NicolMark
přečtené 69
Ďáblovo dílo
2019,
Lotte Petri
Antropoložka Josefine vede kontroverzi vyvolávající projekt – přesun pozůstatků ze hřbitova kvůli výstavbě nového metra. Narušují tím přece klid zemřelých. Když je zavražděna Josefinina kolegyně a další, předpokládá se, že ve městě začal řádit sériový vrah. Policie si na pomoc zavolá i exorcistu, který je ale přesvědčen, že hlavní roli zde hraje zlo… Obálka knihy svým povedeným vizuálem klame – tak dobrý příběh to bohužel není. Námět zajímavý, zpracování pokulhává. Už při prvních stránkách mi přišla hlavní zápletka trochu nerealistická. Musíme přemístit hroby, protože zrovna tudy – přes hřbitov – povede nové metro. Ale budiž, když jde o kosti, bude v tom hrát pravděpodobně hřbitov. A vymyslet důvod k manipulaci s pozůstatky není zřejmě tak jednoduché. Z této knihy mám velmi smíšené pocity, a to i po dlouhém časovém odstupu recenze. Měla jsem asi přemrštěná očekávání, která se v rámci četby tohoto thrilleru nenaplnila. Ovšem co musím tomuto titulu nechat, tak je čtivost. I přes mé otáčení očí v sloup – ať už kvůli ne úplně 100% stylu psaní (možná vina překladu?), či při velmi předvídatelných nebo naopak nelogických krocích postav – jsem nepřestala číst. Tolik jsem si přála, aby Ďáblovo dílo bylo podobné mé představě skvěle zvládnutého a zajímavého mysteriózního thrilleru, až jsem to přečetla za pár dní nezastižena emocemi ani jakýmikoliv pocity. Na to, jak se děj občas až zbytečně táhne, má konec naopak velmi rychlý spád. Já osobně bych zvolila spíše obrácený postup. Je to jako když Vás někdo vyzve ke zkoušce a vy si po hodinovém čtení látky před zkušební místností projedete očima poslední řádky skript...Ovšem co mě naopak velmi bavilo byla skrytá symbolika malých detailů – mince (nechci více prozrazovat kvůli spoilerům). No a jaký je tedy závěr? Občas trochu kostrbaté, nepromyšlené a nepřesvědčivé (což je u tohoto žánru pro mě jedno z hlavních kritérií) – stačilo by to trošku doladit a věřím, že by kniha mohla mít mnohem větší úspěch u pozornějších čtenářů. Tak či onak, jedná se o autorčinu prvotinu – třeba budou další tituly lépe uchopené.... celý text
Farma zvířat
2000,
George Orwell (p)
V příběhu se objevuje skupina zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije. Zvířata farmu tedy začnou vést sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne... „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ – aneb alegorický odraz totalitních režimů vyprávěný formou bajky (úplně si nejsem jistá tou bajkou, i když knihu tak sám autor popsal – na jednu stranu zde vystupují zvířata s lidskými vlastnostmi, ale bajka má obecně postihnou jednu lidskou charakteristiku a neměla by se vztahovat na historickou událost). Původně šlo o vzpouru zvířat proti člověku, panu Jonesovi, který žil z toho, že pro něj dřou a otročí jiní. Postupem času se ale z ušlechtilých nápadů a zvířecích pravidel pro společné, rovné soužití stávají nesvobodné výhružky, přičemž se pomalu zvířata vracejí do starých kolejí – hladu a znovuovládnutí farmy, tentokrát prasaty. Za mě osobně se jedná o jedno z nejpodařenějších odmítnutí diktatury. Orwellovi se hnusila jakákoliv forma tyranie či nesvobody – proto u nás do roku 89 nemohly jeho knihy vycházet a šířily se pouze v samizdatu. Farma zvířat je dějově opravdu krátká kniha, nedosahuje ani 100 stran, má opravdu rychlý spád a je úderná. Různá zvířata v knize symbolizují různé druhy lidí – kůň je typickým dříčem, ovce znázorňují tupý dav, osel pasivního intelektuála, havran víru, slepice první odpůrce, psi tajnou policii či ochranu pro prasata, která jsou vládnoucím druhem (např. Pištík se stane propagandistou hrozícím vnějším nepřítelem, lidmi). Pokud máte možnost si Farmu zvířat zvolit v maturitní četbě, určitě bych se tomu nebránila; já tu možnost neměla a jsem ráda, že se ke mně kniha i přesto dostala. Knihu doporučuji mimo to každému, kdo se chce trochu přiblížit totalitnímu období a porozumět mu díky této jednoduché formě.... celý text
Příliš hlučná samota
1989,
Bohumil Hrabal
Příliš hlučná samota bylo moje první setkání s Hrabalem a jeho stylem psaní. Kdo čte složitější kousky a zvládne se soustředit, i když jedna věta je klidně přes tři strany, tak mezi nekonečnými průtoky slov dokáže najít poklad. Myšlenky schované v souvětích chytají za srdce. Je to prosté téma, ale zároveň toho odkrývá tolik krásného, absurdního i smutného. Rozhodně to ale není četba do MHD, pokud si tedy nezvládáte odmyslet městský ruch. Dílo až přímo vyžaduje čtenářovu stoprocentní pozornost a trpělivost. Dílo má tři verze, takže záleží na Vás, jakou se rozhodnete číst a jak tím pádem bude vypadat konec knihy – zda na základě představy nebo reality… Začátek každé kapitoly je uvozen stejnou větou, opakující se motivy vypovídají o tom, že dílo má blíže k poezii než k próze; Hrabalova slovní zásoba je ohromující a v knize můžeme nalézt všelijaké odkazy na knihy, obrazy, architekturu… Práce je pro hlavního hrdinu, Hanťu, příležitostí k vyptávání se na sebe sama a k tvorbě, kterou realizuje lisováním odpadkových balíků. Žije sice sám, ale přesto samotu nepociťuje. Díla Příliš hlučná samota a Obsluhoval jsem anglického krále vznikaly ve stejném období – oproti postavě Dítěte, která nemá žádné pozitivní ani negativní vlastnosti a nechává se ovlivňovat prostředím a lidmi kolem, je postava Haňti velice zapřísáhlá – hrdina chce být každým coulem sám sebou bez ohledu na společnost, nechce se angažovat, nechce se zapojovat… Jeho balíky jsou uměleckým dílem, tvoří z nich koláže, kde na jedné straně vidíme krvavý papír z řeznictví a na té druhé reprodukce slavných obrazů. Jeho umění však končí pouze na tomto místě, u něj samotného a dělá je čistě pro sebe, pro dobrý pocit. Zároveň rozhoduje o osudu knih – která půjde do balíku a kterou si nechá? Čím více knih si ale donese domů, tím více knih ho může doma zavalit. Pro mě touto knihou Hrabal určitě nekončí a těším na další kousky, které se ke mně dostanou.... celý text
