Příliš hlučná samota

kniha od:


Koupit

Příliš hlučná samota je především retrospektivním portrétem typické postavy autorovy generace, samorostlého a samotářského hloubavce Haňti, zaměstnaného snad odmalička v pražské sběrně starého papíru. Zde, na sociálním a politickém dnu společnosti, si hrdina tváří v tvář historickým posunům ve vědomí duchovních a kulturních hodnot osvojil svobodomyslnou vitální filozofii, stejně vydatně křtěnou myšlenkami Lao-c´e, Kanta, Nietzscheho či Camuse jako skrápěnou mokem z libeňských hospůdek. Než čas kvapí a kvílí, a v názorech starého Haňti se ukládá poznání, že léta a lidé nebývají humánní a že mnoho z toho, co spatřuje kolem sebe, není nepodobno bitvám krysích klanů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44695/big_prilis-hlucna-samota-PwC-44695.png 4.3873
Nahrávám...

Komentáře (107)

Kniha Příliš hlučná samota

Per-quiee
26.12.2021

(+ SPOILER) Hezká odpolední jednohubka. Zanedbaný alkoholik, kterého jednoduchá práce u lisu nepochopitelně naplňuje a péči, kterou každému balíku věnuje bohužel nikdy nikdo neocení. Nejhorším trestem je pro něj práce s čistými papíry, ze kterých už nemůže tvořit své promyšlené kombinace slisovaných knih. Je to až tak nesnesitelné, že se ve svém starém lisu pokusí o sebevraždu. Ta, jak se dozvídáme na konci, se však odehrála pouze v jeho snu.

los
12.12.2021

jedna z knih, kterou má český čtenář povinnost (vpravdě vlasteneckou) přečíst


maruska283
12.10.2021

Mít tak možnost zapamatovat si všechny ty nečekané obrazy a vize. Vidět Haňťu, jak si otírá z čela vrstvu mrtvých masařek, jak ho pronásleduje malá myška. Potkat na Václavaku tolik s lidí s obličeji macešek. Slisovat Prahu, celý svět, slisovat sebe a podívat se do svého klína plného hlíny... a macešek.

Lenka4
23.09.2021

V proudu sběrového papíru v podobě slov opakujících již řečené a tím evokujících nevzrušivou každodennost, se občas vynoří vzácná kniha v podobě příběhu. Není jich mnoho, ale mají osobitou atmosféru i pointu.

Vesmich
06.08.2021

Jak mě to uchvacovalo v mládí, tak mě to znovuuchvátilo v nemládí. Hanťovo dělení knih dle speciálních kategorií jsem si osvojila a udržuji celý život.

Set123
30.07.2021

„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story.“ No řekněte, není to kouzelný začátek?

Jsem z této knihu upřímně velice překvapen. Po Ostře sledovaných vlacích jsem neměl ani tu nejmenší chuť číst další Hrabalovy knihy. Vlaky se mi nelíbily, ale musel jsem uznat, že měly zatraceně specifickou a výraznou poetiku. A bylo mi jasné, že to nebude náhoda, ale značka autora, stopa natolik nesmazatelná, že bude nutně obsáhlá i v jiných autorových knihách, po čemž jsem rozhodně netoužil. Ale když jsem viděl kratičký rozbor profesora Bílka, nemohl jsem odolat a sáhl jsem po Příliš hlučné samotě. A měl jsem dobrou ruku.

Předně se mi hrozně líbila konstrukce knihy. Refrén „Třicet pět let pracuji…“ se mi vryl pod kůži, stejně jako některé mimořádně surové příběhy z Haňťova života. Musím uznat, že Samota je sakra depresivní kniha. A v některých ohledech i znepokojivá, ale k tomu později. Snad každá věc, na kterou Haňťa vzpomíná je špatná. A pokud není špatná sama o sobě, tak alespoň špatně končí. Viz. cikánečka. Tu tak člověk na Haňťu kouká a nemůže ho nelitovat… Každopádně když jsem u postavy Haňťi, zmínil jsem znepokojivost. Co mi na knize připadá znepokojivé? Dnes v práci jsem rozmlouval s kolegou. Při hovoru jsem zmínil jsem Hegelovskou dialektiku a později i Postmanovo „Ubavit se k smrti“. Byla to pouze nevinná zmínka doplňující nějaký vtip, ale tehdy jsem si vzpomněl na Haňťu, který neustále hovoří o svém nedobrovolném vzdělání a cituje právě Hegela, Nietzscheho, Camuse, Sartra, vzpomíná na Lao’c a myslí na Ježíše. Haňťa si moc dobře uvědomuje neschopnost rozeznat své myšlenky od těch, které jenom převzal. Co tím chci říci? Nikoliv snad, že jsem začal pochybovat o své osobnosti, zpochybňovat svou individualitu a tak dále a tak dále. Ne, ale přeci jenom to ve mně začalo maličko hlodat. Co? Snad pochyby o vlastní inteligenci? To by bylo nejspíše poněkud silně vyjádřeno, ale nebylo by to daleko od pravdy.

Proč o tom píši? Málokterá kniha mne donutí se nad sebou opravdu zamyslet. Nad nějakým filosofickým problémem? To jistě. Ale nad sebou jen málokdy. Už jen z toho důvodu musím knihu hodnotit jako bravurní. A to i kdyby se mi velice dobře nečetl sloh, kterým je napsaná a nebavilo by mne Haňťovo vyprávění. A ten se mi četl dobře a to se mi líbilo.

Kniha obsahuje opravdu mnoho zajímavých myšlenek a velké množství z nich jsem si zaznamenal. Například tato: „…tak znovu jsem jej prosil, aby mi odpustil, nevěděl jsem, co mi má odpouštět, ale to bylo moje, prosit pořád někoho za odpuštění, protože i já jsem sám sebe prosíval, abych sám sobě odpustil to, co byl jsem já v mojí přirozenosti...“ Ano, celá tato věta může vyznívat poněkud pateticky, ale nic to nemění na tom, že i ona mne poněkud zasáhla… A bylo jich takových více.

Dále bychom mohli hovořit o nějakých banalitách, jako je neochota se měnil podle okolí, kritika technologického, politického, etického vývoje atd. Ale to je, myslím, vedlejší oproti vnitřnímu přínosu knihy. A tak jen doufám, že nejsem jediný, kdo bude ještě dlouho myslet na Haňťu a hlavně na jeho konec.

pepap
17.07.2021

Kniha mě zasáhla jako blesk z čistého nebe, ani nevím, proč jsem si ji kupoval ( aby byl efekt maximální, koupena byla z antikvariátu, vazba ve starém papíru :-) ). Zhltnul jsem ji jako jednohubku, pil jsem u ní pivo a prošvihl nějaké termíny odevzdávání v práci. Kniha byla jako výlet do duše Hanťi, komentovaná prohlídka lisovače starého papíru s romantickou duší pana Hrabala. Hned jdu na další.

managalante
09.06.2021

Pěkné, příjemné počteníčko. Bohumil Hrabal chytnul za srdíčko.

1