Jméno růže

Jméno růže v mém čtenářském i osobním světě zaujímá zcela mimořádné místo. Nejde jen o výjimečný román, ale o skutečnou intelektuální výzvu, která nutí přemýšlet a hledat souvislosti. Právě tato hloubka a mnohovrstevnatost ovlivnila kdysi mé zájmy i způsob uvažování do té míry, že se kniha stala jedním z impulsů, které nasměrovaly mé další studium a vztah k historii.

Kniha skvěle kombinuje fiktivní postavy s reálnými historickými osobnostmi, čímž vytváří věrohodné, ale literárně konstruované prostředí. V příběhu se (kromě mnoha dalších vrstev) nenápadně rozehrává klasický středověký spor mezi nominalismem a realismem. Ne jako „suchá“ filozofie, ale jako živý konflikt, který má přímé důsledky pro jednání postav. Vilém z Baskervillu (zjevně inspirovaný Williamem z Ockhamu) přistupuje ke světu jako k souboru jednotlivin, které je třeba zkoumat, zatímco jeho protivníci věří v pevný, předem daný řád pravdy. V tom napětí se vlastně rozhoduje, zda člověk smí pochybovat, zkoumat a interpretovat, nebo má pouze přijímat.

Do tohoto rámce pak dokonale zapadá i samotný název románu. Jak Eco později vysvětlil: Růže, jeden z nejbohatších symbolů evropské tradice, je zde jakoby „vyprázdněná“. Nese v sobě tolik významů (může znamenat lásku, krásu, pomíjivost, tajemství, Marii, Krista…), až se rozplývají a zůstává jen jméno. Právě to vystihuje závěrečná myšlenka, že po věcech samotných nám často zbývají jen slova.

Jméno růže otevírá mimořádně široké spektrum témat a filozofických otázek - od role smíchu jako potenciálně osvobozujícího, ale i nebezpečného prvku, přes problematiku hereze jako nástroje moci, až po zásadní otázky poznání, pravdy a interpretace. Zkoumá vztah rozumu a autority, roli církve a jejího bohatství, i samotnou povahu světa, který může být buď uspořádaným řádem, nebo jen sítí znaků, jimž člověk přisuzuje smysl. Jméno růže je kniha, která se vrací ke středověkým otázkám, ale zároveň je řeší překvapivě moderním způsobem.

Vynikající překlad.

Jedním slovem úchvatné.

Tohle je vyšší level literatury. Kniha je naprosto skvělá, strašně mě zajímalo, co se bude dít dál, a to i přesto, že jsem kdysi viděla film. Je to ovšem velmi náročná kniha, která potřebuje hodně trpělivé a zvědavé čtenáře. Určitě nezačínejte číst, pokud nemáte dostatek času. V knize je mnoho latinských úryvků, jejichž celý překlad je až na konci knihy, což je poněkud nepraktické a já je popravdě celé nečetla. Každopádně jsem si knihu užila a určitě si přečtu i nějaké další Ecovo dílo.

Tenhle román jsem četl několikrát a vždy s nadšením. Je tedy trochu překvapující, jakkoli přirozené, pocit, že před dlouhými lety se mi četla snadněji než dnes, kdy vidím ještě více vrstev. Eco, primárně špičkový italský historik, se na tomhle románu skutečně vyřádil.

Zdánlivě stěžejní je detektivní zápletka, která se drží standardů mnohdy připomínající i Sherlocka (myšleno pozitivně) a která vrcholí naprosto epickými scénami v závěru. Tady je toho víc. Eco tu zkompiloval vlastní vědění o středověku a nesmírně hlubokou lásku ke knihám. Nespočet zmínek řady nejrůznějších děl, a citátů z nich, doplňuje autorova hříčka se čtenářem, kdy do textu vkládá i vlastní tvorbu. Natolik skvěle, že onu hříčku lze bez nadsázky označit za samostatnou šifru.

Kromě toho je Jméno růže naprosto ohromující expozicí na témata středověkého klášterního života, kontroverzí víry, církve i filozofií, jejich prolínání, odporů. Když se zamyslím, Eco snad nevynechal nic z toho zlého, pokryteckého, krutého, co se v dějinách středověké církve objevilo. Přičemž nezapomíná ani na to docela sympatické.

Velmi tedy záleží na tom, jaký vztah k tomu všemu samotný čtenář má a v jakém rozpoložení knihu čte. Zaručeně bude knihu při každém čtení vnímat jinak. Někdy tu významnou výkladovou část ocení, jindy se zaměří spíš na zápletku, při jiné příležitosti bude lákán na literární díla a citáty. Jméno růže nabízí hodně. Je to labyrint, v němž lze lehce zabloudit, má několik tajných vchodů, mnoho místností a polic. A na každé stránce je cítit žár, nejdříve možná nenápadný, postupně však nabývá na síle.

Přečteno už několikrát, ale aktuálně pro nedostatek času odloženo. Skvělé čtení, ke kterému se vracím opakovaně.

Knihu jsem si vybrala jen do čtenářské výzvy... ano je pravda, že jsem už nějakou dobu po ní pokukovala...tak nadešel čas si ji přečíst...příběh se odehrává na opatství... vyšetřování záhadných úmrtí opatů během 7 dní... I přes podrobné popisy to zas tak špatné čtení nebylo...

(SPOILER) Někdy na střední v rámci povinné četby jsem si z knihovny půjčila Jméno růže, ale jelikož jsem nestíhala číst, půjčil mi spolužák tehdy videokazetu s filmem. Do té doby jsem nevěděla, že byla kniha zfilmována (a to velice povedeně). Už si ani nepamatuju, jestli jsem knihu vůbec četla. Ale tak mě tak srvběly prsty a říkám si, půjdu do toho, protože to je fakt skvělý příběh plný temna i humoru. Právě ta detektivní linka se mi líbí i s tím filozofováním Viléma i Adsona. Čtení trošku ztěžovaly pasáže diskutujících mnichů o tehdejších problémech náboženství vs. vrchnost, císař apod. Ale zase bylo vtipné, jak se do sebe dokázali mniši pustit bez servítek. Taky se celou knihou proplétají vztahy, které by měly být zapovězeny. Je to fakt skvělá kniha. I když čte se to docela obtížně, kdy jsou v textu celé odstavce latinsky a vysvětlivky jsou až na konci knihy (v případě e-knih se s tím nedá tak flexibilně pracovat). Ten závěr byl neskutečný - i když ho znám z filmu, tak stejně mě to dostalo. Když k tomu připočtu, že se tam Adso podíval po letech, co zbylo z opatství, bylo mi do breku. Celé to, jak je to vyprávěno, bylo jedinečné. Je mi líto Viléma i dalších, kteří měli osud, jaký jim byl uchystán. V závěru se mi líbily ještě doslov překladatele a historické události tehdejší doby v naší zemi.
Uvažovala jsem, že bych knihu zařadila do ČV 2026 - nedočtená kniha (rozečteno 2025), kniha odehrávající se na jednom místě (ale pak tam bylo těch míst více, ale ještě uvidím, protože ten hlavní nosný příběh je v opatství) nebo kniha odehrávající se 1 měsíc (tady máme popsaných 7 dní, ale jelikož vyprávění pokračuje do Adsonova stáří, tak asi ne).

Geniálně přiblížené prostředí ve středověku a opatství, ve kterém se děj odehrává. Autor ukazuje surové praktiky církve k lidem, kteří s ní nesdílí stejný názor. Veškeré odporující myšlenky v knihách jsou navždy střeženi v labyrintu jménem knihovna, aby se k těmto knihám v podstatě nikdo nedostal.

Velmi kladně hodnotím poutavý děj kolem záhadných zmizení mnichů. Ani mě nenapadlo na začátku, kdo za vším vlastně stojí.

Dvě hvězdy však odebírám za zbytečně podrobný popis zejména náboženských postav a různých příběhů, které absolutně s hlavním dějem nesouvisí a čtenáře knihy spíše nudí. Pokud se čtenář více neorientuje ve středověku nebo v náboženství, tak mu tyto úryvky vůbec nic neřeknou.

Tak toto bola poriadna pecka. Vypočul som si to ako rozhlasovú adaptáciu z roku 2002 v CZ - pri šoférovaní a bolo to veľmi pútavé.
Dej sa odohráva v kláštore medzi mníchmi, ktorí začnú záhadne miznúť. Do kláštora prichádza Vilém aj so svojim pomocníkom - aby odhalil tieto záhady. Dej sa odohráva okolo knihovne, vyskytuje sa tu viacero latínskych pojmov. Audio verzia je obohatené o rôzne kláštorné spevy a modlitby.

Podobne jako Pražský hřbitov, i zde je autor nad mými čtenářskými schopnostmi. Nicméně téma je mi mnohem bližší. Kniha se mi líbila, i když vic jsem ocenila filmové zpracování.

Četla jsem před spousty lety. A nedávno nalezla v knihovničce. Až mě bodlo u srdce, kdo se může vzdát takové knihy. K příběhu netřeba asi nic dodávat, známe i filmové zpracování. Je to drsný, surový, mrazivý, pohlcující, skvělý.

Trochu jsem se prala s českým překladem, ale zase tak strašné to nebylo. Je to prfektně vypracovaný příběh. Tajemné vraždy v klášteře. Brilantní mozek vyšetřovatele a tak trochu nejisté tápání v důkazech jeho pomocníka. A vraha asi nikdo, kdo čte poprvé nebo neviděl film, neuhodne.
Celkový dojem z knihy je velmi dobrý.
(7. 7. 25 - 17 641 - 47)

Vraždy podľa Apokalypsy.

Stotožňujem sa s názorom autora, že hoci mu kamaráti vraveli, aby prvých sto strán z románu radšej vystrihol, práve spomínaných sto strán je "iniciačných".

Román je náročný a vrstevnatý a chvíľu mi trvalo, kým som sa doň dostal. Čítanie mi sťažovala aj hromada latinčiny, takže som každú chvíľu listoval vysvetlívky.

Kresťanstvo je rakovina a Apokalypsa je jeden veľký bad trip.

Už po přečtení úvodu jsem měl pocit, že autor bude asi inteligentní, ale potom, co se na scéně objeví Vilém (Ecovo alter ego?), se mi potvrdilo, že Eco je někde jinde. Nemyslím si, že jsem četl knížku, alespoň ne v rámci beletrie, kde bych autora oceňoval víc za inteligenci a rozhled. Skvěle se mu povedlo přenést čtenáře do středověku a přiblížit mu tehdejší život mnichů a středověkého uvažování, ale tohle je jen jedna rovina. Jak je kniha multižánrová, dá se na ni dívat z více úhlů a dalo by se o ní napsat hrozně moc.

Není asi pro každého, protože není úplně lehce stravitelná. Není to ale žádný extrém libující si v intelektuálním filozofování (možná jenom někde a trochu). Člověk se prostě musí zamýšlet nad tím, co čte, což zní jako obvious, ale u tohoto to platí nějak víc.

Český překlad mi přijde hrozně kostrbatý. Nedá se to číst, brutální slovní obraty a čeština hodná minulému století, kterou já číst a chápat neumím. Knížka vrácena do e-shopu, za mě vyhozené peníze.

Zjavenie na európskom knižnom trhu, aké môže dať dohromady len erudovaný profesor viacerých odborov, ktorý miluje literatúru a zmyslel si, že po všetkých tých odborných textoch skúsi aj beletriu... - lebo na niečo tak zasvätené a pevne zasadené do doby, v ktorej sa odohráva, len tak nenaštudujete. Reálie neoddeliteľne prerastajúce do deja čitateľa doslova prenesú do tajomného stredovekého opátstva a kniha sa tvári, že je jej jedno, či sa v nich čitateľ orientuje alebo nie - a to je to, čo práve na takejto "náročnejšej" literatúre milujem. Nie preto, že som tak ako Eco strašný intelektuál - tá kniha ma bavila ako teenagera, lebo mi nedala všetko lacne na tanieri, ale fascinovala svojou tajomnosťou, nielen deja, ale aj prostredia a uvažovania postáv, dovolila mi len postupne objavovať svoj svet a odkrývať jeho zákonitosti, o ktorých som mal navyše dôvod predpokladať, že sú historicky vierohodné a teda sa to čítanie dalo celkom seriózne nazvať aj vzdelávaním. Odkrývanie toho sveta vo všetkých súvislostiach a porozumenie mysleniu inej doby je napokon v MENE RUŽE rovnako fascinujúce ako samotný napínavý dej... - a na rozdiel od neho dáva zmysel aj opakovaným čítaniam. Aj v dnešnom boome historickej beletrie je to stále unikát.

Docela jsem se tím trápila, některé pasáže dlouhé a po přečtení jsem nevěděla o čem to bylo. Detektivní zápletka zajímavá, pokud tam byla nějaká akce, to jsem se nemohla odlepit. Pak zase takové usínací pasáže.
Film jsem neviděla, jen z nějakých ukázek vím, že tam hrál Sean Connery, kterého jsem si tam představovala. Zatím se ani nechystám film zhlédnout.
Byla to opravdu těžší literatura, teď potřebuji nějakou romantickou oddechovku. Přesto jsem ráda, že jsem ji přelouskala. Některé citáty jsem si musela zapsat, jak mě zaujaly.

(SPOILER) Jedna z mála knih, u kterých jsem si dělala poznámky, protože kniha je rozsáhlá a táhlá. Text obsahuje hodně latiny, takže jsem hodně listovala na konec knihy pro překlady. Nevím, zda knihu brát jako detektivku, historický román nebo naučnou literaturu. Kniha je vlastně vším. Musím přiznat, že naučné části jsem četla dosti těžko, protože obsahovaly hodně latiny a jmen. Některé stránky byly nekonečné popisy zbožných nebo ďábelských postav a dalších různých vyobrazení.
I když jsem jako první viděla film, tak byla kniha dost napínavá. Je tajemná, hlavně díky labyrintu, zakázaná a plná různých intrik. Co se týče teologie, tak jsem dost ztrácela. Musím ale uznat, že zde bylo i mnoho vtipných částí o křesťanství.
Je zde také velké téma smíchu, který se nesmí dostat dál než mezi chudé, to mi přišlo také velice zajímavé, protože smích by údajně mohl vše zničit a začít nový svět.
V celém příběhu je úžasná dvojice, která se podělí se čtenářem o všechny své myšlenky.
Knihu doporučuji, jen se připravte na dlouhé pasáže, občas sem u některých usínala. Když se však jednalo o řešení případu, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.

Zaujalo mě hned několik útržků, například o kráse
"Tři věci společně totiž vytvářejí krásu: především úplnost či dokonalost, a proto považujeme za ošklivé věci neúplné, pak náležitá proporčnost neboli soulad a nakonec jas a světlo, proto máme za krásné to, co má jasné barvy."

Pak úryvek, kde je zajímavé, jak se vše dá určitým způsobem přizpůsobit, když je potřeba.
"Články regule, v nichž svatý zakladatel našeho řádu poznamenal, že víno určitě není pro mnichy vhodné, ale jelikož není v dnešní době možné přesvědčit je, aby se ho zřekli, ať pijí aspoň s mírou."

Láska a sex jsou také velkým tématem této knihy, i když je celé toto téma zakázané.
"Neváhal bych nazvat blaženým každého, komu bylo umožněno zkusit něco podobného, i kdyby to bylo jen jednou v životě a velice krátce, v rozměru pouhého okamžiku."

"Omne animal triste post coitum." - Každý živočich je po souloži smutný.

Láska a sex z druhého pohledu, kdy je vlastně žena jen nevěstka Babylonská a nepotřebná věc.
"Pomyslíš-li, co má v chřípí, v hrdle a v břiše, jaký odporný sliz, zmocní se tě hnus. A jestliže se ti oškliví dotknout se třeba jen prstem chrchle či lejna, jak můžeš chtít obejmout měch, v němž jsou lejno a sliz uloženy?"

Humorný a dosti ponižující mi přišel popis pozemšťanů.
"Bylo by dobře považovat za lid všechny pozemšťany, je však třeba zahrnout mezi ně i děti, tupce, darebáky a ženy…"

A závěrem
"Ve skriptoriu je zima, otlačený palec mě bolí. To co jsem napsal, zanechávám nevím komu, nevím už k čemu: stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus." - Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.