Příliš hlučná samota přehled

Obálka knihy Příliš hlučná samota
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44695/bmid_prilis-hlucna-samota-PwC-44695.png 4.5 1219 1219

Příliš hlučná samota je především retrospektivním portrétem typické postavy autorovy generace, samorostlého a samotářského hloubavce Haňti, zaměstnaného snad odmalička v pražské sběrně starého papíru. Zde, na sociálním a politickém dnu společnosti, si hrdina tváří v tvář historickým posunům ve vědomí duchovních a kulturních hodnot osvojil svobodomyslnou vitální filozofii, stejně vydatně křtěnou myšlenkami Lao-c´e, Kanta, Nietzscheho či Camuse jako skrápěnou mokem z libeňských hospůdek. Než čas kvapí a kvílí, a v názorech starého Haňti se ukládá poznání, že léta a lidé nebývají humánní a že mnoho z toho, co spatřuje kolem sebe, není nepodobno bitvám krysích klanů.... celý text

Můj komentář

Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Příliš hlučná samota. Přihlašte se a napište ho.


Nové komentáře (156)

Katrusya
09.07.2025 5 z 5

Kniha je ukázkou, jak bezútěšnou byla doba, ve které se odehrává její děj.
Láska ke knihám, alkoholový opar a příliš hlučná samota.
Kniha, která se přečte na jeden zátah a nevědomky do vás zaryje jednotlivé pasáže.

"A já jsem se z útržků hovoru musel přidržet zábradlí, protože jsem se dozvěděl, že tihle mladí lidé jsou brigáda socialistické práce, že každý pátek odjíždějí podnikovým autobusem na podnikovou chatu do Krkonoš. Když pak dojedli, zapálili si cigarety a dozvěděl jsem se, že loni podnikli zájezd do Itálie a Francie a letos se chystají na zájezd do Bulharska a Řecka. Ta dovolená v Řecku, ta mnou otřásla, já jsem se do starého Řecka pouze promítal četbou Herdera a Hegela a dionýským pojetím světa přes Friedricha Nietzscheho, já jsem vlastně na dovolené nikdy nebyl...., zatímco brigáda socialistické práce tady v Bubnech je každý den ažůr, teď všichni pracují, jsou opálení a slunce zvyšuje při práci snědost jejich řeckých těl, nejsou ani trošku roztřeseni z toho, že o dovolené pojedou do Helady, aniž by co věděli o Aristotelovi a Platonovi a Goethovi, prodloužené ruce antického Řecka, klidně pracují a dál vyškubávají jádra knih z desek a házejí zděšené a hrůzou naježené stránky na běžící pás, tak lhostejně a klidně, aniž by prožívali všechno to, co taková kniha znamená."

palindrom01
29.05.2025 4 z 5

Nemožnost sebenaplnění, se kterou se Haňťa potýká, je nádherně deprimující, ačkoliv ve své práci našel určitý smysl. Hrabal otevírá vnitřní svět, který je zcela izolovaný a odpojený od světa druhých lidí, ale zároveň je sám o sobě zahlcený „myšlénkami”, které jsou pro hlavní postavu odsouzením proti jeho vůli. Spleť ontologických a etických úvah otevřená při lisování Kanta nebo Nietzscheho a balení těchto velikánů do Van Gogha, zatímco revolucionář Ježíš a rezignovaný Lao-C’ přihlíží. Přihlíží presování krví nasáklých myšlenek na papíře a přihlíží masovému vyhlazování myších rodin v jejich teplých domovech. Při prostupujícím pohledu myších očí Haňťa ví, že nejde jen o hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm, ale že nejvyšším přírodním zákonem je láska. Nebesa totiž nejsou humánní, krysy v kanalizaci také ne, a lidstvo na tom není o moc lépe.
A tyto toky myšlenek jsou střídány sentimentálními vzpomínkami, kde vám Hrabal vmete do obličeje nějakou šokující komediální scénku s lejnem, bez které by to nebylo ono.
Téma nenaplnění lidského potenciálu se snoubí i s Haňťovou neustálou recyklací filosofických myšlenek - „progressus ad originem je regressus ad futurum”. Pokrok se zrcadlí také v industrializaci a sterilizaci pracovního prostředí i zaměstnanců a „ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem”. Nakonec ale hlavní postava nalézá vymanění se z tohoto cyklu.
Ke konci je velmi zajímavé je řetězení obrazů z celé knihy, jakoby je Hrabal po vzoru Haňti lisoval do jednoho balíku.


Chajda69
19.05.2025 3.5 z 5

Pábitele jsem tak úplně nepochopil, ono klišovité sousloví "hrabalova poetika" mě úplně nezaujala. Ale co bych to byl za čtenáře, kdybych nezkusil ještě aspoň něco, o to spíš, že jsem okolo hospody s tímto jménem jeden čas pravidelně chodil. Příliš hlučná samota se mi líbila víc než Pábitelé, i když celkové vyznění pro mě bylo takové... jak to popsat... nesnesitelně lehké. Nebo těžké.

Společenský outsider, který ztratil iluze o světě a uzavřel se do sebe a svého světa, ve kterém je vlastně vcelku šťastný a dělá si to v něm hezké. Na jednu stranu je přece krásná představa, že někdo najde v práci poněkud mechanické natolik poetický (už zase) smysl, že si na ní dává takto záležet, na stranu druhou, mít takového člověka jako zaměstnance... to nechcete. Sice svou práci miluje, stejně jako to, co ji provází, ale je tak strašně zoufale neefektivní. A tak nutně musí padnout otázka - je efektivita vždy ta nejvyšší hodnota?

všechny komentáře

Související novinky - Příliš hlučná samota (1)

Bouřlivá doba, Mysli na mě a další knižní novinky (32. týden)

07.08.2022


Citáty z knihy (3)

Opřený o pult otevřené skleněné stěny automatu v Černém pivovaře piju popovickou desítečku, povídám si, od téhle chvíle, kamaráde, musíš na všechno být už sám, sám sebe musíš donutit, abys šel mezi lidi, sám sebe musíš bavit, sám se sebou hrát divadlo tak dlouho, než sám sebe opustíš, protože od teďka kroužejí jen samé melancholické kružnice, a tak jak jdeš dopředu, současně se navracíš zpátky, ano, progressus ad originem je regressus ad futurum, tvůj mozek není víc než hydraulickým lisem zpresované myšlénky.


Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem propojil se sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlénka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.


Popelčin oříšek je moje hlava, které vyhořely vlasy, a já vím, jak ještě krásnější musely být časy, kdy všechno myšlení bylo zapsáno jen v lidské paměti, tenkrát, kdyby někdo chtěl lisovat knihy, musel by presovat lidské hlavy, ale i to by nebylo nic platné, protože ty pravé myšlenky přicházejí zvenčí, jsou vedle člověka jako nudle v bandasce, takže Koniášové celého světa marně pálejí knihy, a zdali ty knihy zaznamenaly něco, co platí, je slyšet jen tichý smích pálených knih, protože pořádná knížka vždycky ukazuje jinam a ven.


Kniha Příliš hlučná samota v seznamech

v Právě čtených17x
v Přečtených1 864x
ve Čtenářské výzvě274x
v Doporučených123x
v Mé knihovně335x
v Chystám se číst351x
v Chci si koupit66x
v dalších seznamech7x

(tato data se aktualizují 1x za hodinu.)