Laféeverte komentáře u knih
Na začátku se kniha pomalu rozjíždí, autor se snaží (podle mě občas trochou moc na sílu) vytvořit tu správnou trochu děsivou a podivnou atmosféru gotického románu... Pak začne linka detektivní, která tajemnost jen umocňuje. Ovšem hlavnímu hrdinovi neskutečně dlouho trvá, než si dá dvě a dvě dohromady. Stejně tak jeho přístup k vlastní osobě se časem stane tak trochu nevěrohodným... A ten konec... Přesto jsem to přečetla jedním dechem. A poslední poznámka:Gmund s Prunslikem mi hodně připomínali Wolanda a Kravinkina z Mistra a Marketky, včetně toho jejich ubytováni... Jako byt v Sadové ulici.
Přestože dějovou linku moc dobře znám, tak jsem byla dost překvapená z prostřední pasáže s novinovymi výstřižky,ktera de facto pojednává o tom, jak se lidstvo chovalo v mlocim věku. Překvapila mě jednak hloubka znalostí autora o lidské povaze, historii i národních rysech, ale hlavně to, že se společnost za těch sto let vůbec nezměnila... Hnutí me too, nepokoje v Americe, problém koronavirus... Prostě to, jak se lidská společnost chová je jako přes kopírák. Je jedno, co se zrovna řeší. Jen doufejme, že nás ty naše malicherné spory nepovedou tam, kam došly ve 40. letech minulého století.
Podle mě je tohle romantika, která prostě nezklame. Nejde jen o Elizabeth a pana Darcyho, ale o celou škálu zajímavých postaviček, humor, celou společnosti i to, jak se s ohledem na své postavení v ní museli někteří její členové chovat a rozhodovat. Samozřejmě oba hlavní hrdinové jsou skvěle napsaní, to, co se oba naučí jeden o druhém a o sobě samých má uvěřitelný a zajímavý vývoj...stejně tak jsou fascinující tz "negativní" postavy jako je pan Collins nebo lady Cathrine de Bourgh. Prostě si tuhle knihu vždycky dost užiju, ale uznávám, je lepší ji číst, když je nálada na romantiku.
Tenhle žánr běžně nečtu, takže to prosím berte jako názor někoho, kdo se orientuje na sci-fi, fantasy, postapo a tak...Takže...bavilo mě sledovat to seznamování, i ta atmoška mezi klukama z kapely, hlavní hrdinka byla dost v pohodě, její idol taktéž. Bylo to ale dost pomalé...každej už by tak v půlce knížky došel k závěru, že Saša asi nechce být jenom kámoš, takže namlouvat si ještě dalších sto stran, že jako nic...Saša se mi zdál až moc dokonalý, ale to asi hlavní hrdina v těchto knihách bývá. Občas mi příšlo, že hlavní hrdinka dělá z komára velblouda a řeší zbytečnosti, ale co už, nějaké překážky musí být překonány, aby to mohlo skončit šťastně...takže celkově to hodnotím jako příjemné čtení pro zpestření mého běžného knižního záběru.
Podle mě je to takový průměr. Povídky se čtou lehce, zápletky jsou přiměřeně zajímavé, trochu se opakují a občas jsou dost předvídatelné. Nejsou příliš děsivé, občas trochu duchařské, občas ukazují temnou stránku zdánlivě obyčejných lidí...mrazení v zádech jsem z nich rozhodně neměla. Na druhou stranu jsem se u nich nenudila a během chvilky je měla přečtené...
Rozhodně neobvyklý příběh. Název knihu opravdu vystihuje, jelikož nejen hlavní hrdinka, ale i čtenář se potácí od krásy k ošklivosti. To, co je na jednu stranu krásný a čistý vztah, je na druhou stranu prostě zneužitím nezletilé dívky, která i přesto, že je dospělejší a zodpovědnější něž její rodiče, v otázkách intimity přebírá zhoubné vzory, které vidí u dospělých kolem sebe, což ještě komplikují traumata, která v ní vypěstovala její matka. Další zajímavou myšlenkou, je institucionalizace ochrany obětí i to, že systém si ne vždy uvědomuje, že pracuje s reálnými lidmi, jejichž citové vazby jsou stejně důležité jako u lidí, kteří jsou dle společnosti kvalifikováni jako tzv. normální.
Po určité přestávce od prvního dílu jsem se do toho chvíli dostávala...nálady a výbuchy Ilan a oříškové oči na prvních pár stránách, ale pak se to rozjelo a už jsem nemohla přestat číst. Svět stvořený autorkou je čím dál zajímavější, všechno se pomalu propojuje a jsem vážně moc a moc zvědavá, co bude dál. Nakonec jsem seznala, že i ty výbuchy Ilan vlastně plně odpovídají jejímu věku (vždyť jí ještě není čtrnáct a ta puberta s člověkem mlátí, i když je sklenař :)
Nemám ráda psychologické knihy a naučné literatuře se mimo práci vyhýbám. Knihu jsem dostala jako dárek, a tak jsem se po nějaké době pustila do čtení. Celkově je kniha psána otevřeným a sympatickým stylem, obsahuje docela dost zajímavých myšlenek o tom, jak ke druhému v manželství přistupovat, jak poznat sebe i jeho, zlepšit komunikaci a přestat si hrát na "přetlačovanou." Na druhou stranu jsem na stránkách knihy opět nalezla to, co mě vede k všeobecné nedůvěře k psychologům, a to jejich neustálou snahu o "škatulkování" lidí podle různých kritérií. Autorovu knihu o sourozeneckých konstelacích bych právě kvůli tomuto svému negativnímu postoji k hodnocení lidí, jejich povah a motivací podle pořadí narození a jiných podobných věci, asi číst vůbec nedokázala. Naštestí zde toho nebylo až takové množství, byť jsem po přečtení kapitoly o sourozeneckých konstelacích cítila takové zklamání, že jsem chtěla knihu definitivně odložit a poslat dál. Nakonec jsem vydržela a po dočtení musím konstatovat, že celkové vyznění knihy mi to ve výsledku nekazilo. Považuji ji za přínosnou a jsem ráda, že jsem ji přečetla.
Tenhle díl mě hodně bavil, ani sama nevím proč. Těšila jsem se na každé další vyprávění.
Z tohoto dílu mám pocit, že Sandmana už nic nezachrání...čím dál více je tragickým hrdinou a změna, která je nosným tématem příběhu, ho vede k nevyhnutelnému špatnému konci.
Docela mě ten příběh vzal...hlavním hrdinou není tak úplně Lazar Lindt, geniální matematik a vědec, ale tři ženy, které jsou s jeho životem spojeny. Marie je jeho velká platonická láska, o mnoho starší, laskavá a milující žena, ztělesňující obraz rodinného štěstí, ačkoli ona sama děti mít nemohla. Galina je jeho ženou, z níž Lazar Lindt svojí touhou okopírovat domácí manželské štěstí Marie a jejího muže, udělal nešťastnou, zatrpklou ženu, která je schopna jakousi formu úniku a útěchy nalézat pouze v luxusu a společenském postavení. Lidie je Lazarovou vnučkou, talentovanou baletkou, opuštěnou dívkou bez skutečného emocionálního zázemí, která touží pouze po tom samém rodinném štěstí a lásce, jako Lazar Lindt. Tyto postavy čtenáře provází svými životními osudy na pozadí vývoje ruské společností 20. století, aby snad ve výsledku dospěl celý kruh vyprávění tam, kde začal.
Kromě příběhu samotného je kniha napsaná krásným jazykem, bohatým a květnatým, který se čte úplně přirozeně...skoro se Vám chce číst nahlas. Ať už je to zásluhou autorky, překladatelky, nebo jich obou, tak tato stránka knihy je skutečně povedená.
Je to poměrně krátký, ale myšlenkově hutný román. Jeho tempo je zběsilé asi tak jako tempo proudu bezobsažných informací v konzumní společnost, kterou zobrazuje. Podle mě nejde ani tak o knihy, ale o to, že knihy jsou jedním z prostředků, které motivují lidi přemýšlet, vytvářet si vlastní názory a vidět svět z jiných úhlů. Při čtení knih se člověk na tom, co čte, aktivně podílí a z interakce knihy a jejího čtenáře vzniká nová hodnota. To v románu kontrastuje s pasivním přijímáním množství líbivých obrazů a informací bez reálného obsahu, a bez toho, že by lidé měli čas o viděném a slyšeném přemýšlet, neustále si zaměstnávají mozky přílivem informací, které nemají čas vyhodnotit. Koncept štěstí je omezen na pohodlný život, s tím, že není vytvořen žádný prostor uvědomit si, že něco chybí. A plně souhlasím s tím, že tohle se dělo a děje ve společnosti samovolně, zvlášť v kombinaci s tím, jak snadné je informace přenášet.
Prostě kniha opravdu stojí za přečtení a také za následné zamyšlení nad tím, jak přistupujeme ke svým životům a komu tím vytváříme prostor na cestě k moci.
Necelá první polovina knihy je věnována popisu života pracující třídy v Manchesteru, jejich radostem, strastem, představení postav a jejich motivací. Pak vše přechází do čistokrevné viktoriánské romance, kdy vznikají zdánlivě nepřekonatelné překážky a hlavní hrdinka je s nasazením vlastního fyzického i duševního zdraví překonává. Kromě toho takhle část obsahuje i kapitolu s popisem soudního líčení, fungování vyšetřování, poroty, právního zastoupení atd. Takže na své si přijde poměrně široká skupina čtenářů. Za mě to mohlo skončit už po tomto soudu, protože autorčino všeobjímající smíření nakonec bylo na můj vkus až příliš idealistické a naivní.
Co napsat o této klasice? Asi tolik, že je to vážně milý, upřímný příběh, se sympatickým hrdinou pro děti i dospělé. Je to napsané tak, že si všechno dokážete představit a máte pocit, že jste na té cestě s nimi...
Moje druhá kniha od této autorky. Úvodem se musím přiznat, že mi její styl psaní tak nějak nevyhovuje. První část obou knih se dost táhla, postavy byly dost nesympatické a docela dlouho jsem nechápala, proč by mě měly vlastně zajímat. V případě Zmizelé se ale celý děj dal do pohybu a začalo mě to dost bavit... (spoiler: Prostě v okamžiku, kdy Amy a Nick konečně odhodí tu prvotní fasádu, Vás začne zajímat, jak se ta jejich hra na přetlačovanou bude vyvíjet. Já to docela hltala, i když je podle mě jeden za 18 a druhý bez 2 za 20 a žádnému z nich se nedá věřit. Nakonec stejně nevíte, jestli trpí, nebo jim to vlastně vyhovuje, a to je podle mě na této knížce to zajímavé.)
U této knihy jsem si hodnocením hodně nejistá. Fantasy mám ráda proto, že zbožňuji objevování nových světů - jejich fungování, magii a tak. Toho jsem si v knížce opravdu užila. Postapokalyptický fantasy svět (podle náznaků o technologiích v nížinách to bude asi z poloviny sci-fi a z poloviny fantasy) je za mě super. Naslouchač představuje vlastně jen úvode, takže mám ještě hodně co objevovat a na to se těším. Hlavní hrdinka je dobrý průvodce, proto jsem četla téměř jedním dechem.
Ale zpět k tomu dilematu u hodnocení...nemůžu se zbavit pocitu, že ta kniha obsahuje silná rezidua obratů z dívčích románů. Nechápu, proč se pořád musely zdůrazňovat kapitánovy oříškové oči. Když do nich hrdinka pohlédla, okamžitě mi naskočilo nějaké klišé z červené knihovny...to se ale naštěstí nekonalo. Stejně tak Ilanina neustálá nedůvěra a negativní chápání všeho, co kapitán řekne...je to vzorec Pýchy a předsudku, nebo důsledek věku hrdinky a jejích dosavadních zkušeností z otroctví (resp. zachycení onoho rozdělení mezi lidmi z nížin a sklenaři)?Nevím, zatím jsem se rozhodla, že to bude to druhé a oříškové oči ignoruji.
Mám z těchto těžkých témat vždycky strach, takže jsem dlouho váhala, jestli knihu číst. Univerzální ovace mě také moc nepovzbudily, jelikož mám pocit, že čím větší "deprese," tím víc bývá poslední dobou kniha ceněna a více se o ní mluví. A ano, velkou dávku tragičnosti jsem skutečně dostala, ale první dvě části knihy byly tak lidské... Mísily se zde naděje, sny, špatná rozhodnutí, osobní statečnost, zbabělost...až jsem si začala říkat, že konečně čtu vážné téma ve zpracování, které ve mě nevyvolává bezútěšné stavy. Kniha dokáže zobrazit těžkou situaci tak, že Vás nutí k zamyšlení a zároveň dodává špetku naděje na usmíření se životem. Vlastně i třetí a poslední část knihy tato kritéria splňuje, i když právě zde se koncentruje zobrazení největšího zla. Tato část je nejkratší a asi nejsilnější (až toho na mě bylo trochu moc). Nicméně po delších úvahách musím uznat, že to nebylo samoúčelné a k celkovému vyznění knihy se to hodilo.
Patřím mezi ty, co znají Kubrickův film a teprve pak se dostali ke knize, takže jsem tak zhruba věděla, co čekat. Dostala jsem ale jinou verzi příběhu, plně propracovanou, která používá k dosažení týchž pocitů stísněnosti, strachu, izolace atd. jiných postupů. Naprosto mě dostala psychologie Jacka a Wendy...není to prostě jen zlo, které představuje hotel Overlook, ale taky ta temnější část v nich, se kterou bojují - ať už jde o záchranu jejich manželství nebo zachování zdravého rozumu, života, o ochranu syna...Stejně tak mě zaujalo Dannyho vnímání rodičů - dětské a dospělé zároveň.
Byla to příjemná kniha, na to množství úvah a alegorie se četla v podstatě sama. Chvilku máte pocit, že je to normální detektivka, chvilku je to takové snové a najednou jste v grotesce...styly a žánry se střídají někdy tak rychle, že si to ani neuvědomíte a jste už jinde. Přiznám se, že jsem se v tom občas dost ztratila...ale přes to všechno po přečtení nemám vůbec pocit vycucanosti ze soustředění nad hlubokými myšlenkami, ale spíš takový jako z lehkého a zábavného čtení...
Vlastně nevím, co k této knize napsat, abych ji nějak smysluplně vystihla. Je to sci-fi s výraznými fantasy prvky, je pohádková i plná úvah o fungování a křehké rovnováze politického uspořádání, o náboženství, o planetárních ekosystémech a roli lidí v nich, je o hrdinech, o tom, jak se takoví hrdinové tvoří i o tom, jak je takový "národní hrdina" potenciálně nebezpečný, je o přátelství, o touze přežít...Postavy jsou skvěle napsané, na jednu stranu se drží schématu dobra a zla, ale na druhou ho přesahují. Snadno si k nim vytvoříte vztah. Prostě tato kniha toho má hodně co nabídnout a rozhodně pro mě není jen na jedno přečtení.