Postřižiny

Jednohubka od Hrabala. Užívala jsem si líčení provozu v pivovaru nebo zabijačky, obé dnes již většině lidí naprosto nic neříká, protože něco takového nikdy neviděli, třeba popisy masa a prasečích vnitřností byly svým způsobem strhující. Pozor na to, až budete příště jíst třešně nebo vyloupávat kukuřici, aby to nepůsobilo nepatřičně svádivně.

Hrabal zkrátka ve svých textech uměl navodit atmosféru, například při líčení toho, jak Maryška leze na pivovarský komín, obklopena svými živoucími vlasy a cítí se přitom jako bohyně Diana. Mnohé ze silných momentů se však (z celkem pochopitelných důvodů) objevují pouze v knize, nikoli ve filmovém zpracování, například Maryščiny vzpomínky na dětství včetně několikerého tonutí či zmínka o oběšení kocourka prchlivým tatínkem, jehož svačinka se stala obětí mlsného kocourka. Jakýmsi zrcadlovým obrazem této zmínky je pak exekuce Muckova ocásku, které si žádá tehdejší móda zkracování. Není trestán za nepřístojné chování, ale naopak je odměňován kremrolí, přesto skončí stejně špatně, jako mlsný kocourek.

Moje první kniha od autora a hned velké zklamání. Nadmíra popisných částí a občas zdánlivě nesouvislý tok myšlenek zachycený v textu. Jinak příliš povrchní a nezáživné. Kdysi bylo běžné, že knihy byly popisné, ale dnes už je to něco, co min. některé čtenáře spíš obtěžuje. Nuda na 120 stranách. Tudíž uděluji obligatorní dvě hvězdičky za snahu a tím to bohužel končí.

Po knize jsem sáhla díky ČV2025, znala jsem film, knižní předlohu od PANA SPISOVATELE jsem nikdy v ruce neměla...děkuji a nelituji

Budu se opakovat, ale je to další Hrabalova kniha potvrzující jeho mistrovství v neobvyklých a přitom přirozených metaforách a ve vyprávění vůbec. Zároveň bych si ale tipl, že v Hrabalovi dřímaly poněkud sadistické tendence. Poetizování, a tedy relativizace mučení a utrpení se mi obecně nelíbí a v tomto příběhu navíc ani nedává smysl, je samoúčelné. Silně pochybuji, že by paní správcová byla takovou epikurejskou bytostí, když by jí otec doopravdy v dětství oběsil kocoura a jí vodil na vodítku. To by v jejím prožívání nutně muselo zanechat silně negativní následky. A pokud bych měl porovnávat film a knihu, film mi přijde lepší. Jednak vynechal některé drastické scény z knihy, jednak přidal dějové linky, které příběh značně obohatily (Hanzlíkem stíhaný Hrušínský, více nepřátelská správní rada a s tím spojená hrozba vyhazovu ze zaměstnání, úplný závěr s odhalením přírůstku do rodiny). Na druhou stranu škoda, že ve filmu nezazněla celá skvostná historka se znečištěnou uniformou.

Kniha ovlivněná filmem, respektive čtenáři jsou ovlivněni, neboť film zná téměř každý. Mám nutkání napsat, že film je lepší jak kniha.....ale není to jednoznačné :-) Tak třeba Maryša v knize je větší požitkářka, větší čertík a to se mi líbí. Každopádně při čtení vidíte filmové postavy a to je fajn. Oddechovka, která díky filmu nepřekvapí, ale určitě stojí za přečtení a porovnání.

Postřižiny jsem si přečetla v rámci výzvy na DK - téma - kniha, u níž jste nejdříve viděli filmové zpracování. A stejně jsem si po přečtení ještě znovu pustila film, přece jen je to už dávno.

Do filmu se krásně přenesla Hrabalova poetika. Pepin mě rozhodně víc bavil filmový (protože číst ty jeho řeči zase taková sranda není ). V knize je navíc i část vzpomínání hlavní hrdinky na dětství. Zatímco kniha končí poměrně neurčitě, filmový konec je tam dodaný.

Rozhodně bych z knížky vyškrtla stříhání ocasu pejskovi, to mi přišlo brutální a zbytečné (ve filmu je to jen v jedné větě zmíněné).

Ale vlasy hlavní hrdinky - ty byly prostě boží - jak v textu, tak ve filmu.

A spořádaný Francin s divokou Maryškou, ti byli ve filmu přesně takoví, jako je v knize vymyslel Hrabal. Skvělé obsazení. I když v knize se o Maryšce a jejím nespoutaném vnitřním světě dozvíme více.

Nové vydání z letošního roku jsem objevila v podstatě náhodou.

"Dívala jsem se na Francina, jako bych to byla já, která jsem se proměnila v pár belgických koňů, to byla ta moje vzpurná povaha, jednou za měsíc si zabláznit, já jsem taky trpěla kvartální touhou po svobodě..."

"A já jsem jela a vlasy za mnou vlály, slyšela jsem jejich praskot, jako když se mne sůl nebo hedvábí, jako se vzdaluje déšť po plechové střeše, jako se smaží vídeňské řízky, tak za mnou vlála ta pochodeň vlasů..."

Nadherna kniha (nejen medvidek myval je nezapomenutelny) a vynikajici film. Precteno i videno nekolikrat. Moc se mi libila i inscenace v Divadle ABC.

Postřižiny jsou jedno velké carpe diem, hlavní postava je v nejlepším slova smyslu požitkářka, která hltá všechny přístupné smyslové vjemy bez ohledu na to, jak moc je to nevhodné pro dámu.
Jsme tak uchváceni pomalým zhasínáním světel po vypnutí dynama v pivovaře, hrou barev vepřového pajšlu, závratí při pohledu z 60 metrového komína, dokonce naběhlými žílami rozzuřeného manžela nebo haptickým požitkem, kdy hrdinka usíná s prsty na svíčkové.
Okolí (stejně jako čtenář) je buď úzkoprse pohoršlivé, nebo naopak okouzlené a fascinované.
Oproti filmu zde chybí prvky grotesky (člověk, který se při setkání s Pepinem vždy zraní) a naopak se objevují prvky disharmonie (utracení psa, výprask šlauškem jakožto závěrečná a tudíž znepokojivá scéna). Vyznění text je tedy silnější, nejednoznačnější, idyla je narušena.
Nadto se celou dobu rochníme v jazyce, který je stejně divukrásný jako svět viděný očima hlavní postavy.

Filmovou podobu Hrabalovy novely zná asi každý, ale četl ji málokdo. Je to chyba? Svým způsobem ano, protože ačkoli v tomto případě dokázal Menzel zachytit poetickou atmosféru, jeho adaptace je přece jen po srsti a možná o trochu romantičtější. Jazyk Bohumila Hrabal je vskutku specifický a celá kniha působí jako lyrická báseň, kterou někdo zapomněl rozdělit do slok. Popis tak špinavé a povětšinou nehezké věci, jakou je zabíjačka, je tady tak nádherný a poetický, že by se jeden až rozplynul a dal si nějaké to jelítko. A tak je to v podstatě se vším, protože třeba i pouhá cesta na kole skrz celé město se mění v jednu velkou přehlídku různých metafor, archaismů a zjemnělých názvů, které všemu dodávají zvláštní kouzlo. A vůbec nevadí, že celistvý příběh tu neexistuje, ale jde spíš o jednotlivé epizody ze života ženy správce pivovaru, který je nádherný ve své obyčejnosti. Kniha je asi přece jen o něco pochopitelnější než filmová podoba, která je o chloupek naivnější a úplně ignoruje některé drsnější výjevy (což je ale obecně problém Menzelových adaptací Hrabala) a má větší kouzlo. Samotná Maryša pak je svérázná a poměrně průbojná žena, která si je vědoma svých půvabů, zároveň ale miluje svého manžela, který je víceméně suchar a až moc formální. Postřižiny se velmi těžko popisují a hodnotí, protože u jejich čtení záleží na momentálním rozpoložení a schopnosti vnímat speciální atmosféru a poetický jazyk, jímž jsou psány. Vzhledem k minimalistickému rozsahu se ale dají jedině doporučit, navíc v nich je krásně vidět rozdíl mezi literární a filmovou podobou. 80 %

Film naprosto miluju, ale knihu jsem nikdy nečetla a tak byl čas konečně to napravit.

Postřižiny jsou pro mě jedno z nejlepších děl české literatury. Hrabal dokáže s nezaměnitelným humorem a nostalgií zachytit detaily každodenního života, a to nejen v Nymburce, ale i v lidských vztazích, které jsou plné kontrastů. Maryša je fascinující postava, plná života a vášně, která vyčnívá v poklidném světě maloměsta. Kniha mi nabídla nejen krásný pohled do minulosti, ale také hluboký vhled do lidských osudů. Pokud máte rádi knihy, které mají nejen příběh, ale i duši, Postřižiny jsou jasnou volbou. 5 hvězd!

Hrabalův styl je někdy takový zvláštní. Především v těch různých povídkách ze života. Byl jistě skvělým pozorovatelem života, uměl dát půvabný a velmi lidský rozměr celé řadě postav a postaviček.
Ovšem, podle mě, nebýt Menzelova filmu, zdaleka takové popularity by si ty Postřižiny, nevysloužily.
Menzelovy Postřižiny jsou dílem, které podle mě kvalitní předlohu přivedly k naprosté dokonalosti. I díky Menzelovu zpracování se ta kniha lépe čte. Každý ví, jak si má Pepina, nebo Francina představit. A musí se při tom usmívat.

Myslím si, že já a pan Hrabal nebudeme kamarádi. Moje první knižní setkání s autorem a asi to nebyla zas tak dobrá volba. Mně prostě v té knize chybí taková ta humorná jiskra, kterou bez debat skvěle ve filmu obstarává pan Hanzlík. Možná je to u mě dáno právě tím, že se nedokážu oprostit od filmového zpracování a kniha mi pak připadá taková neúplná .

Proboha Tě prosim Jožko, nech toho! Hodne popisne detailne z pohledu Maryšky. Jak vnima svet jidlo a zivot s Francinem v pivovaru. Hodne detailu poeticky popisovame situace. Libi se mi hned ty lampy…Je to krasny a poeticky pribeh plny krasnych momentu. Stryc pepin zde zase krasne a velmi kouzelne zastupuje tu "vtipnou" stranku pribehu. Nutno rici po precteni, zda nevim jestli se mi vice libil film a nebo knizka? Kazdopadne cist knizku a promitat si zde pasaze z filmu je asi nejhezci kombinace. Je to takova jednohubka, takze doporucuju na cestu, nebo jedno - dve odpoledne. Knizka je ctiva a krasne se cte.

Bylo to krásně poetické. Četla jsem to do Čtenářské výzvy a nelituji. Líbilo se mi to úplně stejně jako film. Při čtení jsem žasla, jak se tvůrcům filmu podařilo zachytit atmosféru knihy. Je to jeden z klenotů české literatury. Vřele doporučuji přečíst.
P.S. Miluji strýce Pepina :-)

Četla jsem do ČV. Jsem překvapená, podle čeho se dá natočit film.

Knihu jsem přečetla kvůli výzvě, jinak bych ji po pár stranách odložila. Nemám Hrabala ráda, tato kniha to nezměnila, i když zfilmovaná se mi líbila.

Tak to byla přímo báseň v próze, nádherná práce s jazykem, bylo to košaté a poetické a zároveň divoké a nespoutané jako hlavní hrdinka. Opravdu klasika.

Četla jsem kvůli výzvě. A i když jsem film předtím viděla a věděla jsem, o čem kniha bude tak mě nebavila. Musela jsem se nutit do čtení. Hlavní postava mě strašně štvala svým chováním. Nemůžu si pomoct.