Bohumil Hrabal

V Galerii u Dvou Polívků, což je foyer někdejšího Divadla Bolka Polívky v domě na Jakubském náměstí v Brně, je k vidění originální výstava fotografií legendárního představení Divadla Husa na provázku Rozvzpomínání. V době premiéry - 30. dubna 1985 - je pořídil fotograf Jef Kratochvíl (+2018). Zachycuje kousek života spisovatele Bohumila Hrabala, který se narodil právě 28. března, před 110 lety.

24.3. 2024

K 110. výročí narození Bohumila Hrabala bude 25. - 27. 4. 2024 mezinárodní konference v Nymburce

Hrabal - 110iletý v kaleidoskopu tvorby, Velký mlýn, 07.03.2024, 17:30
Přednáší doc. Mgr. Jakub Češka, Ph.D. z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

B. Hrabal patří mezi nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny dvacátého století. Jeho cesta na literární výsluní byla přitom brzděna rozličnými dobovými okolnostmi. Z vydání básnické prvotiny s názvem Ztracená ulička po únoru 1948 sešlo. Již schválená a vysázená sbírka povídek Skřivánek na niti také nebyla roku 1959 nakonec vydána. Prvního oficiálně publikovaného literárního počinu se Hrabal dočká až v lednu 1963, kdy vychází v nakladatelství Československý spisovatel Perlička na dně. Hrabal poté zažije strmý nárůst popularity. Ostře sledované vlaky lektoři už bez ostychu charakterizují jako typicky hrabalovskou novelu.
Oficiální život spisovatele nemá dlouhého trvání. Po srpnové invazi roku 1968 a po nástupu normalizace sice ještě roku 1970 vyjdou Ostře sledované vlaky, ovšem výbor z Hrabalovy rané tvorby Poupata (Mladá fronta, 1970) zamíří namísto do knihkupectví do sběren starého papíru. Stejný osud téhož roku potká také výbor z Hrabalových rozhovorů a esejů Domácí úkoly. Idylická novela Postřižiny byla připravována k vydání roku 1971. Vyšla až po autorově nucené odmlce roku 1976. Bohumil Hrabal se totiž na dobu pěti let (1970–1975) stává „spisovatelem v likvidaci“. V sedmdesátých letech přitom napíše svá nejvýznamnější díla, jmenujme alespoň novelu Obsluhoval jsem anglického krále a Hlučnou samotu.
První polovina sedmdesátých let představuje též kvalitativní předěl v Hrabalově tvorbě: důrazem na její filozofické zakotvení, ale také v inklinaci k metafyzice, k níž se přiznává v jednom z dopisů svému příteli Maryskovi.

V loňském roce (2023) objevil profesor teologie a religionistiky Pavel Hošek autentické nahrávky Bohumila Hrabala z adventních setkání na evangelické faře v Libici nad Cidlinou z let 1981–1985 (přednášky tehdy nahrával a pro budoucnost zachoval dr. ing. Jiří Hofman). Také tyto nově objevené nahrávky posilují potřebu změny pohledu na Hrabalovo dílo (například o svých prvně vydaných povídkách mluví Hrabal jako o nevážných a spíše legračních atp.).
Z první poloviny osmdesátých let za pozornost stojí Hrabalova dosud spíše přehlížená novela z roku 1983 s matoucím názvem Autíčko. Tu jako by Hrabal vepsal na rub svého falešně idylického soužití s kočkami, zároveň ji cíleně namířil proti obrazu svého spisovatelství jako svého druhu „krále českých komiků“. Přednáška bude věnována těmto i dalším aspektům Hrabalovy tvorby a života.

16. srpna t.r. byl hostem Lucie Výborné ředitel Polabského muzea Jan Vinduška. Provedl nás chatou v Kersku, kde Bohumil Hrabal tvořil. A dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí ze života spisovatele.
Pokud chcete, poslechněte si to. Je to moc hezké.

https://radiozurnal.rozhlas.cz/neni-jen-misto-kam-jezdil-tady-tvoril-chata-bohumila-hrabala-v-kersku-bude-8807833

25 let od smrti BH:

https://blog.aktualne.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=41916

a vycházka Hrabalovou Libní s Hrází věčnosti:

http://usedlosti.ctrnactka.net/us10.htm

Aktualne.cz, 3.2.2022
Hrabal byl citlivý i rabiátský. 25 let po jeho smrti neexistuje jeden správný výklad
https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/bohumil-hrabal-byl-citlivy-i-rabiatsky-25-let-po-smrti/r~9c6d6b2a84cf11ec94760cc47ab5f122/

Já jsem si přečetla první knihu Bohumila Hrabala a v tu chvíli jsem věděla, že já a pan Hrabal jedno jsme.
Tak moc jsem všemu, co pan Hrabal napsal rozuměla. Vnímala jsem to. Cítila.
Tak strašně jsem se s ním chtěla setkat.
Přijít do hospůdky "U Zlatého tygra," sednout si k tomu protějšímu stolu a dívat se na něj. A dodat si odvahy, přijít k němu a poprosit ho o podpis a podat si s ním ruku.

Ale já jsem to nedokázala. Nedokázala jsem odejít od rodiny a udělat si den jen pro sebe.
Dodnes toho lituji, že jsem to neudělala..

Maximálně souhlasím s názorem uživatele jprst, že ke knihám Bohumila Hrabala musí člověk dospět, a pak si je teprve užije. V brzkém mládí člověk nevychutná tu jemnou poetiku a milý humor, až ironii či sarkasmus. Někomu to dospění trvá déle, někdo se k Hrabalovi dostane dříve. Já jsem ve středním věku... a jeho knihy nyní doslova hltám :-)

Ke knihám pana Hrabala musí člověk prostě dospět, pak si je teprve patřičně užije a vychutná.

Dobrý deň!

Viete mi poradiť, v ktorej Hrabalovej knihe boli zozbierané nápisy z WC?

Tomáš V.Odaha napsal na svém webu www.odaha.com/bohumil-hrabal krásné vyznání, jehož část, jako ochutnávku si dovolím citovat:
Ne nejsem vášnivej čtenář a znalec Hrabalovejch osudů, ale přesto v něm pokaždý cítím něco, co mi říká, že v tom všem nelítám sám. Hrabal nebyl krásnej ani proutník, byl zbabělec, bál se lidí i sám sebe, koketoval od mládí se sebevraždou, první knihu mu vydali v padesáti letech a vzápětí jej zase zakázali, smáli se jeho „prasárnám“ v próze, ale nikdy, až do osudného 3. února 1997, to nevzdal. Dál si psal svý básničky na psacím stroji bez čárek a háčků, do šuplíku si schovával to nejlepší, co kdy v českých luzích a hájích bylo sepsáno, celej život bojoval se svým outsajdrovstvím, kdy ve škole propadal ze šesti předmětů, vystudoval právnickou fakultu, propadl ve všech testech v kurzu výpravčího, zkazil všechny úřední listiny, protože tyhle věci přece nejsou důležitý…! A čím víc se lidí bál, tím víc se mezi lidi dostával, nechal se ostříhat do hola, aby si je vzápětí nabarvil na zeleno, protože ten jeho životní strach jej nutil dělat věci, který bouřily tak, že kritici nezmohli na víc než říct, kurva, to je tak krásný, že toho Hrabala asi zabiju....
Myslím, že lépe to ani nejde napsat.

Poetika Bohumila Hrabala v jeho dílech je nedocenitelná. Překládá nám vážný příběh, a přesto dokáže používat porce naprostého humoru.

Myslím, že k porozumění děl pana Hrabala je třeba dospět. A k ocenění jeho stylu je třeba v životě něco zažít. Napsal toho hodně, a tak samozřejmě ne vše se stejně povedlo. Ale knihy jako Příliš hlučná samota, Obsluhoval jsem anglického krále nebo Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet patří podlé mého názoru k tomu nejlepšímu, co bylo kdy v češtině napsáno.

To tvoje pomalinký mluvení v knížkách, Bohumile, bylo tím chybějícím kusem v národní hymně, kde voda hučí po skalinách, proti tomu žádná, ale hučela jak kdyby ji prohnali čističkou, tys k ní přindal šutry a shnilý klády a bahýnko a vůbec takovej ten obvyklej vodní čurbes, aby to pěkně klokotalo, aby to mělo ten správnej zvuk, takovej ten, z kterýho cejtíš rybí čůrání a odtok s močůvkou z chalupy o kousek vejš. Což je služba vlasti, milej Bohoušku, nad kterou není.

Kdo nutí číst Hrabala "k maturitě" by zasloužil šlaufkem od pumpičky na holou. Komentáře maturantů u jednotlivých knih to jasně dosvědčují.

můj nejmilejší český ale i světový spisovatel.. mám rád jeho poetiku a jeho styl psaní.. mám od pana Hrabala všechny jeho knihy i sebrané spisy a považuji to za to nejcennější ve své knihovně. Z jeho tvorby bych vyzdvihl zejména Anglického krále a Hlučnou samotu, ale i Ostře sledované vlaky, Perličku na dně i Pábitelé a v neposlední řadě i jeho poslední literární zápisky z let 1989-1994.

Hrabalův specifický styl psaní jsem si velmi oblíbila. Je to jako kdyby vyprávěl pohádku.

Já jsem pana Hrabala objevila v pubertě, což mnoho lidí čte trošku jiný druh literatury a velice jsem si ho oblíbila. První knihou byly Ostře sledované vlaky a ať si říká kdo chce, co chce, já mám konkrétně k téhle knize velký citový vztah a ráda se k ní vracím. Následovaly knihy Obsluhoval jsem anglického krále, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Postřižiny. Hrozně oceňuji, že psal lidsky, protože lidi miloval.

má zvláštní způsob humoru, ale vlastně to nebyl moc šťastný člověk, v Postřižinách je jeho maminka zbožňování hodná, ale on se za ni vlastně dost styděl.
První, jako teenager, jsem přečetla Ostře sledované vlaky a zas tolik jsem jim tenkrát nerozuměla. Dnes je to stálice mého srdce. Na Obsluhoval jsem anglického krále nedám dopustit. Na knihu, film jsem programově odmítla zhlédnout, ale naopak divadelní adaptace v ND mě kdysi dost okouzlila (s Josefem Somrem).