Obsluhoval jsem anglického krále

"Dávejte pozor, co vám teďka řeknu."
Čítať Hrabala je ťažke....hovoria niektorí, písať nejaké zhododnotenie, dojmy, zhrnutie ešte ťažšie.
Je to príbeh všedného človeka, čašníka, ktorý má rád peniaze a malý komplex zo svojej výšky, ale ide za svojím cieľom. Zo začiatku sa mi príbeh javil, ako také čriepky zo života, na hrane adsurdnosti s citom pre komickosť situácie. Neskôr už boli do deja zakomponené skúsenosti a myšlienky, ktoré stáli na zamyslenie. Hrabalov štyl písanie je v týchto poviedkách taký ľudový, myslím, že zámerne podaný touto formou. Dlhé vety robia text ťažkým. Kniha ma svojím spôsobom zaujala a určite ešte siahnem po jeho ďalšej knihe.
"Stačí vám to? Tím dneska končím."

Už jsem od Hrabala četl lepší knihy, ale i horší knihy. Je to takový průměr o malém českém člověku, který až ke konci života pochopí, kde "je jeho místo" a kde ho někdo vnímá a má rád. Melancholický příběh s typycky hrabalovskými momenty, které pobaví, ale psaný možná až zbytečně rozvláčně.

Knížka se mi moc nelíbila, protože tam bylo zdlouhavé popisování obyčejných věcí a příběh by se dal shrnout na 20 stran. 4/10

Kniha je příjemná svým osobitým humorem a zároveň jemnou melancholií. Vyprávění je čtivé, plné absurdních i lidských momentů, které nutí k zamyšlení nad životem, ambicemi a štěstím. Hlavní postava je svérázná, ale překvapivě lidská, a její cesta je poutavá od začátku do konce. Celkově jde o silný a nezapomenutelný čtenářský zážitek.

A tak zase začínám. Po dlouhých šesti měsících oproštění od literatury, a přechod k hudbě jsem zase zpátky. Dlouhých šest měsíců uteklo jako voda, a já se chtěl zase do literatury začlenit, tak nějak mi scházela ta skromnost myšlének, které se neuzpůsobují bicím, basovce, kytaře a zpěvu. I když hudba mi dala do života hodně. Začalo to deskou Hot space od Queen, pak jsem kupoval vinyly ve velkém a literaturu jsem naprosto odčlenil, teď už nezněly myšlénky pijana Hrabala či filosofa Kundery. Teď zněly hlasivky Mercuryho či Johna Lennona, osobnosti s kultem dosti významným. Na literaturu jsem nezapomněl, byla v mém pokoji, v mém prostoru, jenom šla do pozadí a zrála jako víno. A i v hudbě jsou dosti silné myšlénky. Literatura s hudbou souvisí daleko více než si lidstvo přiznává. Třeba deska The dark side of the moon od kapely Pink floyd, je nabita myšlenek které s věkem dávají ten pravý význam, Time.... Money..... The great gig in the sky...... smrt řvem...... Ale literaturu jsem chtěl obnovit. A sáhl jsem po mém oblíbeném anglickém králi od pana Hrabala. Víte, našel jsem v antikvariátu vydání s CD kde je audiokniha kterou načetl (a bravurně, jeho hlas do role protagonisty dokonale zapadá) Miroslav Masopust v letech 1973/1974. Takže jsem knihu přečetl za 3 dny a uteklo to. Vrátila se mi literární lyričnost, která se díky hudbě přeměnila na tóniny, basovku, akordy... To je věc čistě citová, ale tohle potřebuje myšlení a skladbu slov. Ono to ve mě celou dobu bylo, ale bylo to v jádru a anglický král byl spouštěč...
Dříve jsem nechápal proč miluji Bohumila Hrabala. Dnes už to vím. Jeho styl je to nejvíc ikonické pro něj. Učitelky češtiny a přesně dané školní osnovy by plakali a štkali, genialitu mu nikdo nevezme. To je obrovský paradox. Člověk co v podstatě píše gramaticky špatně se dodává jako příklad literáta, to je jen důkaz že tyhle osnovy jsou spíše škatulkování na které si lidstvo navyklo, aby svět nebyl příliš těžký na myšlení. Ale to není to co jsem chtěl říct. Hrabala miluju kvůli jeho popisům drsných situací které by jinde vyzněli (a to i v té hudbě) jako drastická věc, ale tady je to čisté až groteskní. Příklad z pábitelů: otec dcerky zlomil stařence kost, místo aby štkala bolestí, děkuje za narovnání. Nebo: jak Dítě popisuje že mezitím co v Čechách umírají lidi, jemu doktor kontroluje přirození zda je schopné oplodnit árijskou vagínu. Znám příklad i z hudby. The Beatles. Abbey road Maxxwel's silver hammer je o krutém zabíjení dívek a soudce, ale ta melodie je až veselá. Jako by jen vyjadřovala skutečnost bez ohledu na brutalitu.
Při čtení jsem měl luxusní pocit z restaurací, tajné sambre scheparé, jejž vždy Masopust dodal správný francouzský přízvuk, zlaté lžíce, levitující trupy, člověk vidí tu nadpozemskost, jak říká sám Hrabal jsou to obrazy. A pak je tu kapitola sama pro sebe. Siegfield. Postižený syn co zatlouká hřebíky. Jak ten Maxxwell v té písničce od Beatles, tlučení kladivem je bráno jako samozřejmost ba i forma uspokojování. Nicméně pro protagonistu je to utrpení a tlučení do mozku. Jako pro mě. Dnes za mnou přišla spolužačka a přišla za mnou (seděl jsem neobvykle v zadní lavici, měla být vedle mě, tak moc se mě štítila) a řekla mi že je jí nepříjemný se mnou sedět, a ať už tam příště nesedím. Obyčejná prosebná věta a co to se mnou udělalo. Jako by každá ta věta "Je mi to nepříjemný" byla rána kladivem do mého mozku jako to slyšel protagonista v poslední kapitole. Protagonista chce někam patřit, hlavně mezi milionáře. O to se snažím i já zapadnout mezi vrstevníky, ale nikdy mě jako sobě rovného nebrali, jen jako zvláštní případ, buď měli kladný vztah, ale nic víc, nebo neutrální. Jako protagonista s milionáři, možná s tím rozdílem, že já po tom tolik netoužím, já si poslouchám Beatles a Čtu Hrabala, i za cenu toho že to bude ostatní iritovat. Radši budu nenáviděn za to co miluji, než milován za to co nenávidím. Parafrázuji Cobaina. A jsem zase u té hudby. Vidíte jak se to krásně prolíná...
Dítě nakonec uteče ze společnosti na vesnici, se svou kozou, koněm a kočkou a pár hospodskými lidmi. Já jako útěk ze společnosti které mám občas po krk beru buďto literaturu kde si formuji myšlenky. To hlavně u té vysoké, dřív jsem brakovou literaturu neuznával, a dnes to beru jako zdroj dopaminu, který je občas potřeba. Potom hudbu, nejlíp na gramofonových deskách, a nebo JAPONSKO. Japonsko je pro mě daleká zem, ale jen geograficky, duší k ní inklinuji víc než by se na milovníka české literatury mohlo zdát. To je zase jiná kapitola, kterou ovšem napíšu pod jinými dojmy chvil....
Zkrátka literaturo vítej zpět...

PŮVODNÍ KOMENTÁŘ 21.11.2024 : Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Dílo Bohumila Hrabala považuji, za nejlepší z Čech hned po Čapkovi, tak jsem si přečetl toto (a to jsem ani nečekal), dost geniální dílo. Abyste tomu rozuměli studuji cestovní ruch, je tam předmět hotelový provoz a celkem dost jsem se do děje vcítil, jelikož se odehrává na několika hotelech. Mě se nejvíce líbila kapitola která se odehrává v hotelu Paříž, která se jmenuje jako kniha samotná. Abyste tomu rozuměli, byl jsem před týdnem v Kersku v chatě Bohumila Hrabala s průvodcem. Tato kniha je v povinné četbě a průvodce řekl způsob jak poznat studenta který tuto knihu četl a který si to pouze vyhledal na internetu. Řekl že pouze čtenář pozná nadívaného velblouda. Toho jsem doposud také neznal, v době výletu jsem byl pouze v první kapitole, čehož jsem litoval. Lidé spekulují jestli je to román, povídky, novela atd. Je to dost těžké, ale já bych to řekl dost tvrdě a jasně, že je to román. Má to dost bohatou dějovou linii, a dá se zde najít vše, ale to je dost spekulativní...Poslední kapitola byla ovšem dost zdlouhavá. Ale jinak se jedná o excelentní dílo. To je důvod proč tuto knihu považuji za svou bibli. No jo ten Hrabal byl prostě génius.
Stačí vám to? Tím dneska končím.

Vývojový román s pikareskními prvky zachycující životní dráhu číšníka a hoteliéra v okolnostech politických zvratů 20. stol.
Tento titul je jeden z nejčistších příkladů hrabalovské poetiky: vyprávění, které je zároveň naivní i krutě přesné, komické i tragické. Příběh číšníka Dítěte, posedlého vidinou úspěchu, peněz a společenského uznání, se odvíjí jako sled groteskních epizod, v nichž se osobní ambice nenápadně prolínají s velkými dějinami. Hrabal dokáže s lehkostí a jazykovou hravostí zachytit absurditu meziválečné společnosti, protektorátu i poválečných proměn, aniž by kdy sklouzl k moralizování. Právě absence jednoznačného soudu je jednou z největších sil knihy: čtenář se směje, ale zároveň si uvědomuje hořkost malých lidských snů, které se v konfrontaci s realitou ukazují jako směšné i nebezpečné. Román je nejen satirou na touhu po velikosti, ale i melancholickou výpovědí o člověku, který celý život obsluhuje druhé – a teprve na konci zjišťuje, že sám sobě porozuměl nejméně.

Byla to jedna z prvních dříve "zakázaných" knížek, kterou jsem si ještě jako studentka v 90. letech oficiálně koupila. Měla zvláštní příchuť svobody. Četla jsem ji jedním dechem: kvůli humoru, nadsázce, groteskním situacím, ale i proto, že jsem se tehdy poprvé setkala s postavou, jejímiž hlavními charakterovými rysy jsou malost (v tomto případě charakterová i fyzická), ctižádost a velká dávka "morální tvárnosti". Zajímalo mě, jak to s tímhle malým človíčkem dopadne. Hrabal dokáže psát o velkých dějinách skrze malé lidi tak samozřejmě, že si ani nevšimnete, kdy se smějete a kdy vám trochu zatrnulo. Je to kniha okouzlující i varovná — a právě proto se k ní ráda vracím.

Začátek vypadal vcelku slibně. Od seznámení s Lízou už mě to příliš nebavilo. A soužití milionářů s milicionáři mi přišlo jako nepovedená utopie. Ani zbytek knihy se moc mi už nelíbil. Dlouhá souvětí také nebyla pro mě čtenářsky přívětivá.

Kniha mě zaujala dobře některé pasáže hodně dobře napsáno některé zase hodně nataženo. Jsem velmi překvapen že některé části mají i pornografii mě to nevadilo ale hodně odvážné na rok 1971 kdy to vyšlo.

Je to sverazne hrabalovské

Já prostě Hrabala miluju.

Kniha se mi četla těžko a do čtení jsem se musela nutit. Děj je zdlouhavý mnohokrát se opakuje nějaké slovní spojení. Jak film tak i kniha mě vůbec nebavila.

Psané o dost jednodušším, méně košatějším a nápaditějším jazykem než třeba Ostře sledované vlaky a spousta věcí zejména v první a poslední části působí dost přitažená za vlasy. Abych se vyjádřil básnicky, zatímco v Ostřácích se čtenář nechává na loďce unášet proudem a obdivuje bohatou a malebnou krajinu okolo, v Obsluze pluje pustou, dá se říct přímo nudnou krajinou a co chvíli loďka zadrhne dnem o kámen, takže z ní čtenář skoro vypadne. Ovšem ta prostřední část od chvíle, kdy se Dítě seznámí s tou Němkou, až po její smrt, je velmi kvalitní. Jinak pár poznámek: 1. nedivím se, že kniha za komunistů nemohla vyjít. Vždyť v ní Hrabal opěvuje kapitalisty, kteří nejsou sbírkou všech špatností, ale naopak díky svému bohatství veselí a hraví. A taky nemohlo projít to, že hlavní postavou udělal kolaboranta, vášnivě toužícího po sexu a po penězích. Dítě je zkrátka všechno, jen ne kladný hrdina, i přes své jisté prozření na konci. 2. V knize mnohokrát opakované slovo "mázdra" je takové zvláštně nechutné, a přesto (nebo právě proto) zvláštně fascinující. 3. V podstatě celá ústřední myšlenka, podle které je i kniha nazvána, mi nedává smysl. Nechápu, jak by obsluhování anglického či habešského krále mohlo dávat člověku nějaké extra poznání světa jako celku. 4. Hrabal opět projevuje na jedné straně svou empatii, porozumění pro zvířata, na druhou stranu je pro efekt klidně nechá trápit. Navíc v této knize to opět nedává smysl, dá se říct, že je to přímo blbost. Vesničané Dítěti zastřelí psa, aby ho dostali z jeho samoty do vesnice? A já v souladu s obrozenci volám hezky česky: WTF?

Opět jsem se přesvědčila, že Hrabaluv styl psaní mi nesedí a tak to vzdávám po 15 s.

Smutný děj napsaný komicky s velkou dávkou erotiky.

Od Hrabala mám raději ostře sledovanď vlaky, nicméně toto dílo má velmi zajímavý děj a napínavý příběh, ale pro mne bylo těžké orientovat se v nekonečných souvětích, ve kterých zvládl třikrát přeskočit na jiný děj. Chápu, bylo psáno volnou asociativní metodu, ale aspoň trochu úpravy by si tento příběh zasloužil...

Četl jsem první vydání tohoto titulu v Jazzové sekci. Ještě před tím jsem měl přes noc půjčenou na stroji přepsanou přes kopírák asi pátou kopii SAMIZDATU. Vedle členů Jazzové sekce o knížku projevilo okamžitý zájem ministerstvo kultury a státní policie, došlo na výslechy. V knížce je Hrabalův portrét od fotografa Tarase Kuščynského. V dubnu 1982 vytištěno a ukrýváno před policií do distribuce členům. Člen jsem furt. Před pár lety jsem knihu pomocí nádherného přednesu pana Mrkvičky přečetl ušima potřetí. Pokaždý velká krása. Film byl slabej odvárek dáného příběhu.

Něžné. Poetické. Smutné. Hrabalovské a místy nečekaně pornografické.

Tuhle knihu jsem celou přečetl v podstatě najednou bez přerušení a moc se mi líbila. Viděl jsem sice film, ale kniha je kniha a tak jsem rád, že se mi jí povedlo sehnat u kamaráda, který mi jí nakonec daroval. Film je také dobrý, ale jsem rád, že knihu mám. Jednoznačně plný počet bodů.