Zlatinka.Emilly komentáře u knih
Kya, holka z bažiny, moc krásná kniha. Obdiv malé holčičce, která dokázala to, co dokázala. Jen ten konec, ten mě překvapil.
Proměna by nás měla zastavit, abychom si každý z nás sáhli do svědomí. Když je člověk ok tak je nám milý, zvláště, když pro nás něco udělá. V případě, že se něco stane, najednou se začneme schovávat a odtahovat se. Jsme prostě jenom lidi? Nebo je v tom něco hlubšího. Prosím o zamyšlení nad sebou samými.
Moc dojemný příběh Irmiina života. Irma, velice kladná postava příběhu, ukázala, jak je důležité nedržet v sobě bolest, ale začala život stavět na těch nejvyšších hodnotách, kterými byly její milované dcery. Druhá kniha od paní Körnerové a já toužím po tom, dokoupit si další její knihy.
Super knížka, jsem se moc pobavila. Momenty jako např. vloupačka do chaty nebo koupání v rybníku nemají obdoby. Už se těším, že si přečtu Vířivka.
Vzpomínka na Agathu Christie, kterou jsem před lety ráda čítávala. Rozhodně bych nechtěla být návštěvníkem takového ostrova.
Opravdu nádherný příběh plný citů. Ať už se zpočátku čtenáři jeví, že vysoko v horách vládne Konrádova nevraživost a nesnášenlivost s lidmi, na druhé straně vidíme malou Heidi, která má milující srdíčko a dokáže svoji upřímností zažehnout v lidech lásku a náklonost. Jsem si představovala, jaké by to bylo být opět malou holčičkou a žít se svým dědečkem (kterého jsem mimochodem nikdy neměla) vysoko v horách. Pojídat chléb a sýr, tak to by se mi líbilo, nemít po ruce žádný supermarket :) se svými éčkovými potravinami.
(SPOILER) Dlouho jsem se nemohla začíst, až tak třetí třetina knihy mě zaujala. Až na konci knihy jsem zjistila, že Bohdana nemluvila, myslela jsem, že otřesný zážitek z dětství už dávno pominul. To nemluvila ani na svou dcerku? Od Mornštajnové mě zatím zaujala jen Hana, je mi líto.
Je to smutné, ale i takhle to v rodinách chodí. Jedno dítě je privilegiované, druhé na odstavené koleji. Přitom Bára byla normální holka, kdyby byla poslušná "ano maminko, ne maminko", tak by nebyla sama sebou. I dítě má právo vyjadřovat své pocity a někdy se jim opravdu nechce umýt nádobí, jako bychom to neznali i my dospělí, že? Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, co vrány cítí a vnímají, takže: "Vrána necítí strach. Vrána necítí radost". Přesně do takové situace se Bára dostala.
Velmi dojemný příběh o velké šansoniérce. Edith mě byla velice sympatická, až na ty její střídavé lásky a drogy. Měla obrovský elán do života, zpěv byl vlastně její život a jemu odevzdala všechno. Líbilo se mi, že nelpěla na penězích, žila vlastně minimalisticky a pro druhé by se rozdala. Myslím si, že tento životní příběh chytne za srdce každého čtenáře a proto ji všem doporučuji přečíst. Kdybych mohla, přidala bych hvězdičky.
Příběh mě doslova chytil za srdce. Ta představa, mít takovou rodinu, děti a vnoučata, která by se nezdráhala přijet na vánoční svátky za svou mámou a být nadšeni z toho, že rodina je spolu..... no, docela to mnou zahýbalo. Všem postavičkám jsem fandila, i Lence, která se potrestala sama za svoji prostořekou pusu. Navíc mě dojímalo to, že v knize byly tři a půl jména z mé rodiny.
Pěkný příběh smutně končící. Ale o tom je život a těžko soudit, kdo byl v právu? Pravda je, že pokud si neobujeme botky toho druhého, nepoznáme, kde ho tlačí. Rozhodnutí je na každém z nás a ten druhý ho musí přijmout, nebo taky ne.
Moc hezky napsaná kniha, která překvapila svojí zápletkou. Jen ten konec, ten se mi nelíbil (myslím tím Robertovo rozhodnutí)
No jo no ... označit takový masakr za super se mě moc nechce, ale další kniha od Bryndzy, která je čtivá od prvních stránek, má děj i spád a nechybí napětí.
Tahle kniha se mi zdála trochu slabší, nebo se mi to jen zdálo? Po té, co jsem v sobotu byla na autogramiádě se Shari Lapenou, tak jsem měla na mysli to, že ani ona neví, kdo bude vrah. Jak my čteme, tak ona píše a rozuzlí až v závěru knihy. Takže žádný plán, žádná chronologie, prostě tak jak jí ty postavy samy nahrávají. Konec si myslím, že byl zajímavý, hlavně Epilog, kdy se Audrey rozhodla koupit dům. U Shari víme, že žádné pokračování nebude, takže se můžeme samy domýšlet a já si myslím, že to všichni domyslíme dobře, je to dost průhledné. Už se těším na sedmou knihu, která v Kanadě již brzy vyjde, u nás holt až napřesrok. V této knize se mohu pochlubit podpisem Shari Lapeny.
Pěkné pohádky, pěkné ilustrace. Četla jsem vnučce a moc se jí pohádka líbila.
Moc krásná knížka, příběh dívenky, která se v životě rozhodně neztratí. Poslušná, uctivá, trochu vzpurná. Nejdřív jsem si myslela, že dovětek, kdy Anna opouští základní školu, by měl být závěr této knihy, no nicméně jsem pak pochopila, že tím dovětkem se uzavřela jedna kapitola Annina života a moc ráda si přečtu pokračování.
Nerada čtu knihy z prostředí koncentračních táborů a jim podobné. Kniha Hana mě však vtáhla do děje a moc mě nevadilo, že určitá část příběhu se odehrávala na půdě Terezína a Osvětimi. Zajímavá zápletka, kdy aktérka Hana prožívá nejednu zkušenost, kterou pak připisuje sobě, jako že přitahuje problémy. Její deprese se vyznačuje právě tím, co prožila v životě, který zamíchal jejími kartami tak, že se změnil, a pro Hanu nebylo cesty k návratu do normálního života. Důležitou roli v příběhu hraje právě žloutkový věneček, jehož obrázek zdobí titulní stanu knihy.
Pěkně se to poslouchalo, žádné morbidní scény, nechybělo napětí, super kniha.
Rudolfa jsem četla jako náctiletá a mohu ještě i dnes, nic neztratilo na jeho tvorbě. Toto dílo je trochu slabší, ale i tak jsem se vrátila do doby, kdy život běžel svým tempem a nic nenarušovalo jeho klidný běh. Dnes je to samá americká tvorba, která mládeži rozhodně nemá co říct. S naší kulturou to nemá co dělat. Doporučuji číst tyhle knihy, které pohladí a večer se klidně usíná.