NicolMark komentáře u knih

Jedním slovem – radost. Tohle byla radost číst. Vtipné, přímé a pravdivé (občas smutné). Je to taková milá zpověď zaměstnance denního stacionáře. Humorné momenty ale doprovází každodenní dřina a velká sklenice...trpělivosti. Autor vše popisuje s nadsázkou a suchým humorem (což je můj styl), ale zároveň u něj můžete vypozorovat cit, lásku a pochopení. Jde o lehké čtení naplněné tíhou života. Tematicky se mě to dotklo trošku více, sama jsem totiž pracovala jako pečovatelka v domově důchodců. Selner má mimo jiné i zábavný twitter profil nebo blog (doporučuji sledovat pro každodenní dávku úsměvu na rtech). Takže pokud hledáte něco v tomhle stylu, určitě do toho běžte. A já teď jen čekám na druhý díl plný dětí, vtipných příhod a hodně (opravdu hodně) vína.

11 28.09.2019

Na to, že sci-fi literatura jde mimo mě, se mi kniha velmi líbila. Společnost, která je popsána v knize, je příliš konzumní. Lidé žijící ve městech nevědí, co je opravdové štěstí, jsou si navzájem cizí, nedokážou se pochopit, jsou to jen stroje. Knihy jsou považovány za hrozbu, protože je v nich ukryto vědění – kdo čte, nemůže být roven ostatním. Je těžké uvěřit, že toto podobenství vzniklo počátkem 50. let.

Dotkl se mě Bradburyho poetický a upřímný styl prózy; autor vás nechává přemýšlet, zda jste schopni svobodně myslet. Je to jednoznačně kniha, nad kterou se budete zamýšlet i nadále po přečtení. Doporučuji všem, kteří rádi nahlíží na společenské problémy a jsou ochotni věcem věnovat více času na přemýšlení.

11 29.08.2019

Pokud byste se mě ptali, jaká je moje srdcovka z „povinné“ četby, je to tato kniha plná skvělých úvah a myšlenek. Psychologie postav je propracovaná od A do Z.

Příběh má v sobě hodně odkazů, narážek a aluzí na Shakespearovy hry (zapříčinění dvou smrtí – Hamlet), Platónovu ústavu (pomocí hříchů ničíte svou duši, ne tělo) a Bibli (citace slov Božích – „já jsem, kdo já jsem“).

Také je očividné, že Obraz Doriana Graye je sexistická kniha, především výroky hlavních postav („žádná žena není geniální, ženy jsou pohlaví ozdobné, nikdy nemají co říct, ale říkají to roztomile“). Takže pokud jste na takové věci hákliví, tak v této knize se tomu určitě nevyhnete. Dílo je mimo jiné inspirováno faustovským tématem (zaprodání duše za nějakou výhodu).

Je zde i krátká milostná linka.
Knihu doporučuji všem, kdo neopovrhuje dekadencí a s ní spojenými tématy.

10 29.08.2019

Máte nějakou knihu, která vás natolik vtáhla do děje, že jste si ani nedošli na záchod? Tak to je ona. Obrovský, zcela prázdný hotel je možná děsivější než různé smyšlené monstra. V jistých pasážích cítíte mráz po zádech, obzvlášť pokud máte silnou představivost. S knihou semtam uslyšíte nějaký ten prapodivný skřípot, hlasy, nebo uvidíte nápisy na zdech.

Kniha otevírá téma odříznutí od civilizace, osamělosti, starého hotelu plného zla a krutých přírodních podmínek. Osvícení začíná jako psychologické dílo rozebírající nitro – Jackova proměna je největší; ze zotavujícího se alkoholika se postupně stává loutka ovládaná silou hotelu. Jak málo stačí k překročení hranice šílenství? Ještě když to přeci hotel myslí „dobře“, to rodina je na špatné straně...

Po pasáži s dámou z pokoje 217 v koupelně pokaždé odhrnuji závěs. A pokud váháte mezi filmem a knihou, volte jako první určitě knihu.

9 29.08.2019

Příliš hlučná samota bylo moje první setkání s Hrabalem a jeho stylem psaní. Kdo čte složitější kousky a zvládne se soustředit, i když jedna věta je klidně přes tři strany, tak mezi nekonečnými průtoky slov dokáže najít poklad. Myšlenky schované v souvětích chytají za srdce. Je to prosté téma, ale zároveň toho odkrývá tolik krásného, absurdního i smutného. Rozhodně to ale není četba do MHD, pokud si tedy nezvládáte odmyslet městský ruch. Dílo až přímo vyžaduje čtenářovu stoprocentní pozornost a trpělivost. Dílo má tři verze, takže záleží na Vás, jakou se rozhodnete číst a jak tím pádem bude vypadat konec knihy – zda na základě představy nebo reality… Začátek každé kapitoly je uvozen stejnou větou, opakující se motivy vypovídají o tom, že dílo má blíže k poezii než k próze; Hrabalova slovní zásoba je ohromující a v knize můžeme nalézt všelijaké odkazy na knihy, obrazy, architekturu… Práce je pro hlavního hrdinu, Hanťu, příležitostí k vyptávání se na sebe sama a k tvorbě, kterou realizuje lisováním odpadkových balíků. Žije sice sám, ale přesto samotu nepociťuje. Díla Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále vznikaly ve stejném období – oproti postavě Dítěte, která nemá žádné pozitivní ani negativní vlastnosti a nechává se ovlivňovat prostředím a lidmi kolem, je postava Haňti velice zapřísáhlá – hrdina chce být každým coulem sám sebou bez ohledu na společnost, nechce se angažovat, nechce se zapojovat… Jeho balíky jsou uměleckým dílem, tvoří z nich koláže, kde na jedné straně vidíme krvavý papír z řeznictví a na té druhé reprodukce slavných obrazů. Jeho umění však končí pouze na tomto místě, u něj samotného a dělá je čistě pro sebe, pro dobrý pocit. Zároveň rozhoduje o osudu knih – která půjde do balíku a kterou si nechá? Čím více knih si ale donese domů, tím více knih ho může doma zavalit. Pro mě touto knihou Hrabal určitě nekončí a těším na další kousky, které se ke mně dostanou.

8 28.09.2019

Další milostná protiválečná novela se shakespearovským námětem. Při bombardaci Paříže se všichni utíkají schovat do metra. V davu je i Petr Aubier, který se zde poprvé setkává s Lucií. Nepromluví spolu, jen se dotýkají. O pár dní později se spolu znovu a znovu potkávají.

Romain Rolland byl silně zaujatý proti válce a fašistické diktatuře, což v jeho dílech rozhodně nepřehlédnete. Děj novely se odehrává ve Francii v Paříži za dnů první světové války (od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918). Příběh je vybudován na kontrastu dvou základních rovin – atmosféry válečné Paříže a intimního světa lásky. Kromě základního děje zachycuje novela také Petrův osobnostní vývoj, během dvou měsíců velice rychle dospívá. Autor na pár stranách zachycuje hrůzy války, morálku tehdejší společnosti a vztah dvou lidí, kteří dokázali v tomto období podlehnout citu tak vznešenému jako je láska. Dílo je mimo jiné i plné zklamání a hořkosti. Možná už jen ta délka přispívá k tomu, proč jsem tomu jednoduše nevěřila. Rolland pouze lehce klouže po povrchu, jako máslo na rozehřáté pánvi. Nevím, proč dílo bývá srovnáváno s Otčenáškovou knihou Romeo, Julie a tma. Oba romány sice mají podobné roviny (staví na lásce a válce), ale Petr a Lucie rozhodně nedosahuje Otčenáškových kvalit a hodnot. Asi to pro mě bylo příliš strohé, přeidealizované, přecukrované, nereálné...naivní? Nenadchlo mě to, vlastně jsem si to vybrala z povinné četby jen díky válečné tématice – Petr a Lucie jsou v tomto žánru bohužel tím slabším článkem. Knížka je opravdu krátká, konec je odbytý jednou větou (doslova spíše jedním sloupem). Petra a Lucii bych nejspíš doporučila romantickým duším, nenáročným čtenářům a těm, kteří hledají co nejkratší knihy do maturitního seznamu.

8 15.09.2019

Nevím, jak bych knihu hodnotila, kdybych ji četla teď. Ale před lety mě vážně dostala, trošku rozervala. Krásný milostný Shakespearovský příběh ve válečném prostředí. Správní lidé v nesprávné době. Strach z dopadení pomalu ale jistě rostl s větší a větší neopatrností. Vybavuji si, jak mi při čtení bylo úzko – hlavně na konci.

Trošku to tematicky připomíná Petra a Lucii, ovšem oproti tomuhle je Petr a Lucie přeslazená novela. V této knize hraje velkou roli autentičnost – autor zažil protektorát a je to znát. Všudypřítomný strach, dusno režimu, nejistota v každém kroku, životní dilemata, která se musí v sekundách řešit... Krásný a smutný příběh.

8 29.08.2019

V příběhu se objevuje skupina zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije. Zvířata farmu tedy začnou vést sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne...

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ – aneb alegorický odraz totalitních režimů vyprávěný formou bajky (úplně si nejsem jistá tou bajkou, i když knihu tak sám autor popsal – na jednu stranu zde vystupují zvířata s lidskými vlastnostmi, ale bajka má obecně postihnou jednu lidskou charakteristiku a neměla by se vztahovat na historickou událost). Původně šlo o vzpouru zvířat proti člověku, panu Jonesovi, který žil z toho, že pro něj dřou a otročí jiní. Postupem času se ale z ušlechtilých nápadů a zvířecích pravidel pro společné, rovné soužití stávají nesvobodné výhružky, přičemž se pomalu zvířata vracejí do starých kolejí – hladu a znovuovládnutí farmy, tentokrát prasaty. Za mě osobně se jedná o jedno z nejpodařenějších odmítnutí diktatury. Orwellovi se hnusila jakákoliv forma tyranie či nesvobody – proto u nás do roku 89 nemohly jeho knihy vycházet a šířily se pouze v samizdatu. Farma zvířat je dějově opravdu krátká kniha, nedosahuje ani 100 stran, má opravdu rychlý spád a je úderná. Různá zvířata v knize symbolizují různé druhy lidí – kůň je typickým dříčem, ovce znázorňují tupý dav, osel pasivního intelektuála, havran víru, slepice první odpůrce, psi tajnou policii či ochranu pro prasata, která jsou vládnoucím druhem (např. Pištík se stane propagandistou hrozícím vnějším nepřítelem, lidmi). Pokud máte možnost si Farmu zvířat zvolit v maturitní četbě, určitě bych se tomu nebránila; já tu možnost neměla a jsem ráda, že se ke mně kniha i přesto dostala. Knihu doporučuji mimo to každému, kdo se chce trochu přiblížit totalitnímu období a porozumět mu díky této jednoduché formě.

7 07.02.2020

Only this and nothing more. Poeova teorie se zaměřuje na formu, rytmus rýmů a jejich melodii – báseň má být výsledkem jakéhosi osobního vyznání a projevem citlivé duše. Jeho verše také často pracují se silnou symbolikou, která nemusí být hned očividná.

Krkavec (překládáno jako Havran) je asi jedna z jeho nejlepších básní vůbec – nádherně zvukomalebná, protkaná bolestí a smutkem, doprovázena temnou atmosférou. Je obdivuhodné, jakým způsobem autor vkládá část sebe a svého vlastního utrpení do vlastní tvorby.

Děj se odehrává v klidném pokoji, čas v díle není přesně určen – víme jen, že je pravděpodobně půlnoc a je leden. Doporučuji si Havrana (a další Poeovy básně) přečíst v anglickém originále. Některé české překlady jsou výborné (za mě vede Vrchlický a Nezval). Doporučuji číst báseň nahlas. A několikrát. Vracet se k tomuhle skvostu.

7 29.08.2019

Příběh je napínavý už od začátku. V knize se prolínají dvě linie – ze současnosti vyšetřování a z minulosti, kdy byl Wolf v psychiatrické léčebně. Hlavní postavy mi padly do noty (Wolf, Baxterová i Edmunds) a o to to bylo příjemnější – nejspíš proto, že to nebyli žádní superhrdinové, ale reální lidé se svými problémy.

Vraha jsem neuhodla. Konec hodně graduje, vše se děje ve stejný čas na různých místech. Celou knihu doprovází silná nejistota, protože se nikomu nedaří odhalit pachatele a oběti ze seznamu jim umírají přímo před očima. Přitom vrah chce být co nejblíž dění a policisté ho neustále přehlížejí.

Objevuje se zde i milostný trojúhelník, zvraty, postupné odkrývání pravd z minulosti díky nováčkovi Edmundsovi, který veškerý svůj čas tráví prohledáváním minulých případů a hledáním souvislostí v archivu. Co mě překvapilo byl, pro detektivku netypický, otevřený konec.

7 29.08.2019

Nádherná a nadčasová klasika! Hlavní hrdina Julien Sorel je synem tesaře. Je obdivovatelem Napoleona, rád se věnuje knihám a sní o kariéře kněze. Jednou se verriérský starosta rozhodl, že Juliána zaměstná jako vychovatele svých tří dětí – uměl totiž dobře latinsky, znal bibli. Děti si Juliána oblíbily a časem se obliba objevuje i u starostovy ženy, paní de Rênal. Jak to celé dopadne si budete muset přečíst.

Název knihy je odvozen od rozhodování se hlavního hrdiny ohledně práce vojenské či duchovní, tedy červené francouzské vojenské uniformy a černé kněžské sutany.

Každým přečtením působí kniha jinak. Příběh je někdy zbytečně zdlouhavý, z čehož dýchá začátek 19. století – neboli romantismus jak z učebnice...Kniha je psaná stylem daného století, také se zde objevují naivní, láskou ovíněné momenty, ale přes to všechno, je to krásné. Jedná se o příběh životních lásek a jejich všech možných podob. V knize je detailní psychologie jednotlivých postav, sledujeme, jak se hlavní protagonisté vyvíjejí spolu s plynoucím časem.

Kniha je hlavně o pravém citu, nehynoucí lásce, odhodlání, ale také o změně režimu, penězích, společenském postavení a osudu. Krásné romantické popisy – od pohledů, přes doteky až k aktu. V této knize jsem si opravdu hodně podtrhávala autorovy myšlenky.

7 29.08.2019

Další klasika, kterou byste neměli minout. Samotné dílo hamlet je inspirováno ze starodávného skandinávského příběhu Ur-Hamleta, přesněji „Amleta“ prince jutského.

Hamlet je jedno ze Shakespearových nejdelších děl, proto je podle mě obtížné vlastně poznat, o čem skutečně je a správně to vyjádřit. Je to hra věčného tázání se a věčných pochyb. Nejjednodušeji se dá říct, že je hra o zločinu spáchaném v minulosti a o tom, jak je nesmírně těžké ten zločin nějakým způsobem napravit.

Shakespeare v díle využívá dvě jazykové roviny – v jedné je vážný a rozumný, v druhé vyjadřuje šílenství. Někdo by mohl chápat knihu jako pouhý chtíč po pomstě, že odplata je ten motor příběhu, ale dílo toho skrývá mnohem více. Velmi tenké hranice mezi láskou, zradou, nenávistí, odporem a pomstou doprovází Hamlet, který úplně jasně netuší co dělat a čemu věřit. Je to jakási změť pocitů smíchaných s kapkou šílenství, které se rozsypaly na papír. Kolikrát až text sám překvapí, jak je psán důvtipně a nadčasově (jako většina Shakespearových her). A zajímavost na konec – můžeme si všimnout, že hra v závěru klade mnohem více otázek, než jich bylo na začátku.

Hlavní hrdina Humbert touží po malých holčičkách, pro něž vynalezl vlastní pojmenování „nymfičky“. Humbert se domnívá, že jeho posedlost způsobila předčasná smrt jeho dětské lásky Annabel. Po neúspěšném manželství se stěhuje do Ramsdale, aby mohl napsat svou literárně teoretickou práci. Pronajme si pokoj v domě ovdovělé Charlotty Hazeové, kde se během prohlídky domu seznámí s dvanáctiletou dcerou paní domácí, Dolores, do níž se ihned zamiluje.


Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku a na „tři!“ ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.

Tenhle úvod, který je viditelný už na obálce se mi vryl do paměti od té chvíle, co jsem knihu četla poprvé. Bylo mi asi 13–14 let? No, šlo prostě o období, kdy jsem si knihy na čtení začala vybírat sama. Ani nevím, jak jsem se přesně k Nabokovi dostala a netuším, co bych dělala bez něj. Tahle kniha mi otevřela bránu literatury. Nic jsem od toho neočekávala a naoplátku jsem toho tolik dostala.

Téma je kontroverzní a přitom je to napsané tak slušně, je to podané až nevinně. Nejedná se o knihu plné zvrhlostí či perverzností. Je to náročnější a složitější čtení. Kniha je psána krásným květnatým jazykem, vyskytují se zde často francouzské výrazy a odkazy či narážky na básníky jako byl Poe a Rimbaud. Mně osobně se Nabokovův styl psaní líbil, dokázal skvěle a podrobně popsat hrdinovy niterné pocity, jako by byl autor sám Humbertem.

Lolita se skládá ze dvou částí a 69 kapitol. První polovina knihy je dějově nabitější, rychlejší, děje se tam více věcí...Druhá polovina se tím pádem může zdát zdlouhavější kvůli méně záživným a delším popisům cest; za to se v ní ale plně projevuje prázdnota a bída celého příběhu. Zajímavostí je, že se v knize nevyskytují kladné postavy. Každý je něčím determinován a podle toho se vyvíjí jeho myšlenky, pocity, chování a činy.

Příběh budete buď milovat či nenávidět, nebo milovat a nenávidět současně. Pro mě je Lolita srdeční záležitostí – doprovází mě od začátku puberty až dodnes (a bude ještě dál). Každým přečtením působí trošku jinak. Jinak ji vnímáte ve 13, jinak ve 20 a určitě ji budete vnímat odlišně třeba ve 40.

6 08.09.2019

Čapek byl úžasný lingvista. Pokud chce někdo pochopit určité Čapkovo dílo, musí také prostudovat jeho jazykovou stránku. Autor využívá intonaci, tempo a rytmus řeči nebo frekvenci slov či vět, které souvisí s různými funkcemi, které označují změnu situace či atmosféry. Také často používá odborné termíny nebo vícejazyčnost či slohově různorodou slovní zásobu, které charakterizují prostředí nebo společenskou pozici osoby. Čapek má úžasnou schopnost vnímat i ty nejobyčejnější maličkosti kolem sebe a těch pak využít ke sdělení vážných problémů. A přesně proto ho miluju.

Krakatit se mi líbil, každá autorova kniha je pohlazení. Tři hvězdy dávám jenom proto, že Čapkovo dílo je velmi rozsáhlé a mnohé příběhy mě oslovily více – ne tedy z důvodu, že by to bylo průměrné. Takže pokud Vás zajímá značná "porouchanost" Ing. Prokopa, dění v Praze, občasná snová realita v horečkách, či lehký sexuální podkres – doporučuji.

6 29.08.2019

Po dočtení knihy jsem neměla slov. Pokud vás baví Hannibal nebo Dexter, je to to pravé pro vás. Strašně mě to bavilo a moc doporučuju!

U čtení narazíte mimo jiné i na černý humor – skloubení vtipu a nechutnosti mě bavilo (pokud postrádáte trošku zvrácenosti, asi to pro vás vtipné nebude heh). Mimo jiné je u každé nové kapitoly nová hádanka, Blake si totiž díky svojí inteligenci vydělává řešením různých rébusů. Hlavní hrdina vyvolává protikladné pocity – na jednu stranu vás fascinuje jeho inteligence a schopnosti, litujete jeho osud, chápete proč a jak těžké je pro něj zažívat nějaký milostný život a vlastně cokoliv „normálního“, ale na druhou stranu vás to, co dělá osamotě, děsí.

Už jsem naznačila milostnou linku – z toho mě trošku bolelo srdíčko, ale víc neprozradím. V průběhu vyprávění se dozvídáme jaké měl Blake dětství; popisuje životní zlomy a my můžeme pozorovat, jaký mají všechny události na jeho vývoj psychiky celkový dopad.

6 29.08.2019

Za mě určitě doporučuji přečíst. A pokud máte možnost si zvolit tuto knihu jako maturitní četbu, vřele do toho! Je to kniha, která se dá vyložit mnoha způsoby.

Příběh je vyprávěný z pohledu schizofrenického „němého“ indiána (náčelníka) Bromdena, kterému do života vstoupí McMurphy. Rozebírá se zde mimo jiné i indiánské zázemí díky Bromdenovým vzpomínkám na dětství. Kniha se věnuje lidské svázané povaze, řeší problémy jedince, který se vinou společnosti dostane do jemu nepřátelského prostředí. Ukazuje, jak je svoboda důležitá – považujeme ji za samozřejmost, i když o ni můžeme během chvíle přijít.

Začátek je pozvolný, za to konec a finále srdcervoucí. Oproti tomu je film v mnoha ohledech jiný, a určitě nejdříve zkuste knihu – přesto je film také super.

Dvě stě stran plné pocitů. Nesnášenlivost, zmatek, pocity nepochopení, vykořenění, nenávist, nevinnost, poznání, nezmar, úzkost, přecitlivělost, nepřizpůsobivost. A já to miluju!

Je to vtipný, je to přímý a prostě ah – super. Smála jsem se v tramvaji nahlas, až tak mi to sedlo. Holden všechno nesnáší a nemůže si pomoct. Přes všechnu hrubost má ale hlavní hrdina svůj vnitřní svět a na mladistvého puberťáka je velmi vnímavý a citlivý. Hovorová čeština, slang a vulgarismy plné narážek s ironií doplňují autentickou studentskou mluvu.

Většina mých vrstevníků má bohužel jiný názor, ale myslím, že knihu uchopili úplně z jiného konce a viděli v ní jenom neustále stěžování si. Přitom toho skrývá mnohem více.

Doporučuji těm, kteří umí číst mezi řádky.

6 29.08.2019

(SPOILER) Příběh románu se odvíjí ve dvou rovinách. Na začátku se setkáváme s drogově závislým Michalem, který je odvezen do nemocnice kvůli zánětu žil. Čas, který tráví v nemocnici, tvoří rámec příběhu – Michal vzpomíná, jak se během studia dostal k drogám a jak se postupně propadal hlouběji do drogové závislosti.

Závislost je rakovina mysli. Memento (překladem pamatuj) je román s reportážními prvky o partě narkomanů. Děj se odehrává v Praze v osmdesátkách 20. století. Dílo je zajímavé jak jazykem, tak vypravěčskou formou. Vyskytují se zde prvky argotu a slangu drogově závislých, typické krátké úsečné věty, monology a prolínání ich-formy a er-formy. Autor píše realisticky, občas detaily spadají až do naturalistické roviny. Před těmi 6 lety, kdy jsem knihu četla, ve mně zanechala dojem skvěle vystihnuté atmosféry – prostředí narkomanů, o kterém jsem neměla v tu dobu ani zdání. Radek John tímto dílem asi trošku rozboural tématiku tehdejší literatury. Je to totiž první dílo za totalitního Československa, které se této problematice věnovalo. Počet narkomanů narůstal, ale jednoduše se o tom nemluvilo. Mnozí kritici tvrdí, že by svedli knihu napsat mnohem lépe než Radek – jenže v té době ji nikdo jiný nenapsal. Podle mě nemá vůbec smysl porovnávat tuto knihu s dílem My děti ze stanice Zoo. Je to jako jablko a hruška – jsou podobné, v obchodě je najdete ve stejné sekci vedle sebe, ale přesto chutnají úplně jinak. Každopádně knihu bych doporučila každému jako takovou „kultovní“ drogovou knížku a pokud máte možnost ji číst v rámci povinné četby, neváhala bych.

5 17.09.2019

Fejetony vycházející v časopise jsem nesledovala, a hlavně jsem o nich ani netušila – takže pro mě byla tato kniha takové překvapení. Tím, že se nejedná o souběžný příběh, tak se motivy a témata ve fejetonech občas opakují. Ale to už je úděl souboru, poskládaného z časopisových sloupků – čteme o všem a o ničem.

V textech se Aňa odevzdává – popisuje svůj život, zkušenosti, myšlenky, přání i sny. Prezentuje se jako obyčejná, normální žena s běžnými problémy a zároveň s pozitivním pohledem na svět. Některé věty mi vykreslily úsměv na tváři, jiné mi naopak vehnaly slzy do očí. Možná bych ocenila, kdyby se Aňa více otevřela a tolik neskrývala – ale tím by se ztratilo kouzlo svižnosti a lehkosti. Za mě to bylo příjemné čtení.

PS: Některé věty se mi doteď vybavují v mysli, a asi tam i dlouho zůstanou.

5 29.08.2019

Děj Loutkáře se odehrává 18 měsíců po Hadrovém panákovi. Wolf zmizel a všechno teď visí na Baxterové. Po městě se začínají objevovat mrtvoly s nápisy „loutka“ a „návnada“. Kdo ale tahá za nitky?

Když to srovnám s Hadrovým panákem, tak se mi Loutkář líbil méně – bylo to pro mě trochu více „zmatenější“ než první díl. Občas jsem se ztrácela v ději, což při čtení hrálo velkou roli...Bylo těžké se do příběhu začíst, musela jsem si některé stránky číst dokonce znovu, abych pochopila spojitosti – podle ostatních recenzí tyto rozporuplné a zmatené pocity bohužel nesdílím sama (proto to nižší hodnocení). Mezi hlavní motivy určitě patří přátelství, manipulace a lži. Dějově nabité části mě ale opravdu bavily, jen bylo obtížnější se k nim pročíst. Každopádně opět tomu nechyběl autorův humor, hlavní postavy (Baxterovou a Edmundse) jsem si oblíbila už v Hadrovém panákovi, takže nezklamali. Wolf jakoby se z příběhu vytratil, což považuji za velkou škodu – právě on mě v Hadrovém panákovi bavil, ale možná má vše své důvody kvůli pokračování. V druhém díle mimo jiné přichází nová postava – Rouche, který mi v průběhu knihy přirostl k srdíčku. Přesto všechno byl konec opět velmi překvapivý a nečekaný.

4 06.01.2020