morienhithwen komentáře u knih

Nemůžu se rozhodnout mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. Kniha je velmi dobře napsaná, postavy jsou rozmanité, témata komplikovaná a nečernobílá, zdánlivě není co vytknout, ale stejně jsem se tomu neodevzdala takzvaně celým srdcem. Nejspíš to bude tím, že tam není žádná magie, jen práce a bída. I bůh je jen formou dalšího útlaku. Delší ponoření do tohoto světa je velmi ubíjející. Před druhým dílem si musím dát pauzu.

18 09.05.2023

Čtivé jako bič. A je ještě u toho člověk může přemýšlet, jestli je tolik vynaloženého úsilí k záchraně jediného člověka vrchol privilegovanosti, a nebo jestli je to výsostně humanistické. (Anglicky.)

17 16.09.2023

Jedna z takových těch knih, kdy od prvních pár vět víte, že čtěte jednu z Těch Knih. Mistrovsky napsáno. Vrstva na vrstvě na vrstvě.

16 07.02.2024

(SPOILER) Tuto knihu jsem četla poprvé někdy ve druháku a tehdy mi připadala prostě skvělá. S radostí můžu říct, že za mnoho let, co od té doby uplynulo, se můj názor nezměnil, a teď ještě k tomu dokážu lépe pojmenovat, co mě na ní tak baví: je to o upírech a vlkodlacích a chodící mlze (tedy samé super věci), ale zároveň to ve své formě zůstává krásně odtažité, věcné a tlumené. Sekvence příjezdu hraběte do Anglie, vyprávěná skrz kombinaci výpovědi očitých svědků, novinových článků a deníku kapitána lodi Demeter je absolutní skvost a jedna z nejlepších věcí, co jsem vůbec kdy četla. Stoker to vypráví opisem, nic neříká napřímo, a je to nádherná ukázka toho, jak skvělé to může být, když autor nepodceňuje svého čtenáře a nechává ho použít rozum a představivost. Vůbec mě nenapadlo vidět v popisu hraběte a upírů skrytý antiseminismus, nicméně jsem našla článek, který se tomu věnuje, a teď jsem trochu v depresi, protože těch analogií s antisemitskou propagandou je tam hodně (lpění na zlatu, orlí nos, šíření moru jako krysa Evropou, vysávání života z nevinných prostých lidí). Jenomže zároveň například vím, že vzhled hraběte byl odvozen od Stokerova přítele Henryho Irvinga, který nebyl židovského původu. Osobně proto doufám, že Stoker spíš zneužíval stejného podvědomého strachu z neznáma a z nemocí, kterého potom využívali i náckové, když jimi cíleně manipulovali s cílem podnítit nenávist vůči židovskému obyvatelstvu, než že by vědomě chtěl budovat takovou paralelu. Nad otázkou sexismu/misogynie jsem musela taky delší dobu přemýšlet a pořád zcela nevím, co si o tom myslet. Je pravda, že knížka odsuzuje ženskou sexualitu jako něco zcela nestoudného a hodného potrestání a že nechává své mužské postavy o Míně mluvit jako o "slabé ženě", ale zároveň mi vždycky přišlo, že Stoker (nikoli ústy svých postav, ale jako on sám, autor) ji bere za rovnocennou partnerku, nepřistupuje k ní jako k dámě v nesnázích, ale stejně jako k ostatním. Stejně jako ostatní členové jejich bojůvky má vlastnosti potřebné k poražení zla a například rozum a logiku používá nejčastěji ze všech postav, i víc než Van Helsing. I tady bych proto ráda věřila, že se autor vědomě nesnažil vytvářet text hostilní k ženám, protože celkový pocit, který z knížky ve vztahu k ženským postavám mám, je na míle lepší než mnoho dalších knih, které jsem četla a které byly napsány desítky let po Draculovi.

16 25.02.2021

První díl mě psychicky velmi vyčerpal, Barbora byla oříšek. Ne že by druhá kniha byla nějaké lehké čtení, ale přijala jsem ji mnohem lépe. Celý příběh jako by byl víc odosobněný a tím víc naléhavý, postavy nejsou jenom postavy, ale spíš symboly, a nebo šablony? V tom nejlepším slova smyslu. Autorce se povedlo vše, o čem mluví v doslovu, který mne až dojal.

15 16.02.2024

Samozřejmě (nebo možná ne úplně samozřejmě) jsem prvně znala filmové zpracování, a pane bože: teta Kateřina je v knižní předloze mnohem větší... no zkrátka je opravdu příšerná. Jinak samozřejmě (a určitě samozřejmě) absolutní klenot.

15 16.02.2021

Dokonalá kniha. Moje nejoblíbenější kniha. (Spolu se Sto roků samoty, nenuťte mě vybrat jenom jednu.) Akorát jsem s nelibostí zjistila, že existuje ještě jeden český překlad, kde si Ivan říká bezdomovec, jeseter druhé jakosti tam vůbec nezazní a i všechno ostatní najednou postrádá svou břitkost a údernost, působí to jako úplně jiné literární dílo. Takže mám potřebu dodat, že mám ráda ten starý překlad, kde je Ivan Bezprizorný a jeseter druhé jakosti je zkažený! (A Boris Jirků!)

14 25.04.2023

(SPOILER) Zjišťuji, že pro mě není úplně lehké popsat, co si o knize myslím. Nejspíš to bude tím, jak do sebe naráží to, že koncept představené alternativní historie mi přijde velmi zajímavý, a způsob, jakým autorka svůj příběh vypráví, mi přijde extrémně nezajímavý. Nebo možná ne extrémně, ale určitě nevyužívá představený potenciál naplno, a taky to není jenom tím stylem, ale i příběhem samotným. Určitě mi už trochu pije krev, že každý český autor či autorka, o kterém se píše nebo kterému se dávají ceny, píše jenom o utrpení a mučednictví a marastu a bahně. Listopád není žádnou výjimkou, a zvlášť v případě mámy je to celé takové prvoplánové a jednorozměrné. Hrdinkou je žena žijící v "tamtom" světě, ale přijde mi, že o ní autorka píše až moc z pozice někoho z "našeho" světa a nový řád tak působí jenom jako hra a předstírání, chybí mi důkladnější prozkoumání. V případě dcery se pokus o ponoření do nového světa dostane mnohem dál a chvílemi dokázal i zamrazit, ale... jak to říct? Většina situací je tak důkladně nasvícená, popsaná a dovysvětlená, že ztrácejí veškeré kouzlo, které se v nich mohlo skrývat. Je to moc doslovné, málo sofistikované. A ke konci ještě k tomu moc uspěchané. Možná byl záměr velkými skoky v čase a velmi stručným popisem posledních událostí uštědřit čtenáři pár finálních úderů do solar plexus, ale na mě to působilo spíš opačným způsobem: protože se to (aspoň podle mého vnímání) natolik lišilo od zbytku knihy, která sice taky skákala v čase, ale co už zobrazovala, to popisovala vždy do velkých detailů, tak mi to spíš připadalo, jako by i sama autorka o látku ztratila zájem a tak vše uzavřela spíš ledabyle. A co mi tam paradoxně chybělo, byla krutost. Mám na mysli krutost autora ke svým postavám, odstup autora od příběhu, nikoliv krutost mezi postavami v rámci příběhu. Absence této krutosti měla podle mě velký podíl na tom, proč ten konec nefungoval. Autorka se moc snaží hrát na city v situaci, kdy bych ji raději viděla bezskrupulózní a nestrannou.

13 25.09.2023

Myslím, že po dvou přečtených knihách pasuji Eca na svého nejoblíbenějšího spisovatele. Způsob, jakým pomocí znalostí, fantazie a slov vytváří svůj vlastní nový svět je opravdu fascinující. A nezapomínejme na humor a smích.

-"Pak ale," opovážil jsem se poznamenat, "jste pořád ještě daleko od řešení." -"Řešení jsem velice blízko," řekl Vilém, "jenže nevím kterému." -"To znamená, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?" -"Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži." -"V Paříži mají vždycky správnou odpověď?" -"Nikdy," odpověděl mi Vilém, "zato však pevně věří ve své omyly."

13 18.02.2023

Ať se přihlásí každý, kdo chtěl dát Viktorovi facku při každé jeho druhé větě.

13 16.05.2019

Absolutní horor. Svět, ve kterém se nevyskytují pozitivní postavy, dokonce i David Bowie je tu záporák. Člověk v průběhu vyprávění opravdu začíná pochybovat, jestli "dobro" vůbec existuje a jestli má lidstvo šanci (nebo si zaslouží šanci) přežít. Velmi oceňuji, jak oba novináři naprosto nekompromisně manipulují proud zdánlivě "nefiltrovaných" informací, aby zcela konkrétně a vyčerpávajícím způsobem vykreslili situaci, celé její podhoubí, co ji způsobilo, co jsou hnací motory, jak je snadné ničit a jak extrémně těžké vytvářet. Je to ze strany autorů velmi neviditelná práce, protože persona protagonistky na sebe strhává veškerou pozornost, ale o to víc si zaslouží uznání a chválu. Chtělo by to přečíst si i knížku o "druhé polovině života", kterou si Christiane napsala víc sama (i když koukám, že nějaký ghost writer tam byl taky), abych viděla, jak moc ona sama doopravdy umí vyprávět a myslet. Ale je to tak depresivní a vyčerpávající téma, že nevím, jestli sama sobě raději neodpustím, když se k tomu nikdy nedostanu.

12 10.04.2021

Je to trošku dobově zatížené, ale jinak to poskytuje skvělý základ pro kompletně psychotický zážitek.

11 15.02.2021

Fantastické. Sice jsem se musela pořád vzpamatovávat z těch všech kotrmelců v knize druhé, ale stejně jsem z Hastrmana maximálně nadšená. Na jeho čtení jsem se připravovala poměrně dlouho. Nakonec jsem ještě předtím viděla filmové zpracování, se kterým jsem měla hlavně po filmařské stránce určité problémy. Nicméně vedlo k tomu, že jsem si jako hlavní postavu představovala démonického Karla Dobrého a můj zážitek z knihy tak byl ještě umocněn.

10 13.03.2022

Trošku zmanipulovaná filmovými zpracováními jsem jako vždy překvapená, jak málo se slečna Marplová v knize v rámci příběhu vyskytuje, ale to nic nemění na tom, že Mrtvá v knihovně je fantastická klasická mňamka, která se čte jedním dechem.

9 15.04.2023

Vůbec jsem nečekala, že ve mně Malé ženy vyvolají tolik rozporuplných pocitů. A už vůbec ne, že mi skoro "znechutí" film Malé ženy (1994), který jsem měla doteď velmi ráda. Onen film i všechny ostatní adaptace mi ve srovnání s knihou najednou přijdou jaksi bezvýznamné a zbytečné. Film oproti knize vždycky bude omezen objemem informací, které do své stopáže dokáže pojmout, a zrovna v případě Malých žen mi přijde, že celá ta knížka a její pointa je právě ve zdánlivě nekonečném sledu detailně popsaných událostí běžného života, což je něco filmem nepostižitelné. Všechny filmové adaptace se ve výsledku soustředí jen na tu vztahovou rovinu a s kým skončí Jo a Teddy, a ani to nedostává tolik času, kolik by potřebovalo. Knížka si mě vzala jako rukojmího, ze začátku mi ani jedna sestra nebyla sympatická, ale právě proto, že kniha obsáhne tolik detailně popsaného času a vývoje, jsem ji nakonec byla schopná docenit a přemýšlím nad ní snad i víc než běžně nad přečtenými knihami přemýšlím. Mám ale potřebu napsat, že mi silně vadilo, že výchova děvčat ze strany matky byla "dobře míněným" útlakem. Ať už k ní přišly s jakýmkoliv problémem, její hodnocení a rada byly: "Chyba je v tobě. Potlač v sobě autentickou reakci a zdravé řešení, místo toho buď poslušná a hodná." (Anglicky.)

9 09.03.2023

(SPOILER) Hrozné, obdivovat knihu, která nemá jedinou kladnou postavu. Přemýšlela jsem velmi urputně, jestli mám nebo nemám dát plné hvězdičkové hodnocení, protože jak vůbec vím, že jsem sama dost inteligentní na to, abych takové věci hodnotila, ale nakonec jsem jednu ubrala, a pokusím se vysvětlit proč. Ve výsledku je prostě příliš zjevné, že hlavní palčivou Orwellovou motivací bylo vytvořit vášnivé shození sovětského socialismu/stalinismu, ve kterém se jako sám přesvědčený socialista zklamal. Všechno ostatní ustupuje tomuto záměru. Proto se ani údajně inteligentní postavy nechovají a ani nemohou chovat inteligentně, autor je musí vmanipulovat do pozic, ve kterých je chce. A zřejmě proto mám takový vnitřní problém s Winstonem a nemůžu s ním sympatizovat. Od začátku do konce je zmanipulovaným produktem Strany/vůle autora, a ani v jedné části knihy se doopravdy neprobudí. Je přesvědčen, že je sledován a posuzován na každém kroku, ale když dostane vzkaz od Julie, ani na chvíli nepochybuje o jeho autentičnosti, ačkoliv byl do té chvíle připravený ji zabít, jak moc ji považoval za svého nepřítele. Po začátku své "otevřené" rebelie v podobě milostného poměru (protože nazývat to láskou bych nechtěla) ho ani jednou nenapadne, že by kdokoliv kolem něj mohl svoji poslušnost Straně rovněž jenom předstírat a schovávat tak opravdový vnitřní život stejně jako on, pořád žije v přesvědčení, že je jediný na světě, kterého to vůbec napadlo. A jeho "vynucená" a "konvertovaná" láska k Velkému Bratru, která je velkou pointou celé knihy, by ve skutečnosti pointou a ničím novým být neměla, protože O'Briena miloval celou dobu, miloval ho ještě před Julií a miloval ho víc než ji, jako jediného ho považoval za svého rovnocenného partnera a tudíž v něm doopravdy k žádné změně nedošlo. Můj druhý zásadní problém s knihou je vztah (celé knihy) k ženám. Nevím, jestli Orwell napsal Winstona Smithe jako misogyna záměrně kvůli přidání další vrstvy způsobů, jak ho Strana dlouholetým vlivem zbavila skutečného lidství. Víc mám totiž dojem, že než jako úmyslné rozhodnutí to je prostě prolínání Orwellovy reality do jeho fikce, a totiž že ženským postavám není potřeba dávat žádnou hloubku či vlastní agendu, dokonce ani když by se dala považovat za jednu z hlavních postav. Z jeho pohledu jako by stačilo, že jí dal mechanickou zručnost, aby byla považována za rozpracovanou, a tak se o ní dál může mluvit pouze jako o objektu tělesného chtíče neschopného hlubší myšlenky či pouhého pokusu o něj. Sice to není tak strašné jako otevřeně formulovaná misogynie ve Dni trifidů, ale stejně mi to ve výsledku zabraňuje brát knihu úplně vážně, když mi její autor dává velmi silně najevo, že on by mě vážně nebral.

9 28.01.2021

"Ruská pera píšou jen s velikým rozmachem" aneb "Když přicházíš, nebuď smutný, když odcházíš, moc se neraduj". Měla jsem v plánu mu vyčíst mírné opakování, ale jelikož mě v závěru prosil o odpuštění, tak mu to nevyčítám. Stejně, jedenáct let seděl a jedenáct let o tom psal knihu, kdo jsem já, abych mu cokoliv vyčítala, god damn it.

9 08.04.2020

Best book ever. Jak je to napsané, přístup k námětu, využití kapitol, profesorova teorie, konec! Jsem v lásce. (Jediná výtka by byla v přístupu k ženským postavám, toho se dobové stigma/poměry pohužel dotkly.)

8 14.03.2023

Jsem ráda, že jsem knihu nečetla ve svých telecích letech (i když jsem se k tomu tehdy chystala), protože jsem si celkem jistá, že bych ji tehdy spíš neocenila. Rozhodně ne tolik jako teď, kdy mi imponuje, jak nenápadným a podvratným způsobem Salinger vykresluje svůj masterpiece. Fascinující použití obvykle filmového pravidla "show, don't tell", protože čtenář může/musí sledovat nejen to, co Holden dobrovolně sděluje, ale také (a hlavně) co zamlčuje a co skrývá mezi řádky. (Anglicky.)

8 21.02.2023

Jsem až v šoku, jak moc jsem si tuto knihu užila oproti Emmě (což byla první, a pokud si dobře pamatuji i jediná kniha, kterou jsem zatím od Jane Austen četla). V Emmě byly všechny třídní předsudky součástí narativu a vývojem příběhu jen upevňovány, zatímco v Pýše se přeskakují a zpochybňují a člověk je hodnocen na základě svých skutečných vlastností. Už jen kvůli tomu, do jaké míry detailu jsou vyobrazeny postavy jako pan Collins, paní Benettová, pan Wickham, Darcyho teta a celá ta myriáda dalších, bych skoro řekla, že to víc než jako romanci vnímám jako společenské drama. Ani to mi nicméně nezabrání přiznat, že mě absolutně dostalo knižní zobrazení pana Darcyho. Knižní Darcy je velmi, velmi hot, určitě tomu napomáhá to, jak ho autorka popisuje kombinací toho, jak se jeho chování jeví pozorovateli zvenčí i popisem jeho vlastních vnitřních pochodů. Žádné z jeho filmových nebo seriálových ztvárnění, které jsem viděla, mu nesahá ani po paty. Paradoxně bych řekla, že mojí představě, kterou ve mně evokovala kniha, nejvíc odpovídá Sam Riley z Pýcha, předsudek a zombie. Nikdy bych nevěřila, že by někdo mohl ohrozit pozici pana Rochestera, ale Darcy je nyní dosazen na pozici dream goth husband. (Anglicky.)

8 13.01.2023