Zpěv drozda

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Autor nás uvádí do světa 25. století, světa úpadku, který předznamenává konec lidstva. Populace celé Země je složena pouze z několika miliónů lidí a lidská civilizace se postupně, ale nezadržitelně blíží ke svému konci. Ale to předbíhám. Je to příběh o společnosti poznamenané drogami, výchovou a minulostí, která už v pamětích lidí neexistuje. Do tohoto tristního světa degenerace jsme vtaženi, abychom si prošli cestu spásy. Příběhem nás bude provázet vrchol lidského génia, robot deváté generace Spofforth, který nemůže zemřít. Univerzitní profesor Paul Bentley a jeho družka Mary Lou....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60771/big_zpev-drozda-mHA-60771.jpg 4.5525
Žánr:
Literatura světová, Romány, Sci-fi

Vydáno: , Svoboda
Originální název:

Mockingbird, 1980


více info...
Nahrávám...

Komentáře (138)

Kniha Zpěv drozda

n.ezn.amy
26. září

Skvělý dystopický román, kdy společnost je ovládána roboty, lidé jsou utlumováni narkotiky, aby nepřemýšleli a jen žili podle nesmyslných příkazů. Paul, který učí na univerzitě v Ohiu dostane od robota deváté generace Spofforta práci v knihovně v New Yorku, protože jako jeden z mála lidí se naučí číst. Při návštěvě v ZOO potká ženu jménem Mary Lou, která žije po svém a svým způsobem proti systému. Jejich setkání jim oběma změní život. Příběh ve mě zanechal hluboký dojem, kdy postupně odkrývá jak začal civilizační úpadek společnosti a kam tento dospěl.

Kaik
09. září

Příjemná kniha o hledání lidství, jak z pohledu člověka, který o něho přišel, tak z pohledu robota, který ho nikdy nemůže dosáhnout. Plno zajímavých myšlenek, stálo by za zfilmování.


uzasna
20. srpna

Toto vo mne zanechalo stopu a napriek dlhšiemu časovému obdobiu od prečítania si viem vybaviť jednotlivé pasáže, dialógy a myšlienky.

havranice
01. srpna

Kniha je čtivá a pokud člověk stojí o další knihu z tohoto dystopického žánru, stojí za přečtení. Patří do rodiny knih jako je Konec civilizace, Dárce, 451 stupňů Fahrenheita. Zpracovává podobná témata - postupnou degeneraci lidstva v prázdná nepřemýšlející individua, s povrchními vztahy, bez výraznější schopnosti citu a emocí, naprogramovaná podivnými socioinženýrskými ideologiemi, které měly lidstvo vylepšit, ale způsobily, že život ztratil svou smysluplnost a hloubku. Zde je to v linii drog (které pravidelně užívá každý - je to norma celospolečensky podporovaná), prázdného sexu, robotizace společnosti a v důsledku toho naprosté nepotřebnosti vzdělanosti. Lidé jsou vedeni v duchu nové morálky a ideologie, kdy mají být zcela nezávislí, nevnímaví a neteční k čemukoliv co je vně jich samých, smyslem je pouze příjemný zdrogovaný vnitřní prožitek a iluze "vnitřního růstu", který jim nesmí nikdo narušovat. Je zde diktát toho, jak mají vypadat správné vztahy v duchu individualismu - tedy žádnými vztahy nebýt. To by totiž mohlo být nebezpečné, riskantní, bolavé, mohlo by to narušit chemicky navozenou blaženost. S tou blažeností to ale nějak až tak nefunguje, protože stále více lidí o tento život nestojí a dobrovolně ho ukončují. Nikdo neumí číst a psát, nikdo už neumí kriticky myslet, nikdo nevidí absurditu celého systému. Rodina neexistuje, lidstvo vymírá. Dva jedinci, muž s žena, dokáží možná postupně prohlédnout a provedou nás tímto světem a příběhem. V jejich schopnosti uvidět daný společenský systém pravdivěji jim postupně pomáhají knihy. Příběh není dlouhý, cca 250 stran, není to tedy nějaký velkolepější román, což je pro tyto dystopie typické a za mě je to škoda. Příběh je čtivý a v něčem mi jeho vyprávění přijde jakoby niterně komorní, poklidné, kniha nekřičí, nedramatizuje, nemá mravokárný tón. Hlavní hrdina je milý, sympatický, mírný člověk, který projde uvěřitelným vývojem. Celkové vyznění knihy v sobě má nakonec naději. Mrzí mě, jak už jsem psala, že kniha není rozsáhlejší a nemá větší ambice, ráda bych se více emočně propojila s tím, v čem hlavní aktéři žili a jak to naprogramování v sobě postupně překračovali. Ale jinak dobrý, stojí za přečtení, z těch výše jmenovaných knih mi to literárně a příběhově přijde nejpropracovanější a "nejrománovější". V knize předložená vize se podle mě již naplňuje(samozřejmě ne tak extrémně, ale ten směr), ale je to pro nás už tak samozřejmé, že to nejsme schopni vidět opravdu zaostřeně. Například v některých velkých skandinávských městech už kolem 50 % lidí žije samo, single.....a pokračuje to dál tímto směrem. V knize jsou explicitní sexuální scény (asi dvě nebo tři), čímž je kniha vhodná až od určitého věku.

lenjak
15. července

Hustý, hustý, hustý.
Naprosto pohlcují příběh a v kombinaci s 1984 uff

jiri77
07. června

Knihu jsem si koupil v antikvariátu pro její kladné recenze a i proto ,že jsem měl chut' si přečíst nějaký dobrý dystopický román. Kniha naprosto předčila mé očekávání. Něco tak dobrého ,co mě přirazilo ke knize, jsem dlouho nečetl. Naprostá spokojenost a mohu jen doporučit.

Tento úryvek z knihy mě hodně zaujal :
''Cítím se volný a silný. Kdybych se nestal čtenářem knih, nikdy bych ten pocit nepoznal. At' už mě v budoucnu potká cokoli, díky bohu za to ,že umím číst, že tak mohu vpravdě vstupovat do mysli jiných lidí ''

WugWugs
14. dubna

Písmo je historický výtvor, na rozdiel od ľudskej reči, ktorá je výtvorom evolučnej minulosti. Spoločnosť bez písma by oveľa ľahšie pochopila podstatu audioknihy ako knihy. Nejakú formu jazyka mala každá ľudská spoločnosť, naproti tomu písmo ako artefakt, je neskorší výdobytok a kľudne sa môže stať, že v tejto podobe sa zas znova vytratí, či možno celko ustúpi do pozadia. V podstate už máme vybavenie - nepotrebujeme písať, diktafón zabudovaný v bežnej elektronike porozumie všetkému povedanému a zapíše to do elektronickej formy. Nepotrebujeme čítať, predčítač s artikuláciou lepšou akú má drvivá väčšina živých ľudí zreprodukuje text, dokonca niekoľkonásobne rýchlejšie. Písmo ako nositeľ informácie niekde medzi tým zostane skryté - takže namiesto stránok textu zostanú len jednoduché obrázky, textová časť niekde v margináliách, ak vôbec (Instagram). Príklon od textovo-abstraktného myslenia ku všadeprevládajúcemu instatnému vizuálnu môže znamenať problém, ak hlúpnutie za problém považujeme.

Johana
12. května

Knížka, která podle mne stojí za přečtení, nejen proto, že jde o sci-fi klasiku, kterou je tak nějak třeba si doplnit, pokud se zajímáte o žánr. (Mimo jiné, Walter Stone Tevis se narodil r.1928.)
Autor má úctyhodnou fantazii a chvílemi se nebojí ukázat, že umí moc krásně psát.
Knize bych vytkla, že vlastně nemá žádné velké literární ambice, tudíž je malinko odfláknutá - a obsahuje také pár zásadních nelogičností. No a je trochu, jak to říci, v rámci žánru stará, takže se tím může jevit víc naivní, než byla v době svého vzniku...
Připojím ukázky autorova krásného psaní, z nichž ta poslední bude, pozor na to, spoiler.

- »Co proboha jsem?« Hlas si dal tentokrát trochu načas. »Jsi tím, čím jsi,« řekl pak vesele. »Jsi lidská bytost. Dospělý chlap. A zamilovaný k tomu. Toužíš po štěstí. A teď právě se snažíš najít osobu, kterou miluješ.« »Máš pravdu,« řekl jsem. »Asi to tak bude.« »Je to tak, a ty to dobře víš,« ujišťoval mě hlas. »A já ti držím… palce, aby to dobře dopadlo.« »Děkuju,« řekl jsem. A pak jsem se zeptal: »Nemůžeš zařídit, abych teď usnul?« »Ne. Ale k tomu vlastně žádnou pomoc nepotřebuješ. Až už budeš opravdu unavený, usneš sám. A i když ne, stejně za chvíli vyjde slunce.« »To ty vidíš? « ptal jsem se. »Ty můžeš sledovat východ slunce?« »To vlastně ne,« odpověděl ideobus. »Já se můžu dívat jenom přímo vpřed, na silnici. Ale stejně ti děkuju, že bys mi přál, abych taky uviděl východ slunce.« »A netrápí tě to? Že se nemůžeš podívat na něco, co bys třeba rád viděl?« »Co potřebuju vidět, vidím,« odpověděl ideobus. »A práce, kterou musím dělat, mě těší. Vyrobili mě takového. Já neumím přemýšlet o tom, co je pro mě dobré, a co ne.« »A proč jsi tak… tak milý a příjemný?« chtěl jsem ještě vědět. »To my jsme všichni,« ujistil mě. »Všechny ideobusy jsou příjemní společníci. Uložili nám přece do programu dobrosrdečnost. A práce nás těší.« To jste tedy naprogramovaní mnohem líp než dnešní lidé, pomyslel jsem si přesvědčeně. »To jo,« souhlasil ideobus. »To jsme.«

- Vyslovit přesně obsah toho sdělení vlastně nedovedu. Věřím mu však daleko víc než všem těm nesmyslům, které mi jako malému chlapci vtloukali do hlavy ve vzdělávacím internátu. Obloha na obzoru nad šedým oceánem teď už výrazně zesvětlala. Slunce vyjde každým okamžikem. Uzavřu tenhle záznam, zastavím ideobus, vystoupím a půjdu se podívat na východ slunce nad oceánem. Bože můj, svět umí být někdy překrásný.

- Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. »Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.« »Já jsem ta cesta, pravda i život. Kdo věří ve mě, i kdyby umřel, bude žít.« »Můj život křehce čeká na van smrti, jenž sfoukne ho jak pírko z hřbetu ruky.« Mimochodem – kdybych se byl nenaučil číst, nikdy bych nedokázal uvést tenhle ideobus do chodu a nejel bych v něm teď do New Yorku za Mary Lou, kterou se musím pokusit ještě jednou spatřit, než zemřu.

- A pak se z nicoty a temna cosi ve větru zamihotá a na Spofforthově nehybném pravém předloktí se usadí jakési drobné zjevení, které se v náhlém zmrazení pohybu zhmotní v ptáčka. Na Spofforthově paži nyní hřaduje vrabec, obyčejný městský vrabec – srdnatý a zvědavý, který se pustil snad až příliš vysoko. A zůstává tam s ním a jako on čeká na rozednění. A svítání už opravdu začíná, tam nízko nad Brooklynem, a rozlévá se nad horní část Manhattanu a nad Harlem a nad White Plains a nad prostor, kde kdysi bývala Kolumbijská univerzita – šedavý svit nad zemí, kde v dávných dobách spávali na špinavých kůžích Indiáni a kam později bílí lidé zaměřili své netrpělivé tužby po moci a penězích, kde v šílené domýšlivosti vyháněli své stavby do zpupné výšky a zahlcovali ulice taxíky a uspěchanými davy, aby nakonec upadli do smrtelné narkotické netečnosti a utonuli ve svých izolovaných nitrech. Rozbřesk se šíří a nad Východní řekou pomalu vyplouvá rudé slunce. A v té chvíli vrabčák zatřepe hlavičkou, opustí Spofforthovu nahou paži a odnese svůj drobný život jinam.

- Tvář, která statečně přemáhá chladivý odpor vzduchu, má důstojně klidnou. Nastavuje tomu pádu obnaženou hruď, silné nohy má rozepjaté, špičky natažené, nohavice khaki kalhot se mu za lýtky bláznivě třepotají a jeho kovový mozek se zalyká radostí z opojného letu, po němž tak dlouho toužil. Konečně tedy letí Robert Spofforth, nejkrásnější lidská hračka, manhattanským ránem střemhlav k zemi a mocnými pažemi sevře Pátou avenue v drtivém objetí.

1 ...