Na jih od hranic, na západ od slunce

Je to Murakami, člověk musí mít na tohle chuť. Řekl bych, že tato jeho kniha je naprosto srozumitelná a Murakamiho klasická magičnost se v ní objevuje jen náznakem, na rozdíl od jeho pozdějších děl. Krásná kniha, krásný příběh. A měl jsem jednu taktiku. Dočetl jsem ji do půlky a pak jsem ji podsunul synovi (14 let) a nechal mu to předčítat znovu od začátku do konce namísto povinné literatury ze školy. A tím ji mám přečtenou celou. No, je pravda, že manželka při pasážích o tom, co dělala Izumi s penisem hlavního hrdiny Hadžima, na mě při předčítání syna házela zlé pohledy..., ale ustál jsem to tím, že jsem jí vysvětlil, že to není žádné porno, ale vlastně oduševnělá, hluboce lidská literatura, a že tyto scény jsou jen okolním výjevem kvalitního díla, bez kterých by se kvalita neobešla... Doporučuji. Je to prostě krásná kniha.

Kniha mě zklamala. Nic moc děj. Už jsem četla od něj lepší kousky.

Nenechám se ovlivnit davem a chci říct, co cítím :( Za sebe bohužel moc nerozumím tomu vysokému hodnocení… Kniha mě vůbec nenadchla, děj se mi nelíbil a vlastně nevím, co víc dodat…

Čtení o dovolené ovlivněné péčí, a starostí, o nemocného psa. Hodně to zřejmě ovlivnilo moje vnímání děje i hlavní postavy. Takže mě poněkud iritovalo, jak se plácá v tom, co si "nadrobil", jak touží, a neuskutečňuje. Autor vládne jazykem, tady nic vytknout nelze. Přesto, tenhle příběh jsem nedokázala ocenit.

Bože… tohle bylo tak jemný a přitom mi to probodlo vnitřnosti. Murakami prostě umí psát o prázdnotě, o touze, o tichu mezi slovy… a já to zase hltala. Kniha, co není hlasitá, ale přesto tě rozloží. Nenápadná, klidná, ale plná věcí, co tě v noci nenechají spát.

Byla jsem tam s ním. V těch pocitech. V tom „něco je jinak, ale nevím co“. V tom, co se nedá vyslovit nahlas, ale Murakami to zvládne říct přesně. A ještě ti to přistane rovnou mezi žebra.

Není to pro každého – ale jestli máš ráda to melancholický nic, co vlastně bolí, tak přesně tohle je pro tebe.

Prostě Murakami, srdeční záležitost.

První od tohoto autora. Moc pěkná kniha.

Murakami ve svém díle vykresluje křehkost lidských vztahů, nostalgii a existenciální hledání, které se proplétají s osudovou láskou. Tento příběh není pouze milostným románem – je to pohled do lidské psychiky, odcizení, nenaplněných snů a pomíjivosti okamžiků, které mohou změnit celý život.

Hadžime, muž žijící zdánlivě spokojený život, se ocitá v bodě, kdy minulost znovu promlouvá a nutí ho zpochybnit jeho současnou existenci.
Murakami zde pracuje s atmosférou melancholie, nostalgie a nenaplněných tužeb. Osudová láska mezi Hajimem a Šimamoto je tajemná a přetrvává jako ozvěna v mysli hlavního hrdiny.

„Žiju život, který pro mě někdo vymyslel, na místě, které pro mě někdo vytvořil. Jak moc ještě vůbec jsem sám sebou, a kdy už jim být přestanu?“ – tato věta vystihuje téma knihy, tedy otázku identity, svobodné vůle a vnitřního neklidu.

Kniha se četla s lehkostí a děj příjemně plynul. Po dočtení jsem měla poněkud pocit nerozřešení a v hlavě jsem měla spoustu dodatečných otázek. Je to odlišný styl psaní, než “běžná literatura a věřím, že to nesedne každému, ale mě kniha bavila a příjemně mi rozšířila obzory o myšlení a vnímání různých lidí

Hmm , no nečítalo sa to zle , malo to spád , ale že by som bol unesený , to zrovna nie . Taká oddychovka , nič viac

Osudová láska, která přetrvává v hloubi srdce i samotné duše po celý život. Tajemná žena, jež zůstává pod kůží hlavního hrdiny navždy. Setkání po drahné době, které naléhavě rozezní struny touhy, vzájemného pochopení, sounáležitosti, ale také pochyb o všem nynějším a o tom, co je skutečné štěstí. Mysticky laděný milostný příběh o hledání sebe sama, nalézání a ztrátách. Kniha se velmi dobře četla, zaobalila srdce do melancholické nálady.

Tahle kniha se opět povedla dala se dobře číst

I přes pár lehce tajemných momentů je to vlastně banální lovestory. Samotný příběh je lehce k zapomenutí. Ale HM umí moc hezky vyprávět a dumat nad chodem světa. Trávit čas ve společnosti jeho hrdinů je příjemné. Jediné, co mi lehce rozladilo, byl ten nesmysl se zdravotní indispozicí jedné z postav (tady mohl autor vymyslet zápletku lépe). A děkuji za slovo na závěr, popis historie japonského zpovědního románu mě opravdu zaujal.

Tuhle knížku a Norské dřevo jsem měl v maturitním seznamu četby a musím se přiznat, že kvůli této knize jsem od 17 let začal číst. Příběh jde krásně chronologicky za sebou a magický realismus přidává příběhu možnosti interpretace čtenáři, což miluju.

Pro mě zatím asi nejkrásnější zážitek z Murakamiho knihy. Klasický murakamiovsky zvláštní název se mi během dojemného a vcelku každodenního milostného příběhu intuitivně projasnil; je to myslím taková svérázná metafora dvou světů, co leží za světem přítomnosti... Svět ideálů, představ, možností, které nikdy nebyly; a svět toho, co zaniklo, vzpomínek na mrtvé.
Kromě nevšední lásky je to také příběh o vzpomínkách a lítosti nad tím, co se rozpadlo, co vzalo konec, co jsme třeba i my sami zničili. A ještě důležitěji nad tím, co nikdy nebylo a možná ani nemohlo být, jen v představách (viz moje pochopení názvu).
Ale vážně ta knížka funguje i jako prostý milostný příběh s trochou tajemna a neprojasněných okolností. To, že murakamiovské divnosti je tu opravdu velmi málo, mně třeba v případě tohoto titulu vůbec nevadí.

príjemné oprášenie zabudnitej knihy. samozrejme, že som to čítal hneď po vydaní, ale teraz to bolo ako úplne nová vec - nič som si z toho nepamätal:)
neviem, prečo autor vo svojich príbehoch dáva taký dôraz na detaily a značky. je to nejaký znak súčasného myslenia Japoncov a zvyšuje to ich hodnotu vo vlastných očiach, keď chodia v oblekoch od Armaniho a vozia sa v BMW? toto je asi jediné, čo ma v príbehu vyrušovalo.
inak kríza stredného veku ako vyšitá, perfektne zobrazená a popísaná. a ešte aj ten happy end na záver je uveriteľný, pretože je postavený na pocitoch a sksenostiach ľudí, ktorí už nejakú časť života prešli a čosi sa naučili.
príjemné čítanie.

(SPOILER) Na začátku jsem měl pocit, jak kdybych četl opětovně Norské dřevo - hlavní hrdina Hadžim, jako by z oka vypadl Tóruovi, kniha se opět jmenuje podle názvu písně a velká láska zde vzniká v hluboké minulosti - jen tentokráte není zatížena tragédií. Naštěstí se pak příběh proměňuje a dál už je to celé jen o opravdové lásce a s ní spjaté touze po nevěře (v doslovu je pak zajímavé, že japonskému publiku vlastně nevadila samotná nevěra jako sexuální popisy, zatímco evropské publikum to mělo naopak). Moc se mi líbí, Murakamiho popis smýšlení hlavního hrdiny, naopak neoceňuji popis samotného sexuálního aktu, který působí, jak kdyby ho psal někdo jiný a za mě by tam vlastně vůbec nemusel být. Trochu mě mrzí, že jsme se nedozvěděli nic o Šimamoto, ale i takový je život. Něco holt zůstává nevyjasněno.

Takový příběh ze života... Strašně mě děj nadchl, jako ostatní Murakamiho knihy, ale ten konec bylo takové zklamání... hezké, ale na HM, za mě, moc obyčejné...

Asi už poslední kniha od autora, nějak se mi ten mužský styl prejedl. Opravdu mi začal vadit v detailech, dokáže popisovat, jak mu žena olizuje všechno možné, ale ze by se taky snažil on? Všímám si toho u všech jeho knih...v téhle mně ale vadila snad úplně každá postava. Manželka, která se po jeho nevěře ptá, jestli s ní chce ještě zůstat, milenka, co mlčí, aby zůstala tajemná a chlap, co si ničeho neváží.

(SPOILER) S odstupem několika let přečteno znovu. Jsem jinde, v jiném městě, s jinými lidmi, knihu vnímám také jinak. Navíc s myšlenkou na další sdílení, což mi otevírá úplně jiný úhel pohledu. A děkuji za něj.
Zvlášť mě zasáhla scéna prvního milování se Šimamoto a souběžné vzpomínky na blízkost smrti. A také doslov, jenž odhaluje pohled na nevěru z křesťanské tradice v kontrastu s japonskou.
"Když čtu knížku, která nestojí za nic, vyčítám si pak, že jsem zbůhdarma marnil čas. Hrozně mě to vždycky naštve. Dřív to tak nebývalo. (...) Dnes už mi něco takového přijde opravdu jen jako ztráta času. Asi už začínám stárnout."