Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí...... celý text
Originální název: The Catcher in The Rye, 1951
více info...
Komentáře knihy Kdo chytá v žitě
Přidat komentář
A opět to tu máme - nyní ve 40 letech přečteno s jistým nadhledem a pochopením. Číst to na gymplu, tak bych možná ani nedočetl (ať žije načasování "povinné četby"). Ono když si představíme čtení bez nějaké životní zkušenosti a pochopení, co tam pak najdeme? Už vidím své mladší já: "Co to jako má být? Vždyť se tam skoro nic neděje. Ten týpek pořád na někoho nadává a má pravdu, svět je plný pitomců. Ale on je taky blb, vždyť pořád propadá. Tohle číst byla ztráta času."
No nyní už snad moudřejší, chápu jeho pohled, chápu jeho omyly. Dost možná má lehčí poruchu autistického spektra. Na druhou stranu obdivuju jeho vůli. I přes neúspěchy ve společenských interakcích se stále dává do řeči skoro s každým, koho potká, vlastně mu to i závidím.
A když se nad dílem zamyslím, musím uznale říct, že autor skvěle vystihl mysl hrdiny a ten zvláštní lidový jazyk vlastně dobře vykresluje celého ducha knížky. Myslím ale, že každému rozhodně nesedne a vlastně oba tábory budou mít pravdu :-)
Po knížce jsem se vrátila po letech a dospělýma očima jsem ji viděla úplně jinak, je prostě skvělá.
Dočítal som túto knihu a už ani neviem koľký krát. Je to taká zvláštna kniha. Nie je to žiadny výnimočný román v tom klasickom zmysle, ale možno práve preto je tá kniha taká silná. Nehrá sa na literatúru. Nehrá sa vôbec na nič a to je na nej asi to najkrajšie. Spomenul som si, že mi ju kedysi odporúčal otec. Mal som možno pätnásť? Vtedy mi to prišlo smiešne, čo by mi on asi mohol odporučiť? Keď sa páčila jemu, tak to asi nebude nič pre mňa – taký bol môj vtedajší logický nelogický verdikt, typický pre človeka vo veku, v ktorom vie sám všetko najlepšie. Potom, neskôr, mi ju odporučila angličtinárka. Hovorila mi, že by som si ju mal určite prečítať. Ale aj vtedy som to nechal tak. Niečo vo mne tú knihu stále odkladalo, akoby čakalo na správny čas. O pár rokov neskôr, keď som bol na vojne v Bratislave som sa motal v nejakom kníhkupectve a narazil som na ňu. Mám pocit, že si vtedy tá kniha vybrala mňa a nie ja ju. Bol to taký ten životný moment, keď niečo nájdeš, čo si vlastne ani nehľadal, ale neskôr zistíš, že ti to chýbalo.
Neviem presne povedať, o čom tá kniha je. Je to vlastne dosť zákerná otázka, ako keď sa ťa niekto spýta "ako sa máš" a čaká úprimnú odpoveď. V škole nás učili, že každá kniha, alebo báseň má „ústrednú myšlienku". Najotrepanejšia otázka všetkých učiteľov slovenčiny bola: „A čo tým chcel autor povedať?" – akoby mal každý autor vo svojom diele nejaký tajný šifrovací kód, ktorý my musíme rozlúštiť. Dnes, keď už mám čo to načítané, viem, že to, čo chcel autor povedať, je len jedna vec. A to, čo si z knihy vezme čitateľ, je vec druhá – a často oveľa dôležitejšia. Keď autor vydá knihu, stráca nad ňou kontrolu. To, čo chcel vyjadriť, ostáva len jeho zbožným prianím. Samotný príbeh si už žije svojím vlastným životom. Koniec koncov možno sám autor mnohokrát nevedel, čo chcel povedať. Alebo možno vedel, ale jeho myšlienka sa v procese písania premenila do myšlienky úplne inej, ako keď ideš do obchodu po chlieb a vrátiš sa s desiatimi ďalšími vecami a bez chleba. Slová dokážu byť nepresné. Niekedy povedia príliš málo a niekedy až priveľa – presne ako ten jeden ožratý kamarát na niekoho narodeninovej oslave.
Kto chytá v žite je podľa mňa hlavne o pocite nešťastia v hľadaní miesta vo svete, v ktorom sa nedá veriť pravidlám. Holden Caufield sebe vlastným spôsobom kritizuje svet dospelých. Nechápe prečo dospelí hovoria jedno a robia druhé. Prečo sa svet tvári, že je v poriadku, keď vlastne vôbec nie je. Je to aj o odmietaní dospelosti a hlavne odmietaní sveta, ktorý pôsobí ako jedna veľká pretvárka.
Keď som ju čítal prvýkrát, fascinoval ma spôsob, akým Holden rozpráva svoj príbeh. Zrazu som totiž narazil na hlavného hrdinu, ktorý je skutočne autentický. Bola to úprimná a najmä veľmi intímna výpoveď o smútku, osamelosti a zmätenosti človeka, ktorý nevie, kam patrí. O období, keď už nie si dieťa, ale ešte nie si ani ten dospelý, ktorého od teba svet očakáva. Vstupuješ do hry s názvom život a zrazu platia nové pravidlá. Tváriš sa, že ich chápeš, ale nie si si istý, či im aj rozumieš – asi ako keď ti niekto vysvetľuje nejaký dejovú líniu seriálu, ktorý ma 200 dielov a 50 postáv a ty len prikyvuješ, ale dobre vieš, že si sa stratil už v prvých troch vetách.
U mňa je to často opakovaná téma, ale ja si skutočne myslím, že dospelosť je najväčší klam, aký si sami pestujeme. Navonok hráme svoju zodpovednú a racionálnu rolu, ale vnútri sme stále to dieťa, ktoré by najradšej jedlo zmrzlinu na raňajky. Čo to vlastne znamená byť dospelý? Vedieť, že činy majú dôsledky? Chápať, že sme limitovaný časom? Dokázať mlčať v správnych chvíľach? Alebo len predstierať, že vieme, čo robíme, kým v skutočnosti improvizujeme každý jeden deň?
Rozmýšľam, prečo mi tú knihu odporúčal otec. Možno videl v mladom Holdenovi kúsok seba? Alebo vo mne kúsok Holdena? Možno chcel, aby som pochopil, že aj on kedysi bojoval s tým istým svetom pretvárky, len už dávno zložil zbrane a naučil sa v ňom plávať. Niečo ako keď starý morský vlk povie nováčikovi: "Aj ja som kedysi zvracal pri prvej búrke."
Nedávno som tú svoju obchytanú knižku z deväťdesiatych rokov našiel v rukách našej Lujzy. Má presne toľko rokov, koľko som mal ja vtedy na vojne. Pýtal som sa sám seba, či by som sa jej mal opýtať, ako sa jej páči, čo si o nej myslí. Ale nakoniec som mlčal. Asi som sa bál, že ma svojou úprimnosťou konfrontuje s tým, koľko zo svojho vnútorného Holdena som cestou životom stratil.
Ten príbeh je ako zrkadlo – Lujze ukáže, že nie je vo svojej zmätenosti sama a mne zas pripomenie, kým som bol, než som si zobral hypotéku a kúpil kosačku na trávnik. „Chytač v žite“, v nás prežíva ako tichá výčitka, že sme sa naučili nosiť masky dospelosti s takou ľahkosťou, že ani necítime, ako nás tlačia.
Asi už nejsem ta správná cílová skupina. Nebavilo mě to ani trochu. Dočetla jsem jen díky CV, jinou knihu z roku narození mých rodičů bych už hledala tezko.
Téma dospívání, ztráty a hledání smyslu je v knize silně přítomné. Autor skvěle ukazuje nezralost hlavního hrdiny a jeho neschopnost vyrovnat se s běžnými situacemi, které od něj společnost očekává, že zvládne. I když často působí frustrující, příběh je silný a stále relevantní.
V prvních chvílích jsem z toho byla dost rozpačitá a nevěděla jsem, jestli mi může tato kniha v dnešní době ještě něco předat. Ale jo, nakonec to bylo skvělé a vychutnala jsem si to! A doteď špekuluju, jestli byl Holden tak hloupý, čistý, praštěný, jednoduchý, složitý, postižený okolnostmi nebo co vlastně. A přesně tohle mě u některých knížek dost baví, taková jakási provokativnost a dráždivost, která ale dokáže i pobavit a donutit k přemýšlení.
Mě ta kniha vůbec nezaujala. Samozřejmě je fajn, že je psána velmi nevšedním a neotřelým způsobem, ale to je tak všechno. Děj nudný a ten vypravěč mi byl naprosto nesympatický. Přišel mi jako sebestředný sobec a ignorant.
Asi jsem to přečetl o něco později v životě, než je zamýšlený věk čtenáře pro tuto knihu. Tedy jestli vůbec něco jako zamýšlený věk čtenáře existuje. Úplně to nebyla moje krevní skupina a nemám v úmyslu pokoušet se o hlubší úvahy, napsáno toho bylo mraky. Je to zvláštním způsobem humorné, možná černohumorné, psáno odlehčeným stylem, čte se to dobře, nicméně je znát, že od napsání uplynulo již hodně let – slovník je dnes úsměvný. Příběh je jednoduchý a představuje sondu do chlapeckého dospívání, rebelství vůči společnosti, ale zároveň je též výrazem obavy z absolutní nejistoty dospělého života, tak jak je vnímána pohledem šestnáctiletého kluka. Text je plný úvah, myšlenek a vnitřních monologů protagonisty, mnohé jsou zcela přenositelné do dnešní doby. Čtenář má možnost nahlédnout dovnitř mysli mladého muže na prahu dospělosti, na jeho niterné úvahy, přání, tužby, myšlenky a představy. Protagonista je na první pohled otravný, doslova „na zabití“, s tím jsem měl s postupujícím dějem největší problém. Všechno je „deprimující“, všichni jsou „stupidní“, „otravní“, nelze nevidět klasické pubertální buřičství maskující reálné obavy z budoucnosti. Dnes nic mimořádného, v padesátých letech minulého století blesk z čistého nebe. Skrytým motivem je pak hlubší deprese z brutální životní nejistoty a uvědomění si tíhy odpovědnosti, postupně přerůstající protagonistovi přes hlavu ve formě silně depresivních myšlenek. Kromě tohoto silně psychologického prvku byl pro mě nejzajímavější ten celkový výlet do předvánočního New Yorku na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Výlet do tehdejší společnosti, podobné, přesto o tolik jiné, než je ta dnešní.
Krásný psychologický román o tom, co si vlastně počít se svým životem. Chápu, proč je tato kniha často neuchopitelná a vyprávění Holdena se může zdát i zmatečné, neb tato kniha nepředává své poselství vysloveně natištěné v knize, ale vyzývá svého čtenáře se zamyslet nad skrytým významem slov. Já jsem si po přečtení této knihy odnesla, že život je o vlastních rozhodnutích. Ano, každý den se potýkame s okolními vlivy jenž mají dopad na náš život, ovšem je jen na nás jak moc se necháme okolními vlivy unést. Je důležité svůj život uchopit a přestat se vymlouvat na druhé, neb jen vy určujete co vás může deprimovat či naopak učinit šťastným. Je jednoduché, jak naznačuje Holden, odejít na západ, a izolovat se od okolního světa uprostřed lesa, ovšem dá se tomu pak říkat žití. Zkrátka někdy to co je jednoduché, neznamená že je taky správné. Je důležité v sobě najít vnitřní sílu žít, a ne jen proplouvat životem a vydávat se na pospas okolním živlům. A pro mě, přesně o tom tahle kniha je.
Jestli chcete co vědět, já nevím, co si o tom myslím.
Asi tak do poloviny knihy jsem myslela, že Holdenovi je asi tak dvanáct let (no opravdu se tak choval!), a snažila jsem se rozluštit smysl týhle knihy. Nechápu ho.
Všechno se seběhlo během asi tří, čtyř dnů, vzpomínky, telefonování, momenty ze života Phoebulky, alkohol, cigarety, nějaká k**va.. a chlapec, kterýho vyhodili z několika škol, kterej asi moc moudrosti nepobral, potácí se svým životem, je ze všeho deprimovanej..
Četlo se to lehce, to jo.. ale byla to asi úplná ztráta času.
Zklamání jak ze samotného příběhu, tak z postav. Skoro nešlo se začíst a ten konec? No to bude lepší zanechat bez komentáře...
Poslouchala jsem jako audioknihu namluvenou robotem Filipem a musím říct, že mě to díky tomu fakt bavilo. :D "Foevulka" - sestra, "v Holivodu", vyhláskované každé "drž hubu, brnkl atd." mi drželo pozornost, jestli chcete co vědět. :D
Akorát jsem překvapená, že kniha má kolem 200 stran a poslech byl na 8 hodin.
Jinak to bylo fajn provedení životem teenagera, který objevuje svět a charakter lidí.
A pořád přemýšlím nad profesorem, u kterého přespal, jestli si to jen špatně vyložil nebo se obával správně.
Určitě je v knížce brilantně popsáno uvažování puberťáka, ale já se do knihy nemohla vůbec začíst a vůbec mě nebavila. Nejdřív to byla zajímavá změna ale brzy mne omrzela a vlastně jsem vůbec nevnímala co čtu. Za mne by byla kniha čtivější, kdyby Holdenovi úvahy byly jen vsuvkami v ději.
Kolikrát už jsem si říkala, že bych se nechtěla vrátit do doby dospívání. Ta nejistota, člověk se cítil trapně nebo mu přišli trapný všichni ostatní. A jak vypadám? A co na to řeknou kluci, a co teprve holky? A rodiče mě furt někam tlačej! V knize to všechno je, geniálně napsané. Jak já Holdenovi rozuměla!
///Já nevím přesně, co tím vlastně chci říct, ale myslím to vážně.///
Dospívání prostě není jednoduché v každé době…
Nemůžu si pomoct, ale moc nerozumím tomu, proč má kniha takový světový věhlas. Dějově se tam nedělo vlastně nic a plácání se v pocitech hlavního hrdiny mi nepřišlo nijak hluboké nebo poučné. Každá druhá věc jej "deprimovala", každý druhý kolem něj byl blbec, až to bylo trochu otravné. Prostě středoškolák z privilegované rodiny, který neví, co se sebou, aniž by se mu vlastně něco dělo.
Knihu jsem se už dlouho chystala přečíst z čisté zvědavosti, proč je tak slavná a často zmiňovaná aniž bych vlastně tušila o čem vůbec je. V den, kdy jsem přečetla předchozí knihu a rozhodovala se, co si přečtu příště, jsem viděla epizodu jednoho oblíbeného seriálu, v které měla hlavní postava tuto knihu na nočním stolku. Tak jsem to brala jako znamení, že na ni přišel čas.
Přiznávám se, že mě začátek hodně nebavil a proto i dlouho trvalo, než jsem knihu přečetla. Až asi tak od půlky až dvou třetin jsem se začala vciťovat do Holdenovy situace a cítila jsem se sama zainvestovaná do jeho příběhu.
Ráda bych také reagovala na komentář Beyond Horizon... to, že ty se s Holdenem vůbec nedokážeš ztotožnit je myslím krásné, protože to znamená, že jsi asi měl/a pohodové a šťastné vyrůstání. Realita ale asi bohužel je, že to tak mnoho mladých lidí nemá. Ta prázdnota a pocit Holdena, že neví co se životem je právě výborně vystihnuta a čtenář to tak nějak s ním zažije. Myslím, že je to skvěle napsané. Rozhodla jsem se ale nakonec dát hvězdy jen 3, protože to zkrátka nebyl úplně můj styl a nemůžu říct, že by mě většina knihy bavila.
Dost mě zaujalo i téma kriminality kolem knihy. Jak moc byla kontroverzní, zakazovaná a že je s knihou spojeno několik vražd, ta nejznámnější zcela určitě vražda Johna Lennona.
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapceAutorovy další knížky
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1971 |  Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Jsem ráda, že jsem tuto knihu četla až nyní a ne za školních let. Dost možná bych to celé nějak nepochopila. Taková Cesta do hlubin študákovy "pubertální" duše. Nicméně krásně zpracované zmatené myšlenky a pocity mladíka té doby.