Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Pokud bych měla doporučit knihu od Zibury, pak by to "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" nebyla (za mě "Všechny cesty vedou do Santiaga"), přesto v ní vidím poctivý kus práce, lehkost v těžkostech, typický humor a nadsázku ale hlavně velký kus lidskosti. Jen těch stakanů vodky bylo někdy až příliš :) Žádná honba za památkami, ale kus země popsaná očima člověka, který kolem sebe rád hledá krásu a rozmanitost- v přírodě a lidech především. A nakonec mě vždycky dojme pro náš kraj nepochopitelná pohostinnost východních zemí.

Další super cestopis od Zibiho, který popisuje jeho cestu po východních zemích s humorem jemu vlastním. Jeho svěží a optimistický pohled na život je velice osvězující, zejména v dnešní době, kdy si každý jen stěžuje na politiku, ceny atd.

(SPOILER) Moje první kniha od Ladislava Zibury a upřímně nic moc. První půlka knihy je jenom o tom, jak, s prominutím, chlastá vodku. Až ve druhé půlce knihy konečně píše i o něčem jiném, o památkách, zajímavostech apod.

Prostřední část se mi maličko táhla, ale nemyslím si, že je to úplně chyba autora. Moc jsem si knížku užila, hlavně Náhorní Karabach mě dost překvapil. Do Gruzie se chystám už roky, tak až se tam jednou dostanu, tuhle knížku vezmu s sebou, pro jistotu. Ziburův humor navíc neomrzí.

Zatím první knížka od něj a určitě ne poslední...napadá mě hodnocení jedním slovem: svěží.......

Tak to byl poslední cestopis od Ládíka Zibury, který jsem ještě nečetla. Hodnotím ho vysoko, stejně jako všechny předchozí. Je to o tom, jaké lidi potkal a do jakých situací se dostal. A vše je popisováno s jeho jemným humorem. A občas zabrousí i do historie, např. připomene brutální genocidu arménského národa.

V tomto cestopise se dostal do městeček a hlavně vesnic v Gruzii, Arménii a Náhorním Karabachu. Příroda krásná, lidé svérázní. Většinou vstřícní a milí. A družní, chudák Ládík, musel vypít litry vodky... Občas, hlavně ti starší, vzpomínají nostalgicky na dobu Sovětského svazu, takže Ládík se musel takticky vyhýbat některým historickým okamžikům, jako např. rok 1968.

Ladislav má můj obdiv za svou odvahu (nebo bláznovství?). Touhu poznávat nové lidi a nové kraje má mnoho z nás, ale on šel ještě dál a výš. Asi i proto mají jeho knihy takový úspěch, i za jeho druh humoru, a to i v místech, kde by mnoha jiným do smíchu nebylo. Možná i proto musel vypít tolik těch stakanů…Ráda si přečtu i další díly.

Poslechnuto v audioverzi namluvené samotným autorem. Velice příjemně a humorně mi zpestřoval jízdy autem. Zajímalo by mne, jak to v Arcachu vypadá nyní, více než rok po jeho zániku. Tato skutečnost dává příběhům hořký současný kontext.

Promyšleně čtu cestopisy Ladislava Zibury postupně, tak jak je psal. Tudíž jsem si zvykl na jeho styl vypravěčský i cestovní. Je mi velmi sympatické, že stejně jako já, dává na cestách přednost poznávání lidí před popisem památek.
Popisy památek najdete na internetu většinou velice snadno. S živými lidmi z těch krajů se ve svém prohlížeči až tak snadno setkat nedokážete. I proto se mi tyhle cestopisy líbí.
Sice dáváme oba přednost poznávání lidí ale stejní nejsme.
Když tedy vůbec odmyslím to, že bych nikdy nenašel odvahu putovat někde sám, tak se lišíme v tom, že mně nevadí ani ta "profláklá" města ani "profláklá" přímořská letoviska. šude okolo

V Gruzii jsem třeba navštívil "profláklou" Picundu (mnogo let tamú nazad) a moc se mi tam líbilo. Leč Ladislav, mnoho let po mně, tenhle skvost s lehkým srdcem při své pouti, vypustil a já se nedozvěděl, jak to tam vypadá dnes.

Knih ke čtení je naštěstí stále moc, a tak na další Ladislavovu cestu si ještě chvíli počkám. Ale přečtu si o ní zcela jistě!

Popisy putování Ládi Zibury mě hodně baví.
Něco se dozvím, občas se zasměji nahlas, je to zkrátka příjemně strávený čas.

Zajímavá setkání se zajímavými lidmi. Autor má na tyhle věci čich a dokáže si je najít, ať je, kde je. Mně zaujalo především vyprávění o Náhorním Karabachu. Měla jsem také pocit, že to je něco jako Přední východ. Samé šutry, písek, sucho a špína. Ladislav Zibura mě svým vyprávěním o lesích, trávě, platanech a meruňkách vyvedl z omylu a já mám teď v hlavě obrázek o zemi zaslíbené, nedotčené civilizací (skoro), nebo tedy aspoň masovým turismem.

Ladislavovi knížky mně moc baví.
Ne jinak je to i u Knihy už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii, člověk se zasměje, zamyslí a dokonce i něco dozví.

Kniha se mi četla dobře... zajímavé putování...

Budu bohužel přísná, a to proto, že jsem knihu poslouchala až po přečtení tří knih pozdějších. Ale aspoň se mi potvrdilo, že autor postupně vyspěl z mladého bezstarostného kluka v dospělého přemýšlivého zralého muže. Zkrátka zraje jako víno a je mi bližší a bližší. Pokud si chcete užít všechny jeho knihy naplno, čtěte je postupně, jak vycházely.

Putování po Číně a Nepálu mě bavilo o něco více. Chvílemi jsem se ale i v Gruzii smála nahlas.
V záplavě stakanů (mimochodem obdivuji odolnost Ladislavových jater) se čtenář o obou zemích a jejich obyvatelích dost dozvěděl.
Díky za to, těším se na další zábavné cestování.

I když už mám všechny ostatní Ziburovi knihy přečtené, až teď se dostávám k té, v pořadí druhé napsané. Nevím proč jsem se jí vyhýbala. Možná kvůli navštíveným místům, které mě tak úplně nelákali, možná že na mě nadpis nepůsobil tak, že by ho to tam vůbec bavilo. Ale, přes to jsem se do ní dala. A bylo to zase lehké, humorné čtení, ale je vidět, že to psal už před pár lety, kdy teprve začínal. Forma psaní mě tu totiž docela vadila. Velké množství poznámek pod čarou mě ruší jakékoliv čtení, a někdy jsem měla pocit, jako by se nemohl rozhodnout, jestli to pojme humorně, jako obvykle, nebo jestli to má psát ve formě, nad kterou bych se čtenář zamyslel. Tedy, takové ty životní úvahy, které ho jistě po cestě museli napadat. Ale, to jsou jediné dvě výtky. Protože se to, jako každá jeho kniha, veze v takovém tom uvolněném duchu s humorem. Nakonec se mi to jako celek líbilo, a jistě pro ty, kteří se chystají na nějakou podobnou cestu, si z toho vezmou daleko víc.

Skvělé čtení o cestování pana Zibury Gruzií, Arménií a protože se chtěl podívat i na Náhorní Karabach, došel i tam. To bych nedala, tolik vodky by mě zabilo. :)
Čtivé vyprávění psané s vtipem, kde se dozvíme i mnoho zajímavých informací.

Je to takové roztomilé povídání o cestách a o lidech. Čte se to dobře a já mám ještě jednoho Ziburu v zásobě.

Ziburovy knihy mám moc ráda, stejně jako se pokaždé ráda zasměju na jeho přednáškách. Je úžasné číst o tom, jak se lidé vždy dohodnou a domluví, postarají se o sebe navzájem v nouzi a jsou prostě obyčejnými lidmi, ať už je politická situace jakákoli.