Dracula

…konečně tedy vím, jak to s tím Drakulou bylo... Bavilo mě sledovat to nesmírné umanutí za dosažením cíle a zároveň vylíčení sounáležitosti mezi jednotlivými postavami. Kniha je velmi čtivá, ale za mě by mohla mít i o sto stran méně:-)

Kniha má neskutečný potenciál, který právem inspiroval díla rodící se další dvě století. Zapomeňte na filmy, ve kterých je Dracula obvykle nešťastně zamilován a van Helsing je pobíječ fantasy potvor! Deníkové zápisy vám zprostředkovávají temnotu panství hraběte Draculy a jeho snahu rozšířit si území i své stádo. Kam se vydá? Do Londýna!

+ příběh je rozhodně napínavý a pouští se do téma upírů, které v té době nebylo moc prozkoumané

Za mě je kniha spíše zklamání, a to i s přihlédnutím k době, kdy byla kniha psaná. Linka s Harkerem má neskutečný náboj, přesto se jí moc nevěnujeme. Jak z toho zámku mladík uprchne? To není podstatné. Pojďme raději strávit několik desítek stran čtením dopisů hrdinek, jejichž konverzace se nesou v "tlachání" ohledně toho, kdo s kým proč a pro koho.

- postava Míny se dá popsat jako madam schizofrenička. Na začátku je to jen ustrašená dívčina, co pláče po nastávajícím. Poté se změní div ne ve vybíječku upírů a je absolutně smířená se svým osudem a možnou smrtí (zatmco snoubence/manžela má na prášky)

- zvraty se dají vidět z vlaku a to i když bereme historické hledisko aneb kdy bylo dílo psané. Obraz Doriana Graye vznikl jen pár let předtím, ale napětí udržoval mnohem lépe. Deníky a telegramy zde dozajista vypravěče omezily, ale i tak se dalo v příběhu prozradit více.

- překlepy a jiné chyby v textu. Tento bod hlavně spadá pod redakci a kdoví, možná se toho týká i ten předchozí bod. Netuším, zda dílo v běžné čtyřsetstránkové verzi podává hlubší vhled do hlav postav a dění. zde se však držíme povrchu a postavy jednají dosti iracionálně.

Samozřejmě knize neupírám, že se jedná o klasiku. Nepatřím ke čtenářům, co hledají akci na každém kroku a rozhodně jsem zde nehledala filmy. Právě naopak, těšila jsem se na linku, kterou adaptace vynechávají. Na ono trápení se na hradě Draculy a sílu přátelství, která hrdinům pomůže padoucha porazit. Kniha jako taková je dobrá, ovšem za mě možná až moc vychvalovaná. Výraznější napětí či mráz přebíhající po zádech nečekejte. I přes zkrácený rozsah se dílo čte dosti pomalu.

Právem legenda!

Tenhle příběh fakt miluju! Nejen, že je to dramatická a napínavá fantasy, ale zároveň je to krásný příběh o lásce a o přátelství. Škoda, že z většiny filmových zpracování právě tenhle prvek téměř vymizel. Naštěstí jsem knihu poprvé četla v době, kdy jsem ještě nebyla ovlivněna žádnou vizuální podobou ať už samotného hraběte Draculy, nebo příběhu samotného. Dodnes si pamatuju, jak jsem četla před spaním a pak všude viděla ty rudě žhnoucí oči...
Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu na tu jedinečnou atmosféru, která mě při čtení obklopovala. Kam se na to hrabou dnešní fantasy, tohle si dám s chutí kdykoliv znovu!

Kniha bezpochyby předběhla svou dobu, i v dnešní době by to byl nejspíše bestseller.
Tempo knihy není příliš rychlé, nicméně děj je bohatý, což tento fakt kompenzuje. Je zde sice ke konci úsek, kdy jsem se poněkud nudil, neboť se tam se víceméně nic neděje, jen jsou pronášeny srdceryvné proslovy, opakující pořád dokola to samé.
Závěr však naštěstí sebere ztracený dech a byť bych si přál aby na konci zemřela spíše nějaká jiná postava (ta vybraná autorem mi přišla docela náhodná), i tak jsem však od knihy odcházel navýsost spokojeně.
Poslechnuto jako 22hodinový masterpiece od HarkHouse, děkuji Vám za něj.

Co k tomu říct, tohle je veledílo, které bylo vydané roku 1897. Díky tomuhle příběhu se narodilo, napsalo a natočilo spoustu dalších projektů a počinů.

Kolikrát zfilmováno a kolikrát komentováno a přesto se mi kniha pořád líbí. Ke konci už trochu zpomaluje děj, ale má to neustále svoje kouzlo, ze mě pořád dobré.

První část, Jonathanův příjezd a jeho život na zámku v Transylvánii, je psaný svižně a rozhodně nenudí. Bohužel tvoří pouhých cca 10% knihy. Po návratu do Anglie se děj rozplizne, autor nás oblažuje rozvláčnými popisy a sentimentálními promluvami hlavních postav. Hrůza čtenářova nevyplývá ani tak z upíří tématiky, ale z toho, že každá postava měla zapotřebí psát si deník. Takže každá událost je popsána průměrně ze tří pohledů. Kdyby si aspoň vedl deník i Drácula, to by mohlo být zajímavé! Jinak pobaví (marná) autorova snaha upírství čtenářům zošklivit. Přitom je celá kniha spíše reklama na upírství. Kdo by nechtěl být v podstatě nesmrtelný (stačí se vyhýbat dřevěným kůlům a cestováním po moři), ovládat různé živočichy, nejen psy jako člověk, ale i vlky, krysy, dokonce i můry a další? Kdo by se nechtěl umět proměnit ve vlka, netopýra, nebo dokonce v prach (před smrtí!!! Po smrti to dokáže kdekdo), mlhu, která se protáhne všude, sebemenším otvorem? Kdo by nechtěl vidět ve tmě jako kočka? Kdo by nechtěl mít sílu jako dvacet mužů? Kdo by nechtěl umět lézt po zdi jak ještěrka? Kdo by nechtěl umět omládnout? Speciální výhoda pro domnělé či skutečné ošklivky a ošklivce, člověk se nemusí bát zrcadla! Pro ženské a zvláštní mužské pak ještě další výhoda, při dostatku vhodné stravy mají upíři červené rty a nemusejí tak používat rtěnku. Kdo by nechtěl žít jako Dracula na vlastním zámku ve společnosti tří krásných a veselých dam? Takže já si odhaluju krk a volám, Dráculo v nějakém hezkém ženském provedení, pojď si pro mě!!!
Samozřejmě, a nebudeme to skrývat, má upírství i určité nevýhody. Vzhledem ke specifickému jídelníčku rozhodně není pro vegany. A taky pro nás skřivany, co v noci chceme spát. Vzhledem k absenci stínu není možné udělat kariéru jako hráč stínového divadla či stínový ministr. Vzhledem k jistým fóbiím, kterými upíři oplývají, rovněž není vhodné pro křesťany, leda pro ty, co berou obrazoborectví vážně a nemají doma ani růženec, natož křížek na zdi či na krku. Rovněž milovníci česneček a pravých bramboráků si musí přeměnu dobře rozmyslet. Údajně taky upír nemůže vejít do domu, pokud ho někdo nepozve. Což může být zejména pro introverty výhoda, mohou se vymluvit z povinných rodinných návštěv, „písemná pozvánka gdě? Takže smůla, nemohu!“. Jinak z nutnosti pozvánky mimochodem vyplývá, že si vycucávaní mohou za svůj osud do značné míry sami. Jistým omezením je rovněž vázanost na rodnou či smrtelnou hroudu hlíny, na které upír přes den spí a kterou musí mít vždy k dispozici. Ovšem, je to skutečně nevýhoda? Kdo si na cestách kolikrát říkal, kéž bych tu měl svou postýlku a nemusel spát na té provšivené proleželé matraci v hotelu? Pokud se cestuje s celou rakví, ušetří se tak i za ubytování. A upíři sportovnějšího ražení mohou rajzovat pouze s pytlíkem hlíny a spát tak pod širákem. Nebo aspoň v knize se nikde nepíše, že by na spaní upírovi nestačil jen drobný poprašek.
Jinak po přečtení knihy ve mně zůstává stále mnoho otázek. Proč doktor nezachránil Lucy, když tušil, kdo může za její utrpení? Proč okamžitě nenaběhl do nejbližší prodejny s náboženskými předměty a neověsil ji a celý dům všelijakými cetkami? A místo toho všude dal smrdící česnek, který samozřejmě neznalí odstranili? Proč se dnes zkoumají krevní skupiny, když evidentně při transfuzi stačí odchytit kohokoli, kdo jde zrovna okolo? Jak to, že upíři dávno před vynálezem účinných prostředků pro nim, tj. před nástupem křesťanství, neovládli celé lidstvo a nezměnili ho taky v upíry? Když na to měli minimálně desetitisíce let? To pohané jedli tolik česneku? Podle knihy jedno vysátí na změnu v upíra nestačí, musí jich být víc. Proč jsou upíři tak hloupí a chtějí i ostatní lidi proměnit v upíry? Není lepší si jen tak sem tam cucnout z různých lidí a zůstat tak v ilegalitě? Navíc, strava má být pestrá!

+ pravý gotický horor
+ nápady odkazující na pradávnou historii
+ vyšetřování jak v Lovecraftovi

- styl deníkového vyprávění (mě osobně neseděl tolik)
- prostřední část knihy se mi trochu vlekla

(SPOILER) Pár nesouvislých poznámek: především Drákulův příběh znám pochopitelně celá léta (muzikál, film, kdejaká povídka, citace, ..je to součást kulturního povědomí), ovšem k samotné knize jsem se dostal až nyní. Tím, že jsem příběh znal dopředu, mi kniha samozřejmě nepřipadala až tak napínavá a nefungovalo autorem budované postupné odhalování hrůzné skutečnosti v první polovině knihy (která je i tak mnohem lepší než druhá polovina, kde se jen šachuje s bednami). Možná i proto mi občas postavy připadaly poněkud mdlejšího rozumu.
Bavil mne popis autorovy britské současnosti, z našeho pohledu historie: zlí Slováci (!), parní člun, telegraf, až obřadné chování k ženám. Podobně mne zaujalo určité romantické nimrání se v pocitech a drobnostech, asi si sám sebe neumím představit, jak popisuju na půl strany, co kdo cítí a jak se u toho tváří či jak kdo zrovna spí :) .. nicméně to zřejmě patří k žánru romanticko gotického románu.
Některé scény byly poměrně dost erotizované, na svou dobu to muselo být celkem odvážné čtení.
Za jasný nedostatek považuju nedopsání Reinsfieldovo linky a nevysvětlení, kde vzal Van Helsing všechny své znalosti o upírech, se kterými celou knihu operuje.
A teď pozor: poslouchal jsem to jako audioknihu načtenou Pavlem Soukupem a musím vyseknout obrovskou poklonu jeho interpretaci.

(SPOILER) Klasický příběh, který by měl znát asi každý. Ani nevím, proč jsem jeho přečtení tak dlouho odkládala, i když... Příběh jako takový není špatný, zvolená deníková forma vlastně také není úplně od věci, ale některé věci mi prostě vadily. Například se pořád nemůžu smířit s tím, že se nedozvím jak Jonathan uprchl z hradu. Pak jsem také úplně nepochopila Renfieldovu postavu. Z počátku to vypadalo, že je s hrabětem nějak více spojený, že se znají už z dřívějška, čekala jsem nějakou větší zápletku, ale zase nic. Ke konci knihy jsem si říkala, že jestli ještě jednou budu číst o ubohé paní Mině, tak ji nadobro zavřu a nechám nedočtenou. Začátek příběhu, kdy je Jonathan na hradě, je dobrý, čtivý a celkem i napínavý. To se bohužel nedá říct o konci. Celé pronásledování hraběte mi připadalo celkem nudné a zdlouhavé. A samotný, dle mého názoru, uspěchaný závěr tomu moc nepomohl.

Dracula je hororovou klasikou, je dobře napsanou hororovou klasikou, a přesto si mě tak úplně nezískal. A zcela určitě za to nemůže Bram Stoker, který svůj příběh o později nejznámějším krvesaji umístil do dokonalých kulis nevlídných transylvánských hor a později do podobně nevlídných londýnských ulic. Já jsem si děj nedokázal naplno užít, protože jsem v průběhu četby pochopil, že i když mám rád horor jako takový, upíři mě jaksi neděsí. Možná je to i tím, že jsem nikdy nebyl sličnou slečnou s bělostnou labutí šíjí. Já jsem holt spíš na ty domy s neblahou minulostí, přítomností, a pokud se fest zadaří tak i budoucností. Ale přestože nepatřím mezi skalní fanoušky upírského subžánru, uznávám, že to pan Stoker napsal poutavě a já ho fanouškům pití krve s klidem doporučím.

Myslím si, že tuhle hororovou klasiku není třeba příliš představovat. Drákula byla jedna z knih (přiznám se, že první knihou bylo Stmívání), která mě v pubertě přivedla k samotnému čtení a také ke čtení hororového a fantasy žánru. Bram Stoker stvořil příběh, který má všechno – tajemno, hrůzu, napětí, boj se zlem, a to vše v pochmurné atmosféře Anglie devatenáctého století.
 
Kniha je psaná ve formě deníkových zápisů, dopisů, či záznamů z fonografu. Stejně jako v případě Frankensteina, je dán také velký prostor popisu prostředí a krajiny. Vždy se mi právě tyto popisy moc líbily, zvláště Jonathanův popis jeho cesty do Transylvánie na začátku knihy je strhující aneb „Neboť mrtví cválají rychle.“
 
Bram Stoker samozřejmě také dává velký důraz na popisy pocitů a myšlenek hrdinů příběhu, což v kombinaci s krásnými popisy prostředí, pomáhá čtenáře více vtáhnout do příběhu a nasát tak jeho atmosféru. Z pasáže, kdy doktor Seward hovoří s Renfieldem o výživnosti hmyzu a koťat, má člověk husí kůži a podivný pocit v žaludku, stejně jako v případě „lovu na Lucy“ či „lovu na samotného Drákulu.“
 
Překvapivé je, že je Drákula často brán jako milostný příběh, což dokazuje například seriál s Jonathanem Rhysem Meyersem, filmový Drákula z roku 1992, či počin z letošního roku od Luca Bessona, který se velmi zaměřil na Drákulovo hledání jeho osudové lásky. Drákula je zobrazen jako romantik a milovník, který je osudově spoután s Mínou, protože mu připomíná jeho lásku, v originální knize opravdu milostnou linku mezi těmito postavami nečekejte, což mnohé asi překvapí. V knize se Drákula neštítí ničeho a postupně ničí jak Lucy, tak i Mínu, které má za zlé, že ho se svými přáteli chtěla přemoci, sám však netuší, že jeho čin pak povede k jeho zkáze.
 
Drákulu doporučuji každému fanouškovi upírských knih a hororů, ovšem čekejte náročnou knihu, která se možná ne úplně každému bude dobře číst, ale věřte mi, že to stojí za to.

Vím, že se jedná o klasiku, ale kniha mě bohužel vůbec nebavila. Protrápila jsem se směsí deníkových úryvků a dopisů jen kvůli čtenářské výzvě. Příběhu chybělo napětí a děj se zoufale vlekl.

Tahle kniha mě nebavila. Čekala jsem zajímavý upírský příběh. Místo toho jsem četla hodně nezáživný deník.

Vždy sa nájdu čitatelia, ktorí sú touto nesmrteľnou gotickou klasikou nepobozkaní. Ja sa k nej vraciam po vyše 20-tich rokoch a nemohla som si vybrať dokonalejšie obdobie, ako tohtoročnú žltým lístím zaliatu nádhernú jeseň.
S kompletným nekráteným vydaním som sa neponáhľala. V knižnici mu to náramne pristalo a asi to tak malo byť, lebo nakoniec mi ho predčítal charizmatický Robo Roth. Vďaka svojej bezchybnej intonácii zahodil všetky moje obavy z afektu, ktorý občas nezvládam. Mala som teda menšie obavy, ako to dopadne, ale žiadne teátro sa nedostavilo, iba ohúrenie jeho hlasovým prednesom.

Namotal sa aj môj priateľ, román je fakt dobre napísaný, ale spoločne sme si pofrflali nad rýchlo zbúchaným koncom. :D
Do pekla s nami, ale viete ako - v dnešnej dobe a po toľkých rozťahaných aj psychologických záveroch už automaticky očakávate, že predĺžené konce budú hádam všade, aj v 128 rokov starej knihe. :D

Aby som ale k pánovi Stokerovi nebola neúctivá a nemyslela na to, že Kingov záver v Prokletí Salemu neprekoná už asi žiadna vampírovina, Draculu stále považujem za jednu z najlepších kníh anglickej literatúry.
Ak by som si ale teraz zvolila čítanie namiesto audia, asi by ma porazilo. Nebudem klamať, že ma to miestami nudilo a krása starého jazyka ma zrejme nadobro opustila. Svoje historické románové obdobie mám už dávno za sebou, ale aspoň viem, že ak ma chytí rapel na opakovačku, zoženiem si skrátenú verziu, nech nezívam (odpusť Bram).

V téme ostávam celý týždeň a oprašujem niektoré filmové adaptácie, doplnené najnovším filmom, ktorý nie je až taký waw, ako poniektorí tvrdia, konečne som si tiež pozrela britský 3-dielny seriál z r. 2020, ktorý prevýšil moje očakávania a následne sa nechcene dorážam 10-dielnou americkou hovadinou, ktorej nepomáha ani mladý Tudor (Jonathan Rhys Meyers). :D
Ak by ste si chceli dať drákulovské repete, ako ja, odporúčam vyskúšať audioknihu s atmosférickou hudobnou vložkou. Je to úplne iný zážitok.

Aj ja si na tento formát zvykám už viac ako dva roky a stále sa neviem sústrediť na 100%, ale vďaka audiu môžeme „čítať“ naozaj všade a „takmer“ celý deň (obzvlášť je to veľká výhoda pre pomalších čitateľov).
Nech sa už rozhodnete akokoľvek, ani filmová voľba s Gary Oldmanom, krásnou Winonou Ryder a ešte viac rozkošným mladým Keanu Reevesom nie je zlé riešenie (úplne som zabudla, že jednou z Drakulových neviest je Monica Bellucci a ukáže svoje dokonalé poprsie).

Klasika hororu, ale taky britského koloniálního myšlení a jistého latentního rasismu. Upír a nemluvní Slováci, kteří ho pomáhají pašovat do Londýna, to je prostě takovej východní bordel ohrožující starou dobrou Anglii. Ne nadarmo si Stoker vzal na paškál Sedmihradsko (Transylvánii) coby nejvýchodnější kus habsburského státu tam někde daleko na kontinentu. A upřímně, my Češi jsme v tomhle na jedné lodi spíš s těmi východňáry než s ostrovní říší.

Rumuni prý o tu drákulovskou image nijak zvlášť nestáli, ale kapitulovali před silou trhu - když už jim to stejně v evropském vnímání nikdo neodpáře, tak aspoň na těch několika "Drákulových" hradech něco vyrejžovat. Napadá mě, že aspoň k něčemu byl Maďarům Trianon – s transylvánským územím bezpečně předali velkému Rumunsku i tu upířinu!

Přihřeju si svoji polívčičku a zájemcům o reálnější historickou Transylvánii doporučím Mikuláše Bánffyho, román Byli jste sečteni. Šlechta, plesy, lovy, lesy, hazard, romantika a politika.

Nejslavnější upírský horor DRACULA (1897) od irského spisovatele BRAMA STOKERA (1847–1912) asi všichni známe z některé z mnoha filmových verzí, které se tu více, tu méně odchylují od románové předlohy. Tu jsem už kdysi, na gymplu, začal číst, ale přiznám se, že tenkrát mě poněkud nudila a taky mě odrazovala její forma – Dracula je totiž psaný formou deníkových záznamů, dopisů, telegramů a novinových zpráv. Takže tehdy jsem zůstal asi ve třetině a až nyní jsem se k Draculovi vrátil a přečetl celou knihu, mj. i ze zvědavosti, jaký je děj románu, jehož řadu zfilmování jsem viděl. Teď mi jeho forma přišla zajímavá, i když je to tím pádem vyprávění občas zdlouhavé na úkor napětí a místy plné zbytečného balastu. Zejména natahovaný, zbytečně překombinovaný závěr vyžaduje špetku trpělivosti, zatímco samotný konec hraběte Draculy je poněkud zklamáním – filmy tohle řeší lépe a efektněji. Nicméně i tak stojí za to Draculu přečíst, je to prostě neodmyslitelné základní dílo hororové literatury, které zvedlo zájem čtenářů o vampyrismus a podnítilo četné adaptace a mnohá další díla s upírskou tematikou. Má podmanivou, tajemnou atmosféru, které není těžké podlehnout…

Viděla jsem spoustu filmových zpracování, ať už Drákuly, Nosferaty nebo jakékoliv jiné filmy, kde se postava Drákuly vyskytuje a konečně se dostala k přečtení knihy.
Vůbec mi nevadil deníkový styl a jazyk byl taky v klidu, asi taky záleží na překladu, já mám knihu z Levných knih, je tam spousta chyb, ale úplně mi to nevadilo.
Dějově mě nejvíce bavil začátek, Harkerovy zápisky z Transylvánie a pak asi ještě Mina a Lucy ve Whitby. Poté mi už některé věci přišly, že se až moc opakují, jako například léčení Lucy nebo neustálé přepravování beden. Samotné finále a vyřešení problému mi přišlo až moc rychlé na dnešní poměry.
Celkově mě kniha ale bavila, byla čtivá a postavy byly zajímavé. Když ještě vezmu v potaz její velký vliv na kulturu 20. a 21. století, tak musím knihu jen doporučit.