work komentáře u knih

Kritici její [MK] dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Toliko Wikipedie.
S tím prvním souhlasím, knížce ze všech pórů tryská inspirace Agathou Christie, na níž je v textu i přímý odkaz. Toho si cením, tedy toho, že Klevisová přizná, odkud čerpala. Ten zbytek už je horší.
Nejsem si jistý, jestli se ztotožňuji s českými reáliemi, kde jsou všichni parchanti, kterým jde jen o peníze (škrtneme-li kočky, kterých si v knížce užijete až až), a kde jedna každá postava, snad s výjimkou Bergmana, je kandidátem na pomoc psychologa. Taky si nejsem jistý, jestli se česká kriminálka chová jako ta profláknutá televizně-seriálová a dostavuje se na místa činu s majáčky, ohledačem mrtvol a všemi techniky, aby nasnímala otisky tlapek i zmíněným kočkám. No dobře, trochu přeháním, ale moc k tomu nechybí. A dalšími "představami" o práci toho či onoho se to tu jen hemží. Na to, že je autorka novinářka, by neškodilo si reálie víc nastudovat a nezůstávat jen v úrovni fabulace.
Ale když pominu nereálné prostředí, podivné chování postav a šroubované vyústění, jež má s třemi stovkami předchozích stran jen málo společného, jsou Kroky vraha vcelku solidním čtením, které neurazí a kočkofily vyloženě nadchne.

7 26.04.2024

Atmosférická detektivní série... Ale kde je ta slibovaná atmosféra? A proč se to proboha jmenuje Ledoborec? Na nic z toho jsem odpověď nenašel, zato jsem si přečetl román s detektivní zápletkou, který je celý napsaný/přeložený v jednoduchých větách a který jako by vypadl z pera Boženy Němcové. Jako by...
V podstatě je to nějak takto: Zlý statkář bije děvečku. Ta ale miluje hodného chasníka ze vsi. V tom shoří myslivci seník. Přijedou to vyšetřovat četníci. Hájovna je ale zamčená a myslivec nikde. Všichni tuší, že myslivec není v pořádku, ale jak to zjistit, když je hájovna zamčená. 120 (!) stran střídavě berou za kliku, ale nic, nepovolí. Je jasné, že sedlák odvedle něco skrývá. A malý Josífek, to výřečné kvítko, je najednou nemluvný. I on něco skrývá. Na návsi se organizuje noční hlídka a celou vsí obchází stín... Ale nebojte, nakonec konečně řekne chasník děvečce, že ji miluje...

5 18.04.2024

Jak moc vás tato kniha osloví, bude odvislé od toho, jak moc se v tématech vývoje druhů a vzestupu civilizací orientujete. Takže to může být jak pecka, tak propadák.
U mě to skončilo tak nějak napůl. Harari je vynikající popularizátor a dokáže podat poutavě i suchopárná témata, která plní učebnice dějepisu - tím myslím opravdu poutavě; takže by možná bylo jednodušší, kdyby si tuhle knížku děti rozložily na několik let a zavedla se do osnov místo nich. Jednak by je to víc bavilo, jednak je Harari k dějinám člověka objektivnější než učebnice se svými "pravdami". Až potud perfektní.
S čím mám tedy problém? Publikace, navíc izraelská, musí být pokud možno nekonfliktní a přijatelná jak pro obec vědeckou, tak pro obec náboženskou. Hemží se vědeckými domněnkami, pro které sice nemají vědci podklady, ale když nic lepšího nemáme, tak pojďme tvrdit, že to bylo takhle. Jak říkají Murphyho zákony, pro každou domněnku najdeme důkaz, když budeme hledat dostatečně dlouho. To mi asi vadilo nejvíc. No a pak autorovy spekulace o tom, kam se to bude vyvíjet odteď dál, jsou už úplně mimo. Ale to je bežná past, do které zapadají všichni, co se snaží budoucnost extrapolovat na základě současnosti. Většinou tyto spekulace nevydrží test času a samy se vyvrátí. Tahle knížka (ale i Homo Deus) jsou toho zářným příkladem. Uplynulo 13 let od vydání a už by to chtělo korekce v historické části, o té budoucnostní ani nemluvě.
Čekáte-li nějaké poselství a nestojíte o antropologický výklad dějin, můžete klidně celou knihu přeskočit a přečíst si jen doslov, ten je povedený.

8 14.04.2024

Hutchinson alias Kirk mě ztrácí. Stačila mu na to tři pokračování, čtvrté - až vyjde - nejspíš už nepřečtu. Dalo se to čekat. Autor, píšící tempem co měsíc to kniha, nemůže kvalitu udržet ani náhodou. Nutně zabředne do profesionální šablonovitosti a utopí se ve svém vlastním receptu.
Prvním dílem Kirk nabořil zaběhnutá schémata thrillerů nečekaně podivnými postavami policejního oddělení a břitkým sarkasmem konverzací, takže mu to vyšlo, neboť při své hyperrychlosti knižní produkce přece jen psát umí. Ve druhém pokračování nepřinesl nic nového, jen ještě víc zatlačil na pilu "hláškování". No a tahle knížka je jen znovu ohřátá kaše. První polovina skoro jako přes kopírák, druhá to vynahradí rychlejším spádem. Pokud jste četli předchozí díly, tak budete vědět kdo je pachatel po prvních pár desítkách stránek, neboť se Kirkovo schéma opravdu nemění. Takže jsem se prokousával kapitolami, z nichž každá druhá končí zvoláním "My toho hajzla dostaneme" a přál si, aby to dopadlo jinak, než jsem si tipnul. Nedopadlo.
Jack Logan se tak stává jakousi Ulicí nebo Ordinací v růžové zahradě nebo kterýmkoli jiným seriálem, který má za úkol zaplácnout čas na lehátku, v autobuse, letadle nebo posteli. Nic víc bych v tom nehledal.

5 14.04.2024

Já tomu pisálkovi říkal, že je to přitažený za vlasy, ale on si nedal říct. Zas mě namontoval do dalšího pitomýho případu a celý to prostě přepálil. Takže teď mám dvojnásob větší ego než v prvním díle a jinak než nadáváním na všechny okolo nekomunikuju, ale ztratí se to, protože tentokrát se navzájem šikanují všichni. Důkazy, co mi někdo strčí pod nos ignoruju, protože do vyšetřování si nenechám kecat, jasný? A co na tom, že to nakonec zase vyřeší někdo jiný a já se k tomu jen nachomýtnu a jsem z toho slavnej? Vždyť oni mě za to milujou, musí, vždyť jsem nejdokonalejší.
No, doufám, že se to v dalším pokračování zase spraví a dějově to bude míň předvídatelný a trochu chytřejší, protože jinak zůstane jen u vzájemnýho broušení si ostrovtipu na policejním oddělení, který stejně vypadá jak cirkusový panoptikum. Váš Jack Logan.

5 12.04.2024

Takto nejak to vypadá, když si před psaním vytvoříte osnovu detektivního thrilleru až příliš důkladně. Nalinkujete si postavy, zápletky a zvraty, a pak to všechno nějak pospojujete do uspokojivého rozuzlení. Vznikne tak komplikované schéma s rozhodujícími uzly, které samo o sobě je vcelku promyšlené a vydá na několik stran nebo pořádně velkou tabuli. A pak se to rozhodnete rozpracovat do 380 stran přidáním vaty.
Čtení Dívky beze jména mi připomnělo dětství. Jako kluci jsme házeli klacek do líně plynoucí říčky a pozorovali jeho cestu. Líně se pohyboval a obracel, dokud se nezachytil někde v tišině mimo hlavní proud. Pak se tam motal, ponořoval a znovu zanořoval, někdy i zdánlivě vyrazil na další pouť, někdy se ale neosvobodil vůbec. Tahle knížka to má podobně. Pro mě se jedná o sérii značně neuvěřitelných situací s hrdiny, kteří jsou mi ukradení, protože mi Lisa Regan nepomohla k nim najít cestu. Navíc zachraňují jiné hrdiny, kteří jsou sympatičtí ještě méně, takže co? Je to celé takové matné a to, od čeho je odvozeno slovo thriller, tedy napětí, tu prakticky neexistuje. Prostě se skrze sérii konverzací a událostí propracujeme až do konce, bez gradace, bez překvapení. Hodně stránek navíc funguje jako reklama na předešlé Mizející dívky, což si mohla autorka odpustit. A ano, ženský prvek tu má navrch a muži jsou tu spíše trpěni.
Doufal jsem, že touto knížkou načnu další výbornou sérii, ale nenačnu.

5 08.04.2024

Nejsem si jistý cílovou skupinou? Dnešním školákům to neřekne vůbec nic, lidem narozeným po roce 90 je téma rovněž vzdálené, takže nejspíš jsou cílovka vrstevníci Martina Sichingera, kteří si tím připomenou léta školy a dospívání. Ani jedno tu však moc věrohodně vykreslené není, vtipem knížka také neoplývá (ale možná si humor představuji jinak), a tak to zachraňuje normalizačně-politický podtext, za který se dávají literární ceny. Autor promine.

4 03.04.2024

Tentokrát začnu postupným uvedením důvodů, proč tuto slátaninu nečíst, a pak se dostanu k tomu, proč jsem tomu dal tolik hvězdiček.
Důvod první: Hutchinson alias J.D. Kirk jede jako namydlený blesk. Od roku 2010 napsal něco okolo 160 knih (!), což dává průměr zhruba jednu knihu měsíčně, případně 10 stran denně, pokud nemá nikdy dovolenou a ani neslaví Vánoce. Buď je spisovatelský génius nebo...
Důvod druhý: Království z kostí překládal Google. Asi nepřekládal, ale vypadá to tak. Vzkaz pro Google alias Hanu Vaškovou: vlastní jména jsou s velkým písmenem na začátku. Týká se to jak fordu focus, tak filmového terminátora. Vzkaz další: určitě se dají najít vhodnější výrazy, které nahrazují překladatelčino oblíbené "odfrkla si" a "uchechtla se". Odfrkávají si tu mladé dívky i vážené dámy. Nekonzistentní přepínání mezi hovorovým a spisovným jazykem, mnohdy i v jednom souvětí, působí také divně. Nésme v Brně.
Důvod třetí: hlavní postavy jsou detektiv superintendant, detektiv šéfinspektor, detektiv inspektor, detektiv seržantka, detektiv konstábl a policistka konstábl, přičemž všechna oslovení se důsledně dodržují.
Důvod čtvrtý: Jack Logan je buran. Chová se nemístně, ego až na půdu, všechny neustále obhrouble poučuje, běhá od ničeho k ničemu, koná rychleji než myslí a posiluje morálku vyšetřovacího týmu prázdnými proslovy jak z hokejové střídačky. Pokud bych měl být pod jeho vedením já, nechám se přeložit.
Proč tedy ty hvězdičky? Cílem knížky je pobavit a to se daří na jedničku. Je to celé napsané ve vysokém až zběsilém tempu (pravděpodobně to J.D. Kirk zvládl za týden), což jednoduchému příběhu nadmíru svědčí a čtenáře to žene dopředu. Stavba je nekomplikovaná, nemusíte nad ničím přemýšlet, chcete jen vědět, co bude dál. V důsledku tahle vypravěčská schopnost vyváží všechny zmíněné nectnosti a určitě si budu chtít přečíst další pokračování...

19 30.03.2024

Přemýšlím, kde bych našel nějakou slabinu, ale žádná mě nenapadá. Autorka sérií s Kate Burkholder nastavila laťku hodně vysoko a tahle knížka je v ní zatím nejlepší. Linda Castillo pokračuje ve vyvražďování amišské komunity v pensylvánském městečku Painters Mill. Nevím, kolik má obyvatel celkem, ale pokud to bude tímto tempem pokračovat a budou vycházet další díly, zákonitě bude muset svoji hrdinku přestěhovat do nového místa, aby bylo kde brát oběti.
Příběh je pomalý, žhne jako řeřavé uhlíky a nikam nespěchá. Téma je těžké a hned na prvních stránkách sugestivně popsaná dopravní nehoda, při které zemřou děti, se nelehce vstřebává. Příběh pak doutná dál v pomalém a vyrovnaném tempu, je dost času na načtení postav, které jsou uvěřitelné, dialogy jsou k věci, hluchá místa neexistují. Jako by se tentokrát autorka víc zaměřila na dění v ortodoxní komunitě, vztahy a pohnutky současné i minulé, a zápletka byla jen záminkou k vystavění něčeho hlubšího a člověk skoro zapomene, že vlastně čte detektivku. To je mu připomenuto zase až ve finále, ale to si přečtete sami. A nesmím zapomenout pochválit i výborný překlad. Tohle se opravdu povedlo.

19 26.03.2024

Povídková sbírka různých autorů v různých překladech musí nutně být nevyrovnaná, zejména když je označená jako "Nejlepší..." Nejlepší pro koho? Nemáte šanci se zavděčit všem a nemáte šanci nepominout dalších 500 dobrých (a mnohdy lepších) literárních minikreací od jiných autorů v žánru, které ten rok vznikly. A že to byl rok bohatý. Takže Wollheimovy sborníky je potřeba brát s rezervou. Přesto se zde potkal docela úspešný vzorek a zcela v duchu "nikdy se nezavděčíte všem" by moje tipy byly odlišné od těch, co níže uvádí yerry.
Zajímavá je hned první (Fotografický muž), která jakoby se sem dostala od H.G. Wellse, i druhá (Karanténa), která mi velmi dobrou atmosférou pro změnu mi připomněla Bradburyho svým pozitivním pohledem na svět skrze dětské oči. Pro mě nejzajímavější je asi Co z nás dělá lidské bytosti, kreativní hard sci-fi někde na pomezí Wattse a Stanley Robinsona, neméně mistrně přeložená Gabrielou Tajčovou. Ta jako by byla napsaná včera, nebo spíše zítra, neboť po čtyřiceti letech od svého vzniku působí stále moderně a nadčasově.

1 24.03.2024

Ale no tak... fakt 91% v breznu 2024? Byl to hlavní důvod, proč jsem si tuhle knížku chtěl přečíst. Myslím, že po tomhle už budu ke zdejším hvězdičkám trošku podezřívavější.
Tak copak tu máme? Temná psychiatrická léčebna se všemi nezbytnými proprietami, postavy navzájem pozorující svá pozadí a výstřihy, popřípadě se navzájem k sobě tisknoucí přes napjatou látku kalhot, nezávisle na tom jste-li pacient či policista, rozmělněné popisy úplně všeho včetně krmení kocoura, dialogy co nikam nevedou a snadno předvídatelný děj. To vše servírované na každé druhé stránce. K tomu je třeba připočíst slovník překladatele, který příliš velkou slovní zásobu nezahrnuje (za to ovšem autorka nemůže).
Lisa Jackson knížku věnuje rodičům, bez jejichž podpory by ji napsat nedokázala. Je jasné, že rodiče chtějí pro děti to nejlepší, ovšem v tomto případě mohli být kritičtější. Ale pokud jen hledáte co nejtlustší knížku na dovolenou, u které vám nevadí, že může spadnout do bazénu, přečíst se to dá...

3 21.03.2024

Z knížek s vetřelčí tématikou patří Řeka bolesti, vtipně přeložená do češtiny jako Peklo (a opravdu by mne zajímalo, kam překladatelé na ty nápady chodí), k těm lepším.
Prakticky mi stačí shrnout komentáře předchůdců: první půlka se vleče, ve druhé dostanete všechno to, co jste chtěli, ale ne víc. Domnívám se, že celá frančíza odstartovaná prvními dvěma ikonickými filmy nabízí hodně potenciálu, který ale jako by nedokázali tvůrci - filmoví či knižní - vytěžit. Možná je to kladení přílišného důrazu na akci, možná protože sami tvůrci jsou fanoušci a tím pádem se nechávají strhnout zavedenou šablonou. Je to škoda, protože kdyby se pracovalo více s postavami a příběh dostal i další roviny, mohla by to jednou být pecka. Takto nezbývá, než čekat...

1 12.03.2024

Nejsem znalec Fawleyho série a toto (zatím poslední) pokračování bylo moje první. Každopádně nebude moje poslední, protože se četlo velice dobře.
Cara Hunter zalidnila svou knížku dostatečným počtem policejních seržantů, takže považovala za nutné na začátek příběhu umístit krátký přehled kdo je kdo. Popravdě nechápu proč, protože se v postavách zorientujete po pár stránkách a další už nepřibudou, a ty krátké charakteristiky jednotlivců jsou vesměs k ničemu. Autorka se s tím nicméně nepáře a hned na první straně nasadí vyrovnané tempo v nejlepší tradici britské detektivky. Jeden mrtvý muž v kuchyni jí tak stačí na celou knihu a my můžeme krok po kroku rozkrývat tajemství, která ho opřádají. Vyšetřování probíhá ze čtenářského pohledu téměř v reálném čase, čemuž Cara Hunter vydatně napomáhá formou, kdy jakoby přetiskuje v knize emaily, výstřižky z novin, vedené rozhovory, a dokonce i přepis několikadílného televizního dokumentu. Ze začátku to působí nápaditě a příběh to opepří, později to je ale spíše na škodu a naopak to rozmělňuje.
Jak jsem napsal na začátku, neznám předchozí díly, ale podtitul "Případy inspektora Fawleyho" mi nepřipadá moc výstižný. Fawley sice za případ zodpovědný je, na jeho vyřešení má ovšem pramalou zásluhu a nebýt zbytku týmu a notné dávky šťastných (a značně nepravděpodobných) náhod, pravděpodobně by ani vyřešen nebyl.
Jakkoli tahle knížka Agathu Christie z trůnu královny detektivek nesesadí, je to rozhodně vykročení správným směrem a ukazuje, že je možné se obejít bez hektolitrů krve a přesto napsat napínavý příběh. Leč souhlasím s ostatními, že český název knížky je úplná blbost...

10 09.03.2024

V zásadě proč ne. Tohle se může stát a z nejvyšší pravděpodobností také jednou stane. To a také fakt, že se vždy najdou tací, pro které to bude boj o přežití, ale bohužel i tací, kteří z toho budou těžit, je prostě zákonité.
Shusterman servíruje podobný scénář jako Forstchen ve Vteřinu poté. Jen nahradil elektromagnetický puls nedostatkem pitné vody a malé městečko partou dětí. Jejich očima sledujeme vývoj situace a to často tutéž událost hned několikrát, protože Shusterman (nebo spíše dvojice Shustermanů) přepíná mezi vypravěči. Je to docela dobrý nápad, protože se tak dostaneme k postavám blíž a je možné na jejich jednání lépe nahlédnout.
Příběh je napsaný tak, aby si jej mohli přečíst dospívající i dospělí, takže nečekejte žádné zvrácenosti (obávám se, že v reálu by vylíčený svět v krizi vypadal podstatně krutěji), a protože jde o americkou literaturu, budete muset zkousnout i to, že všechno dobře dopadne a v podstatě se nikomu nic nestane. Ale samozřejmě napsat takovou knížku tak, aby byla přístupná pro všechny věkové skupiny a žádná se nenudila, není nic snadného, naopak.
Možná jedinou slabinou jinak solidního vyprávění je tak kvapné zakončení - prostě najednou je všechno zase v pořádku a autoři neprozradí, jak se to stalo. Líbilo by se mi, kdyby s návratem do normálnosti strávili více času.
Přečtěte si to. Až se budete příště sprchovat a pozorovat vodu, odtékající pryč, možná ji uvidíte jinýma očima.

8 28.02.2024

Některým autorům se vyplácí trochu zaexperimentovat a střihnout si příběh z jiného prostředí nebo časové roviny. Když Ishiguro udělal výlet do budoucnosti v Kláře a Slunce, nepůsobilo to nepatřičně a knížka byla skvělá. Když se o podobný skok časem pokusil Peter May, je výsledek více než rozpačitý.
Mayovi bych poradil, aby se držel svého kopyta a dál servíroval větrem ošlehané příběhy propletených rodin, které osídlují skotské ostrovy, a zprostředkovával svým jedinečným způsobem náhled do reality života, se kterým v nehostinném prostředí bojují. To mu jde skvěle. V Zimním hrobě se pokusil o jakýsi ekologicko-politický thriller z budoucnosti, označovaný v anotaci jako eko-noir, přičemž mi uniká, proč noir.
Od začátku je to celé průhledné a víte kam to směřuje, charaktery jsou načrtnuty spíš zběžně (kromě jedné linky, ale o tom až za chvilku), a střídmé popisy skotské vysočiny se bohužel utopí v agitkách za boj proti klimatickým změnám. Kdyby alespoň Mayovy apely měly hloubku, ale ony nemají - působí jako opsané z levného časopisu; ne, planeta se nepřestane oteplovat, když budeme elektřinou nabíjet i vrtulníky. No a pak se to navíc přesune do režimu James Bond, kde si užijeme soubojů v podzemních bunkrech, soubojů s AI, a nekonečného užírání se hlavního hrdiny, který navzdory tomu, že umírá (to není spoiler, to se dozvíte hned na začátku), zachrání svět, nebo alespoň jeho malou část.
Teď k tomu pozitivnímu: na mě fungovala jediná linka, a to ta s Mel. Ta je napsaná fakt dobře a je to jediné, co si z knížky pamatuji. Tak zase někdy příště.

3 26.02.2024

Udělal jsem chybu, že jsem tuto knížku začal číst někdy kolem desáté večer. Už jsem zmínil při minirecenzích dalších knih autorky, že vypravovat umí znamenitě a nezdržuje se zbytečnými odbočkami, takže - po hodně dlouhé době - to byla knížka, kterou jsem sjel na jeden dlouhý zátah. Nedokázal jsem se od ní odlepit.
Po všem, co jsem od McFadden četl, ať už v češtině či angličtině, je možné vysledovat autorčin recept. Vezmi dobrý výchozí nápad na zápletku, abys chytila čtenáře hned od začátku, přihoď k tomu pár komplikací, které mají blíž k všednosti než rafinovanosti a které slouží jen ke "zvlnění" příběhu, spíše než k tahání čtenáře do slepých uliček, pracuj jen s několika málo postavami, a na závěr přines solidní zvrat. A hlavně: dobře to odvyprávěj. A tohle Freida McFadden umí.
V důsledku to není nijak propracovaný thriller, ani si není potřeba lámat moc hlavu s řešením rébusů, a neexistuje tu ani žádná krev. I zakončení je spíše takové televizní, než filmové, a hodilo by se do seriálů typu Věřte nevěřte. Není to ani knížka, ke které se vrátíte podruhé, jakmile víte, jak to dopadne, víte všechno a znovu to číst cenu nemá. I toto je společné autorčiným knížkám. Na druhou stranu, pokud je hlavním cílem takové literatury bavit, je v tom McFadden jednička.
P.S. Nesmím zapomenout pochválit výborný překlad.

10 25.02.2024

Pomalé, možná až velmi pomalé drama, téměř všední příběh ze ztraceného irského venkova, kde část usedlíků smířeně žije na místě bez budoucnosti, a kde se druhá čast s tím spokojit nehodlá a snaží se dostat z toho víc.
Není to vůbec špatně napsaná knížka a rozvláčnost děje, odehrávajícího se v řádu několika málo dní, mi docela seděla, zvlášť když je zručně okořeněná popisy krajiny, počasí i lidských niter. Tana French si vystačí s několika postavami a jednou hospodou, a přesto to člověka nutí číst dál a dál. Možná i proto, že to má blíž k detektivce než k thrilleru v dnešním slova smyslu.
Jestli tomu rozumím dobře, tak (alespoň podle zdejších hodnocení) je to jedna z nejlepších knih autorky. Tím pádem mi to ušetřilo práci a ty další asi shánět nebudu, nic to ale nemění na tom, že se Slídilem to byl příjemně strávený čas (přestože správně by se to v překladu mělo jmenovat Pátrač).

8 19.02.2024

Po přečtení Ohně jsem se dost divil tomu, že je spisovatel Brit a že na Faerských ostrovech nežije, jen si je vzal jako kulisu pro svůj spisovatelský krimi počin. Překvapilo mě to zejména proto, že knížka má přesně to, co charakterizuje islandskou knižní i filmovou tvorbu: neuvěřitelné množství postav, jejichž jména lámou oči, které spolu propojuje spletenec vztahů a společný odpor k Dánům.
Domnívám se, že by pomohlo, kdyby autor na předsádku knihy přidal mapku se jmény a stručným popisem kdo je kdo. Ale chápu, že by předsádka nestačila a takový seznam by vydal na samostatnou knížku. Navigovat se - zejména prvních 50 stran - v osobách v obsazení bylo hodně náročné. Ani pak se nových jmen nezbavíte, jen přibývají pomalejším tempem.
Druhá záležitost je pomalý děj, stále opakující se obdobné schéma: některá z postav někam přejde, přejede nebo přeletí, a tam si s někým promluví. Autor se nezdržuje popisy okolí, ani nás nenechá nahlédnout do koloritu místních lidí tak, jako to umí třeba Peter May u své orknejské série, nebo Linda Castillo s Amiši. Absence jakékoli atmosféry nebo hlubšího ponoru do důvodů konání postav mi asi u Ohně na pláži chyběla nejvíc. V zásadě mi bylo jedno, co se komu stane a jaký má motiv, ani jedna z postav mi nijak k srdci nepřilnula. De facto by se tato knížka dala jednoduše převést do divadelní hry - jsou to jen neustálé konverzace, ale kde na to vzít tolik herců, že?
Suma sumárum, četlo se to těžkopádně, bylo to dlouhé, a přestože to zcela jistě hlavu a patu mělo, nezanechalo to ve mě stopu, ani touhu si přečíst od autora něco dalšího.
P.S. Pokud chcete podobný námět, jen mnohem lépe zpracovaný, doporučuji druhou sérii seriálu Hříšnice, shodou okolností ze stejného roku.

7 17.02.2024

Nobelovu cenu za literaturu za tyto povídky Ivan Kraus nedostane, na druhou stranu je ohromně osvěžující si přečíst (v mém případě poslechnout) knížku, která je prostě... milá. Některé povídky jsou lepší, některé horší, jak už to tak u povídek bývá, ale každodenní trampoty Krausovic rodiny jsou tu popsány způsobem, že se v některých momentech určitě sami také poznáte. A poznali se v nich i děti, se kterými jsme audioknihu poslouchali cestou za sněhem, takže se občas smálo celé auto. A to je, myslím, to nejlepší doporučení.

4 10.02.2024

Z Icehenge mám takový dvojjaký pocit. První kniha, co jsem od Robinsona četl, byla Aurora (2015). Mám sci-fi rád a trpím neustálým nedostatkem dobrých knih v tomto žánru. Aurora se z přehledem u mě řadí mezi top 3. Inteligentní, pomalý a hluboce filozofický příběh o tom, jak by asi tak mohla dopadnout první pouť lidstva k jiným světům. Robinson tam skvěle namíchal koktejl vědy, fantazie, vyprávění i lidskosti. Nechal hodně věcí nevyřčených a na čtenáři, aby si je domyslel po svém. Knížka, o které přemýšlím i po třech letech od přečtení.
Pak jsem četl sborník nejlepších Robinsonových povídek. Pravdu? Ani jedna nebyla zajímavá, ani jedna neposkytla rozptýlení nebo námět k přemýšlení. Nuda.
Icehenge je někde mezi tím. Pohled na jednu a tutéž věc očima tří vypravěčů, oddělených od sebe pár stovkami let. Vcelku banální zápletka, navíc ne až tak zajímavě podaná. Je to celé neslané nemastné a v podstatě to ani nikam nesměřuje. Navíc příliš nemám rád ve sci-fi politikaření, a toho je tu dostatek. Takže v důsledku bych tomu dal tak jednu hvězdičku.
Pak tu ale je ta druhá a nevyřčená část. A v tomto je Kim Stanley Robinson fakt dobrý. Když začnete přemýšlet, co tím vlastně chtěl říct, zjistíte, že příběh slouží jen jako nosič pro zamyšlení, jak je dění okolo tvarovatelné různými zájmovými skupinami, jak i ti, kdo byli něčeho očitými svědky, jsou zvikláni a nakonec přistoupí na intepretaci mocnějších. Se stejnými vzorci pracuje i zpochybňování nacistického hokolaustu, události 9/11, nebo současná ruská propaganda. A je to vůbec jejich propaganda? Není to náhodou obráceně? To jsou přesně ty subtilní momenty, které z Icehenge dělají knížku k přemýšlení poté, co ji dočtete. A je jedno, že je základní příběh vcelku nezajímavý...

3 06.02.2024