Bohumil Hrabal

Dobrý deň!

Viete mi poradiť, v ktorej Hrabalovej knihe boli zozbierané nápisy z WC?

Tomáš V.Odaha napsal na svém webu www.odaha.com/bohumil-hrabal krásné vyznání, jehož část, jako ochutnávku si dovolím citovat:
Ne nejsem vášnivej čtenář a znalec Hrabalovejch osudů, ale přesto v něm pokaždý cítím něco, co mi říká, že v tom všem nelítám sám. Hrabal nebyl krásnej ani proutník, byl zbabělec, bál se lidí i sám sebe, koketoval od mládí se sebevraždou, první knihu mu vydali v padesáti letech a vzápětí jej zase zakázali, smáli se jeho „prasárnám“ v próze, ale nikdy, až do osudného 3. února 1997, to nevzdal. Dál si psal svý básničky na psacím stroji bez čárek a háčků, do šuplíku si schovával to nejlepší, co kdy v českých luzích a hájích bylo sepsáno, celej život bojoval se svým outsajdrovstvím, kdy ve škole propadal ze šesti předmětů, vystudoval právnickou fakultu, propadl ve všech testech v kurzu výpravčího, zkazil všechny úřední listiny, protože tyhle věci přece nejsou důležitý…! A čím víc se lidí bál, tím víc se mezi lidi dostával, nechal se ostříhat do hola, aby si je vzápětí nabarvil na zeleno, protože ten jeho životní strach jej nutil dělat věci, který bouřily tak, že kritici nezmohli na víc než říct, kurva, to je tak krásný, že toho Hrabala asi zabiju....
Myslím, že lépe to ani nejde napsat.

Poetika Bohumila Hrabala v jeho dílech je nedocenitelná. Překládá nám vážný příběh, a přesto dokáže používat porce naprostého humoru.

Myslím, že k porozumění děl pana Hrabala je třeba dospět. A k ocenění jeho stylu je třeba v životě něco zažít. Napsal toho hodně, a tak samozřejmě ne vše se stejně povedlo. Ale knihy jako Příliš hlučná samota, Obsluhoval jsem anglického krále nebo Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet patří podlé mého názoru k tomu nejlepšímu, co bylo kdy v češtině napsáno.

Pokud má on být výrazem češství a národ ho za to zbožňuje, tak jsme skuteční burani.

To tvoje pomalinký mluvení v knížkách, Bohumile, bylo tím chybějícím kusem v národní hymně, kde voda hučí po skalinách, proti tomu žádná, ale hučela jak kdyby ji prohnali čističkou, tys k ní přindal šutry a shnilý klády a bahýnko a vůbec takovej ten obvyklej vodní čurbes, aby to pěkně klokotalo, aby to mělo ten správnej zvuk, takovej ten, z kterýho cejtíš rybí čůrání a odtok s močůvkou z chalupy o kousek vejš. Což je služba vlasti, milej Bohoušku, nad kterou není.

Kdo nutí číst Hrabala "k maturitě" by zasloužil šlaufkem od pumpičky na holou. Komentáře maturantů u jednotlivých knih to jasně dosvědčují.