Zbabělci

Přečteno jedním dechem. Škvorecký píše velmi čtivým a mě sympatickým stylem. Doporučuji.

Četla jsem znovu po mnoha letech po náhodné návštěvě Náchoda. A pořád je to skvělá kniha, lepší česká o válce mě nenapadá

SMRT IRENĚ!!! – Za to blouznění o ní, za ty nehorázné dialogy s ní musím aspoň jednu "pětichcípou" supernovu odstranit. Nazdar!

Tak jsem se ke knize po letech vratila a to díky ČV v tématu: Kniha, kterou jsme v minulosti nedočetli. A jsem tomu ráda. Asi bylo potřeba, abych k této četbě svým způsobem dozrála. Nyní na podruhé se mi to moc líbilo, čtení jsem si neskutečně užívala. Dannyho úvahy a mudrování nad životem, o ženách a jazzu mi nejednou vykouzlilo úsměv na tváři. Danny je prostě třída. Oceňuji autorovo vyprávění udalostí konce druhé světové valky v Náchodě bez jakýchkoli příkras a ideloggií. Zvyšuji tedy počet hvězd na pět. A přidavám v duchu ještě jednu za ta nádherná dlouhatánská souvětí.

S touhle knihou jsem měl celoživotně problém. Třikrát jsem ji začal číst a vždycky na 50. straně jsem ji odložil, protože mě zoufale vadila. Tan styl mluvy, to hejskovství postav mě neskutečně dráždil. A na Světě knihy jsem si letos koupil audioknihu namluvenou Janem Medunou. A musím říct, že odpor byl překonán - asi to přečetl tak, že se to k hejskovství "páslo", bylo to najednou úplně přirozené a řečeno slovy hlavní postavy "Bylo to dobré. Nebylo to blbé."
Bylo to vynikajicí. Je to skvělý a revoluční román, chápu, že musel být komunistům naprosto trnem v oku, protože ukazuje, jací jsme. To není jen mladická touha po dobrodružství být hrdina a zažít revoluci a získat Irenu, to je celá plejáda hrdinství i naprostého selhání, tak jako v běžném životě, tady navíc vystaveného extrémní situaci. Ten průnik do myšlení malého nestatečného člověka, který by rád dokázal velké věci, ale nemá na to, je velmi intenzivní a je opravdu vyleštěným zrcadlem našich povah. Našich nejvnitřnějších pocitů, které bychom se často styděli vyslovit i sami před sebou.
Takže zdánlivě velmi deksriptivně, situace za situací, den po dni, tu Dany líčí svůj pohled na konec války, na svoji budoucnost a zmítá se v současnosti velmi přesvědčivě a autenticky. Musím se panu Škvoreckému omluvit, že jsem do románu nedokázal třikrát proniknout, asi jsem nebyl schopen přijmout to, že "hejskovství", "páskovství", "namlouvání si lží sami sobě", patří nejen k postavě, ale i k nám, Čechům. Skvělé, vynikajicí, místy geniální.
Jen bych mu vytkl, že kniha má několik konců. A ta intenzita vzdychání nad nedosažitelností Ireny mě už nebavila, ale taky asi k rozdychněnému mladickému srdci patří. My, co jsme už starší, vímě, že "je blbá" a že to nemá cenu. Ale říkejte to takovému mladíčkovi!

Příběh, který mapuje osvobozování naší republiky. Obsáhlé čtení, ale dobré.

Naprosto rozumím, jak tato kniha musela být jiná od knih popisujících heroismus odboje a posledních dnů války. Určitě byla úkazem. Pokud vydána dnes, nevím, jak by byla přijata - nadržený mladík, snící o “pitomé” téhle a “pitomé” tamté, v podstatě sám pitomec. Místy úsměvné, napínavé, příběh mě bavil. Osvobození a “hrdinství” je ukazováno z povrchních a nízkých motivací, což je možná skutečnější, než být hrdinou ze své vůle.

Toto dielo mi chýbalo v knihografii pána Škvoreckého. Vychutnal som si ju plnými dúškami. Predpokladám, že je zčasti autobiografická a opisuje niekoľko dní na konci druhej svetovej vojny v malom meste. Pobavil ma hlavný hrdina, ktorý bol schopný zamilovať sa do každej krásnej slečny či ženy, alebo si to aspoň myslel či bol o tom presvedčený.

(SPOILER) Tak toto byl skutečně rozmarný týden. Román velice připomíná formu deníku, kde je vše zapsáno do nejmenšího detailu provádění revoluce, a bouření nad vlasteneckými autoritami nazývanými v názvu románu, že oni si myslí že revoluce je vše, a krásu jako jazz a holky považují za bláznovství. Zajímavostí je že slovo zbabělec v románu nezazní ani jednou. Čtenář si tu symboliku musí najít sám, a tak se pozná srdcař světa. S hlavní postavou jsem velice soucítil, jsem mladý student, miluji hudbu (ne sice jazz, ale tak různě to míchám, hudba je slast světa) a koukám po mladých dívkách, ale díky bohu nežiji v platonické lásce jako Danny, kord ještě aby moje milenka žila s takovým, s odpuštěním, debilem jako byl Zdeněk, který vůbec o ni nestojí, přesto s ním spí. To bych si s ním vyřídil osobně a paní Ireně vše osvětlil a moc nad tím nefilosofoval, i když filosofování miluji. Ale co když ta láska láskou nebyla, ale byla to prachobyčejná touha po souloži, protože to říkal i Lucii, a Ireně byl nevěrný, zřejmě měl Danny ještě nedokončenou pubertu, hlavně vlastnost měnit rychle svou náladu a zamilovanost...
Dále se mi líbili úvahy o režimech. Hlavně úvaha že mu nevadí režim, hlavně ať je naplněn jeho smysl života, tedy holky a jazz. On se o politiku nezajímá, stejně jako hostinský Palivec ze Švejka, ten si všímá svého a politiku zná jen z promluv ostatních, stejně jako Danny...
Další je téma revoluce, Danny revoluci bere trochu tak jako počítačovou hru v reálném životě, kde na rozdíl od počítačové hry máte soucit nad padlými. Zkrátka je úkol získat co nejvíce zbraní, a postřílet esesáky a nepřátele a chránit uprchlíky...
Potom se mi líbili pasáže na konci kdy Danny šel na kutě a filosofoval a nutil se do myšlenek na Irenu, a na tu holku co potká v Praze, na ty stále opakující se motivy...
Výborný román, pochopitelný i dnes, proto vzkazuji mým vrstevníkům z generace z: ČTĚTĚ ZBABĚLCE, DOKUD MÁTE ČAS.
A nakonec tu mám menší zajímavost pro stálé čtenáře a srdcaře světa: když tento román v roce 1958 poprvé vyšel a byl stažen z prodeje, hledal jsem první vydání a našel jsem ho v antikvariátu Avion v Liberci (přičemž jim tímhle děkuji že se tento kus objevil) a byl tam vlepený dobový článek o tomto románu s velkým nadpisem ČERVIVÉ OVOCE (přičemž děkuji minulému majiteli že to tam vlepil). Je to kritický článek, a je zde vidět jak byl komunistický režim prohnaný (já tuhle větu říct v padesátých letech, tak jsem na popravišti). Cituji kousek: Škvorecký se v této knize ukázal jako cynický fotograf, kterému nejsou svaté ani věci z kterých se zrodila svoboda lidu. Je originální v tom že se mu podařilo vykreslit vlastní morální charakter autora tak nízko jako dosud nikomu. To napsal kdysi nějaký Josef Rybák.
A to stačí...

Kromě toho, že je kniha nadčasová tématem, přišla mi nadčasová i formou, málokdy jsem měla pocit, že čtu osmdesát let staré dílo. Ano, Danny se chová jako parchant, kromě chvil, kdy se chová jako absolutní neparchant. A tak bych si představovala postavu ze života. To, jaký má názor na ženy, je kapitola sama pro sebe, a já kvůli tomu nemíním ubírat hvězdičky, protože to je prostě Danny, a třeba z toho vyroste, co já vím. Prý se s ním Škvorecký ztotožňoval, ale i v tom případě to byl jeho boj, já hodnotím knížku. Vůbec mi nejde do hlavy, že to mohlo vyjít v padesátých letech. Myslím, že ani dnes se do toho nikdo nepohrne, při potřebě vytváření černobílého světa. Je to jedna z těch zásadních knih, co člověku ovlivní pohled na život.

Kdosi řekl, že když takhle kniha v roce 1958 poprvé vyšla, bylo to jako "rána do tváře". Skutečně se hodně vymyká tehdejšímu "literárnímu provozu", natož pak tehdy vydávaným knihám o květnovém povstání a osvobození 1945.

Je psána velmi realistickým jazykem, zcela chybí jakákoli ideologie nebo tehdy očekávaná "společenská angažovanost". Hlavního hrdinu, dvacetiletého kluka na malém východočeském městě, zajímají jen holky a jazz. Na povstání proti Němcům se těší, ale jen jako na nějaké dobrodružství, ze kterého bude mít dobré fotky pro holky. Sám má víceméně cynický postoj skoro ke všemu.

Očima Dannyho popisuje situaci ve městě, kde se přizpůsobiví maloměšťáci nakonec nějak sžili s německou okupací a přizpůsobí se i očekávanému příjezdu "Rusáků". Městské elity chtějí konec války hlavně nějak v klidu přečkat. Komunisti se v knize vyskytují spíš okrajově jako jakýsi trochu záhadný rušivý radikální element, ze kterého mají všichni obavy, aby nevyprovokovali něco krvavého.

Rudá armáda je oficiálně slavnostně vítána, ale ve skutečnosti mají mnozí ve městě spíše skryté obavy, co přijde. O Rudé armádě se v knize píše jen jako o "Rusácích" nebo "Mongolcích", netají se, že kradou hodinky, někteří ve městě se od nich obávají i horších věcí. Z textu celkem jasně vysvítá obava, že to co příchází z "necivilizovaného" východu, moc dobré nebude. Danny je obdivovatelem anglo-americké kultury, setká se i s anglickými zajatci a nijak nezastírá, že Angličané jsou pro něj něco úplně jiného než příchozí "Rusáci". V knize se nijak neobchází ani zacházení se zajatými esesáky, kteří jsou stříleni v pivovaru.

Kniha byla vydána v chruščovovské "době tání", ale i tak docela překvapí, že jí vůbec povolili vytisknout. V rozhovoru v roce 1958 Škvorecký svou knihu obhajoval, že je kritikou "oportunistického postoje mešťáckých vrstev" (což asi je) a ukazuje, že "nositeli nekompromisního boje s Němci byli komunisté". Myslím, že komunističtí kritikové, kteří knihu po vydání rozcupovali, v tomto případě dobře pochopili, že tato autorova slova byla jen takovou "kamufláží".

Ferdinand Peroutka v emigraci Zbabělce označil v roce 1959 za nejlepší českou knihu posledních 20 let. Kniha za komunismu vyšla ještě 3x v letech 1964 (tehdy autor musel udělat malé změny v textu), 1966 a 1968 - v době Pražského jara se připravovalo i její filmové zpracování.

Hvězdy dávám "jen" 4 kvůli pro mě trochu nudně stále se opakujícím Dannyho úvahám o Ireně a dalších podle něj "hloupých holkách". Mnohem více cením ten asi poměrně realistický popis situace na malém městě v květnu 1945, který si po 13 letech v roce 1958 jistě mnoho čtenářů ještě živě pamatovalo.

Vyprávění Dannyho Smiřického o zážitcích z posledního týdne 2WW. Některé popisované události jsou těžko uvěřitelné, jiné jsou vtipné a další jsou smutným obrazem té těžké doby. Škvorecký nic neidealizuje (ani své činy a myšlenky) a vypráví příběh svým vtipným stylem jazyka. Kritika znovu nabitého vlastenectví, převlékání kabátů a vybíjení si zlosti na již poražených Němcích je asi nejsilnějším odkazem této knihy. Celý román rámuje vtipný kontrast Dannyho útrap (neopětovaná láska, budoucí život v Praze?) s hrůznostmi konce války. 75%

Danny Smiřický o sobě říká, že je „živá mrtvola“. Je úplně jiný, než dnešní mladí, kteří jeho postavu přestávají chápat. Není jako osobnost svobodný, je totálně nasazen pro Říši, nesmí studovat (vysoké školy Němci zavřeli), tak blouzní jen o holkách a hraje byť bídně, ale přece, na ságo a ještě ke všemu nemá samozřejmě mobil, bez kterého ani ránu… V kapitole z 8. května se velmi dobře charakterizuje. A dobrý je i závěr knihy, kde se vynořují vedle té slávy z osvobození, budoucí temné hrozby. A opravdu se naplnily. Němci zakazovali jazz, bolševici ho také považovali za úpadkovou hudbu. A potom i rock. Po jeich kapele staří páprdové házeli ohryzky, nám hasiči (kteří dozírali nad každou zábavou) zase vypínali proud, aby umlčeli naše zesilovače, které upřímně nenáviděli.
Škvoreckého nutila cenzura, aby vynechal věty jako „Eseseser, jen se neposer“, ale ustál to (čti Samožerbuch). Loučení s Anglány nám ukazuje, jaký je mezi jejich a ruským světem rozdíl. Ten rozdíl panuje dodnes. Měli bychom si to uvědomit. A opatrovat si ho, abychom ho neztratili. Jako už dvakrát.

Tak mám pocit, či tie miestne vysoko hodnotiace komentáre túto knihu tak trochu nepreceňujú akoby zo zvyku alebo čo. Akože v škole im povedali, že to je super knižka, ktorú musí každý prečítať, lebo Škvorecký je skvelý.
Zbabelci sú pritom vlastne fakt nuda. Oukej - téma posledných vojnových dní v malom mestečku je zaujímavá. Aj autorove nekonečné vety zaznamenávajúce toky myšlienok a činov beriem. Je to spisovateľský štýl. Ale ten vyprávač? Danny mi v podstate iba liezol na nervy a vďaka nemu sa mi kniha stala skôr utrpením než umeleckým zážitkom - jeho neustále a vskutku otravné zaoberanie sa Irenou! A tie tupé dialógy s ňou. A to ju ani nemiluje! Len sa s ňou proste chce vyspať, lebo nablízku niet nič lepšieho na výber. Vypustiť všetky tieto nezmysly, bolo by to snáď o 200 strán kratšie.

První polovina knihy se silně vlekla. Nebavilo mě číst sáhodlouhé popisy. Naopak druhá půlka byla více napínavá a měla zajímavé myšlenky. A taky mi to přiblížilo, jak to vypadalo na konci války v Česku. Dennyho jsem někdy měla chuť nakopnout, že je arogantní a sebestředný a sám je blbec. Ale zase někdy si pomyslel něco kloudného, s čím jsem se mohla ztotožnit. Hodnotím 3,5.

(SPOILER) Říkala jsem si, že by bylo záhodno přečíst si konečně taky Škvoreckého, k čemuž mě motivoval i náhodně přečtený komentář od @Lordmara12. Když jsem o tomto svém úmyslu informovala maminku, poznamenala, že tenhle autor ji nikdy nebral. Když jsem se potom pustila do čtení, pochopila jsem asi proč. Nevím, jestli jsou pozdější Škvoreckého knihy psány jinak, ale drásala mě podrobná popisnost, s níž Danny líčil každé hnutí své mysli a každý svůj pohyb. „Přišel jsem domů, otevřel jsem dveře, zavřel jsem dveře, prošel jsem do pokojíčku, sundal jsem si košili, koukal jsem se z okna na mraky / jak prší / hvězdičky a myslel na Irenu, bylo mi z toho tak smutně krásno, pak jsem zavřel okno, oblékl si pyžamo, lehl si do postele a myslel na Irenu, kterou miluju“ a tak dál a znovu v různých obměnách. Nejvíc patrné to bylo v okamžicích, kdy Danny neměl do čeho píchnout (a pokud bych byla vulgární, dodala bych: doslova).

Přitom když došlo na dialogy nebo akci, byl text psaný nesmírně dynamicky a vtáhl mě do děje. Zejména poslední popisované dny jsem četla v napětí a zejména tyto pasáže přispěly k tomu, že jsem nakonec strhla dolů jen jednu hvězdičku a ne víc.

Co se Ireny týče, trochu jsem doufala, že nakonec Dannymu dá ve Zdeňkově pokoji, ale ukázala se jako větší charakter než já. Co se Dannyho literárního charakteru týče, ač mě celkově spíše štval svojí povrchností a říkala jsem si, že asi nejsem dostatečně potápka nebo alespoň mladý muž, abych se s ním ztotožnila (všechny holky byly podle něj pitomé, přitom se kolikrát jako pitomec choval on sám), jindy jsem mu rozuměla a dokázala se do něj vžít. Rozhodně se mi líbil popis dění na malém městě, kde se každý s každým zná a každý o každém něco ví, zasazený navíc do kontextu téhle pohnuté doby.

Pro formu jsem si na youtube vyhledala citované písně a rozhodla si znovu pustit Havelkův pořad o dějinách swingu. S výchovou, jaké se mi dostalo, bych jako současník asi swingaře odsuzovala, teď měli moje sympatie a dostala jsem chuť jít si skočit boogie, kdyby bylo s kým.

S odstupem mnoha let si člověk jen těžko může vytvořit obrázek toho, jaké to kdysi bylo. Patetického Drdu nezavrhuji, autentický Škvorecký mi ukázal zase jiný úhel pohledu a něco dalšího. Knížka ve mně, stejně jako v Dannym, zanechala jistou melancholii a nostalgii po něčem, co už není.

Kniha zachycuje život obyčejného dospívajícího chlapce na českém maloměstě na konci druhé světové války. Přestože v příběhu právě končí nejhorší válka v dějinách lidstva, hlavní protagonista Danny Smiřický řeší především záležitosti svého mikrosvěta, tedy holky a hudbu.

Škvorecký se prostřednictvím knihy vysmívá těm Čechům, kteří proti nacistickému Německu dosud nijak nevystupovali, ale na konci války, když už byla porážka Německa jistá, se přidávali k odboji, aby si zajistili vlastní lepší pozice v poválečném společenském uspořádání.

Výsledkem vydání Zbabělců se Škvorecký dostává do nemilosti komunistického režimu, jemuž se nezamlouvá, že kniha události končící války popisuje satiricky a naturalisticky.

Vám knihomolům doporučuji na Youtube sledovat kanál "Na potítku", kde jeden mladý odborník na literaturu analyzuje významné knihy včetně Zbabelců.

Při studiích nám pan doktor na semináři z literatury kladl na srdce, abychom nečetli patetického Drdu a jeho Němou barikádu, ale autentické Zbabělce od Josefa Škvoreckého. Měl pravdu. Opravdovější popis posledních dnů války v Československu si umím jen stěží představit.

Těch několik dní na konci války autor popsal natolik důvěryhodně, jako by se vše odehrálo včera. Veškerý patos jde stranou a text odkrývá reálnou část lidské povahy. Namísto hrdinného boje za vlast, sebeobětování a spektakulárních přestřelek (i na ně ovšem dojde) se románové postavy nudí, chtějí si "vystřelit", avšak zase ne moc, aby náhodou nepřišly o krk. Mluví sprostě, chtějí se fotit s kvérem, aby zapůsobily na holky, bojí se, přemýšlí o životě, hrají jazz, mstí se, předvádí se a převlékají kabáty.

Závěr knihy je velmi naturální a místy až mrazivě děsivý. Celou chladnokorevnost posledních dní ještě umocňuje příjezd sovětských vojsk a okamžitý návrat do běžného života s napjatým tušením, co nastane dál.

Řadím do knih, do kterých jsem ještě nedorostla. Prostě mi nesedí styl Škvoreckého psaní. Vyloženě mě rozčiluje :)))
Tak uvidíme za pár let..