alkazemka komentáře u knih

Uf....
Jasně, já vím. Všichni už ji četli. A všichni už dávno ví, jak je úžasná, to je celkem nasnadě. Ale že to bude tak náročné, že mi to dá tak krásně zabrat, to mě zaskočilo.
Listopad 89 mě zastihl v době dospívání, kdy byla nejdůležitější ze všeho aktuálně prožívaná velká láska a všechno ostatní dění kolem byla spíše jen dobrodružná kulisa. Ale teď to vnímám úplně jinak. Stále vidím tátu, jak sedí s chraptícím rádiem potmě v jídelně, poslouchá rušenou Svobodnou Evropu, nebo Hlas Ameriky a střídavě váhá, bojí se, je odhodlaný, naštvaný, smutný. Ten obraz tatínka umlčujícího mě prstem na rtech, znělky obou stanic, naléhavost v hlasech tehdejších redaktorů, prostě celou tu scénu budu mít už navždy pod kůží. Ale teď už v jiných souvislostech. Ta změna ve vnímání má jediný důvod. Mám děti.
A přemýšlím nad tím, jak velkou část z toho má na svědomí paralela s dneškem.....

"Anna už věděla, že v životě se střídají chvíle klidu se dny, v nichž se člověk musí hodně snažit, aby dokázal jít dál."

Boží! Od první stránky prostě boží knížka nabitá velkým množstvím nenápadného životního moudra, které samozřejmě vnímavému čtenáři neunikne.
První slzy z takového toho všeobjímajícího pochopení už na druhé stránce?!? To je trošku moc i na mě. A vzápětí první smích, takový ten jak nemůžete přestat, až si opravdu získáte pozornost všech kolem a je jedno, jestli je to v kupé, na zastávce, v kavárně, nebo doma na oblíbeném gaučíku. Jaktože to všechno pan Bachman ví? A jaktože to umí tak neskutečně trefně a zároveň citlivě poskládat?
"Úzkosti..." je knížka úplně o všem.
O dětech.... "Prý své dítě nemůžeme ochránit před životem, protože život nás postihne všechny."
O rodičovství.... "Děti nám důvěřuji a to je zničující odpovědnost, protože ony ještě nepochopily, že my vůbec nevíme, co děláme."
O partnerství.... "Když si budete naslouchat úplně pořád, hrozí, že potom nedokážete jeden druhému odpustit."
O lásce.... "Protože dva se můžou milovat jeden druhému navzdory."
O soužití.... "Jenom s krásnými se dlouho žít nedá, Julčo. Ale s vtipnými, jéminánku, s těmi člověk vydrží celý život."

....a o životě vůbec.... "Jsou zkrátka období, kdy bytí příšerně bolí."

22 08.10.2022

Knížka jako laskonka. Žádné michelinské hvězdy, žádná hot cuisine, ale obyčejná dobrota. Poctivá, jako zákusky co měli v mléčňáku, když jsem byla malá. Dobrota, co ji slupneš jak malinu, když máš jen tak chuť na něco malého.
Markova distingovanost, slušnost a úcta přímo prýští z každého řádku. Pěkné. Milé. Takové akorát pohlazení v předvánočním čase. Moc krásný dárek..... Děkuju za zákusek...

"Jak poznáte z jedoucího auta, že osoba, která jde po chodníku, je místní? Takovým signifikantním znakem byla síťovka.”

P.S. Joooo! Jsem místní! Nosím úžasnou síťovku a teď vím, že to není jen dobrý pomocník, ale i poznávací znamení pro ztracené pocestné! Můžu být užitečná! Jupiii!
(Omlouvám se, tento svůj zcela nový objev jsem na základě Markova postřehu prostě musela připsat. Konec hlášení)

22 10.12.2020

Po přečtení téhle skvělé knížky mi došlo, že fakt, že je skvělá, jsem v podvědomí měla ještě než jsem ji začala číst. Protože ten, jehož krédo zní: "Vždycky jde o to tě rozesmát. Vždycky.", prostě nemůže napsat špatný příběh. (Věnování autora bylo určeno Nedě a já jí zcela otevřeně závidím)
Bylo to jedno velké životní pohlazení, dávka emocí všeho druhu. Po přečtení a dlouhém smrkání u mě nastalo zvláštní rozpoložení. Jakoby se mi čtením vyplavovala nějaká nová, podivná energie do těla, která způsobuje, že mám chuť (a teď pozor, přijde hvězda všech patetických frází) - být dobrým člověkem.

"Někdy je těžké vysvětlit, proč někteří lidé dělají to, co dělají."

21 23.03.2023

Parádní detektivka! Bylo tam všechno co má být, nic nechybělo, nic nepřebývalo, čtení bez hluchých míst, což není u takového tlusťocha jen tak. A když vám navíc hlavní hrdina mluví z duše: "Měl pocit, že ztratil klíč. Přesně tak na něj působil dnešní svět. Kdyby se na stroji čau vynořil v osmnáctém století, necítil by se větším cizincem," je o skvělou zábavu postaráno. Vřele doporučuji všem milovníkům napětí, dostane se vám jej! Škoda, že už je konec....
Hned se jdu mrknout, co pan Minier ještě napsal, musím si to totiž určitě přečíst!

"Proč mu připadá, že příslušník kmene z Nové Guineje má víc zdravého rozumu než většina lidí, s nimiž se denně potkává?"

20 21.01.2024

Myslím, že už v těchto končinách není nikdo, kdo by neznal skvělé knížky Aleny Mornštajnové.
"Tiché roky" je jedna z nich, ta poslední. Nebudu se tentokrát pokoušet o hodnocení, to je celkem zbytečné, v tomto případě opravdu není co dodat a mé neumělé vyjadřování by stejně nebylo dost. Namísto toho raději přidám vševypovídající mikropříběh.
"Tiché roky" jsem letos dostala od své maminky na Vánoce. Byl to od ní docela výkon, protože je nepohyblivá, takže to musela všechno pečlivě naplánovat a zorganizovat, zapojit agenty a tajné spojky atd.... Zkrátka správňácká vánoční konspirační akcička. Měla jsem velkou, upřímnou radost, protože to je jediná z knížek, kterou jsem od paní Mornštajnové ještě nečetla. Když jsem ji rozbalila, listovala v ní a chtěla si přivonět, vypadl na mne z prostředka knížky proužek papíru. "Jé, mám to i se záložkou! Děkuju moc!" tetelila jsem se radostně. Načež mě moje maminka uzemnila: "To mi tam nech já si to pak dočtu."
Tolik krátký ilustrační příběh v duchu Forresta Gumpa. Ať žijí maminky!
P.S. Nejde to. Musím něco dodat. Je vážně skvělá. Všechny barvy života nadávkované právě tak akorát, aby po tom všem zůstalo vědomí, že svět není černobílý a že není vždycky všechno tak, jak se na první pohled jeví

"Nikdo ale neví, kde ho čeká štěstí a s kým."

20 26.03.2020

To byla ale pěkná detektivka! Fakt. "Bretaňské poměry" mi půjčil jeden dlouholetý kamarád (kterému tímto moc děkuji) a musím mu dát za pravdu, četlo se to tak nějak s lehkostí a skoro samo. Žádné drastické scény, žádné potoky krve, jen taková obyčejná vraždička na francouzském venkově.
Neumím přesně identifikovat čím to je, ale atmosféra knížky na mě působí jakoby to ani nebyl příběh ze současnosti. A dokonce mi něčím připomíná styl Agathy Christie.... Ten klid Bretaňské vesnice.... její obyvatelé.... Nejsem vůbec žádný velký frankofil, ale Bretaň má jistě své kouzlo. Myslím, že se ke komisaři Dupinovi ještě vrátím, protože mu to vyšetřování jde moc hezky.
A jako bonus jsem objevila jedno moc pěkné bretaňské přísloví: "Klidné moře neudělá z nikoho dobrého námořníka"

19 27.01.2020

Další Backmanova pecka! Síla tohohle příběhu musí strhnout snad každého. Je v něm úplně všechno, navíc ve správném poměru. Jak říká autor: "V životě se nám dostává jen okamžiků." Tohle byl jeden z nich. Díky.
A pro toho, v kom je alespoň malilinkatý kousíček sportovce, je to zážitek na druhou. Proč? Protože: "..... sport vypráví příběhy."

"Jednoduchá pravda, stejně často opakovaná jako ignorovaná, zní, že ať už dítěti řeknete, že zvládne cokoliv na světě, nebo že nezvládne vůbec nic, pravděpodobně budete mít pravdu."

18 07.07.2023

Žádné chození kolem horké kaše - prostě nádherný román. Přemýšlím, kdy jsem naposledy četla knížku, jejíž příběh je zasazen do středověké Evropy. A ještě k tomu takhle krásně tlustou!
Propletenec několika osudů, které se vzájemně protínají a ovlivňují v čase, je brilantně odvyprávěný, takovým tím způsobem totálního vcucnutí do děje. Ken Follett nenudí ani chvilku. A přestože se některé životní cesty hrdinů knížky mohou zdát předvídatelné, tak... nejsou. Vždy něco překvapí.
Nemůžu opomenout ani "odborné" (rozuměj stavařské, jde přece o pilíře země) pasáže, které jsou mimořádně zajímavé a dokazují, jakého fištróna naši předkové měli. A jak drsné životní podmínky v té době panovaly....

"Měl smysl pro nespoutané, košaté, rozpínavé věci: vysoké hory, staleté duby a Alieniny vlasy."

15 15.03.2020

Knížky Radky Třeštíkové jsou o životě, ať to zní jakkoliv fádně. Nic není černé ani bílé, ne všechno vždycky dobře dopadne, konce mohou být někdy otevřené celý život, padouši mají i dobré vlastnosti a klaďasové sem tam selžou, tak to prostě je.

"Nemůžem, nejde to, karty už jsou rozdané, říct, že teď s nima znovu míchám, to se prostě nedělá."

P.S. To s těmi konci jsem napsala jen tak, hodilo se mi to tam, aby to vypadalo děsně filozoficky. Ve skutečnosti totiž vždycky všechno dobře dopadne!

14 04.04.2023

Pro mě příběh přesně na hraně dobrého čtení a toho, čemu se sice někdy říká "bestseller", ale není to vždy synonymum pro "bestreadable".
Dobrý nápad, jedna životní šmodrchanice a vztahový propletenec, ale jakoby tomu něco chybělo. Takže asi po "Dívce ve vlaku" v budoucnu podruhé nesáhnu, ale byly to s ní docela příjemné, nenáročné chvíle.

"Nikdy jsem nechápala, jak mohou lidé bezstarostně ignorovat škody, které napáchají tím, že se řídí svým srdcem."

12 31.01.2021

To není normální knížka. Neumím to ani pořádně pojmenovat, tak zkusím příklad. Je to jako když se peče štrůdl. Dělají ho všichni skoro stejně, někdo do něj jablka krájí, jiný strouhá, někdo přidává hrozinky, další oříšky, a pak tam někdo přidá... něco... tajné ingredience, které by vás vůbec nenapadly, zvláštní voňavé koření, těsto je jakoby křehčí, jablíčka v něm voňavější.... Zkrátka takový štrůdlí mercedes. S "Amokem" to je podobné. Je to sice próza, jen několik krátkých povídek, ale napsaných tak nádherně košatým jazykem, jakobych četla báseň. Při čtení jsem se přistihla, že se mnohdy vracím k některým pasážím jen proto, abych si ještě užila ta krásná, nápaditá slovní spojení a obraty. Klobouk dolů před tímto překladatelským oříškem. Ale jinak je tahle zvláštní knížka taková malá psychologická sonda do na mnoho způsobů rozedraných duší.

"Všechno, co nepřinášelo dobrodružství, bylo v mých očích promeškáním."

11 17.11.2023

Nebyly to přímo salvy smíchu (jako tsunami), ale spíš permanentní pochechtávání se (asi jako horská bystřina). Příjemné, milé, inteligentní a hlavně vtipné čtení, po kterém zůstane uvnitř dobrý dojem. A taky chuť stát se kastelánem. Nebo aspoň zdědit nějaký ten zámeček....

"Skutečný aristokrat má prý v sobě geneticky zakódováno nelhat, nekrást, nestěžovat si a ničemu se nedivit."

11 01.11.2020

Motivační literatura je obecně tak trochu.... surreálná (zní to mnohem vznešeněji a učeněji, než třeba divná). Čas od času to nevydržím a podlehnu svému vlastnímu tlaku, že bych se sebou měla něco dělat. A vždycky sáhnu po nějakém "ověřeném" titulu. A vždycky toho posléze lituji. A taky si pak vždycky říkám, že jsem asi nějaká divná, že všichni píšou, jak jim tahle naprosto skvělá knížka změnila život, přičemž mně nezměnila vůbec nic. Naopak, utvrdila mě v tom, že nejsem pro tento druh literatury ta správná cílová skupina.
Tím ale nechci vůbec naznačit, že by "Cesta pokojného bojovníka" neměla co říct. Naopak! Je v ní spousta zajímavých a podnětných myšlenek, které si jistě najdou své čtenáře, jejichž životy naberou po přečtení nový vítr do plachet.

".... v tomhle životě si všichni sami mažeme své chleby."

11 09.10.2020

V krátké době další knížka Simona Mawera. Po "Provazochodkyni" ze špionážního prostředí to byl teď "Skleněný pokoj". Příběh vily Tugendhat, spletité osudy jedné rodiny, svědectví jedné temné éry naší historie.
Postavy v knize jsou smyšlené, píše se hned v úvodu. Ale...vážně jsou? Ať tak či onak, je to úplně jedno, protože záhy jsem byla vtažena do děje, připoutána k tomu neskutečně čtivě napsanému vyprávění. Nešlo přestat. Tak silný je to příběh, barevný, plný všeho, co život přináší a to přesně v té správné míře. Nic nechybí, nic nepřebývá.
A i když se to nemá, tak závidím vám všem, které ten zážitek teprve čeká.

"Určité věci se nezapomínají. Zůstávají v nás."

11 30.01.2020

Vždycky když čtu knížky Larse Keplera, obvykle plné mrtvol, vystříknutých mozků, porůznu usekaných částí těl, případně vyhřezlých střev tak si představuji, jak doma sedí manželé Ahndorilovi (Kepler je jejich pseudonym) a diskutují nad úrovní brutality toho kterého vrahouna, popíjejí u toho rulandu a zobají mňamky, které paňmáma připravila, když si v hlavě sumírovala počet mrtvol do další knihy.
"Lazar" je sice čtivý, ale tak nějak za hranicí. Myslím takovou tu hranici nenormálnosti a psychopatie, kterou u detektivních thrillerů předpokládám a očekávám. Taková až skoro sci-fi, která však rozhodně nenudila.

"Pravda je, že mám takovou schopnost - skoro pokaždé, když vejdu do nějaké místnosti, tak vím, kdo z přítomných lidí zemře jako první."

10 19.09.2023

Vždycky, když čtu životopisnou knížku, tak mám pocit, že to nějak zvláštně umocňuje všechny ty příběhy v ní. Nebo alespoň moje fantazie si je tak sama zintenzivňuje představami, že sám autor....
Při čtení "Andělina popela" mi navíc opět došlo, v jak úžasné době žijeme. Navzdory všemu je báječná a je dobře si to sem tam připomenout. Tahle knížka o životě jedné obyčejné rodiny v Irsku třicátých let to dokáže více než skvěle. McCourtova směs smutného a vtipného čtení, alias tragikomedie života si Pulitzera zaslouží.

"Když se chce člověk dobře pomět, není nic lepšího než pohřební hostina."

10 12.01.2023

Už po přečtení prvních pár stránek jsem se přistihla, že se uculuju. A to tak, že pořád. Až do konce knížky jsem se pak na tento jev speciálně zaměřila a co nejobjektivněji jsem se snažila ten neustálý úsměv korigovat a vyluzovat jej pouze ve chvílích k tomu určených a na základě závažných důvodů. A výsledek? Prousmívala jsem se celou knížkou.
Milé čtení, které není tak úplně typickým cestopisem. Spíše je to takový deníček, ve kterém Ladislav Zibura převážně vtipně glosuje denní radosti i strasti ne zcela profesionálního pocestného. A jak sám autor podotýká - jak že to dopadne? Nijak. Pořád jenom chodí. Zcela v duchu hesla - cesta je cíl.
"Když se člověk topí v bahně cesty, obvykle přijde nečekané setkání, které ho z něj dostane. Stačí jen počkat."

10 31.03.2020

Téma více než mrazivé. Kdo se někdy setkal s manipulátorem a měl dost síly, aby se z jeho dosahu vymanil, má veliké štěstí a neocenitelnou životní zkušenost. V knížce "Za zavřenými dveřmi" je vše podáno dle mého soudu sice poněkud zjednodušeně, zato čtivě a s dobře vystiženou podstatou. Je až neuvěřitelné, čeho všeho je takový psychopat schovaný v těle oblíbeného, milého a vtipného kámoše pod rouškou přátelství či dokonce lásky schopen. Chce to hodně síly nenechat se zlomit a umět se vymanit z jedovatého vlivu.
Takže lidé, tuto knížku čtěte a v životě bděte! Konec moudra.

"Nesmím dovolit strachu, aby mi zatemnil mozek..."

9 16.02.2024

"Volání kukačky" je taková ta správňácká detektivka s rozervaným hlavním hrdinou à la Phil Marlow. V tomto případě je to vysloužilý voják, nemanželský syn rockové hvězdy a sympaťák skrz na skrz Cormoran Strike. Tak nějak samozřejmě má dluhy a několikadenní strniště, bonusem je pak protéza jako důsledek válečného zranění. Samozřejmě, že má tenhle jednonohý drsňák hluboko schovanou citlivou duši a žen je kolem taková spousta, takže paráda!
A co se týká příběhu samotného, tak ten se čte s lehkostí a je zamotaný tak akorát přesně, aby to bavilo, jak to ostatně paní Rowlingová umí nejen v Harrym Potterovi, ale i jako Robert Galbraith.

"Jiní lidé v jeho věku mají domy a pračky, auta a televizory, nábytek, zahrady, horská kola a sekačky na trávu: on má čtyři krabice krámů a sadu jedinečných vzpomínek."

9 17.08.2023