work komentáře u knih

Pokud máte rádi dobrodružství Čtyřlístku, bude se vám tahle knížka líbit.
Předpokládám, že je to knížka pro mládež, nejsem si ale jistý pro jakou. Sedmnáctiletým příhody malých dětí budou těžko imponovat, desetiletí jim neporozumí. Cílová skupina je ale daná a to diktujte mimo jiné i to, že žádná z postav nezemře, ani když jí do zad vysypou zásobník, že mladiství supernebezpeční vězní v Arizona Max vedou konverzace o maminkách, a že navzdory tomu, že jde o vyvrhele společnosti, při zmíněných konverzacích ještě používají slova jako ´prosím´ a ´děkuji´. Knížka mi tak ze všeho nejvíc stavbou příběhu připomněla sešity Čtyřlístku, kde má zločin podobně něžné hrany a od hlavních představitelů dostanete obdobnou dávku akce. Takže proč ne.

21.07.2019

Velká škoda, že autorka nezvládla zajímavě rozpracovanou dějovou linku a zahodila to, co mistrně vystavěla hned na prvnich několika stranách - úžasnou atmosféru. Ta je totiž od počátku tak hustá, že by se dala krájet. Nevinná konverzace manželských párů na večírku, kdy víte, že NĚCO není v pořádku, vše je totiž až příliš perfektní a bez poskvrnky. Působí to až klaustrofobně - to je pochvala - a otáčíte rychle stránky, abyste zjistili, o co tady vlastně jde. To se dozvíte (bohužel) poměrně rychle. Autorka opouští skvěle napsané konverzace a nahradí je prostoduchou dějovou linkou o něm (ztělesněném zlu) a jí (hodné a milující), kterou až do závěru neopustí. Na stovkách stran si tak máme možnost vychutnat neustále opakující se situace, které mají dokázat čtenáři, jak zlý je on a jak hodná ona. To nevadí, že už to dávno chápete, je potřeba to ještě prostřednictvím další, opakující se události, znovu ukázat. Tím se dobré tři čtvrtiny knížky nikam nevyvíjejí a zoufale čekáte, jestli hrdinka sebere odvahu s tím skoncovat. Nakonec sebere, ovšem tak pitomým způsobem, že je štěstí, že kniha tím končí - každý vyšetřovatel by ji musel hravě usvědčit.
Mohla z toho být dobrá povídka, na knihu tady chybí materiál. Škoda...

8 21.07.2019

Svižně napsaný thriller, který nepokazí ani logická škobrtnutí a předvídatelný konec, a který v sobě nese i materiál k zamyšlení.
Autor se s tím vůbec nemaže a nasazuje hned od začátku rychlé tempo, které nepolevuje až do finále. S postavami se seznámíme rychle, žádné nové nepřibývají, a tak se můžeme soustředit na jednoduchou dějovou linku, kde pachatel trestá oběti obzváště vynalézavými způsoby, a ještě si k tomu přibírá diváky z řad policie i veřejnosti. Stylem to trochu připomíná filmovou sérii Saw - nestačí jen zabít, ale potřebujete k tomu složité mechanismy a časový limit, což je fajn pro čtenáře, ale nehodí se to k osobě pachatele, odhaleného v závěru. O to tu ale nejde, s logikou si thriller moc hlavu nedělá, a je to v zásadě i jedno, protože si to všechno opravdu užijete.
Zmíněný materiál k zamyšlení by zasloužil sám o sobě ještě více rozpracovat - ve světě, kdy všechno je online a stírá se hranice mezi skutečným a předstíraným, rozlišovací schopnost lidí padá na úroveň prosté zábavy. Poprava člověka na obrazovce kliknutím na tlačítko se tak stává zpestřením nudného odpoledne. Schválně se po dočtení zamyslete - kliknuli byste?

5 21.07.2019

Napínavý atmosférický thriller, který se v druhé polovině rozhodne zahodit vše, co ho dělá zajímavým, a skončí jako levný survival horror.
Ospalé městečko, obklopené nekonečnými kukuřičnými poli, pár postav a podivné rituální vraždy. Dvojice autorů zde rozjíždí zdařile namíchaný koktejl detektivky, thrilleru a mysteriózna, který tak trochu připomíná první sérii Twin Peaks, zejména díky postavě zvláštního agenta FBI, který jako by věděl víc, než je běžným smrtelníkům dopřáno. Postav je tak akorát na to, aby se čtenáři nepletli, a současně aby si autoři mohli vyhrát s jejich psychologií a dějovými linkami. Vše je přehledné, uspořádané a logicky navazující, stránky se otáčejí téměř samy.
Proto mi zůstává naprostou záhadou, proč se v druhé půli příběh zcela láme, doposud budovaná aura tajemna mizí, postavy se jako mávnutím proutku začínají chovat jinak než doposud, a celý příběh sklouzne do modelu scénáře nízkorozpočtového survival horroru, kdy je naprosto jasné, že všichni musí zemřít a víte i jak, kým a kde, ale musíte si o tom číst stovky stránek pořád dokola. Zatímco v první části stránky obracíte dychtivě, v druhé je obracíte s touhou být co nejrychleji na konci - a ten je pořád daleko, předaleko. Ani finální ´pointa´ není takového kalibru, abyste vydechli překvapením, i když uznávám, že zase až tak špatná není.
Celkově nevyváženost příběhu působí, jako by každý z autorské dvojice napsal svoji knihu na společné téma, a ty byly pak slepeny k sobě. Je to škoda, protože potenciál tento příběh měl značný.

4 04.07.2019

Neuvěřitelná jízda, od které dostanete to, co nečekáte, a nedostanete to, co čekáte. A nečtěte to, poslechněte si to!

Hltal jsem tento opus jako audioknížku nasdílenou kamarádem při cestách autem a strávil jsem s ním několik tisíc kilometrů. Až v epilogu se dozvíte, že šlo o dnes již kultovní příběh na pokračování, což vysvětluje i značnou délku celého " díla". Obdivuji autorovu fantazii, která v první půlce knížky servíruje minimálně jednu šílenou věc na stránku a nepoleví ani na chvilku, takže ji projedete, jako kdybyste sami byli naládováni onou podivnou "sójovkou" z jiného světa. Totální psychedelický úlet, který umocňuje f-a-n-t-a-s-t-i-c-k-é načtení. Ať jsem pátral jak chtěl, nenalezl jsem po té audioverzi na netu ani stopy, takže netuším, kdo se na ní podílel, nicméně garantuji, že právě ona celou knížku posouvá minimálně o další dvě hvězdičky od mého hodnocení nahoru. Zejména způsob, jakým je načten John, je prostě neopakovatelný a nemůžete se dočkat každé jeho další repliky.
Druhá polovina knížky už překvapuje méně a trochu se cyklí. Jednak pomine počáteční konsternace zběsilým tempem a ještě zběsilejšími nápady, takže se vůči nim stanete částečně imunní, jednak příběh už nic moc nového vlastně ani nepřinese. Stále ovšem čekejte minimálně jednu povedenou hlášku na každý odstavec, se slovy autor, překladatel i dramaturg dokázali naložit opravdu parádně.
Podle knížky byl natočen i film, který jsem neviděl a ani vidět nechci, TOHLE se nedá zfilmovat ani náhodou...

4 29.05.2019

Svůj vlastní stín cestovatel Zibura nepřekročil, nicméně dokázal naservírovat další dávku příjmného čtení, u kterého se dá i poznávat.
Tím stínem myslím předchozí jedničku "Jeruzalém", která se narozdíl od trojky "Arménie a Gruzie" fakt povedla. Asi proto, že byla první, neotřelá. "Budhisti a komunisté" ji však zdatně sekundují, a protože byli (opět) posloucháni jako audiokniha, plný počet si zaslouží už jen za autorské načtení, takže je vše z první ruky. Na jednu stranu jsem si přál, aby knížka nikdy neskončila - člověk si zvykne na to online vyprávění v reálném čase, je to jako sledovat pouť krok za krokem - na druhou stranu měla možná až příliš mnoho stránek a zasloužila by seškrtat. Když tyhle dva fakty dáte dohromady, tak z toho automaticky vyjde, že navzdory skvělé autenticitě se některé věci nevyhnutelně opakují a nic nového nepřinášejí. Možná to chtělo roztrhnout na dvě - "Nepál" je svěžejší, "Čína" vypravěčsky šedivější. Ať tak či onak, takových cestopisů je jako šafránu a zaslouží si plnou pozornost.

3 01.04.2019

Nekomplikovaný příběh, přímočarost vyprávění a hodně stránek dělá z Naslouchačovy ´dvojky´zábavnou záležitost.
Děj vyprávěný hlavní protagonistkou Ilan nemá odbočky ani retrospektivní proložky, a text napsaný autorkou se nijak nevětví, neprotíná, ani nevyžaduje od čtenáře žádný ostrovtip. Kniha prostě pokračuje tam, kde Naslouchač skončil, a pak plyne a plyne a plyne, dokud neskončí. Nekoná se vyvrcholení, vysvětlování, překvapení...nic. Prostě to skončí, jako kdyby vám někdo posledních pár kapitol někdo z knížky ukradl a teď chybějí. A to asi ilustruje nejlépe autorčin styl. Docela by mě zajímal její tvůrčí postup, jestli má alespoň NĚCO dopředu vymyšlené, neboť celý text působí, jako kdyby prostě psala a sama byla zvědavá, kam ji to asi dovede. Ilan se prostě probudí a popíše, co se stalo dneska, aniž by přemýšlela, co bude zítra, nebo se nějak složitě zaobírala tím, co bylo. Ze všeho nejvíc mi tak Faja svou čistou příběhovou prostotou připomínal pohádky, kde ale JEŠTĚ dobro nad zlem nezvítězilo a budeme si muset počkat na další díl. Pokud bude ve stejném duchu, je možné, že takových knížek nasbíráme za pár let od Petry Stehlíkové do knihovny celou řádku, aniž bychom se dopracovali finále:)

9 25.03.2019

K této knížce jsem se dostal na základě naprosto výjimečného místního hodnocení. Nemyslím si, že by byl Naslouchač TAK výjimečný počin (a nasčítané hodnocení spíše odráží jeho početnou cílovou skupinu, což já nejsem)m ale určitě patří k tomu lepšímu.
Knížka je to úsporná co do děje i množství postav. Vše plyne v jednoduchém proudu vyprávění, žádné odbočky, překvapení nebo šokující rozuzlení se nekonají. S většinou postav se seznámíte na začátku a další už v podstatě nepřibudou. Informací o nich dostanete jen tolik, kolik je třeba pro samotný příběh, autorka se nepouští do žádné hlubší niterné analýzy, což je pravděpodobně opět dáno cílovou teenagerskou skupinou. Děj plyne pomalu, možná až moc pomalu, ale kupodivu se to docela hodí ke světu, který Petra Stehlíková vykresluje - a ten je asi tím největším magnetem knihy. Zpočátku je potřeba se prokousat novým názvoslovím, kterého je tu habaděj a doporučuji důkladně prostudovat slovníček na konci knihy, o kterém jsem až do dočtení nevěděl - asi by měl být na začátku. Každopádně se autorce podařilo postavit svět, který balancuje někde na pomezí Herbertovy Duny a Harrym Potterem Rowingové, tedy propracovaný a v zásadě i v rámci hry uvěřitelný.
Když to shrnu, tak opravdu dobré čtení a budu muset pokračovat (Faja), abych zjistil "jak to bylo dál"...

6 16.02.2019

Povídkové knížky nejsou špatné, umožňují autorovi v krátké formě vypointovat příběh bez toho, aby jej ovládlo pokušení na jeho kostru navěsit zbytečné odbočky. A Deaver je dobrý vypravěč, který jde přímočaře na věc - dokonce tak přímočaře, že by většina povídek v této knize i nějaké odbočky snesla.
Tiše závidím umění autora vystavět z mála minivyprávění, která obvykle končí úplně jinak, než byste předpokládali. Je fakt, že v druhé polovině knihy si na styl už zvyknete a stačí předpokládat, že to dopadne právě obráceně...a ono ano. I pak by to bylo dobré, dokonce dost dobré, tak na pět hvězdiček.
Měl jsem ale smůlu (moje chyba), že jsem knížku poslouchal v audioverzi. Už tak době poplatné Deaverovo výrazivo, které dnes působí už omšele, bylo ještě umocněno překladem Jiřího Kobělky. Aby nebyla mýlka - je skvělé, když má překladatel tak rozsáhlou slovní zasobu a dokáže si poradit s textem s grácií, ovšem jakkoli by použité a pečlivě vybírané výrazivo ladilo s romány Victora Huga, tady to prostě drhne a spíše než soudobou literaturu to připomená filmy s Oldřichem Novým. Výrazy typu čapka místo čepice, setrval tam po drahnou dobu, odcválal do porostu, viděl ji kterak nebo velmi po vás bažím - prostě to působí archaicky.
Načtení (Milada Čechová) je prostě nešťastné, takže se o něm raději nerozepisuji, ani není součástí hodnocení. Co ale hodnotím, je typický Deaverův způsob, jakým se vyrovnává s reáliemi. V době internetu (a v době vydání knížky už byla světová síť v plném rozmachu) není přece problém si o subjektu či prostředí, o kterém píši, něco zjistit, aby pak jeho popis nevypadal jako práce od školáka. "Vykreslení" prostředí modelingu, psychoterapeutické ordinace nebo třeba dění v symfonickém orchestru tak střídavě osciluje mezi úsměvnou neznalostí a iritujícími nesmysly.
Takže suma sumárum je Panoptikum (podobně jako další knihy autora) solidní čtení do letadla nebo na lehátko na pláž, které pak na té pláži bez lítosti necháte.

1 21.01.2019

Kniha vyšla v roce 1997 a NENÍ nadčasová. To je asi její jediný problém, protože jako čistý detektivní thriller je napsána výborně. Není se tedy čemu divit, když se vcelku rychle ocitla i v kinech (před dvaceti lety se ještě nefilmovala každá pitomost). Tehdy se mi opravdu líbila. Vrátil jsem se k ní znovu teď a musím přiznat, že to už nefunguje, přece jen se dnes vkus už posunul a hlavní postavy, které všechno ví, nebo staří dobří poldové, co se znají ze školy, už nejsou v kurzu. Přidáte-li k tomu odkazy na konference UNESCO a OSN, Juliu Roberts a další tehdy horká témata, otáčíte stránky rychleji, než byste chtěli...

2 10.01.2019

Nejpve jsem přečetl Karikovu Trhlinu. Moc jsem od ní nečekal a byl jsem příjemně překvapen - komentář si kdyžtak dohledejte sami. Pak jsem si poslechl autorovu povídku Samota (která s Tmou volně souvisí) a měl jsem neutrální dojem - prostě hororová povídka napsaná za jeden večer. A teď jsem dočetl Tmu a jsem spíše rozčarován.
Hlavní potíží je absence silnějšího příběhu. Zápletka vydá opět na slušnou povídku a nedá se jí upřít nápaditost, ale tolik stránek prostě neutáhne. U Trhliny jsem ocenil, že autor zbytečně nenadstavoval. Tma nadstavuje vydatně a hlavně stále tím stejným: kolikrát chcete číst stále se opakující imaginární rozhovory hlavní postavy s diktafonem? U Trhliny jsem vyjádřil přesvědčení, že nesympaticky napsané postavy byly zřejmě autorův záměr. Nebyly. Ať už zmíněná povídka Samota nebo Tma neobsahují jedinou postavu, u které by mě zamrzelo, kdyby umřela, a to autor dokáže pokazit i epizodní postavičky, které se v příbězích doslova jen mihnou nebo na ně najdeme ve vyprávění odkaz. Tma nikam nespěje, nevrcholí, Karika v příběhu tápe stejně jako hlavní hrdina, občas to působí jako kdyby prostě psal a psal a psal a pak rukopis rovnou odevzdal. Je škoda, že potenciál zůstal nevyužit, a knížka ve výlohách knihkupectví je tak spíše dokladem šikovné propagace distributora, než důkazem zrání autora.

7 10.01.2019

Je to přesně tak, jak napsala vivula - můžete si o tom příběhu myslet cokoli, stejně o něm budete ještě pěknou řádku týdnů přemýšlet. Už to samo o sobě dělá z Trhliny hodně povedenou knížku, ne? Ale ne všechno v příběhu klape.
Celá mystifikace je vystavěna docela mistrně - docela proto, protože je tu a tam ve snaze uvést co nejvíce "faktografických" údajů lehce přemystifikováno. Na druhou stranu tleskám autorovi, že nepodlehl pokušení poměrně krátké dílo nějak dál nadstavovat a natahovat, takže celek vychází kompaktně a napínavě, a gradací a stylem připomíná třeba Strugackých Piknik u cesty (což je samo o sobě rovněž poklona směrem k autorovi). Skřípe to snad jen ve vykreslení charakterů postav. Jediná povedená je úsporněji pojatá Mia, která sice moc prostoru k mluvení nedostane, ale kupodivu to stačí. Všichni ostatní hlavní protagonisté jsou do jednoho podivní. Možná to byl Karikův záměr (tedy alespoň pevně doufám, že byl) postavit do hlavní role thrilleru hned 3 nesympatické postavy, z nichž jeden je přechytralý učitel, druhý paranormální ajťák a hlavní hrdina sebestředný frajer. Já vím, já vím, ono to tak v reálu vlastně i kolem nás je, ale nemusíme si o tom ještě číst, ne?:)
Podtrženo sečteno je Trhlina výborná knížka, ze které vám bude ještě dlouho divně po těle, a to že pochází z pera "našeho" autora, si zaslouží bod navíc.
P.S. Pokud vás oslovil experiment, který Karika rozpracovává a kterému se se v kvantové fyzice říká problém Schrödingerovy kočky, doporučuji třeba výborný komorní filmový kousek Coherence.

17 04.01.2019

Na Řekni lituji jsem narazil náhodou a rozhodně neříkám lituji. V záplavě podobné literatury je to dobře vybroušený drahokam, který kromě napínavého příběhu zdobí i netradiční perspektiva vyprávění z pohledu oběti v jedné z dějových linek. Autor si vystačí s několika málem postavami, zato je solidně rozpracuje a máte tak přehled o pohnutkách, které s nimi hýbou. Narozdíl od úchylných zápletek skandinávských autorů se sympatickému australanovi podařilo vystavěn temnou atmosféru na událostech, které se mohou stát i u vás za humny, jen je tu a tam přikořenil.
Těžko prozrazovat víc, tohle je knížka, kterou si prostě musíte přečíst.

8 03.01.2019

Plusové body za tu autentičtější část, která čtenáři zboří všechny romantické představy o arktických výpravách a bez obalu naservíruje, jak to asi tak probíhá.To je asi tak všechno. Jak píše TheMajkee, třetinu knihy seškrtat a velkým obloukem se vyhnout dětinskému motivu bílé obludy, která patří do sešitového vydání na pokračování, nikoli sem, a celou novelu zadupe do země, tedy pardon, pod led. Kdyby Terror nenapsal Simmons, nejspíš by se zůstal na pultech bez povšimnutí, pokud by jej ovšem vůbec někdo vydal. Inu značka táhne...

4 28.12.2018

"Jeruzalém" měl punc neotřelé originality, "Arménie a Gruzie" tento moment postrádá. Něco očekáváte a přesně to také dostanete. Předchozí pestrost turecko-palestinského putování zde neneštěstí nahrazuje jednotvárná rutina alkohol-nocleh-alkohol, což na uržení tempa na tolika stránkách nestačí. I tak jde o čtení, které nás, co se rádi touláme méně poznanými zeměmi, potěší.

3 28.12.2018

Posloucháno jako audiokniha, skvěle načtená autorem, což podtrhuje autenticitu a bezprostřednost podání "z první ruky". Ideální a lehkým perem napsaný průvodce k tomu, abyste zjistili, že smysl života je někde úplně jinde, než jste se doposud domnívali. Dobře vám tak.

5 28.12.2018

Velmi poctivě rozpracované pohledy na jednoduchou otázku: jsme ve vesmíru sami, a pokud ne, kde tedy ksakru všichni jsou?
Stephen Webb rozebírá přes čtyřicet různých hypotéz, přičemž některé se liší jen nuancemi, takže s pokračující četbou začínají být kapitoly repetitivní a trošku se člověk motá v kruhu. Nicméně to je asi přesně to, co vystihuje snahu vědy na v titulu položenou otázku odpovědět. Možná bych spíše doporučil knížku Podivné ticho (Paul Davies), který se zaobírá stejným tématem a stejnou argumentací, ale v lépe uspořádané formě, takže má kniha lepší gradaci.

1 28.12.2018

Ačkoli jsem z thrillerů dvojice Lars Kepler obvykle (spíše) nadšen, prospělo by autorům odpoutat se od již několikrát semletých témat a vyrukovat z něčím neotřelejším, než s Walterem, zvláště když švédské policii musí být už přece dávno jasné, že prostě nejde usmrtit a ani na delší dobu uvěznit. Napsaná je ta knížka hezky, to ano, takže jestli stačí čtenáři jednohubka, nad kterou nejenže nemusí, ale hlavně nesmí začít hlouběji přemýšlet, proč ne...

Čteno podruhé s odstupem dvaceti let... Bývaly doby, kdy si spisovatelé detektivek vystačili s málem a fungovalo to dobře. Nepotřebovali desítky postav s krkolomnými jmény, nepotřebovali drsnou Skandinávii, ani nepotřebovali oběti obalovat peřím, posílat je poštou nebo vyřezávat do nich obrazce. Stačil jim počasím odříznutý ostrov, parta náhodně (?) sezvaných lidí, jejich rozhovory se sklenkou v ruce a to, že postupně ubývali. I takto to jde a není to o nic méně napínavé...

18 11.12.2018

Moje třetí Keplerovka za posledních pár týdnů. Po výborném komorním a jen lehce nedopilovaném kousku Svědkyně ohně, a po sice dobře napsaném, ale veskrze nelogickém slepenci Písečný muž (viz. moje předešlé recenze), zpracovává Stalker sice obdobná témata, ale ve velkém stylu.
Alexander a Alexandra (alias Lars Kepler) napsali čtenářský majstrštyk, ve kterém dokonalou jízdu mírně naruší jen skřípající závěr. Kniha je to objemná, ale těch šest stovek stran uteče jako voda, lépe řečeno krev. Je potřeba si jen připravit dostatek jídla a kávy, protože je velice obtížné přestat číst.
Velkým plusem je zdařilé vykreslení charakterů postav, o nichž si obrázek skládáme po předkládaných střípcích, takže je možnost se s nimi dostatečně sžít. Násilí je syrové, psané naprosto bravurně z pohledu oběti a velmi sugestivní. Chování policie občas trochu dětinské, ale koneckonců všichni jsme lidé a děláme unáhlená - a často nesprávná - rozhodnutí. Kniha má famózně nataktované tempo, jako by na každé stránce byl neviditelný odkaz "teď otoč a čti dál!" Takto to běží až zhruba do čtyř pětin, což je pořád mnohem větší porce skvěle napsaného thrilleru, než má leckterý další spisovatelský zázrak. Pak jako kdyby se A&A rozhodli, že zbytek dopíšou v jednom dlouhém zátahu za večer a pro jistotu si to po sobě ani nepřečtou. Zbytečně protažený konec tak působí jako úporná snaha napsat scénář k hollywoodskému akčnímu filmu. Hlavní potíž je v tom, že v zápalu finále autoři jako by zapomněli, co o postavách napsali na předchozích pár stovkách stran, a ty se začnou náhle chovat odlišně a často nesmyslně, plus některé zcela zmizí a jiné se záhadně objeví. Agatha Christie by zaplakala. A pokud nemáte rádi béčkové horory, kde monstrum znovu a znovu ožívá, přestože ho několikrát důkladně usmrtíte, a kde zvonky u dveří zvoní, i když nejde v domě elektřina a svítí se petrolejkou, tak budete nad závěrem Stalkera jen kroutit hlavou. A pokud béčkové horory rádi máte, zaplesáte.
Přes tyto výhrady jde ale pořád o parádně napsanou knihu, jen to chtělo lepší usměrnění ze strany vydavatele. Takže plný počet hvězdiček si Stalker zaslouží a teď si dám od Keplera pár týdnů pauzu, než se pustím do dalšího.

3 10.12.2018