Postřižiny
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/5536/bmid_postriziny-ww5-5536.jpg
4
1175
170
Celý příběh se točí okolo Maryši, manželky Francina, který je správcem pivovaru. Maryša je velmi krásná mladá energická žena, která když si něco usmyslí, tak to prostě udělá. Obvykle vezme své kolo a projíždí se po městě a její dlouhé vlasy za ní vždy krásně vlají. Nejen muži, ale dokonce i ženy se za ní otáčí a můžou na ní oči nechat. Maryša vlastní čtyři prasata. Zabíjačku má opravdu ráda a nenechá si ji nikým zkazit, proto nedá dopustit na řezníka pana Myclíka. Nakonec pozve na zabíjačku celou správní radu (doktor Gruntorád a kominický mistr pan de Giorgi); všichni členové odcházejí domů až pozdě večer a libují si – až na Francina, který zabíjačku nesnáší a raději pije bílou kávu a přikusuje suchý chleba. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je roztržitý, co si myslí, řekne na rovinu, nemluví, ale křičí a je trochu blázen, povoláním švec...... celý text
Přidat komentář
Nechci myslet na to, jak moc je román autobiografický, protože za tohoto předpokladu by byla paní Kilianová, vlastně Hrabalová, blázen, který řeže psům ocasy a pouští do doktorů elektrody. Přes moji antipatii k Hrabalovi rád uznám, že se knížka příjemně čte, že prostředí prvorepublikového pivovarského města čiší romantikou a že mnohé scény jsou příjemnou kombinací dojemnosti a komičnosti, v čemž hádám vrcholí scéna na komíně a vlastně snad i každé Pepinovo slovo.
Tenhle skvělý Hrabal mi dlouho chyběl. Samozřejmě jsem znal film a musím říci, že jakkoli je to skutečně jedna z nejlepší adaptací Hrabalovy předlohy, její kvality samozřejmě nedosahuje. Kniha je citelně zemitější a méně komická, jakkoli jsou zde i téměř všechny ty z filmu známé humorné situace. Jistě, je zde i spousta nostalgie po uplynulém dětství. Postřeh George Gibiana, podle něhož je novela tak trochu "Babičkou sedmdesátých let [20. století]", je skutečně přesný. Zajímavým detailem je to, že v ději zcela chybí děti. Přitom když se manželé Hrabalovi stěhovali do Nymburka, bylo Bohumilovi pět let. To samozřejmě není výtka, spisovatel má na fabulaci plné právo, jen upozornění na to že ta kniha zase není tak autobiografická jak by se na první pohled mohlo zdát... Celkový dojem: 95%
Tohle je nepřekonatelná klasika, ke které rád vracím a nikdy mě nepřestane bavit.
Film Postřižiny mám moc ráda, ale knížka mě, ani nevím jistě proč, zklamala. Ten film je vlastně hodně podobný, věrný té knize, ale celkové vyznění, pocit ze čtení, byl úplně jiný. Například Francinova žena mi ve filmu připadá úžasně vtipná a plná života, v knize na mě působí trošku psychopaticky. A stejně tak strýc Pepin. Prostě toto je jeden z mála případů, kdy film přesahuje svoji předlohu.
Milý příběh točící se kolem malého pivovaru vyprávěný mladou pokrokovou zlobivou bláznivou dámou.
Na první pohled zdánlivě laskavý příběh, který však obsahuje scény obludné bezcitnosti a surovosti. Film tyto scény naštěstí odfiltroval. Jinak by dost možná tak oblíbený zdaleka nebyl.
Bohumil Hrabal vypráví čtenářům příběh trochu upjatého správce pivovaru Francina, jeho krásné a velmi nekonvenční manželky Maryši a poněkud bláznivého a hlučného bratra Pepina, který nečekaně vpadne do jejich zaběhlého stylu života a převrátí jej úplně naruby. To všechno napsáno vskutku mistrovsky a čtivě, krásnou místy až poetickou češtinou a s velkým citem pro jazyk. Na motivy této knížky pak natočil režisér Jiří Menzel výborný a všeobecně známý film.
Příběh jako takový se mi vcelku líbil. Jediné, co mi vadilo byla dlouhá souvětí, ve kterých jsem se občas trošku ztratila.
Někteří čtenáři tvrdí, že Na Větrné hůrce se shromáždilo nejvíce psychotických postav. Tito čtenáři asi ještě nečetli Postřižiny – role imbecilů jsou zde svěřeny sice jenom dvěma exotům, ale tihle zato mají olympijské proporce.
Francinově suchému přístupu ke všemu se vůbec nedivím – mít bratra s náběhem na Tourettův syndrom, v trojkombinaci s retardací a vžitým sebeklamem o vlastní vtipnosti, není lehké. (Zaplaťpánbů za profesory University sv. Montyho Pythona, kteří dokázali vyvrátit Pepinovu teorii, že vtipnost je přímo závislá na hlasitosti přednesu).
A mít za manželku p.zdu (dámy prominou, ale tohle stvoření odmítám zváti ženou), která považuje za dobrý nápad nalákat důvěřivého psa na kremrole a v rámci jakési vlastní mánie mu fiknout ocas, aby se daný pes mohl bolestí zbláznit a být zastřelen... která se nepřirozeně ráda ráchá ve krvi prasete, fascinovaně popisuje zbičování koní, a která za vrchol žití považuje matlání prasečí krví po tvářích jiných... to taky není lehké. Vlastně Francina obdivuju, žít se dvěma mamlasy, zralými pro kazajku a nezbláznit se...
Jediné, co se mi na knize líbilo byl jazyk a maratónský běh doktora Gruntoráda.
Kniha oslavující konzum, pojmenovávající sobeckost chutí k životu, s menší příměsí emancipace, a to zabaleno v staromilských kulisách (se kterými dle mého soudu pracoval třeba takový Poláček lépe), kdy všechno bylo lepší, lidé si měli blíže, tráva byla zelenější a žvýkačky dělaly lepší bubliny... Tohle není Jméno růže, uživatelko palko452.
1* za jazyk a doufám, že Menzelův film je lepší.
Musím říct, že tuhle knihu Hrabal opravdu nahrabal. Říká se, že tento autor není pro každého, ale když k tomu vezmeme v potaz, že jsem nikdy neviděla film Postřižiny, nepiju pivo a už vůbec si nechci představovat krvavou zabijačku, tak toto dílo bylo pro mne opravdu šlápnutí vedle.
Kniha mě nebavila číst, dělalo mi problém udržet pozornost a Hrabalův styl asi opravdu nebude mým šálkem kávy. Hlavní postava neboli ztřeštěná žena napsaná mužem mi taky sympatická nebyla, k tomu všemu svou debilitou zabila psa. Aspoň pasáže se strýcem Pepinem byly občas vtipné, ale jak říkám, tak jsem film neviděla a často se ztrácela, takže jsem se do této knihy nevžila jako ostatní. Měla jsem možnost si přečíst i další autorova díla, ale po tomto zážitku jsem se rozhodla, že ji nevyužiji, i když Ostře sledovaným vlakům dám pravděpodobně ještě šanci.
Další z knihy, kde je film bohužel lepší než kniha.
Kniha mě bohužel neoslovila.
Film se mi líbil mnohem víc. Z knihy mám dojem, že je Maryška celkem psychopat.
Upřímně mě kniha nevtáhla jako film,řekl bych že je to dost preceňované dílo a nebýt filmové adaptace, tak by... Doplňte si každý sám
Příběh správce nymburského pivovaru Franzina a jeho krásné ženy Maryšy, kdy do jejich poklidného života vpadne strýc Pepin a hlavně nové změny v životě. Nádherný román Bohumila Hrabala, který je napsán tak úžasně poetickým a krásným jazykem. Z celého příběhu přímo cítíte krásné léto, teplo na dvoře pivovaru, úžasně studené pivo a slyšíte řev strýce Pepina. I zabíjačka prasete je zde popsána jako umělecké dílo. Naprosto fantasticky napsaná kniha, Hrabal měl velký cit v popsání obyčejných věcí, které povznesl na neobyčejné.
Nádherně poetické, jazykově zvukomalebné, příjemně čtivé, provokativně-revolučně-žensky-zlobivé, Pepinovsky hlasité a přímočaré. A na druhou stranu někdy dosti drsné, neucelené a skákající, nadsazené i tísnivé. Celkově ale velmi pitelné, taková knižní jednohubka, tedy v tomto případě pivní šnyt.
Posloucháno zároveň jako audiokniha, kde se hudební doprovod někdy dobře trefoval do nálady, někdy až moc tlačil na pilu a radši jsem písničku přeskočil. Pozitivní naladění ale naštěstí převažuje :)
Štítky knihy
zfilmováno česká literatura pivo
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 |  Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Kniha se mi na rozdíl od jiných Hrabalových děl četla dobře a dočetla jsem ji tak až do konce. Ale také musím říct, že film se mi líbíl více, samotná kniha tolik vtipných momentů jako film nemá. Natočit Menzel film jen podle knihy, asi by to byla trochu nuda.