Perlička na dně

18.12.2022

Běžný život a běžné radosti obyčejných lidí ve vykloubeném světě 60.let, kde každý mohl dělat jen to, co mu bylo povoleno. A aby nebyly povídky nezáživné, umístil do nich BH vždy nějakou perličku, často dost nechutnou. Přejetou srnu, doručování lidského srdce, běh krys přes roztavené železo nebo řezání andělů z kostela na palivo. Spíš takové zájmové čtení, než strhující.

5 13.11.2021

Poetika všednosti, poetika duše. Úvod pro badatele všednodennosti v celé své barvitosti. Pozorný čtenář má konečně možnost zjistit, že i vaši sousedé jsou lidé.

42 27.03.2020

I po druhém přečtení svých předchozích zářivých pět hvězd s radostí potvrzuji. Tohle Hrabalovo pábení jsem si s nadšením s kamarády užíval už na střední škole a nic se na tom naštěstí nezměnilo ani po letech. Hrabal byl bystrý pozorovatel a posluchač a jeho převyprávěné hospodské historky jsou svěží, vtipné, smutné a hlavně lidské. Navíc nám dokonale přibližují realitu poválečné doby, aniž by prvoplánově tepal režim. Jeho názory se dají mezi řádky vyčíst i bez toho. Občas jedu na kole kolem jeho chaty a zavzpomínám, jak jsme se jednou někdy v době revoluce v Kersku v Hájence potkali a prodiskutovali noc.
100 % (aktuálně 217 hodnotících s průměrem 80 %).
…
„Takový lidi, to je ta pravá ozdoba a paráda světa! Jako můj kamarád Římskej!“ jásal strýc Pepin. „Hanák od čtyřiapadesátejch, zelený vyložení, tomu se nevopovážil nikdo ani co říct, ani pohledět! Padesát lidí v hospodě a někdo si proti mně něco začal a můj kamarád, ten slavnej Římskej, roztrhl stůl, srazil lustr a za chvíli bylo všecko kolem ouhrabky. Čtyři četníci z toho umřeli ve špitále, ostatní vyskákali oknem a Římskej, jak šlapal a kopal v těch piklhaubnách, tak jedný kelnerce, co se tam připletla, překopl protézu. Až když policajti přivedli hasiče a ti mu stříkali do očí, tak teprve Římskej, ten slavnej Hanák, umdlel. Ale v kriminále jeho duše zase rozkvetla, přepiloval řetězy, ty řetězy jako na bejka, vyrazil futra a těma trámama pomlátil profousy!“
…
Zato pan arcibiskup Bauer, ten byl vošklivej v ksichtě, samej břed a modrá krev. To bylo nepříjemný při biřmování. Ale při posledním pomazání se z toho jeho obličeje několik umírajících tak dolekalo, že jim bylo zase dobře. Arcibiskup Prečan, to byl zase hroznej lidumil. Bral moji maminku za ruce a povídal jí: „Pozdrav vás Pán Bůh, matko, ať vás tady neušlapou.“ A dal jí požehnání a zlatku, protože měl rád báby, tu hlavní oporu církve. Taky míval rád kázání na téma, aby křesťan, když jde do kostela, nebyl cejtit kořalkou. Ovšem skoro všichni arcibiskupi bejvali sportovci na žrádlo. Tak ten Prečan snědl na posezení ošatku holubů a Bauer, ten zase snědl k obědu malý prase a vypil půlku piva.“
To vykládal strýc Pepin a přitom byl odstartován závod třistapadesátek a do Farinových zatáček jako první vhřměl František Šťastný na jawě OHC.
…
„To je tak vždycky,“ pověděl strýc. „Mě učil náboženství farář, jmenoval se Zbořil. Hanák z Pustoměře, dvoumetrový obr, a ten dal jednou ve škole otázku: „Co je to svatá Trojice?“ A jeden kluk odpověděl, že svatá Trojice byla sestra Panenky Marie. A farář Zbořil už bral toho kluka jak králíka a zatřepal s ním a téma kloubama mu podrbal po nose a pak mu ještě tloukl hlavou do tabule, protože tenkrát se učilo podle Jana Amose Komenskýho, že žák nesmí být pyšný a ve škole že nemá chybět hůl.“...

68 19.02.2020

„Dobrá literatura vás nutí, abyste přerušil čtení a vycházel se projít ...“
(B. Hrabal)

Víte, že Hrabalovy texty vydané v 60. letech byly oproti původnímu znění umírněnější? Prý takové umírnění Hrabalových drsných, „rabiátských", poloh usnadní čtenářům k jeho textům přístup :-) … ve skutečnosti to ale bylo tak, že prostě musely brát určité ohledy na dobové normy, a to nejen na „únosnost“ určitých politicky ožehavých témat, podobné to bylo i u vulgarismů nebo popisů sexuálního chování :-). Knížka, kterou máte v ruce, mezi tyto texty patří, je Hrabalovou prvotinou, můžete tak posoudit sami :-).

Ještě než se ale pustíte do prvních páně Hrabalových povídek, určitě nevynechejte úvod, čeká vás tam totiž krásné autorovo vyznání … vyznává se tu z náklonnosti k lidem … zneuznaným, zdánlivě vyšinutým, vyvrženým na okraj společnosti, a zároveň k lidem … v jejichž nitru, přesto, nebo navzdory tomu, doutná plamínek lidskosti. Sám autor vám tak hned na začátku knihy krásnými slovy objasní její smysl, důvod, proč kniha vznikla a jak se její autor stal úžasným pábitelem :-) … protože to přesně pan Hrabal byl, člověk, který vycházel ven, projít se a poslouchat … hovory lidí …

„Tak jsem mu vypravoval o lidech, o kterých se ani nepíše, spíš o takových numerách, o lidech, o jejichž existenci je skoro možno se zranit. Zkrátka spíš jsem vypravoval o takových brňavkách velkoměsta...“ (povídka Baron Prášil)

… které pak, s poměrnou přesností zachovávající reálné informace, přenášel do svých příběhů, prožité a slyšené zkombinoval, spojil se svou úžasnou fantazií a povídky byly na světě …

„někde uvnitř máte uvízlého skřivánka na niti“ (povídka Emánek)

… jak vidíte pan Hrabal hodně a s neuvěřitelnou zručností kombinoval … motiv z povídky Emánek jistě poznáváte :-).

PS: děkuji 1amu za knižní tip, bez něj bych tuhle knížku asi minula :-).

11 09.02.2020

Dostal jsem tuto knihu kdysi darem . V té době jsem si neuvědomil, že jsem byl obdarován perlou. Jedna povídka krásnější než druhá a čtenář žasné - to je prvotina ???

1 19.03.2019

Líbila se mi hlavně ta lidská jednoduchost, otevřenost a obyčejnost jeho postav.
Dobře se mi u toho relaxovalo.

4 13.07.2018

Perličky v podobě lidských osudů, pěkné hrabalovské povídky s jeho nezaměnitelným jadrným popisem a slovíčky někdy až nesrozumitelnými. Jednotlivé postavy pak Hrabal použil ve svých známějších dílech.