Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355873/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-3IQ-355873.jpg
4
1741
1741
Po dvojici bestsellerů přichází princ Ládík s další knihou – tentokrát o cestě do Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Ladislav Zibura se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují.... celý text
Přidat komentář
Ladislav má můj obdiv za svou odvahu (nebo bláznovství?). Touhu poznávat nové lidi a nové kraje má mnoho z nás, ale on šel ještě dál a výš. Asi i proto mají jeho knihy takový úspěch, i za jeho druh humoru, a to i v místech, kde by mnoha jiným do smíchu nebylo. Možná i proto musel vypít tolik těch stakanů…Ráda si přečtu i další díly.
Poslechnuto v audioverzi namluvené samotným autorem. Velice příjemně a humorně mi zpestřoval jízdy autem. Zajímalo by mne, jak to v Arcachu vypadá nyní, více než rok po jeho zániku. Tato skutečnost dává příběhům hořký současný kontext.
Promyšleně čtu cestopisy Ladislava Zibury postupně, tak jak je psal. Tudíž jsem si zvykl na jeho styl vypravěčský i cestovní. Je mi velmi sympatické, že stejně jako já, dává na cestách přednost poznávání lidí před popisem památek.
Popisy památek najdete na internetu většinou velice snadno. S živými lidmi z těch krajů se ve svém prohlížeči až tak snadno setkat nedokážete. I proto se mi tyhle cestopisy líbí.
Sice dáváme oba přednost poznávání lidí ale stejní nejsme.
Když tedy vůbec odmyslím to, že bych nikdy nenašel odvahu putovat někde sám, tak se lišíme v tom, že mně nevadí ani ta "profláklá" města ani "profláklá" přímořská letoviska. šude okolo
V Gruzii jsem třeba navštívil "profláklou" Picundu (mnogo let tamú nazad) a moc se mi tam líbilo. Leč Ladislav, mnoho let po mně, tenhle skvost s lehkým srdcem při své pouti, vypustil a já se nedozvěděl, jak to tam vypadá dnes.
Knih ke čtení je naštěstí stále moc, a tak na další Ladislavovu cestu si ještě chvíli počkám. Ale přečtu si o ní zcela jistě!
Popisy putování Ládi Zibury mě hodně baví.
Něco se dozvím, občas se zasměji nahlas, je to zkrátka příjemně strávený čas.
Zajímavá setkání se zajímavými lidmi. Autor má na tyhle věci čich a dokáže si je najít, ať je, kde je. Mně zaujalo především vyprávění o Náhorním Karabachu. Měla jsem také pocit, že to je něco jako Přední východ. Samé šutry, písek, sucho a špína. Ladislav Zibura mě svým vyprávěním o lesích, trávě, platanech a meruňkách vyvedl z omylu a já mám teď v hlavě obrázek o zemi zaslíbené, nedotčené civilizací (skoro), nebo tedy aspoň masovým turismem.
Ladislavovi knížky mně moc baví.
Ne jinak je to i u Knihy už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, člověk se zasměje, zamyslí a dokonce i něco dozví.
Budu bohužel přísná, a to proto, že jsem knihu poslouchala až po přečtení tří knih pozdějších. Ale aspoň se mi potvrdilo, že autor postupně vyspěl z mladého bezstarostného kluka v dospělého přemýšlivého zralého muže. Zkrátka zraje jako víno a je mi bližší a bližší. Pokud si chcete užít všechny jeho knihy naplno, čtěte je postupně, jak vycházely.
Putování po Číně a Nepálu mě bavilo o něco více. Chvílemi jsem se ale i v Gruzii smála nahlas.
V záplavě stakanů (mimochodem obdivuji odolnost Ladislavových jater) se čtenář o obou zemích a jejich obyvatelích dost dozvěděl.
Díky za to, těším se na další zábavné cestování.
I když už mám všechny ostatní Ziburovi knihy přečtené, až teď se dostávám k té, v pořadí druhé napsané. Nevím proč jsem se jí vyhýbala. Možná kvůli navštíveným místům, které mě tak úplně nelákali, možná že na mě nadpis nepůsobil tak, že by ho to tam vůbec bavilo. Ale, přes to jsem se do ní dala. A bylo to zase lehké, humorné čtení, ale je vidět, že to psal už před pár lety, kdy teprve začínal. Forma psaní mě tu totiž docela vadila. Velké množství poznámek pod čarou mě ruší jakékoliv čtení, a někdy jsem měla pocit, jako by se nemohl rozhodnout, jestli to pojme humorně, jako obvykle, nebo jestli to má psát ve formě, nad kterou bych se čtenář zamyslel. Tedy, takové ty životní úvahy, které ho jistě po cestě museli napadat. Ale, to jsou jediné dvě výtky. Protože se to, jako každá jeho kniha, veze v takovém tom uvolněném duchu s humorem. Nakonec se mi to jako celek líbilo, a jistě pro ty, kteří se chystají na nějakou podobnou cestu, si z toho vezmou daleko víc.
Skvělé čtení o cestování pana Zibury Gruzií, Arménií a protože se chtěl podívat i na Náhorní Karabach, došel i tam. To bych nedala, tolik vodky by mě zabilo. :)
Čtivé vyprávění psané s vtipem, kde se dozvíme i mnoho zajímavých informací.
Je to takové roztomilé povídání o cestách a o lidech. Čte se to dobře a já mám ještě jednoho Ziburu v zásobě.
Ziburovy knihy mám moc ráda, stejně jako se pokaždé ráda zasměju na jeho přednáškách. Je úžasné číst o tom, jak se lidé vždy dohodnou a domluví, postarají se o sebe navzájem v nouzi a jsou prostě obyčejnými lidmi, ať už je politická situace jakákoli.
Princ Ládík je fajn a roztomilý. Jeho vyprávění jsou čtivá (hlavně vypichuji, že se nezabývá zbytečnostmi a nezamotává se do vyprávění), vtipná a mají nadhled. A také oceňuji, že čas od času přidá pozn., kde nějaký výraz nebo reálie stručně vysvětluje. A samozřejmě nelze zapomenout na krásnou grafiku. Jediné, co bych mu vytkl je trochu nedostatek pokory.
Knihy Ládi Zibury se čtou jedna radost, po práci je to přesně to, co potřebuji. Na chvíli opustit všechny běžné starosti a vydat se na cesty, poznávat svět a příšerně se u toho bavit.
Mínus dávám za alkoholovou první část knihy, přišlo mi to až příliš.. a plus dávám za to, že jsme toho byli v druhé části knihy ušetřeni! ;-)
Ani 2. cestopis od Ziburu mi nesadol. Srší bonmotmi a "hlbokými myšlienkami", ale nie je to ono. Nesnaží sa krajinu či ľudí opísať ani trochu všeobecne, ide cestou osobných zážitkov. To vôbec nemusí znamenať, že tie texty nie sú dobré. Akurát nie sú pre mňa.
(SPOILER) Kniha vypráví příběhy o cestovateli Láďovi, které prožil při své cestě na Kavkaz. Setkává se tu s různými lidmi a jejich jinou kulturou. Cestovatel Láďa při svých výpravách do hor poznává pohostinnost domorodců i náročný terén. Po delším cestováním si pořídí kolo, aby mu to rychleji utíkalo. Jednoho dne narazí na stádo ovcí, které hlídají psi. Jeden z nejdůležitějších úkolů ovčáckých psů je zahánět vlky a to se málem stalo osudným i Láďovi, kterého psi obklíčili a zaujali bojovou pozici. Naštěstí ho zachránil pastevec, kterému bylo teprve 10 let. Láďa postupně projížděl území Arménie, Gruzie a Náhorního Karabachu. Na této cestě ho čekalo mnoho dobrodružství a příběhů. Na konec se stalo něco co si Láďa přál.
Zážitek opět slovy těžko popsatelný. Velký respekt autorovi za dar, jímž disponuje, dokáže se pohybovat mezi vážností a vtipem s ronií tak mistrně, že mi nezbývá nic jiného, než smeknout pomyslný klobouk, sebrat bradu z prachu na zemi a těšit se na další z knih.
Uvažoval jsem proč to je vlastně "Už nikdy pěšky..", ale s postupným čtením mi to došlo:)
Každopádně další super oddechovka s momentálně nejznámějším českým cestovatelem, která mě ve spoustě věch bavila víc než jeho předchozí pouť v Asii:)
Asi protože jsou nám země jako Gruzie a Arménie bližší, i přes bohužel špatnou historickou zkušenost
Skoro mě mrzí, že už mi zbývají ke čtení už "jen" dvě knihy od Ládi, ale doufám, že se ponesou ve velmi podobném duchu!
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2023 | Všechny cesty vedou do Santiaga |
Tak to byl poslední cestopis od Ládíka Zibury, který jsem ještě nečetla. Hodnotím ho vysoko, stejně jako všechny předchozí. Je to o tom, jaké lidi potkal a do jakých situací se dostal. A vše je popisováno s jeho jemným humorem. A občas zabrousí i do historie, např. připomene brutální genocidu arménského národa.
V tomto cestopise se dostal do městeček a hlavně vesnic v Gruzii, Arménii a Náhorním Karabachu. Příroda krásná, lidé svérázní. Většinou vstřícní a milí. A družní, chudák Ládík, musel vypít litry vodky... Občas, hlavně ti starší, vzpomínají nostalgicky na dobu Sovětského svazu, takže Ládík se musel takticky vyhýbat některým historickým okamžikům, jako např. rok 1968.