Lazarovy ženy
Marina Lvovna Stěpnova
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/238858/bmid_lazarovy-zeny-vK3-238858.jpg
4
168
55
Lazar Lindt je člověk bez minulosti, který přichází „odnikud“. Těsně po skončení první světové války se zjevuje na prahu moskevské státní univerzity s touhou studovat, matematik Sergej Alexandrovič Čaldonov v něm však rozpozná geniální talent, nabídne mu místo přednášejícího a mladíka se ujímá. Tak začíná kariéra mimořádně úspěšného a také prominentního vědce, který sbírá jedno ocenění za druhým a ve svém oboru je jedinečný a nenahraditelný, muže, který může mít všechno, na co si vzpomene, muže, který přitahuje ženy... a zároveň je sám, neboť miluje manželku svého ochránce a kolegy Čaldonova. Románová sága Mariny Stěpnové, klenoucí se přes celé 20. století, ověnčená ruskou Big Book Award 2012 a nominovaná mimojiné na The Russian Booker 2012 a The National Bestseller 2012.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2015 , Ikar (ČR)
Originální název:
Женщины Лазаря , 2011
více info...
Přidat komentář
Plnotučný moderní román postihující život několika ruských generací, zejména osudy žen, které si poradí s těžkostmi života i mužského světa každá po svém. Román o zmařených, potlačených i naplněných touhách, román pěkně realistický, místy i krutý. Na pozadí turbulentních ruských dějin dvacátého století, kde člověk neznamenal buď vůbec nic a bylo možno volně s ním nakládat jako s majetkem, nebo byl z nějakého důvodu téměř zbožštěn. Přesně v duchu rčení, že Rus je buď nevolník, nebo šlechtic, nic mezi tím. Do toho trošku ruského fatalismu a víry až mystiky ... a trošku atomových a vodíkových bomb. Svět a země velkých kontrastů. Podle mého výborná ruská současná literatura, autorčin styl mi připomíná Ljudmilu Ulickou.
Knížka se mi četla neskutečně těžko, kdyby jsem si ji nedala do výzvy, tak ji odložím. Až na posledních stránkách jsem začala chápat, kdy dojde k odskoku v ději do minulosti pro objasnění proč a trochu se začetla. Nikdy víc.
Jé, tak tohle byla nádhera. Knihu jsem četla trošku déle, ale to jenom proto, že jsem si ji šetřila, četla jsem pár stránek denně. Neskutečně krásně promyšlený děj, který na konci zaklapne, jak poklice na hrnec. Kniha začíná v roce 1985 a vrací se téměř o sto let zpět. Postupně procházíme celým stoletím. Všechny odbočky spolu souvisí. Lidočkou kniha začíná a s Lidočkou se loučíme. Kniha je napsaná opravdu krásným, květnatým jazykem. S chutí si ji určitě zase někdy přečtu.
Nádherná kniha. Už dlouho se mi nestalo, abych brečela ne při čtení, ale po přečtení. Dostal mě hlavně osud Lindtovy vnučky, ale celá kniha je napsaná tak citlivě a barvitě ( díky za bezchybný překlad ), ale jak zde již někdo psal, určeno pro ty, kteří umí ocenit kvalitu. Jinak vskutku typické Rusko se vším co k němu patří, ať dobře myšleno nebo nedomyšleno.
" Do parčíku už nechodila. Bála se, že znovu uvidí starce, bála se přiznat si, že děti i vnoučata, o kterých tak zoufale a do podrobností snila, ve skutečnosti vůbec nejsou povinny milovat jí na oplátku. Legrační buclaté dětičky, které si hrály na hřišti, nezaručovaly ochranu ani před osamělým stářím, ani před smrtí. Nebyly penzijním fondem ani dlouhodobým doplňkovým spořením s dobrým úrokem. Byly to jen děti - jen tak, pro nic za nic...
" Ostatně takové haló se dalo pochopit - byl rok 1986 a samotný pojem ' inženýr' se dávno změnil v synonymum neúspěšného blbce, který prošoupává levné zmuchlané kalhoty ve zchudlém výzkumném ústavu, jenž se bůhvíkolikátou pětiletku v pořadí pokouší vynalézt nové splachovadlo k nádržce věčně protékající a legendární sovětské záchodové mísy. Vysoké školy celé země vypouštěly houfy tupých dívek, které snily o okamžité svatbě, a ochablých mladíků, kteří se už předem smířili s osudem chudáka z oblíbených vtipů. "
Tahle kniha mě hodně mrzí. Ráda čtu o Rusku. Vědět ale, že se Marina Stěpnova pustí do příběhu stylem klasických ruských románů, tak jsem si nákup knihy odpustila. Přečtu dvě stránky, odložím. Další den totéž a tak stále dokola. Jestli tohle někdy v životě vůbec dočtu, budu to považovat za zázrak. Styl psaní je pro mě šílený, nestravitelný, nepříjemný. Ty neustálé vsuvky, odbočky jiných odboček, neuvozování přímých řečí... Velké NE a zklamání.
Docela mě ten příběh vzal...hlavním hrdinou není tak úplně Lazar Lindt, geniální matematik a vědec, ale tři ženy, které jsou s jeho životem spojeny. Marie je jeho velká platonická láska, o mnoho starší, laskavá a milující žena, ztělesňující obraz rodinného štěstí, ačkoli ona sama děti mít nemohla. Galina je jeho ženou, z níž Lazar Lindt svojí touhou okopírovat domácí manželské štěstí Marie a jejího muže, udělal nešťastnou, zatrpklou ženu, která je schopna jakousi formu úniku a útěchy nalézat pouze v luxusu a společenském postavení. Lidie je Lazarovou vnučkou, talentovanou baletkou, opuštěnou dívkou bez skutečného emocionálního zázemí, která touží pouze po tom samém rodinném štěstí a lásce, jako Lazar Lindt. Tyto postavy čtenáře provází svými životními osudy na pozadí vývoje ruské společností 20. století, aby snad ve výsledku dospěl celý kruh vyprávění tam, kde začal.
Kromě příběhu samotného je kniha napsaná krásným jazykem, bohatým a květnatým, který se čte úplně přirozeně...skoro se Vám chce číst nahlas. Ať už je to zásluhou autorky, překladatelky, nebo jich obou, tak tato stránka knihy je skutečně povedená.
Nesmírně zajímavá kniha, ke které se mi jen těžko píše komentář. Příběh je nesmírně bohatý, mnohovrstevný a vyústění které nabízí je nesmírně zajímavé. Lazarovy ženy jsou doslova napěchované zajímavým a často až tragickým osudem. Víc než na příběh samotný je ovšem důraz kladen na myšlenkové pochody a emoce jednotlivých postav. Nejvíc mě pak dojmul osud Galočky, která zkrátka jen nedokázala dostatečně vzdorovat neštěstí svého osudu...nebo vlastně štěstí?
Podle mne nádherná kniha. Dostala se mi do rukou úplnou náhodou, když se moje známá stěhovala a vyřadila krabici knih. Nemá už místo. A já v té krabici objevila POKLAD. .Stepanova je podle anotací mladou pokračovatelkou ruského klasického románu. Což o to, důležité je se začíst do knížky. A kniha mě přivedla do krušných dob po ˛VŘSR, kdy se najednou v Moskvě na prahu dveří známého matematika Ćaldonova objeví zavšivený geniální mladík jménem Lazar. Stane se součástí jeho malé rodiny a pak už děj běží na pozadí dějin SSSR, velké vlastenecké války, odehrávají se osudové lásky. Matematiky, fyziky a vědy se nebojte, tvoří jenom pozadí příběhu, ale geniální vědecké nadání Lazara je důvodem jeho společenského vzestupu. I sám Stalin mu osobně gratuluje v den jeho narozenin. Pro mě je zajímavé, že takový člověk, který měl obrovský význam pro svůj stát, mohl vlastně vše, stejně jako feudál. Třeba mohl mít i krásnou mladičkou dívku, která ho nemilovala. Ale nebojte se, červená knihovna to opravdu není. Je to hlavně o době, lidech ...no a přiznávám, hlavně o Lazarových ženách.
Začátek byl pro mě poněkud složitý, proto jsem knihu odložila s tím, že se k ní jednou vrátím. Trvalo mi to několik let a nyní jsem se musela ke čtení doslova přemlouvat, protože jsem čekala složitý příběh a náročnější čtení.
Částečně to byla pravda, a zároveň tak úplně ne.
Po prvotním zmatku mě autorčin jazyk naprosto vtáhl, květnatý, hodný starých klasiků. Jak již bylo v komentářích řečeno, čtení je opravdová lahůdka. Děj příběhu je skutečně složitější, ale nádherně provázaný, bolestný, ale zároveň zahřeje na srdci drouboučkými, téměř neviditelnými záblesky. Protože přes všechny životní tragédie zůstávají Lazarovy ženy nezlomeny.
Na tuhle knihu jen tak nezapomenu.
Mrzí mne, že zrovna u této knihy se našel někdo, kdo ji ohodnotil jako odpad, resp. ji tak ohodnotil a přitom nečetl. Toto je přesně ten titul, který se čte v počátku velmi těžko, čtenář hledá, čeho se chytit, aby pochopil a vytrval, ale o to větší odměnu za vytrvalost pak dostane. Já tomu říkám literární žrádlo - kniha nabitá emocemi díky hlubokému propracování charakteristik jednotlivých postav trochu připomínající ruské klasiky. Za sebe hodnotím nejvýše, neb jsem si četbu opravdu užila.
Je tam všechno- láska, víra, naděje, zoufalství, nenávist, strach a všechny ostatní projevy a vlastnosti, kterými se projevuje lidská bytost. Výstižně, drsně a otevřeně popsaná podstata ruského člověka, společnosti s mocenskými a politickými vztahy v Rusku na konci 19. století až téměř do konce 20. století. Určitě si kniha ocenění zaslouží, doporučuji přečíst!!!
Tato kniha má tolik vrstev, kolik v sobě obsahuje příběhů. Přemýšlím, čím je styl autorky tak chytlavý - ruským prostředím, jazykem, hloubkou, uvěřitelností, smutkem střídajícím se s nadějí, propojením mnoha postav, nastíněním osudů a popisem celého života v jedné větě...?
Opět výborný čtenářský zážitek.
Není to jen příběh nadaného muže ,,Ruska". Ten kdo čte opravdu pečlivě a přemýšlí nad tím co čte, najde v knížce daleko víc. Uvědomila jsem si jak důležitý je vztah rodiče a dětí. Jak nás tohle může poznamenat na celý život. Bylo to otřesné zjištění, tedy pro mne. Hluboká kniha, krásně napsaná, tak dlouho jsem si žádnou knížku tak neužívala. A to jsem myslela, že ji přečtu jen kvůli čtenářské výzvě.
Uzasna kniha! Pripomina mne klasicky rusky realismus, ukazujici plusy i minusy ruske spolecnosti a tu provazanost, kdy vlastne nemuzete bezvyhradne sympatizovat ani s jednou postavou. Navic je cely pribeh krasne napsany. Opravdu vyborna kniha, az je mi lito, ze uz skoncila :)
Skvělá kniha, zvlášť pro ty, kdo nespěchají a dokáží ocenit autorčin styl!
Nedejte se odradit začátkem, kdy nebudete vědět, kdo je kdo a oč vlastně kráčí. Já jsem se v téhle části soustředila na literární styl a jazyk a byla jsem ohromena! Obrovské jazykové bohatství, skvělé vyjadřovací schopnosti, lehce uštěpačné komentáře směřující tu k hrdinům románu, jindy zase ke čtenářům. Překladatelka tohoto literárního skvostu na tom má jistě velkou zásluhu, smekám a děkuju.
Jak píše ve svém komentáři Denika: každé slovo a každá věta je zážitek. Mě třeba dostal do kolen tento nevinný odstavec:
" . . . někdo - musel to být otec - ševelícími rty odpočítával do pohárku: třicet jedna, třicet dva, třicet tři, na, vypij to, mámo, a nebreč. Nestalo se nic strašného. Zdá se, že je to vážený člověk, má zásluhy, a co se věku týče, polívku z něj vařit nebudeme . . . ."
Poněkud obtížnější na čtení, ale o to kvalitnější příběh. Co se dějové linky týče, nejedná se o úplný top, nečekejte žádné napětí či velkou akci, ale spíše vylíčení ne příliš šťastných osudů několika postav, což je však zřejmě záměr. Z knihy čiší spousta emocí - od lásky přes zoufalství a beznaděj až k nenávisti. Určitě si u ní neodpočinete, takže po ní nesahejte, hledáte-li oddechovku. Jinak ale stojí za přečtení.
Kniha mi dala to, co jsem od ní očekávala. Je psána ve stylu klasických ruských románů s odkazy na kus ruské historie, na ruské literáty a ruský balet. Autorka nás seznamuje s nelehkým životem postav, jejimi láskami a soužením. A ruští klasici jsou mistři ve vyobrazení bolestí lidské duše.
Tímto dílem bude čtenář buď nadšen, nebo ho neosloví. Já doporučím.
Štítky knihy
stalinismus 19. století 20. století ruská literatura rodinné vztahy Sovětský svaz osamělost balet ságy historické romány
Lazarovy ženyKniha Lazarovy ženy je v
| Přečtených | 216x |
| Čtenářské výzvě | 24x |
| Doporučených | 33x |
| Knihotéce | 133x |
| Chystám se číst | 228x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 4x |
Nebudu chválit jazyk a styl románu, protože to už udělali čtenáři přede mnou, ale líbily se mi stejně tak.
Ty, kteří se Lazarovy ženy teprve chystají číst, upozorním, že autorka je velkou milovnicí retrospektivy a všelijakých vsuvek, takže pokud vy ne, bude vás tahle kniha štvát od začátku do konce. :-)
Jelikož Marina Stěpnova někde v půlce knihy zmiňuje, že dvě z vedlejších postav jsou její rodiče (a časově by to vycházelo), zkusila jsem lehkým proklepnutím internetu zjistit, zda je to pravda. Potvrzení jsem sice nenašla, zato jsem se dozvěděla, že autorka na románu pracovala pět let a věnovala hodně času přípravě, aby informace odpovídaly realitě.