Laféeverte komentáře u knih

Za mě dech beroucí, křehké, drsné, plné smutku i naděje... Máme zde 4 vypravěče, 4 unikátní úhly pohledu, 4 osobní historie a jeden příběh, do kterého každý přispívá svým dílem. Pro mě zážitek jak z historického, tak čtenářského hlediska. Celé mě to hodně zasáhlo.

Skvěle zpracovaný příběh plný symboliky, různých prolínajících se motivů a příběhů - nejen Alice, ale i krajiny a jejích lidí... Příběh krásy i bolesti. V tomto mi ty australské květiny dávaly největší smysl - jejich podivná krása uprostřed tak tvrdých podmínek k životu. Naopak květomluva jako taková mi moc smyslu nedává... A přišlo mi trochu škoda šablonovitosti mužských postav - v porovnání se ženskými mi to přišlo dost výrazné.

Jedna z oblíbených knih nebo dětství teď čtená dceři. Začnu z pohledu dnešního dítěte: příběh zaujal, dokonce jsme si na něco z toho hrály... Jen tedy bylo nutné dostat se přes ten začátek než se děti přesunou na ostrov. O plachtění nic nevíme a tak to na mě působilo, že ji to z kraje moc nezajímalo. Jakmile Vlaštovky dorazily na ostrov začalo se to měnit a po příchodu amazonek na scénu už tím žila. Z pohledu dospěláka: jde o knihu, která mě pořád baví a bylo radost ji číst i po letech.

Po prvních několika stranách jsem to chtěla zavřít a vrátit do knihovny nepřečtené. Nakonec jsem se rozhodla, že zkusím ještě chvíli číst, jestli se zase vrátí to, na co jsem byla zvyklá z minulých dílů (možná se tomu dá říct i ukecanost a rozvláčnost, ale mě vážně vyhovuje, když nečtu jen nervy drásající akční knihu, která mě nenechá v klidu vydechnout). No a ve výsledku to pro mě osobně bylo naprosto ideálně vyvážené mezi napětím a klidem, normalitou a šílenstvím. Skvěle se rozvíjí hlavní postavy a také Robin, která je už naprosto plnohodnotným Strikovym parťákem.

(SPOILER) Asi půjdu proti proudu, když napíšu, že se mi druhý díl líbil o fous míň než ten první....Proč? Protože mě nebavilo zjišťovat věci o člověku typu Owena Quinna. V případě Luly Landryové jsem chtěla vědět, co se skrývá za onou fotkou krásky z plakátu, ale tady nějak ne. I když byla zápletka dramatičtější, tak u mě prostě chyběla ta zvědavost ve vztahu k rekonstrukci oběti a jejího vnitřního světa. Nebýt Leonory a Orlando, tak by mě to nepřimělo číst konec se zaujetím. Ale taky jsem celou dobu pochybovala, že by bylo vzneseno obvinění a navíc povolena vazba na základě tak chatrných důkazů a v takové rodinné situaci. Na druhou stranu, oceňuji rozpracovávání postavy Robin. Mít vše jen ze Strikova pohledu a ji jako doplněk by se brzy omrzelo.

Kniha o životě, v němž přežití je základním instinktem, z prostředí, kde dávné síly a tradice stále zachovávají svoji moc, kniha o silných ženách a jejich odhodlání. Jen to nečtěte, pokud čekáte dítě.... velmi v tom všem totiž rezonuje to, co (ne)dokážeme ovlivnit. Já jsem si tu druhou půlku musela trochu dávkovat, abych si to tak moc nebrala. Celkově je to opravdu povedené spojení prvků severské mytologie (aniž bych to vnímala jako magický realismus) a vlastně úplně obyčejného příběhu. Je to i o vykořeňování tradic, o souboji přírodních živlů s odhodláním člověka a o potřebě mít v životě plném dřiny a těžkostí kolem sebe i krásu.

Obvykle detektivky nečtu, jelikož mi až na výjimky dělá problém se do nich začíst, ale tady ne... vlastně nechápu proč mě to tak zaujalo, když se většinu knihy dohromady nic moc neděje. Možná to bude těmi postavami? Nevím, nemůžu ani říct, že by mi byly sympatické, ale prostě mě zajímaly. Stejně tak nemůžu říct, že bych nějak v průběhu čtení hledala stopy a snažila se odhadnout, co se stalo.... Ale stejně jsem se těšila na každý další rozhovor a na to, jaká ta další osoba bude a co to přinese...

S hodně velkým odstupem od prvního dílu jsem otevřela druhý... a byla jsem vlastně dost zklamaná. Celý díl na mě působil ze všeho nejvíc jako výplň, jelikož se děj prakticky nikam neposunul. Celé putování podivných dětí je sice akční, ale hlavní dějovou linku neposouvá (to se stane až na samém závěru) a působí jen jako sled nápadů slepených podle podivných fotek. To spojení s fotkami, které bylo v prvním díle originální, si tady vybírá svou daň. Většina fotek je do celého příběhu zapojena opravdu velmi epizodně a na mě to působilo strašně "na sílu". Vlastně se mi ani nechtělo číst "omáčku" k další fotce, na kterou se vzápětí zapomene. Ale závěr se povedl a i trochu navnadil na pokračování, i když nevím, jestli se k němu odhodlám.

Tak jsem se s neznalostí autorů na české scéně rozhodla pro ochutnávku toho, co od nich asi tak mohu očekávat. První povídka Deep Orange: univerzum s dobrým potenciálem, ale u mě to narazilo na to, že jsem nevěřila tomu, že by věci mohly takto fungovat. Otevřené jámy s hnijícími mrtvolami (kolem kterých se kromě různé havěti navíc pohybují odsouzenci) by přece automaticky znamenaly obrovské riziko nekontrolovatelného šíření nákazy, což je rozsudek smrti pro celé společenství. Dvě dámy s naprosto nezlomeným duchem, na kterých se vůbec ale vůbec nepodepsalo to, čemu byly vystaveny? Ne, prostě jsem nevěřila - za mě hnus a násilí jen na efekt. Druhá povídka Napravení malého nezbedy: zajímavé nápady jako kolektivní vina a modifikace lidského uvažování...na zdánlivě nevinnou malou povídečku překvapivě aktuální. Třetí povídka Obráceno v prach: oddechová detektivka z neobvyklého prostředí. Čtvrtá povídka Tribunál mě zaujala nejvíce. Prezentuje zajímavé univerzum, hrdiny i témata. K poslední povídce Lidské k lidskému mám asi nejrozporuplnější vztah. Celý koncept ságy Mycelium mě docela láká, postavy v povídce jsou také fajn napsané, ale nedávám to, jak autorka pracuje se sexualitou. Takže celkově je antologie docela fajn kniha, která může pomoct vytvořit si obrázek o tom, co od českých autorů sci-fi asi tak čekat.

Ty jo, tak tohle jsem teda nečekala. Kde jenom tenhle poklad celou dobu ležel, že jsem si ho nevšimla dřív? Pokud hledáte inteligentní příběh na pomezí fantasy a pohádky, který je srozumitelný i pro menší děti...tak tohle je ono. Tohle je přesně to, co dítěti přečíst, než mu otevřete svět klasické fantasy. Je to pořád hodně pohádkové, ale už to má opravdu krásně nakročeno (je to dětský svět, ale zároveň už i trochu dospělý, vůbec nic infantilního)... neokoukaný příběh, hlavní postavy s vlastním charakterem. Vážně i mě to bavilo.

Bavila jsem se, a to dost. Byť ta romantická linka pro mě byla předvídatelná už od prvních stránek, tak tady platilo, že "cesta je cíl." Jako u všech knih tohoto typu mě romantická linka baví tak do půlky (max do 2/3), protože pak jsou již překážky a nedorozumění ve vztahu skoro vždycky generovány moc uměle a já jim prostě nevěřím, že si to nedokážou normálně "vyříkat." A nejinak mi to přišlo zde... Naštěstí tu ale byla detektivní linka a jelikož hlavní "záporák" byl pro mě poněkud nečekaný, ve finále to dost vylepšilo dojem.

Pro mě velké pozitivní překvápko. Originální nápad, spousta zajímavých myšlenek, odkazů, humor, který mi dokonale sedl...milý příběh, v němž jde i nejde o veliké věci. Občas jsem se v průběhu příběhu trochu obávala, jestli se to celé nezvrtne v něco nepěkného (nevěděla jsem přesně, co od vyprávění čekat), ale všechno zapadlo tam, kam mělo. Všechny postavičky v knize jsou tak náramně lidské, že jsem si prostě Svatého Jiří doslova zamilovala.

Je těžko uvěřit, jak může být takový kratičký příběh, v podstatě povídka, tak čtivý a emotivní. Je v něm opravdu zachyceno mnoho - od vánoční atmosféry, přes osobní krize a hledání sebe sama až po morální konflikt a odpovědnost jedince. Nedočtete se tam fakta o Magadaleniných prádelnách, ale nahlédnete do toho, jaké to asi v těch 80. letech bylo a jak to, že mohla nějaká taková instituce existovat.

Tak trochu pohádka, tak trochu dospělejší fantasy, komplexní svět i vztahy, spousta tajemství a věcí k odhalování, sympatičtí průvodci na cestě po Alagaesii... Přesto mě tak nějak bavily první 2/3 víc a asi byl řekla, že to bylo proto, že s příchodem postavy Murtaugha se postupně začalo mé soustředění na hlavního hrdinu rozptylovat. Nějak jsem byla méně vtažena do sledování Eragona, a tak jsem si závěr tak neužila. Možná, že právě proto, že jsem se chtěla dovědět víc o nové vedlejší postavě... Solembum je ovšem samozřejmě top.

Knižní série?...aha... takže jsem díky náhodnému výběru v knihovně začala od posledního dílu. Ze začátku jsem tak úplně nevěděla co čtu, trochu mi to připomínalo Pratchetta, Gaimana (Nikdykde), Harryho Pottera. Prostě taková směska všeho. Bylo to vtipné a jelikož jsem byla vržena do autorova světa v posledním díle, orientace mi chvíli trvala. I tak mi ale přišlo, že autor ledasco docela vysvětluje. Tohle všechno za mě dobré, ale ta detektivní linka mě na tom nějak nezaujala. Takže jsem četla poměrně pomalu - respektive po každé uzavřenější dějové sekvenci událostí jsem ztrácela motivaci otáčet stránky dál. Buď to bylo tím, že asi není nejlepší nápad začínat posledním dílem série, nebo to prostě chtělo zajímavější detektivní linku.

(SPOILER) Tohle bylo milé překvapení. Knihu jsem si půjčila úplně náhodou a od začátku mě ta situace s Ursou zaujala, pak se z toho vyvinul krásný příběh, který při konfrontaci s realitou v závěru knihy sice dostal trochu na frak, ale stále lze hovořit o šťastném konci. Celé čtení jsem si užila. A jen tak na okraj by mě zajímalo, jestli ten sociální systém péče o děti v Americe opravdu takto funguje, nebo ne (včetně toho potencialniho trestného činu u Joanny a Gaba).

Příběh, ve kterém příroda či krajina hraje stejně výraznou roli jako hlavní hrdinka. Pokud toto není váš šálek čaje, pak vám asi bude kniha připadat zdlouhavá - tj. příběh zajímavý, ale snesl by výrazně kratší rozsah. Mě tento styl vyprávění sednul a přišlo mi to hezky provázané s tím, co hlavní hrdinka prožívala. Celé je to totiž také o kořenech, o provázání lidí s místem, kde žijí, o tom, jak moc velkou součástí jich samých to může být. Co si lze odnést a jak začít znovu, co obnáší naše volby. Na začátku jsem sice trochu nechtěla číst dál v tušení, že to, co bude následovat, se mi nebude vůbec líbit (vývoj děje), ale dobře, že jsem vydržela. Asi nejvíc mě pak odrovnalo závěrečné srovnání tří ženských zkušeností, tří osudů, z nichž každý byl v něčem těžký, každý trochu jinak, a jejich vzájemná podpora.

Tak ani po přečtení druhého dílu jsem se toho moc nedozvěděla. To, co mě potěšilo, byl posun postav. Tedy nějak se podařilo, aby spolu hrdinové trochu líp komunikovali, což prokreslení postav značně prospělo a člověk je snad začal mít i rád. Tím to pro mě asi skončilo. Nové postavy byly zajímavé, ale zase s nimi autor nepracoval nijak do hloubky, tedy prostě zajímavé "křoví" s nevyužitým potenciálem. Prostě je to něco jako příběh o milostném trojúhelníku s ekologicko-utopickým kontextem. Není to fantasy literatura. Za mě by v tom příběhu vlastně skoro nic nefungovalo - v angličtině se tomu říká "suspension of disbelief" (tj. schopnost autora přesvědčit čtenáře, aby se dočasně rozhodnul ignorovat realitu či logiku a přijal tak autorův fikční svět - a to teda pro mě bylo absolutně na nule). Nakonec to byla jedna z mála knih, u níž jsem četla jen přímé řeči.

(SPOILER) Na tento titul jsem byla velmi zvědavá a bohužel jako pro čtenářku fantasy to pro mě byl "šok". Nemůžu říct, že by autor psal špatně, ani že by to pro mě byla nudná kniha. Očekávala jsem ale alespoň základní world building, odhalování alespoň něčeho a psychologii postav. Tady jsem nedostala nic. Kdo je Tereza, víte od začátku, a co chce, vám dojde hned jak hlavním hrdinům svěří svůj plán (to jsou jediná dvě odhalení, která hlavní hrdinové do konce knihy učiní). Pak je tu spousta náznaků o minulosti hlavních hrdinů, je tu nějaká Společnost, která přetváří starý řád věcí...a za celou knihu se o tom nedozvíte nic, prostě nic. Samotná cesta hrdinů mě bavila (jako jednotlivé příhody a to, jak se s nimi vypořádali), ale oni sami ne....prostě bylo to jako číst o třech lidech, o nichž téměř nic nevíte (vyjma Kira) a které spojují vztahy sledující učebnicové vzorce toxického chování. Tou toxicitou myslím hlavně naprostou závislost Kira a Dariovo chování (maskování vlastních úzkostí za útoky na druhé, neschopnost vyjádřit své potřeby a vyvolávání pocitu viny v druhých - co na tom, že může být v jádru milý kluk). To prostě za mě není zdravý partnerský vztah ani omylem a nejde jen o obtíže spojené se strachem říct druhému, co kdo cítí, a strachem z reakce společnosti. A někde tam nějak mezi tím pluje Anastázie, jejíž motivace jde úplně mimo vás. Naopak eko tématika je pak zase docela fajn nápad...Přečtu si i další díl a uvidím, jestli se něco dozvím a upřímně doufám, že i hrdinové budou mít ve druhém díle nějaký vývoj. Třeba to celé do sebe zapadne a já to tu přehodnotím.

U této knihy dost záleží na tom, jak se na ni díváte - jestli jako na detektivku, thriller nebo na psychologický román. Je tu od každého trochu, i když podle mě je ta psychologie to hlavní. I proto se mi tato kniha líbila. Za mě je to taková sonda do duší lidí spojených s oním vzneseným obviněním ze zneužívání. Žádná z postav není ukázkovým hrdinou - kdo všechno je obětí, kdo pachatelem - může někdo být i obojím? Kdo nese odpovědnost? Jde spíš o spoustu morálních a psychologických otazníků, přičemž spousta z nich se asi ani vyřešit nedá.