, co Kundera myslí těmi svými náznaky.

Miko-man
22. ledna

Život je jinde, ale ne v této knize. Kundera má svou poetiku, ale připadá mi podivná, jaksi až příliš a uměle vzletná, či jak to říct. K postavám si čtenář nevytvoří prakticky žádný vztah a když už ano, začnou se chovat iracionálně a nevěrohodně. Scéna, která to ilustruje (a je to paradoxně jedna z nejzajímavějších částí knihy) když matka v domě slyší, jak se syn s miluje s milenkou, a zuřící vtrhne dovnitř s tím, že podle zvuků slečna dostala záchvat žlučníku, že ji jde pomoct. Je to podivně bizarní. Pár zajímavých úvah, zvláště ta nad nezkušeností básníků, ale například podstatná otázka, kde se v básníkovi vzal socialismus, o tom tam není ani slovo. Zajímalo by mě, nakolik je to autobiografické a taky to, kde autor neustále do svých knih bere ta nesympatická jména postav (Jaromil, Xaver). Hodnotil bych 50%.

Kacennnka
03.11.2019

Kunderovo psaní je často trochu zvláštní a tady se to odrazilo víc než dost. Pohled Jaroslava je naivní, jeho postava místy až otravná, ale přesto má takový být. Oproti tomu surrealistické části z Xaverova pohledu jsou přesným opakem, ač je někdy těžké sledovat jeho děj.

VikyKleinik
29.09.2019

Pustil jsem se do knihy, páč mne kamarád nalákal na panickou osobnost básníka protagonisty a já cítil potenciál synáčkovství. A ano, smál jsem se, když malíř poukazoval na to, že Jaromil je stále panic a on rudl jako rajčátko. Smál jsem se, když na pláži maminka chtěla, aby se její stydlín převlékl do plavek. Avšak představa, že mu maminka udělá závoj z ručníku, byla stále natolik trapná, že neviděl jiné východisku úniku, než-li panický útěk.
Grotesknost tohoto románu však překrývá závoj melancholie.
Jaromilova osobnost byla zformována labilní výchovou jeho nesebevědomé maminky, která si ze svého synka udělala nezpochybnitelný důkaz vlastní podstatnosti. Nepřipravila ho do života, nedala mu svobodu - jen ho svou škodlivou láskou mačkala ke své hrudi, ke svému prsu... Kolik jen lidí by se nemělo množit, protože není schopno vychovat solidní lidskou bytost?
Jaromil je do jisté míry obětí vlivu své maminky, ale to neomlouvá jeho chování. Nejistý panic se bál vlastní budoucnosti a tak sympatizoval s komunismem, protože v něm nacházel jistoty. Ideu použil jako náplast pro vlastní strachy a dopadl stejně uboze jako žil.
Chtěl shořet jako pochodeň - být světlem, zářivým bodem, ale nakonec se utopil ve své vlastní niterní hlubině.

Není to i do jisté míry sebekritická zpověď, jenž je zakryta právě tou Kunderovou perspektivou jenž je přeci krutá svojí chladnou konstancí a trefností, jenž poukazuje na to, jak uchcaný vystrašený slabý človíček dělá ubohé chybičky a skrývá se za něco, čim není, ač být by chtěl... Kundera není Jaromil, ale nějaké jeho neduhy můžou být znásobeny a začleněny do jinak smyšlené postavy.

1

Doporučujeme

Císařovna
Císařovna
Stalingrad
Stalingrad
Ďáblův sluha
Ďáblův sluha
Přítelkyně z domu smutku
Přítelkyně z domu smutku