Příliš hlučná samota
kniha od: Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44695/bmid_prilis-hlucna-samota-PwC-44695.png
4.3
975
Příliš hlučná samota je především retrospektivním portrétem typické postavy autorovy generace, samorostlého a samotářského hloubavce Haňti, zaměstnaného snad odmalička v pražské sběrně starého papíru. Zde, na sociálním a politickém dnu společnosti, si hrdina tváří v tvář historickým posunům ve vědomí duchovních a kulturních hodnot osvojil svobodomyslnou vitální filozofii, stejně vydatně křtěnou myšlenkami Lao-c´e, Kanta, Nietzscheho či Camuse jako skrápěnou mokem z libeňských hospůdek. Než čas kvapí a kvílí, a v názorech starého Haňti se ukládá poznání, že léta a lidé nebývají humánní a že mnoho z toho, co spatřuje kolem sebe, není nepodobno bitvám krysích klanů.... celý text
Komentáře (124)
Komentáře 124 Recenze 3
Kniha vysoce předčila moje očekávání. Četla se mi výborně a strašně mě to bavilo. Nechápu své dosavadní obavy. Nejlepší, co jsem od BH četla. Už jen ta první stránka - geniální.
"...já když vypiju pátý džbán piva, tak musím jít po schodech jako po žebříku":)
Útla knizôčka, ale dala mi poriadne zabrať. Ja si úprimne priznám, že som na knihy pána Hrabala asi "nedorástla"...
Nesadol mi použitý filozofický štýl jazyka a celkový dojem nedokázala zachrániť ani stálosť krásnych myšlienok a v nich alebo cez ne zašifrovaná kritika socialistického režimu. Možno keby som hodnotila iba z tohto aspektu, dielo by bolo naozaj geniálne... Osobne si myslím, že Haňťa by to dal aj bez filozofovania, iba s jeho na oko "blbečkovským" charakterom ;-). No nič musím byť objektívna a pocitovo nemôžem udeliť viac ako 3*.
Potvrdilo se mi to, co už jsem věděla z dřívějších zkušeností. A to, že tento autor není pro mě. Jeho texty asi neodkážu zcela ocenit a pochopit. Problém jsem měla i s touto knihou. Co musím vyzdvihnout je propracovaný jazyk a velmi dlouhá zajímavá souvětí. Příběh jako takový a jeho celkové vyznění se mi ale nelíbil...
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Příliš hlučná samota byla kniha, která mi ukázala, že kánon může být zábavný. Přičemž neznám jedno slovo s dostatečnou konotací, kterým bych Samotu označil, abych vystihl ten pocit, který jsem měl při jejím čtení. Hrabalova transcendetně lyrická souvětí umazaná od zaschlé krve a tiskařské černi, zabalená do mých milovaných impresionistických mistrů jsou něco, co mě bude hladit po očích, uších, duši a srdci kdoliv tenhle skvost otevřu. Hrabal se se slovy mazlí, skládá je k sobě jako dokonalé japonské origami, které je načichlé pivem a lehkým odérem zatuchlého sklepa. A jsou to ale slova, která vychutnáváte jako v michelinském menu. Nic není navíc, nic nechybí, vše tvoří dokonalou jednotu, kterou si budu vychutnávat opakovaně a nikdy se jí nepřejím.
"Jsa proti své vůli vzdělán, jsem nešťastně šťasten."
Druhé čítanie. Perla na perle. Takmer každá snaha slovami opísať krásu Hrabalovho rozprávania je márna. Ľahšie a lepšie odporučenie by bolo k človeku prísť, podať mu knihu a povedať :"Máš rád knihy? Tak toto si prečítaj".
Kniha jakoby o ničem a přitom o všem.
Vnitřní monolog muže o smyslu života a o smyslu jeho práce. V ději se prolíná přítomnost s minulostí a s myšlenkami hlavní postavy. Občas jsem se zasmála nad absurdnostmi, občas jsem se nudila, a občas mi ukápla slza. Tolik emocí na tak málo stránkách.
Hanťa, který byl proti své vlastní vůli vzdělán, a jeho prohraný boj proti pokroku mě vzal za srdce.
A Bohumil Hrabal se stává jedním z mých oblíbených českých autorů. Baví mě "objevovat" (nejen) české autory, ke kterých jsem v době povinné četby měla předsudky a teď zjišťovat, jak jsou skvělí.
Místy nechutný. Myšlenka automatizace a člověka ztrácejícího se víru dění, ale fajn. nebaví mě Hrabalovy souvětí na půl stránky. Asi si zaslouží spíš 4****, ale co...
Bohumil Hrabal - Příliš hlučná samota
Sběrný dvůr na starý papír a v něm malý sklep se starým lisem na papír. Ten už 35 let mlčky obsluhuje Haňata. Muž, který míval své sny, svoji lásku a na svět pohlížel s citlivostí a nadějí. Dnes zahořklý člověk provádějící doslova sysifovskou práci, která spočívá v mačkání červeného a zeleného tlačítka. Haňata má velkou lásku ke knihám. Vybírá je ze změti starého papíru a jak sám říká, čtením těchto knih se "nedobrovolně vzdělává". Literatura je jeho posledním smyslem a knihy jsou pro něj stejně důležité jako živé bytosti.
Svět, který Haňata vnímá přes "silně černé brýle" je osamělý, prochází rozpadem a je plný absurdnosti. Celá kniha se tak nese ve velmi pochmurné atmosféře, kterou posiluje nihilistická filosofie. Ta prostupuje celým vyprávěním a odvíjí se od ní většina témat knihy. Hlavním tématem je absurdnost světa, ve kterém se stále dokola opakuje strádání všech živých tvorů a jak několikrát Haňata opakuje "svět není humánní a proto ani já nejsem humánní". Pocit z neustálého opakování je zdůrazněn častým vracením různých motivů. Jediná Hanaťova spása spočívá v umění, které je ale tehdejším režimem znehodnocováno.
Haňata často vzpomíná na svůj dřívější život a čtenáři je tímto způsobem ukázána změna z člověka citlivého, na člověka, který propadá rezignaci a depresi. Čtenáři je také formou podobenství znázorněno, že se v Hanaťovi stále pere dychtivost a naděje, s lhostejným přijetím svého osudu.
Celá kniha je psaná v dlouhých souvětích a působí tak dojmem vnitřního monologu. Střídají se emočně strohé pasáže s pasážemi silně emočními, které tímto střídáním nabírají na intenzitě. Celé vyprávění je také silně metaforické a symbolické.
Příliš hlučná samota je sice malá rozsahem, ale velká obsahem. Sám o knize po přečtení přemýšlím a dlouho ještě budu. Jsem zvyklý na podobně laděnou četbu, ale "Příliš hlučná samota " ve mě zanechala takový zvláštní, těžko popsatelný pocit "prázdnoty", který je se mnou i po dočtění. Výborná a hluboká kniha, kterou bych ale rozhodně nedoporučil všem kvůli její tíživé atmosféře
Jako taková jednohubka zajímavé dílo. Krátké tak akorát, aby vás už v něčem nenasralo a přesto zanechalo nějaký poetický pocit, který autor může dát. Faktem je, že někdy za mě zbytečně vágní, ale v celku minimálně.
Haňťa, dělník ve sběrně papíru, den za dnem, 35 let drtí papír, zachraňuje vyhozené knihy, v kterých si rád čte a pije džbány piv. Jeho myšlenky se zaobírají filozofií, co bude dělat až půjde do důchodu a myšlenkám na svou minulost. Tahle kniha je prostě krásná, lyrická, hodně smutná, je hlavně o pocitech a lidském žití. Fantastické Hrabalovo dílo.
Kupodivu vůbec mi nevadí Hrabalův zvláštní styl psaní, naopak, jeho knihy čtu moc rád. Nicméně, nad knížkou budu ještě dlouho přemýšlet a to je u mě známka dobré knihy. Sama kniha je geniální úvahou o tom, jak lehce se něco krásného přemění na dokonalé sračky. No co dodat, asi nic.
Trochu náročnější čtení s krásnými jazykovými pasážemi. U Hrabala člověk nesmí hledat velký příběh, je to o tom nechávat se unášet jazykovými kouzly autora.
Hezké ale smutné čtení, náročné. Krása našeho jazyka je tu na vrcholu . A příběh, který snad každého čtenáře vezme za srdce i k slzám dojme. Možná, že jsem se setkala s člověkem jako byl tento pan Hanta , jen jsem ho nepoznala.
Bezpochyby jedna z nejpůsobivějších knih (ba patrně ta nejpůsobivější) z Hrabalovy - jak to nazvat: zralé, vrcholné, pozdní? - tvorby. Snad proto, že je jednou z jeho knih nejelegičtějších, nejsmutnějších, byť nepostrádá humor ani celkovou prostoupenost typicky hrabalovským zjemněním i těch nejtragičtějších momentů a pocitů. Text na rozdíl od řady jiných autorových knih tolik neškobrtá a vcelku koherentně melancholicky plyne až k zběsilému kolážovitému proudu vědomí v závěru, okořeněném absurditou až temně idylického snu o sebevraždě v "presu" a jeho znicotňujícího vyznění do rozhrabaného maceškového záhonu a písku cestiček na Karláku. Právě toto koncové prolínání všeho a všech je pro mě - vedle příběhu o cikánce, která se k vypravěči nastěhovala - jednoznačně nejsilnějším momentem této knihy. Inu, jsme jako olivy: teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.
(SPOILER) Hezká odpolední jednohubka. Zanedbaný alkoholik, kterého jednoduchá práce u lisu nepochopitelně naplňuje a péči, kterou každému balíku věnuje bohužel nikdy nikdo neocení. Nejhorším trestem je pro něj práce s čistými papíry, ze kterých už nemůže tvořit své promyšlené kombinace slisovaných knih. Je to až tak nesnesitelné, že se ve svém starém lisu pokusí o sebevraždu. Ta, jak se dozvídáme na konci, se však odehrála pouze v jeho snu.
Mít tak možnost zapamatovat si všechny ty nečekané obrazy a vize. Vidět Haňťu, jak si otírá z čela vrstvu mrtvých masařek, jak ho pronásleduje malá myška. Potkat na Václavaku tolik s lidí s obličeji macešek. Slisovat Prahu, celý svět, slisovat sebe a podívat se do svého klína plného hlíny... a macešek.
V proudu sběrového papíru v podobě slov opakujících již řečené a tím evokujících nevzrušivou každodennost, se občas vynoří vzácná kniha v podobě příběhu. Není jich mnoho, ale mají osobitou atmosféru i pointu.
Jak mě to uchvacovalo v mládí, tak mě to znovuuchvátilo v nemládí. Hanťovo dělení knih dle speciálních kategorií jsem si osvojila a udržuji celý život.
„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story.“ No řekněte, není to kouzelný začátek?
Jsem z této knihy upřímně velice překvapen. Po Ostře sledovaných vlacích jsem neměl ani tu nejmenší chuť číst další Hrabalovy knihy. Vlaky se mi nelíbily, ale musel jsem uznat, že měly zatraceně specifickou a výraznou poetiku. A bylo mi jasné, že to nebude náhoda, ale značka autora, stopa natolik nesmazatelná, že bude nutně obsáhlá i v jiných autorových knihách, po čemž jsem rozhodně netoužil. Ale když jsem viděl kratičký rozbor profesora Bílka, nemohl jsem odolat a sáhl jsem po Příliš hlučné samotě. A měl jsem dobrou ruku.
Předně se mi hrozně líbila konstrukce knihy. Refrén „Třicet pět let pracuji…“ se mi vryl pod kůži, stejně jako některé mimořádně surové příběhy z Haňťova života. Musím uznat, že Samota je sakra depresivní kniha. A v některých ohledech i znepokojivá, ale k tomu později. Snad každá věc, na kterou Haňťa vzpomíná je špatná. A pokud není špatná sama o sobě, tak alespoň špatně končí. Viz. cikánečka. Tu tak člověk na Haňťu kouká a nemůže ho nelitovat… Každopádně když jsem u postavy Haňťi, zmínil jsem znepokojivost. Co mi na knize připadá znepokojivé? Dnes v práci jsem rozmlouval s kolegou. Při hovoru jsem zmínil Hegelovskou dialektiku a později i Postmanovo „Ubavit se k smrti“. Byla to pouze nevinná zmínka doplňující nějaký vtip, ale tehdy jsem si vzpomněl na Haňťu, který neustále hovoří o svém nedobrovolném vzdělání a cituje právě Hegela, Nietzscheho, Camuse, Sartra, vzpomíná na Lao’c a myslí na Ježíše. Haňťa si moc dobře uvědomuje neschopnost rozeznat své myšlenky od těch, které jenom převzal. Co tím chci říci? Nikoliv snad, že jsem začal pochybovat o své osobnosti, zpochybňovat svou individualitu a tak dále a tak dále. Ne, ale přeci jenom to ve mně začalo maličko hlodat. Co? Snad pochyby o vlastní inteligenci? To by bylo nejspíše poněkud silně vyjádřeno, ale nebylo by to daleko od pravdy.
Proč o tom píši? Málokterá kniha mne donutí se nad sebou opravdu zamyslet. Nad nějakým filosofickým problémem? To jistě. Ale nad sebou jen málokdy. Už jen z toho důvodu musím knihu hodnotit jako bravurní. A to i kdyby se mi velice dobře nečetl sloh, kterým je napsaná a nebavilo by mne Haňťovo vyprávění. A ten se mi četl dobře a to se mi líbilo.
Kniha obsahuje opravdu mnoho zajímavých myšlenek a velké množství z nich jsem si zaznamenal. Například tato: „…tak znovu jsem jej prosil, aby mi odpustil, nevěděl jsem, co mi má odpouštět, ale to bylo moje, prosit pořád někoho za odpuštění, protože i já jsem sám sebe prosíval, abych sám sobě odpustil to, co byl jsem já v mojí přirozenosti...“ Ano, celá tato věta může vyznívat poněkud pateticky, ale nic to nemění na tom, že i ona mne poněkud zasáhla… A bylo jich takových více.
Dále bychom mohli hovořit o nějakých banalitách, jako je neochota se měnil podle okolí, kritika technologického, politického, etického vývoje atd. Ale to je, myslím, vedlejší oproti vnitřnímu přínosu knihy. A tak jen doufám, že nejsem jediný, kdo bude ještě dlouho myslet na Haňťu a hlavně na jeho konec.
Kniha mě zasáhla jako blesk z čistého nebe, ani nevím, proč jsem si ji kupoval ( aby byl efekt maximální, koupena byla z antikvariátu, vazba ve starém papíru :-) ). Zhltnul jsem ji jako jednohubku, pil jsem u ní pivo a prošvihl nějaké termíny odevzdávání v práci. Kniha byla jako výlet do duše Hanťi, komentovaná prohlídka lisovače starého papíru s romantickou duší pana Hrabala. Hned jdu na další.
Taková ta fádní hrabalovská člověčinka. Hezky se to čte, občas je to vtipné, občas smutné. Někdy se to snaží o hloubku a odhalování velkých životních pravd. Zda se to knize i daří, je otázka. Dle mého tak úplně ne. Hrabal ale opět přesně zachycuje atmosféru doby, pravou českou náturu a hospodskou kulturu. V tom nemá konkurenci.
No dobrý no.
Můj úsudek bude dost subjektivní, neboť se mi z podvědomí dere spojitost se samotnou osobností Hrabala, ale toto bylo prosím pěkně nezáživné. Mnohomluvné dlouhé molology jakéhosi lidového a zároveň intelektuálního rázu osobitého Haňti, který je sám sebou, ale to vlastně vůbec nic neznamená.
Sběrna papíru je třeba naprosto atraktivní prostředí, ale ten potenciál vidím jako silně nevyužitý. Ta Hanťova záliba v knihách mi nepřišla vůbec líbivá – takhle si představuji nějakou nezdravou obsesi z jakéhokoliv knižstva než erudovaný postoj (i když Hanťa se proti vzdělání vzpírá, dyť jo, ale když má každou chvíli potřebu citovat světový filozofy, nevím nevím).
Text působí jako koláž. To beru. Ale ty zbrklé myšlenkové nekončící proudy jsem nehltal, naopak nebylo kde zastavit. I to vyšinutí z větné vazby na mě nepůsobí autenticky, ale spíše jako neschopnost si po sobě přečíst napsaný text.
A ty ilustrace bych s bublinami bych asi též oželel.
Ne že by se nenašly pasáže obstojné, humorného rázu... nicméně pro mě převažovala znechucenost z mnohomluvnosti.
A postavil urnu na almaru a jednou v létě, když okopával kedlubny, tak strýc si vzpomněl na svoji sestru, moji maminku, že hrozně ráda kedlubny, a tak vzal urnu a otevřel ji nožem na konzervy a maminčiným popelem posypal záhon kedluben, které jsme později snědli.
(s. 18)
Kniha má 8 kapitol. Hlavní postavou je balič starého papíru HAŇŤA, kterému se do rukou dostávají literární skvosty. Je „vzdělán proti své vůli“, medituje o smyslu lidského života. V knize nacházíme odkazy na různé spisovatele a filosofy (Kant, Hegel, Schopenhauer, Goethe aj.). Postava Hanti má autobiografické rysy. Haňťa je nešťastný člověk, který je ubíjen projevy normalizačního procesu.
Musím říci, že kniha se mi nečetla lehce. V knize sledujeme Haňťovy monology, které jsou dlouhé. Ve svých zpovědích vzpomíná také na svou rodinu – mamku a strýce. Haňťa miloval knihy, takže když popisoval, kolik knih měl doma a že ho jednoho dne mohou zasypat, tak asi bych se bál ležet na jeho posteli s vědomím, že nad mou hlavou se nachází hromada knih, které by se na mne mohly zřítit. V knize se nacházejí smutné okamžiky, ale také radost i smutek z práce, kterou Haňťa vykonává. Haňťa se setkává s dalšími zajímavými postavami. Autor používal dlouhá souvětí a navíc v textu nenalezneme žádné odstavce, takže tímto způsobem byla pro mě četba mnohem obtížnější, ale z druhé strany tímto zpracováním to bylo originální a asi tímto stylem psaní jsme mohli hlouběji proniknout do hlavní postavy. Závěr knihy byl pro mě po prvním přečtení nejasný, trochu jsem tápal a říkal jsem si, jestli jsem to správně pochopil. V knize se vyskytují také filosofické myšlenky. Nad některými částmi jsem se musel více zamyslet.
V knize se nachází také báseň ADAGIO LAMENTOSO, která je vytvořena formou koláže.
V závěru knihy se nachází kapitola HLUČNÁ SAMOTA BOHUMILA HRABALA, ve které se píše o díle Bohumila Hrabala včetně knihy Příliš hlučná samota, ve které se dočteme o tvorbě a jazykových prostředcích, které použil v této knize. V tomto doslovu jsem si vyjasnil závěr knihy Příliš hlučná samota a dozvěděl jsem se další zajímavosti o této knize.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nebesa nejsou humánní a člověk, kterýmu to myslí, tak také humánní ani nemůže být.
Dvě věci naplňují moji mysl vždy novým a přibývajícím obdivem… hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně…
… když chvějící se světlo letní noci je plné chvějících se hvězd a měsíc v úplňku stojí, jsem pomalu vtahován do vysoké citlivosti plné přátelství a pohrdání světem i věčností…
Nebesa nejsou humánní, ale je asi něco víc než tato nebesa, soucit a láska, na kterou už jsem zapomenul a zapomněl.
Depresivní příběh hlavního hrdiny, popíjejícího outsidera pracujícího ve sběrně, který v komunistické éře obsluhuje likvidaci sběru. Haňta sleduje, jak jedna doba končí a začíná nová, do které už nepatří ani knihy nežádoucích autorů procházejících jeho lisem, ani on a lidé z jeho vzpomínek. Vedle anglického krále asi nejtemnější a nejsmutnější Hrabalova kniha, což znamená, že je skvělá. :-)
"Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story."
Hrabalova existenciální kniha s četnými citacemi různých spisovatelů a filozofů (Nietzsche, Camus, Sartre, Lao-c´). Kniha černohumorná až groteskní. Kniha zvláštní.
V podstatě Hanťův monolog, který nám poodkrývá člověka, který se straní společnosti, je proti své vůli vzdělán a dělá si svá umělecká díla, která potom někdo jen tak slisuje. A knihy, které si nechá, na něj možná spadnou a zabijí ho...
Mé první seznámení s Hrabalem.Poeticky popsaný příběh prosťáčka se sběrny papíru.Hrabalovský styl mi sedí.Moc rád vezmu další jeho knihu
Nebolo to zlé- chápem symboliku, postavu, strasti a malé radosti, vnímanie- lenže ku mne kniha neprenikla.
Kniha mne příliš nezaujala. Přesto pohled na svět z role hlavního hrdiny je velmi zajímavý.
Ne nadarmo jsou hrdinové knih Bohumila Hrabala pábitelé.
Na první pohled banální příběh o dělníkovi z lisovny na papír. Na pohled druhý něco jiného - filozování o strastech a radostech života. A taky o účelu žití.
"...že soumrakem nastalo období v denním životě, kterému se říká krása."
Moje druhé setkání s Bohumilem Hrabalem. Název útlé knížečky se mi zalíbil ihned, takže jakmile jsem si knihu vzala do ruky, tak jsem si přečetla anotaci a zalesklo se mi v očích, jak na mě samotnou některé věty sedí.
Při četbě jsem byla unášena krásou všedních věcí, kterou Hrabal s lehkostí zachycuje. Příběh doplňují zmínky o jiných autorech a umělcích, takové střípky detailů, které do kontextu zapadají. Dějově jednoduchý příběh zachycuje nádheru "obyčejných" chvil, proměňující se společnost, a sílu a krásu knih.
Střídaly se ve mně pocity okouzlení, smutku, radosti. Přemýšlela jsem nad pomíjivostí a krásou života. Je hezké se zamyslet nad tím, jakým směrem jde dnešní doba a přece jenom, zda není někdy dobré se v něčem vrátit zpět. Zpomalit a všímat si krásy okolo nás.
"...jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, ..."
Je to kniha pro poetické duše. Co více dodat.
Taková zajímavá kniha o samotě, která Vás aspoň trochu donutí se zamyslet. Kniha se mi hodně líbila, i když mi z ní bylo trochu smutno.
Dlouhé věty, žádné odstavce, přímá řeč neexistuje. Sem tam vysvitne hezká myšlenka jako perla a pak zase nekonečný proud slov o všem a o ničem. Lisování myšek a podobné je už jen třešnička na dortu, který nějak nemůžu strávit. Netroufám si více hejtit, vím, proč je Hrabal ceněný atd.; rozhodně je to ojedinělá kniha, jak formou, tak obsahem. Ale bohužel ne pro mě.
Bylo to takové zvláštní. Úplně mi z toho vyšlo, že "samota je depresivní místo", vlastně i tak to mám já. Když jsem sama, tak moc hloubám a přemýšlím nad vším. A pak trpím depresema a žiju vzpomínkama. To je zlý. Tahle kniha byla jedna velká deprese. A jedna z věcí, která mi vážně vadila, bylo neustálé opakování se. I když to tak normálně taky bývá, ale tady mi to nesedlo.
Vadily mi popisy zabíjení. Zabíjení ježků, myší, shrabávaní strýcova těla, a tak všechno.. bylo to na mně moc depresivní, prostě. Číst už to rozhodně nebudu, stačilo mi to takhle jako e-kniha..
A taky mi občas vadily dlouhé věty.
Ale napsané to bylo dobře. To zas jo.
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 |  Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 | Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Kniha Příliš hlučná samota je v
| Právě čtených | 14x |
| Přečtených | 1 533x |
| Čtenářské výzvě | 142x |
| Doporučených | 105x |
| Knihotéce | 289x |
| Chystám se číst | 305x |
| Chci si koupit | 53x |
| dalších seznamech | 3x |