Příliš hlučná samota

kniha od:


Koupit

Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrně u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431333/big_prilis-hlucna-samota-xsD-431333.jpg 4.3864
Nahrávám...

Komentáře (105)

Kniha Příliš hlučná samota

maruska283
12. října

Mít tak možnost zapamatovat si všechny ty nečekané obrazy a vize. Vidět Haňťu, jak si otírá z čela vrstvu mrtvých masařek, jak ho pronásleduje malá myška. Potkat na Václavaku tolik s lidí s obličeji macešek. Slisovat Prahu, celý svět, slisovat sebe a podívat se do svého klína plného hlíny... a macešek.

Lenka4
23. září

V proudu sběrového papíru v podobě slov opakujících již řečené a tím evokujících nevzrušivou každodennost, se občas vynoří vzácná kniha v podobě příběhu. Není jich mnoho, ale mají osobitou atmosféru i pointu.


Vesmich
06. srpna

Jak mě to uchvacovalo v mládí, tak mě to znovuuchvátilo v nemládí. Hanťovo dělení knih dle speciálních kategorií jsem si osvojila a udržuji celý život.

Set123
30. července

„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story.“ No řekněte, není to kouzelný začátek?

Jsem z této knihu upřímně velice překvapen. Po Ostře sledovaných vlacích jsem neměl ani tu nejmenší chuť číst další Hrabalovy knihy. Vlaky se mi nelíbily, ale musel jsem uznat, že měly zatraceně specifickou a výraznou poetiku. A bylo mi jasné, že to nebude náhoda, ale značka autora, stopa natolik nesmazatelná, že bude nutně obsáhlá i v jiných autorových knihách, po čemž jsem rozhodně netoužil. Ale když jsem viděl kratičký rozbor profesora Bílka, nemohl jsem odolat a sáhl jsem po Příliš hlučné samotě. A měl jsem dobrou ruku.

Předně se mi hrozně líbila konstrukce knihy. Refrén „Třicet pět let pracuji…“ se mi vryl pod kůži, stejně jako některé mimořádně surové příběhy z Haňťova života. Musím uznat, že Samota je sakra depresivní kniha. A v některých ohledech i znepokojivá, ale k tomu později. Snad každá věc, na kterou Haňťa vzpomíná je špatná. A pokud není špatná sama o sobě, tak alespoň špatně končí. Viz. cikánečka. Tu tak člověk na Haňťu kouká a nemůže ho nelitovat… Každopádně když jsem u postavy Haňťi, zmínil jsem znepokojivost. Co mi na knize připadá znepokojivé? Dnes v práci jsem rozmlouval s kolegou. Při hovoru jsem zmínil jsem Hegelovskou dialektiku a později i Postmanovo „Ubavit se k smrti“. Byla to pouze nevinná zmínka doplňující nějaký vtip, ale tehdy jsem si vzpomněl na Haňťu, který neustále hovoří o svém nedobrovolném vzdělání a cituje právě Hegela, Nietzscheho, Camuse, Sartra, vzpomíná na Lao’c a myslí na Ježíše. Haňťa si moc dobře uvědomuje neschopnost rozeznat své myšlenky od těch, které jenom převzal. Co tím chci říci? Nikoliv snad, že jsem začal pochybovat o své osobnosti, zpochybňovat svou individualitu a tak dále a tak dále. Ne, ale přeci jenom to ve mně začalo maličko hlodat. Co? Snad pochyby o vlastní inteligenci? To by bylo nejspíše poněkud silně vyjádřeno, ale nebylo by to daleko od pravdy.

Proč o tom píši? Málokterá kniha mne donutí se nad sebou opravdu zamyslet. Nad nějakým filosofickým problémem? To jistě. Ale nad sebou jen málokdy. Už jen z toho důvodu musím knihu hodnotit jako bravurní. A to i kdyby se mi velice dobře nečetl sloh, kterým je napsaná a nebavilo by mne Haňťovo vyprávění. A ten se mi četl dobře a to se mi líbilo.

Kniha obsahuje opravdu mnoho zajímavých myšlenek a velké množství z nich jsem si zaznamenal. Například tato: „…tak znovu jsem jej prosil, aby mi odpustil, nevěděl jsem, co mi má odpouštět, ale to bylo moje, prosit pořád někoho za odpuštění, protože i já jsem sám sebe prosíval, abych sám sobě odpustil to, co byl jsem já v mojí přirozenosti...“ Ano, celá tato věta může vyznívat poněkud pateticky, ale nic to nemění na tom, že i ona mne poněkud zasáhla… A bylo jich takových více.

Dále bychom mohli hovořit o nějakých banalitách, jako je neochota se měnil podle okolí, kritika technologického, politického, etického vývoje atd. Ale to je, myslím, vedlejší oproti vnitřnímu přínosu knihy. A tak jen doufám, že nejsem jediný, kdo bude ještě dlouho myslet na Haňťu a hlavně na jeho konec.

pepap
17. července

Kniha mě zasáhla jako blesk z čistého nebe, ani nevím, proč jsem si ji kupoval ( aby byl efekt maximální, koupena byla z antikvariátu, vazba ve starém papíru :-) ). Zhltnul jsem ji jako jednohubku, pil jsem u ní pivo a prošvihl nějaké termíny odevzdávání v práci. Kniha byla jako výlet do duše Hanťi, komentovaná prohlídka lisovače starého papíru s romantickou duší pana Hrabala. Hned jdu na další.

managalante
09. června

Pěkné, příjemné počteníčko. Bohumil Hrabal chytnul za srdíčko.

martineden
02. května

Jedna z Hrabalových nej.

KapitánSmrt
24. března

Taková ta fádní hrabalovská člověčinka. Hezky se to čte, občas je to vtipné, občas smutné. Někdy se to snaží o hloubku a odhalování velkých životních pravd. Zda se to knize i daří, je otázka. Dle mého tak úplně ne. Hrabal ale opět přesně zachycuje atmosféru doby, pravou českou náturu a hospodskou kulturu. V tom nemá konkurenci.

1