karol.cadex komentáře u knih

Dávám plný počet, i když vnitřně s hodnocením zcela nesouhlasím. Úplně jsem uspokojena nebyla tak, jak jsem chtěla, ale věřím, že pro normálního čtenáře je tahle kniha ok. Já potřebuji trochu víc. I bych ji doporučila jako povinnou četbu dětem na druhém stupni. Způsob psaní je stravitelný a odehrávající se hrůzy uvnitř mají spíš informativní charakter, než aby někoho děsily.
Konec mě mrzel velmi, v celé knize je rozepsán rok dva a kde je zbylých deset let? Bylo to ještě horší přece.
Každopádně ve svém žánru je to jedna z mála knih psaná románovou formou, nejedná se o klasické téma holocaustu nebo druhé světové války ze strany Německa, ale naprosto totožného chování ze strany Ruska na malé zemičky kolem. A za to jsem ráda, jelikož už je všude přehitlerováno.

11 05.12.2019

Snový Murakami, snový příběh, zasněný hlavní hrdina. Hadžime je sobec, co si budeme povídat, ale skrz Murakamiho poetičnost mu nelze nic zazlívat. Nádherné popisy - jak měst, tak přírody a ještě hezčí popisy osobností v knize. Na Murakamiho musí být nálada, člověk se na něj musí umět naladit, jinak si ho nevychutná na sto procent. Nemám skoro z žádné knihy tak nasycený pocit, jako z jeho knih. A taky je to skoro jediný autor, u kterého mi nevadí číst o "stříkání".

11 02.12.2019

Sonda do časů minulých, kdy už jako střední bílá třída jste byli někdo a vlastnictví černé služky, respektive otrokyně i po zrušení otroctví, byla takřka nezbytnost.
Některé knihy, jako Černobílý svět nebo Jako zabít ptáčka (prostě klasiky), bych doporučila přečíst všem těm rasistkám a rasistům z diskuzí na iDnes, i když myslím, že by to jejich mozeček nepobral.
Rasismus nenávidím a příčí se mi. Já sama si nedovedu v hlavě uspořádat, proč by někdo měl být pro mě něco méně jen kvůli barvě kůže. Nepochopím to prostě.
A je mi šíleně líto, když i ve 21. století, kdy třídíme plasty a odpad, nemusíme jíst maso, protože ho nepotřebujeme, nemáme trest smrti, auta jezdí na elektřinu, apod., někdo stále někým opovrhuje, protože není bílej, ale je zelenej.
Když se vrátím zpět ke knize, nejvíce se mi líbily kapitoly Aibileen kvůli odkazu k Bohu a celkové její filosofii. A Minnyin koláč bych taky ráda dala občas někomu ochutnat. :)

11 24.11.2019

Lou mi svým způsobem hrozně připomínala Čiperu z Jako zabít ptáčka - obě přemýšlivé, na svůj věk neuvěřitelně rozumově vyspělé, inteligentní, ale zároveň pořád holčičky.
Čipera řešila rasismus, Lou řeší jinou sociální otázku, a to bezdomovectví.
Každá postava v románu si projde svým vlastním vývojem - Lou pozná, jak je život nespravedlivý a dobré skutky jsou po zásluze potrestány a že být dospělý není úplně ok, bezdomovkyně No dostane šanci na nový start a je jen na ní, zda-li ji využije či ne. Louina maminka se vyloupne z nekonečných depresí a s otcem konečně začne znovu reálně žít.
Ač by se mohlo jednat o dlouhý a hutný román, de Vigan dokázala na necelých 200 stranách popsat očima dítěte celou komplikovanost naprosto odlehčeným tónem.
Opravdu se jedná o krásnou věc a do budoucna si přečtu určitě i další od ní.

11 02.10.2019

Pro příště si dávám předsevzetí "nečti zdejší komentáře, dokud nedočteš danou knihu", protože při čtení knihy jsem se musela v duchu pořád usmívat hlavně nad zdejším komentářem paní (a její mentalitou), ve kterém dítě z knihy nazvala "sviní" a děsně se nad knihou rozčilovala. Paní, pokud naopak čtete Vy můj komentář, prosím Vás, je to fikce a nemusíte mít z toho psychickou újmu :)
Můj vkus, ani city, ani mateřské pudy újmu ze čtení naštěstí neutrpěly, nejedná se rozhodně o zas tak kontroverzní dílo. Není to dokonce žádný masakr, jen pár sprostých slůvek a ohníček, dětské myšlenkové pochody mohou někoho zarazit, ale opakuji - je to fikce!
Co mě na téhle knize potěšilo je to, že se autorka nevěnovala pouze narušenému dítěti, ale skvěle nastínila život s Crohnem, kdy hlavní hrdinka matka prošla různými fázemi choroby a čtenářům je i laickým způsobem vypráví. No a do toho to šílené dítě, hihi.
Manžela bych každopádně vyměnila, nemusím moc tyhle plytké nevěřící Tomáše.
Ve finále jsem docela spoko, dostala jsem, co jsem od knihy chtěla.

11 13.08.2019

Hrozně moc jsem ji nechtěla číst, protože jsem se bála, že mi tam bude někdo dvě stě stran skákat po horách a popisovat italský kopce, ač italský kopce miluju. Asi jsem úplně nebyla připravená na přírodní metafory a filosofování postarších Italů, ač postarší Italy taky miluju. A hele, ono to bylo tak krásný!
Strach, úžas, posedlost, životní zkušenost. Příroda, italská nátura, pocit nicotnosti oproti horským masivům a hutnosti života. Nádhera.
Co je víc, než když člověk ví, kam a ke komu patří?

10 02.09.2023

Po přečtení bych možná i uronila slzu, kdybych ten konec jen o trochu víc pochopila, haha. Ale ne, tohle bylo fakt krásný. Na Murakamiho vcelku přímočarý, bez nepochopitelnýho tajemna a ezoterična, čtenáři opravdu vše naservíroval prakticky jasně a otevřeně. I když samozřejmě s tajemnými postavami, fantasy světem a podobně.
Chvílemi jsem ani nevěděla, která část mě baví víc, kapitoly se střídají mezi reálným a tím druhým světem, ačkoli se nepřekvapivě i tyhle dva prolínají mezi sebou.
Děj propracovaný na milion procent, postavy si tam frčí a nikdo je nenechá vydechnout, protože by je hned začali ohryzávat hnusáci žijící v podzemí pod metrem, nebo by je přizabili malý a velký muž. To všechno ovládají dvě nadnárodní tajné korporace obchodující s informacemi a na druhé straně záhadné Město. Teď, když si to tu tak popisuji, zjišťuji, že kniha je neuvěřitelně obsáhlá a těžko to lze zahrnout do jednoho komentáře.
Bude se ale, myslím, dlouhodobě jednat o moji nejoblíbenější knihu od Murakamiho.

10 19.12.2022

S Ceauşescuovým režimem jsem se poprvé knižně setkala v Simmonsově knize, kde jsem ale brutalitu a absurditu žití v Rumunsku připisovala spíše autorovo bujné fantazii, přece jen šlo primárně o upíry. Sepetys mě každopádně o šílenství rumunského komunismu přesvědčila.
Postava Cristiho je neuvěřitelně lidská, blízká a přesně vyjadřuje, o jak strašný a nesmyslný režim se jednalo. Ať už v Rumunsku s magorem Ceauşescu nebo tady nebo v Maďarsku... Cristi není na svůj věk ani trochu naivní, spíš na základě doby a místa neví, jak se zachovat. Do toho adolescentní první láska, napjaté rodinné vztahy a naděje na lepší zítřky.
Co na mě zapůsobilo asi nejvíc, byl vykreslený rozdíl mezi USA jako zločinným Západem a Rumunskem, kdy sám Ceauşescu neváhal využívat vše, co Západ nabízel, ačkoli jeho lidé si do postele i v roce 1989 museli strkat do postele nahřátou cihlu a spokojit se s jednou cibulí k obědu.
Možná úplně odbočím a nebude to dávat smysl v souvislosti s komentářem u knihy, ale tady naprosto přesně chápu důvod, kdy se "dítě" přidá k tajným službám, aby práskalo na své přátele a sousedy. A bylo vidět, že Cristi si to opravdu dělá chytře po svém. O to víc nemůžu pochopit, když někdo ještě po třiceti letech své působení u tajných služeb zlehčuje nedejbože popírá pravý důvod.

10 21.11.2022

Hodnotím jako moje dvacetileté já. Protože při čtení jsem zas byla já v prváku na vejšce, poslouchala underground, chodila na divný koncerty, tahala se s intelektuály, kterým jsem ale inteligenčně nestačila a kouřila balený cigára. Tehdy jsem to žila. Hledala jsem se a hledala jsem směr, jakým budu svět vnímat. Proto jsem i Topolovo jazyku rozuměla. Neztrácela jsem se v něm, naopak jsem se v něm rochnila a zabředávala v tom zběsilým marastu slov. Chlastu a lehkejch drog nevyjímaje.
Teď už ne. Abych to dočetla a ocenila, musela jsem se opravdu přepnout. Vyjít ze svý komfortní zóny člověka, co se našel, a nemusí dál usilovat o jakýsi nedosažitelný popis dnešní reality a jejího uchopení. Tehdy to prostě bylo jiný. A jsem ráda, že jsem v tom neuvízla. Občasný exkurs do minulosti pouze prostřednictvím čtení ale není nic proti ničemu. Vedlejší účinek může být maximálně to, že se člověku vybaví, jakej magor tenkrát byl.
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že jo.

10 07.07.2022

Četla jsem ji na můj vkus dlouho. Střídavě zavírala a otevírala, vydejchávala, zpracovávala, vstřebávala. Hodně hutný, smutný. Nickova imaginace a to, že odkryl tenhle kus ze sebe je neskutečně fascinující. Nevím, jestli bych chtěla, aby ze mě šly ven takovýhle věci a ještě je sdílela s dalšími.
Každopádně je to naprosto jedinečná kniha.
"Set123" vystihl podstatu perfektně, já už to dělat nebudu.
Jen bych možná upřesnila, čeho jsem se bála prve já - prakticky nikdo mi nedokázal vysvětlit, o čem ta kniha je. A já čekala nějaký absurdní drama. Ne. Je to přímočarý příběh o děsně smutným dětství, o lidský brutalitě a debilitě, fanatismu, snad i divoký přírodě ve svý nejholejší podstatě.

10 11.10.2021

Nic nového pod sluncem - King zůstává mou láskou. Prožili jsme toho společně už mnoho a za chvíli budeme slavit dvacet let společného života. A zatím se nestalo, že by mě zklamal. Neskřípe to a náš vztah bych přirovnala k romantické vyhlídkové jízdě. Občas mě semtam překvapí jeho fantazie, protože i v jeho letech dokáže vyhrabat něco šílenýho z dosud neznámého šuplíčku.
A tak nemohu jinak než klasickým plným počtem. Miluju!

10 11.06.2021

Nina Špitálníková je pro mě dost inspirativní osoba, je to velmi inteligentní a navíc velmi erotická žena a dobrá autorka. A na knihu jsem se těšila.
Hned na prvních stranách mě ale zarazily překlepy, to mi nadšení trochu zkazilo a ubírá to na hodnotě knihy, se kterou si (nejen) autorka dala evidentně neskutečně práce.
Jako jo, příběhy jsou to alarmující a otřesný, ale asi něco málo jsem už o KLDR načetla a tak mě to úplně moc nešokovalo. Výpovědní hodnotu kniha pro mě má trochu menší, což rozhodně není problém autorky, ba naopak jsem ráda, že v ČR vychází práce o těchto tématech. Nicméně otázky jsou pokládány respondentům dost na tělo, zároveň jsou i neobyčejné (např. otázka na rituály k přivítání jara), ne všechny se točí jen kolem režimu nebo profesního života. Rozhovory jsou dost emotivní. Poslední rozhovor mi zahrál na takovou tu melancholickou strunu a všechny skvěle doplnil. Nemám výtky! Doufám, že se knize bude dařit.

10 13.12.2020

... ho miluju prostě. Joonu.
Jinak nemám co dodat.

Hihi, akorát teda co ve mně zanechalo asi nejhlubší stopu, byla scéna s malým autobusem na začátku. Na to budu vzpomínat dlouho a děsně se tomu chichotam.

10 13.11.2020

Když na mě tahle obálka knihy svítila v Dobrovským, měla jsem trochu obavy, že to bude masová kravina, typický USA bestseller, typický USA thriller. Po pravdě to tak je, avšak navrch v tom jsou ještě fakt autentický pocity zúčastněných postav, jejich reálný životy nejen tady a teď, ale i flashbacky do minulosti, vhled do myšlenek ženský s rakovinou a válečného veterána na heráku. Řetěz jako instituce je fakt promakaná věc a celému románu jsem dost věřila, do půlky knihy se mi i dělalo fyzicky nevolno. Byla jsem doslova úplně napjatá! Za mě jeden z lepších thrillerů letošního roku. Žádná prvoplánová kravina.

10 08.11.2020

Miluji Dannyho. Nenávidím Irenu a žárlím na ní. A Škvorecký vypráví jeho dobu tak, že bych ji za aktuální rok 2020 ve finále klidně vyměnila.

10 28.07.2020

Chvílemi jsem měla pocit, že čtu Bulgakova, co se ztratil nejen v Tokiu, ale hlavně sám v sobě, načež při zmínce o přetažený předkožce se zase objevil Murakami, tak dobrý.
Každopádně pro mě nejlepší částí zůstává pokec pana Nakaty s kočičkami, to bylo taaaak hezký.
Prakticky mě bavily všechny postavy, střídání kapitol taktéž, i když to vypadá, že zhruba polovina knihy k ničemu nevede, na konci do sebe všechno hezky zapadne. Možná bych se jen ráda dozvěděla víc o psychopatickým Kafkovo otci. Občas mě obtěžoval Kafkovo trans kamarád z knihovny, kdy toho filosování bylo na mě už moc, pak to zase srovnal jednoduchý pan Nakata. A nevím, jak to Murakami dělá, ale ty jeho klučičí hlavní postavy mě prostě všechny do jednoho eroticky přitahují, Kafka nebyl výjimkou.

10 13.07.2020

Na začátku knihy jsem si říkala, že se jedná o mýlku v žánru, protože David tak hezky vypráví. Jak s ostatními dětmi z ulice chytají raky, jakou má kdo povahu, jak ta ulice vypadá, jak se v těch padesátkách žije, jak je přistěhovaná Meg hezká, prostě normální dětské starosti. Navíc Dallas píše hrozně lehce, úplně jsem se viděla v Kingových nebo Simmonsových knihách (později v mnohem odpudivější Betonové zahradě).
A znenadání mrdne matce jeho kamarádů v hlavě a začne týrat své neteře, o které se má starat, přímo před očima svých dětí a vlastně pak prakticky celé ulice. Davové šílenství zafunguje a Meg za chvíli už týrají všechna něčím poznamenaná děcka z okolí. Nevím ale, jestli to bylo tou dobou a doznívající otupělostí z druhé světové války nebo čím vlastně, jelikož všichni účastníci, včetně přihlížejícího Davida, ve kterém se mezitím pere dobro a zlo, nechají situaci vyústit do hrozné tragédie.
Nenávidím bezpráví a týrání zvířat a dětí. Tohle se fakt nečte lehko, kolikrát jsem si různé odstavce musela přečíst dvakrát, jestli jsem vážně četla správně.
Kniha si opravdu zaslouží plný počet, ba naopak mi přijde nedoceněná, i já jsem na ni narazila úplnou náhodou.

10 15.05.2020

Kdysi jsem viděla kus filmu a byla nadšená, jenže jsem u něj usnula. Ale věděla jsem, že kniha se mi bude líbit moc. A odkládala jsem ji, že si ji přečtu, až tohle a až támhleto a konečně jsem se do ní pustila přes víkend!
A i když jsem počítala s tím, že to bude pecka, i tak kniha předčila moje očekávání. Fakt, nekecám.
Je to mnohovrstevnatá detektivka, záměrně nepoužívám slovo thriller, protože se to pro tuhle knihu prostě nehodí, ve které je prostě všechno a ještě neskutečně velká přidaná hodnota.
Žádná hluchá místa i přes objem knihy. Obsahově i stylisticky super.
Hlavní postavy jsem si bezkonkurenčně zamilovala, jak Mikaela, tak mrdlou Lisbeth. I celá rodina Vangerů má do sebe hrozně moc.
No a je tam i sex, je tam nebezpečí, je tam fakt promakaná zápletka, i když všem je od začátku určitě jasné, kdo je ten psychopat, je tam krásná švédská příroda. A opravdu to všechno dohromady není žádná hovadina!
S dnešními thrillery, co vycházejí jako na běžícím pásu se zlatými nálepkami bestseller, se vůbec Larsson nedá srovnat. Tohle je klenot.

10 30.03.2020

Selský baroko mi doporučovala moje nejoblíbenější profesorka politologie a věděla jsem, že mě kniha nezklame. Jenže to jsem netušila, jak moc mi bude blízká!
To je totiž tak - každé ráno venčím psa se sousedem, jehož tatínek byl označen jako kulak a komunisty vyhnán někam do hajzlu a o všechno přišel. Naši sice statek na Šumavě měli (a dodnes mají) také, ale komunisti jim ho nechali a za mlčení a šoupání nohama je připravili "pouze" o zvířata a pravidelné odvody vypěstovaných plodin. A tohle pravidelně s tím mým sousedem v šest ráno řešíme. Tu tehdejší šílenou beznaděj a nespravedlnost a bezmoc.
A Pavel zde bádající mi byl velmi sympatický, takovej správnej týpek, co nic nemá a je zamotanej v kruhu a problémech reálnýho života, do kterých si ještě přidá něco z minulosti.
Úzké silničky a rozpálené polňačky na mě z knihy úplně dýchaly, pak na mě dýchl ještě opar zelené na hasičských sedánkách a budějcký archiv byl vystižený taky naprosto přesně.
Krátká, ale super sonda do minulosti i přítomnosti.

10 20.12.2019

Krásná věc.
Asi od čtrnácti let jsem trpěla předsudky, že Murakami se mi prostě líbit nebude, že to nepochopím, že to bude moc japonský a že se mi to opravdu nebude líbit.
A ejhle!
Nádherný popis Japonska v šedesátých letech, kastovních systémů, úplně jiného způsobu lásky, jídla, vlaků, dospívání, ...
S čistým svědomím můžu říci - tohle je opravdu krásná kniha.

10 23.08.2019