Kočičí host
kniha od: Takaši Hiraide
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296542/bmid_kocici-host-FLe-296542.jpg
3.9
427
Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti života a o tom, jaké to je prožívat ho po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2016 , Host
Originální název:
Neko no kjaku / 猫の客 , 2001
více info...
Komentáře (112)
Komentáře 112 Recenze 9
Trochu zvláštní knížečka. Mé první seznámení s japonskou literaturou. Nejprve jsem ji po pár stránkách odložil. Pak jsem se k ní vrátil. V průběhu čtení jsem rovněž několikrát přemýšlel, že ji nedočtu, ale nakonec jsem se úspěšně dobral konce Přece jenom je opravdu krátká a chtěl jsem vědět, jak to celé dopadne. Nejpřínosnější mi na závěr přišel doslov, kde bylo vysvětleno spoustu reálií z knihy, které mi během čtení vrtaly hlavou.
Toto dílo je nenápadným skvostem na knižním trhu.
Krásný jazyk českého překladu vyzdvihuji, čtení bylo potěchou ve všech směrech. Ta přirovnání, popisy domu, okolí, vztahů, událostí! Japonská obraznost, vyjadřování prosté krásy všedních dnů, poetika... Dalším bonusem je překrásná obálka, což je ostatně pro Host typické.
Jsem z knihy unešená a doporučuju ji každému na potkání.
Masterpiece mezi knihami co jsem zatím četla z Japonska. Doporučuji si ji přečíst.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Malý klenot, skrývající ve své jednoduchosti velké čtenářské potěšení.
Malý skromný "slice of life" příběh psaný jakoby formou deníku. Příběh o tom, že v jednoduchosti je krása a že ke spokojenému životu nejsou třeba žádné velké věci, ale úplně stačí různé všední maličkosti. Popisné, kostrou jednoduché až vyloženě banální a přímočaré, nedramatické, ale s milou melancholickou atmosférou. Jen tu zmiňovanou poetiku, vyjma přesvědčivého vykreslení prostředí, v tom zas až tak úplně nevidím, obsahově i jazykově je to fakt strašně strohé.
Trochu jednoduchý příběh, děj se posouvá pomalu kupředu, zdá se, že téměř bez emocí, vše je popsáno věcně a všedně… Prokládáno popisy okamžiků z pobytu na zahradě, dlouhá líčení starého domu a detailů křivolaké uličky, fascinace pobytu v opuštěné starodávné usedlosti majitelů plné starožitného nábytku… Je toho dost na knihu?
Vše je podřízeno fenoménu wabi sabi, který nás učí nalézat krásu v jednoduchosti, žít současností a přijímat život i sebe samé, takové, jací jsme, se všemi chybami a nedostatky. Z estetického hlediska je pro Wabi Sabi typická asymetrie, neúplnost, skromnost a neokázalost. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása.
Wabi původně znamenalo cítit se osamělý, ale v moderní době se stalo synonymem pro radost ze samoty stranou od materiálního způsobu života, tedy duchovní hodnotou. Sabi je výrazem pro proces stárnutí a zrání, tedy fenomén, který navazuje kontinuitu s minulostí, našimi předky. Wabi Sabi je tedy hlubším vnímání prosté krásy, často na první pohled ne zcela zjevné – musíte ji objevit svým nitrem (třeba ve starém nábytku či čajové soupravě po babičce), pojem je ovlivněn zenbuddhistickým vnímáním světa, tedy pouze smyslovými vjemy bez účasti racionality. Fenomén Wabi Sabi je v Japonsku prezentován čajovým obřadem, skládáním haiku (poezie okamžiku), prostou keramikou, kaligrafií, ikebanou…
V Kočičím hostu tak můžeme nahlédnout do japonské duše, ať už ji pochopíme více, nebo méně. Ne nadarmo se říká, že když má Evropan popsat motýla, začne vypočítávat, kolik má křídel, nohou, tykadel – Japonec pak řekne, že je to létající květ...
Kniha plná melancholie. Četla se velmi dobře díky krátkým kapitolám, přestože děj vlastně moc neubíhal. Zajímavé čtení, ani nemám moc co k tomu dodat.
Příběh ze života. Dění plyne poklidně, mírumilovně, čtenář skutečně cítí atmosféru onoho starého domu i čtvrti, do kterého rozvratně zasáhne developerská krize 90. let v Japonsku, parcelace pozemků, strhávání starého, které je nahrazováno novým, změny s tím spojené. To všechno kniha velmi dobře odráží.
Co mi však v knize trochu scházelo byl jakýkoli náznak vztahu mezi vypravěčem a jeho manželkou. Kdyby měl místo své ženy po boku prostě spolubydlícího, výsledek by byl stejný. Ani po dočtení knihy jsem stále netušila, co k sobě manželé vlastně cítí. Chápu, že jsem patrně ovlivněna stylem západní literatury, ale vztah manželů mi na rozdíl od jejich vztahu k cizí kočce připadal prázdný, dutý.
Nenucené vypravování ze života jednoho spisovatele. Psáno naprosto obyčejnou deníkovou formou. Po celou dobu četby jsem cítil nezajímavost a planost stylu, ale zároveň si uvědomuji, co autora i jeho manželku těšilo ve chvílích strávených společně s kočičím návštěvníkem. Měli jsme doma také takovou Čibi (ve skutečnosti Tifu), která nám jednoho dne sama nakráčela do bytu. Zůstala a přinesla s sebou mnoho zvláštních, zajímavých i veselých situací, ale taktéž jako kočka autorova, zmizela z našich životů po třech letech. Tato podobnost je pro mne fascinující. Skrz pasáže s Čibi jsem prožil mnoho vzpomínek.
Jako milovnice koček jsem se na knihu těšila, ale nijak zvlášť mě nezaujala. Velice melancholické...
Vystihnutie každodennosti so všetkými tými drobnými peripetiami, radosťami a starosťami išlo Japoncom vždy lepšie ako nám, západniarom. Zdá sa mi, že za to môže najmä rezervovanosť, až akási vzťahová rituálnosť, napríklad tu opísaný susedský vzťah, ktorá núti Japoncov interpretovať každý záchvev, každú zmenu hlasu, každý pohľad. Každodennosť je aj vďaka tomu vzrušujúca a zaujímavá, vťahuje do seba myslenie človeka a odvádza ho od grandióznych metafyzických systémov, či dramatických dejov. Človek je uzemnený v prítomnosti, v ktorej neustále interpretuje svoje (najbližšie) okolie a seba v ňom, prípadne i samotné obrázkové písmo, ktoré v rôznych kontextoch získava rozličné významy (podobne ako etiketa). Už len pre túto inakosť, pre toto odovzdanie sa mysleniu, ktoré pôsobí pokojným, nedramatickým dojmom, kedy akoby plávam po pokojnom mori, ale pritom cítim, že pod hladinou častokrát pôsobia mohutné prúdy a víry ústiace do zenistickej ničoty, čítam japonské knihy rád. Kočičí host mi príde presne ako tento typ knihy, ktorá pokojným plynutím maskuje ťaživé pocity osamelosti, straty, neistoty, frustrácie, ale aj netušenej lásky, otvárania sa, jemnej sentimentality a krásy. A hoci to asi nikdy nebude moja najobľúbenejšia kniha, z daného roku (2001) ma napríklad viac zaujala kniha Hiroki Kawakami (Podivné počasí v Tokiu), predsa len išlo o podnetné stretnutie s myslením, ktoré ukazuje úplne nové dimenzie sveta. Stačí sa len započúvať.
Celkově vzato dojemná a melancholická kniha, velmi atmosférická. Těšila jsem se na ni, ale nesplnila má očekávání. Melancholie se ke konci knihy prohloubila v trýzeň a závěr vě mně vyvolal řadu otázek, na které nikdy nedostanu odpověď. Ačkoliv jsem přesvědčená, že šlo o autorův záměr, přijde mi, že je konec useknutý a je mi velmi nejasné, co jsem si z knihy měla odnést. Pravděpodobně se jedná o jedno z těch literárních děl, ve kterých si každý najde poselství, jaké právě potřebuje, ale mně ta bouře neklidných myšlenek nebyla příjemná.
Tenká, něžná, poetická knížka ke které jsem se dostala přes Klub milovníků knih. Jako milovnici koček se mi líbila. A Čibi je pěkné jméno pro kočičku.
Musím jít proti všem nadšeným čtenářům této knihy. Mne to opravdu připadá nezajímavé a pořad jsem čekala kdy přijde to Wow! .... a ono nepřišlo. S pomalými příběhy já mám problém. To bude asi tím, ze jsem jeden z mála lidí, kteří v dospívání nevyrostli z ADHD. Naštěstí jsem se v prologu dočetla, ze asi budu zástupce tzv. západního čtenáře.
To mne uklidnilo. Tak, jak neumím číst poezii, ani tady nezachytim kouzlo příběhu, jeho skryté poslání, jemnost a krásu melancholie.
Jediné co mne zaujalo je:
Co je vůbec zač, ta potřeba navštěvovat místo, kde spočívá něčí mrtvé tělo? Snad se jen toužíme utvrzovat o nenahraditelnosti milované bytosti, jež navždy odešla, a přejeme si najít k ní znovu cestu skrze jinou dimenzi.
Milá, nádherná, melancholická kniha, která křehce vypráví každodennost života a jeho drobnosti, které nás činní šťastnými. Miluju japonskou literaturu. Člověk jí buď miluje nebo ho nezaujme. Nenáročná kniha na rozjasnění dne
Kniha překrásná, jako Čibin duch: dojemně křehká, až melancholická a díky tomu velmi odlišná.
Tahle útlá roztomilá knížečka mi ležela v knihovně už nějakou dobu. Jedná se o krátký a skutečný příběh japonského básníka a spisovatele Takašiho Hiraide, jenž se před lety se svou ženou stal nájemníkem malého domku s krásnou japonskou zahradou, který vlastní jedna milá stará paní s manželem. Netrvalo dlouho a začala je navštěvovat sousedovic kočička Čibi - kouzelné černobílé stvoření. Čibi si téměř hned získá lásku obou manželů, i když se od nich nenechá nikdy pomazlit. Nakonec je jí dovoleno chodit i do domu, kde přespává, a ráno zase utíká k sousedům. Pro manžele se Čibi stane středobodem vesmíru - bydlí u nich a přece nebydlí.. patří jim a přece nepatří. Jednoho dne se však stav starých majitelů zhorší a rozhodnou se pro dům s pečovatelskou službou - jejich dům se bude prodávat a pro spisovatele a jeho ženu to znamená nutné stěhování.. pro ně je však představa, že již Čibi nebudou vídat, nesnesitelná.
Tato kniha pro mě byla úplně prvním setkáním s japonskou literaturou vůbec a ačkoli mě vyloženě nedostala do kolen, neskutečně mě pohladila po duši. Zápletka je tak jednoduchá, až máte pocit, že vlastně není žádná, a v tom je právě to kouzlo. Vyprávění je pomalé, melancholické, téměř poetické a hluboké. Pokud hledáte knihu, u které si odpočinete a zanechá ve Vás příjemné pocity, přičemž nečekáte akci, zvraty a silnou dynamiku, je tahle ta pravá. Příjemné a meditační prostředí japonských zahrad i tenhle zvláštní pomalý "japonský" styl vyprávění mě prostě okouzlili, takže nemůžu než doporučit!
Když milujete kočky a vybíráte si podle toho i literaturu. (Vtípek :) Kombinace Japonska a téma kočky byla skvělá. Nikdy jsem nic takového nečetla. Ta kniha mě velmi zasáhla. Je to naprosto jiný styl, než co jsem kdy četla. Je to ale příjemné, nenáročné čtení. Žádné drama. Kniha u které budete přemýšlet a o které budete přemýšlet.
Dle anotace jsem se těšil na "Citlivý a mimořádně krásný příběh ... okamžiky ohromující poetičnosti" ale nějak se ani jedno nedostavilo.
Knížka je vlastně jen jakýsi deník s ... ani nevím jestli se to dá nazvat dějem. Jednoduše je to deník pojednávající o banálních věcech běžného každodenního života. Člověk jí dočte a řekne si "A? O čem jako, že ta kniha měla být? Pro tuhle knihu fakt byl někdo schopný najít vydavatele?" Dle mého skromného názoru si můžete přečíst 160 stran z jakéhokoliv deníku vašich známých a vyjde to nastejno nebo to bude lepší, než když si přečtete tuto knihu. Bohužel pro mě je kniha velké zklamání. Ale třeba v tom najde někdo něco, co bylo mému zraku skryto.
Jednu hvězdu dávám alespoň proto, že to může být zajímavé pro ty, kteří kočku viděli jen na fotce a nevědí jak se kočky běžně chovají.
Jsou ti Japonci nějaké nadpřirozené bytosti z jiného, zázračného světa, kam jsem ještě nepronikla? Nebo jinak si to nedokážu vysvětlit. Japonská literatura a temperament mi dokazuje, jak málo stačí, aby člověka příběh zcela strhl a zasáhl jeho srdce i duši. Buď mám štěstí na výběr, nebo je celá tak krásná, každopádně tohle byl literární požitek. A budu se dojímat. Jedna z nejkrásnějších knih, co jsem kdy četla a která mě opravdu zasáhla.
Na tolika málo stranách podat příběh tak hodnotný, jak literárně, tak příběhově a emocionálně, chápete to? Já ne. Jen zírám. Skvost. Jak se z příběhu prostého a téměř až banálního, kterému by málokdo připisoval podstatu a o který vlastně ani úplně nejde, stane příběh tak nádherně lidský, působivý, hluboký, procítěný, plný emocí a myšlenek, o čemž to tady je. Žádné pohromy, zlo a nenávist, jen čistá, ladná a jemná atmosféra každodenních maličkostí ve světě, kde život opravdu plyne jinak. Tento styl mi byl vždy bližší, typicky japonský, ke kterému musíte mít jistou dávku empatie a melancholie, která jednotlivé kapitoly provází dohromady, abyste mu porozuměli. Tak nádherná volba slov a skladba vět, jeden by se ustrnul, což je jistě zásluha i úžasného českého překladu. Klidná poetická nálada, při jejíchž popisech okolí, pocitů a skutečností jsem byla v sedmém nebi a vhrnulo mi to život do žil. Tohle je to nadání literáta, ze kterého jsem mimo a celým srdcem ho ctím.
No, možná zním trochu pateticky, ale tahle kniha mě naprosto dostala, nemůžu si pomoct. Je v tom něco navíc, až se mi z toho svírá srdce a ježí chloupky po celém těle. Hodina a půl času k jejímu přečtení povýšila můj život o několik levelů. Přes její obyčejnost a všednost na ní nikdy nezapomenu, tak se mi vryla do paměti i do srdce a jsem toho plná.
Je mi líto těch, kteří tento příběh nebyli schopni pochopit a ocenit, protože opravdu přišli o hodně a tato kniha si zaslouží mnohem lepší hodnocení. Nehaním to, rozumím tomu, jen je to velká škoda.
Děkuji, Čibi, že jsi zavítala jako host i do mého života.
V této knize autor příjemným způsobem vypráví o části svého a manželčina života, ve kterém řeší obyčejné problémy (práce, hledání nového domova), a do kterého jim jednoho dne vkročí kočka Čibi. Kniha se velmi lehce čte, z příběhu přímo sálá japonský klid a harmonie. Zlehka je nastíněna i situace v Japonsku na přelomu 80. a 90. let. Skvělá volba, pokud si chcete odpočinout od detektivek plných vražd, psychothrillerů či hororů, a okusit asisjský styl psaní.
Útlá knížečka nasáklá japonským stylem; nejen ta grafická úprava obálky a nadpisů, ale i ten text, na každé stránce. Japonským stylem smýšlení a typickou melancholií, přítomnou prakticky kdekoliv, kde ji budete hledat. Hledání hlubšího významu v maličkostech a přesto užívání si přítomného okamžiku. Pomíjivost a nostalgie. A milý příběh, který je vlastně spíš vzpomínkou. O to nostalgičtější.
Čítala som prózu, ale v skutočnosti to bola poézia. Rovnako pomaly ako manželia som sa do Čibi zamilovala aj ja. A zatúžila som sa na všetko vykašľať, odsťahovať sa niekde do domčeka ku lesu a žiť si vo svojom vlastnom svete.
Poznáte také tie útle knižočky, ktoré v sebe skrývajú krajší obsah ako siahodlhé romány? Toto je jedna z nich. Poviete si – obyčajná kniha. A máte pravdu. Napriek tomu od nej ale človek odchádza s neobyčajným pocitom.
Vydavateľstvo Host sa trafilo do čierneho. S výberom diela, prekladateľa, aj obálky.
Japonská literatura mě vždycky naplní melancholií ,je zvláštní ,trochu smutná,trochu moudrá.Stejně tak to bylo u Kočičího hosta.milé ,melancholické vyprávění.
Velmi příjemné a lidské vyprávění. Ačkoli hlavním hrdinou je kočka. Trochu nostalgie po starých tradicích. Trochu závan potřeby vztahů v dnešním věcném a výkonovém světě. Trochu jako vyprávění s přítelem u kávy. Nebo v tomto případě asi spíš u čaje :-)
Tahle knížka mi učarovala... je nádherná... a za takovou bych ji považovala, i kdybych neměla ráda kočky, zahrady v japonském stylu...a vážky... :-)
Krásná kniha.
Milé pomalé ale přesto velmi fascinující povídání o obyčejném životě.
V knize se nejedná o příběh, je to spíše jakási zpověď. Myšlenky, které přibližují krásu a duši těch úžasných zvířat, jakými jsou kočky. Přiznám se, že jako pravá kočkomilka jsem si vychutnala každou stránku. Je to přesně tak, jak autor popisuje: kočka prostě jednoho dne přijde a zase odejde, ať již sama od sebe nebo protože zemře, ale v nás zanechá ohromný pocit ztráty a prázdnoty - tak moc se dokáže nenápadně vloudit do našich srdcí.
Příběh se mi vtiskl do duše s lehkostí kočičích tlapek přešlapujících po zádech. Propojily se v něm životy lidí i koček se stejným smutkem i radostí. A někde vzadu zůstalo příjemně znepokojivé kočičí předení...
Člověk by pomalu čekal, že by knížka mohla být i delší - to byl asi můj první dojem po dočtení tohoto citlivého vyprávění ze života manželů, kdy autorem je sám manžel, který popisuje vlastní vzpomínky a zážitky ve společném bydlení na jednom zvláštním místě. Nejdříve knížka působila jako pouhá výpověď o osudu kočky s fascinujícím charakterem, ale tato útlá knížka nabízí svému čtenáři mnohem víc. Například neopakovatelně krásný pohled do okouzlující zahrady a uvědomění si plynutí času i jeho pomíjivosti. Autor citlivě poukazuje především na soužití v domě, který jednoho dne navštíví velice speciální čtyřnohý host. Nejdůležitější je však právě působení místa, kde se dům nachází.
Vřele doporučuji všem, kteří si chtějí na chvilku oddychnout v prostředí zahrady a všech jejích obyvatel.
Jen Japonec dokáže popsat klikatou uličku tak, že k ní potřebujete učebnici geometrie...je to typicky japonské, rozvláčný děj často utíká trochu jinam, často mi přišlo že se o té kočce už autor ani nezmíní... Ale z mangy jsem na tohle zvyklý, četlo se mi to hezky.
Tuhle jednohubku jsem našla v jedné knihobudce. Ač nejsem milovník koček, melancholická atmosféra této knihy se mi dostala pod kůži.
Pro mne příliš neuspořádané a hlavně nesmírně pesimistické. A málo japonské! Přitom miluji vše japonské (dům a domeček v Bleskové uličce v Šindžuku jsem si přes složitý popis autora představit nedokázala, tak jsem si místo něj představovala jiné domečky, které jsem v Tokiu míjela, často i s kočičkami v miniaturní předzahrádce nebo na sloupcích plotu) a miluji kočky (ale tady mi připadalo, že je to víc o lidech, kteří řešili svůj vztah k cizí kočce, za niž nebyli plně zodpovědní, než o kočce samotné a jejím svobodném životě; a ten osudový střih mne dost zasáhl).
A proč málo japonské? Celou dobu jsem totiž měla neodbytný pocit, že spisovatel a jeho žena ani nejsou Japonci, ale "zápaďáci": nějak jsem v jejich chování a myšlení viděla spíš něco blízkého nám, než co by více odpovídalo východnímu naturelu. Ostatně i jediné citace pocházely od autorova oblíbence, velkého Evropana, Machiaveliho (následující citát nebyl přisouzen žádnému jeho dílu a nenašla jsem zdroj; prý reakce na marné snahy zabránit Arnu vylít se z břehů):
"Hrdý a panovačný řeky proud
vše v okolí svém strhává,
nahoru a dolů,
útesy odírá, dno říční i mořské rozrývá,
jako by bojoval s krajinou, jíž protéká.
Nejinak Štěstěna nevlídná,
vlasy divoce rozcuchané,
sem a tam
s lidskými osudy si pohrává. "
Tato kniha pro mne nakonec neznamenala tolik, v co jsem na začátku čtení věřila.
Pozn.: maličkou kočičku, která u nás zakotvila, jsme zkusili pojmenovat Čibi(nka) - jméno by se hodilo, ale kupodivu neujalo se, jak to tak s umělými/uměle volenými jmény bývá...
Křehký příběh odrážející krásu, poetiku a pomíjivost všedních dní. Jazyk je příjemný, estetický. Četbu jsem si moc užila. Velice mi vyhovovalo klidnější tempo, jímž je kniha napsána. Přesto se jednalo o dramatický příběh plný zvratů, ovšem jakoby podaný japonskou technikou Wabi-sabi, která klade větší důraz na čtenářovu pozornost, citlivost a schopnost číst mezi řádky. S okázalostí a touhou ohromit či šokovat čtenáře jsem se zde nesetkala, což bylo více než příjemné. Také bylo zajímavé setkat se takto (alespoň letmo) s japonským způsobem života, který je v knize vykreslen. K příběhu se ještě ráda vrátím. Zanechal v mé duši velice příjemný dojem. Pohlazení.
Štítky knihy
kočky japonská literatura ze života mezilidské, interpersonální vztahy člověk a kočka
Kočičí hostKniha Kočičí host je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 563x |
| Čtenářské výzvě | 170x |
| Doporučených | 45x |
| Knihotéce | 155x |
| Chystám se číst | 256x |
| Chci si koupit | 57x |
| dalších seznamech | 8x |