work komentáře u knih

Protože Závěje Tess Gerritsen na letošní vedra jako ochlazovač nezafungovaly, rozhodl jsem se to vyřešit dalším Reacherem, u něhož jsem se alespoň mohl utěšovat, že je mu vedro ještě větší. Lee Child je pro mě jakousi jistotou. Ne ani tak v tom, že všechno co napíše je dokonalé - zdaleka ne - jako spíše v tom, že píše opravdu dobře a jeho styl a větná stavba mi prostě sedí. Nejinak je to i u téhle knížky, i když Vedra patří k těm slabším reacherovkám.
Hlavní potíž je v tom, že se to občas dost vleče. Ne proto, že by se čtenář nudil, protože Reacher je v zatraceně sympatickém akčním módu, i když je jen tak natažený na posteli a odpočívá nebo se pokouší osedlat koně, ale spíš absencí silnějšího příběhu. Zápletka je velice slabá a Reacherova intuice pro změnu zase tak silná, že se navzdory neexistujícím vodítkům pouští do pátrání na vlastní pěst. Místy to nedává smysl a místy se to zbytečně nadstavuje jak seriály na Netflixu. Navíc - navzdory všem očekáváním - se Reacher nevyspí ani s jednou z hlavnich krásných protagonistek (přestože by v jednom případě moc chtěl). Tím mě asi Child Lee překvapil nejvíc.
Suma sumárum, u těchto knížek víte, co chcete dostat, a taky to dostanete. Nic víc, nic míň.

4 29.08.2023

(SPOILER) Máte-li chuť na tři knížky v jedné, přečtěte si Závěje. Chcete-li však pořádně ucelený příběh s dobrým tahem na branku, začnete nejspíš v Závějích malinko zapadat...
První část - dobrodružství ve sněhu. Tento úsek knížky je parádní. Vyprávění odsýpá, zimní krajina tomu sluší, dialogy jsou výborné (a mnohdy vtipné), atmosféra se pomalu buduje a celé je to mysteriózní. Navzdory letním teplotám jsem cítil poryvy studeného větru, vločky sypající se bez přestání z oblohy, i praskající dřevo v krbu. Hlavní hrdinka veskrze sympatická. Pak se autorka rozhodne změnit styl.
Druhá část - sociální pracovnice na scéně. Pokus o akční slepenec, kde žádná z nově příchozích postav nedává smysl. A že se jich tam po komorně laděném úvodu najednou objeví. V podstatě musí, protože ty původní nechá autorka zhynout. Mysteriózno nahrazuje rešerše o sektách. Korunu tomu nasazuje pracovnice OSPOD, jež hrdince příběh ukradne a dovede do finále. Ne, počkejte, ještě to nekončí, ještě tu máme lékařské intermezzo, poučení o tom, jak zacházet s nebezpečným odpadem, a varovně zdvižený prst pro všechny, kdo - představte si - pro peníze dělají neetické věci.
Třetí část, naštěstí krátká - kterak dobrý hoch štěstí došel. Co k tomu říct? Chlapci to samozřejmě přeji, ale tohle je úplně jiný žánr, spíš literatura pro -náctileté.
No a teď k detektiv Jane Rizzoliové, která - podle anotace - vyráží vypátrat záhadu opuštěných domů. Tak ta je tam úplně zbytečná a v podstatě ani nic nevypátrá, spíš příběhu škodí.
Celkově to ale až tak hrozné není, škoda, že autorka neudržela kvalitu první stovky stránek...
P.S. Podrobný komentář v plné palbě - viz. kackahracka.

6 08.08.2023

Děti jakéhokoli věku to nemají v Painters Millu vůbec jednoduché. Linda Castillo je systematicky vyvražďuje už čtvrtým pokračováním série s Kate Burkholder a jsem moc zvědav, kolik jich zbude, až se dopracuji k dílu číslo 15.
Musím uznat, že si spisovatelka zatím drží hodně vysoký standard - má to opět dobré postavy, je to napínavé, je to civilní, má to venkovskou atmosféru, dobré tempo, a v tomto případě i značně netradiční závěr. Neříkám že překvapivý, ale rozhodně nebudete chtít, aby to skončilo jen takto. Takže budete číst dál...

7 14.07.2023

Přebal knihy (čteno v AJ) sliboval že "nelze odložit" a že "stránky se budou otáčet samy". A nelhal. Už dlouho jsem knížku neproběhl tak rychle, přečetl jsem ji za jeden den na plážovém lehátku. Stránky jsem ovšem neotáčel rychle kvůli napětí, jako spíše že zvědavosti, zda se tam už konečně začne dít něco pořádného.
Spisovatelka nejspíš chtěla vzdát hold příběhům Agathy Christie (mimochodem se na ni v několika narážkách i odkazuje), leč zůstalo u kopie a nic nového se nekoná.
Tam kde Christie umí ve zkratce načrtnout charaktery a motivy, se Shari Lapena topí v nekonečných klišé konverzací a problémů ve vztazích, zalévaných hojně pitím v baru hotýlku odříznutého od světa ledovkou. Tlachání hostů odhalí, že jeden každý má značnou skvrnu na svém upraveném zevnějšku, leč s příběhem to nemá co do činění. Rádoby zamotanou záležitost vyřeší autorka po 300 stranách nudy několika vysvětlujícími veletoči, o kterých čtenář doposud neměl ani nemohl mít tušení. Nezapomene ani v závěru poděkovat svému úžasnému nakladateli, milovanému editorovi, báječnému vydavateli a všem těm, co zajišťují, aby knížka byla k dostání na každém letišti. Doporučuji si místo Nevítaného hosta raději přečíst nějakou dobrou čtyřicet let starou detektivku...

5 09.07.2023

Nevadí mi, že je hlavní zápletka vcelku průhledná a prakticky víte, jak to dopadne po prvních pár stránkách. Autorce se totiž podařilo vytvořit tu správnou směs napětí, humoru a vážnosti, a celé to podtrhla svižným stylem psaní. Do čela příběhu postavila neotřelou hrdinku, která vlastně až tak hrdinská není, zato je uvěřitelně napsaná a sympatická. Vlastně celá nepřekvapivost tu je ku prospěchu věci, vůbec bych neměl problém si to přečíst ještě podruhé a potřetí. Znáte to - když je na konci veletoč a naprosto nečekaný závěr, podruhé už vás autor nenapne. Tady ne, autorčin styl staví na jiných kvalitách a doufám, že minimálně podobnou úroveň drží i její další texty, protože se do nich brzy pustím.

11 04.07.2023

Reacherovskou sérii čtu občas (protože se u ní dobře relaxuje) a napřeskáčku (prostě jak se mi co dostane do ruky). Kvalita lítá nahoru a dolů podle toho, jak se momentálně autorovi zadaří. Zatím u mě vedou jeho příběhy zasazené do ospalých městeček, které mají svou nezaměnitelnou atmosféru; ty armádní reacherovky jsou na mě příliš patriotické. Proto mě hodně překvapila tahle knížka, podle anotace 4. v sérii. Armáda jako taková tu hrdinsky nevystupuje a ospalá městečka tu nejsou, zato Lee Child rozjel čistý policejní thriller s FBI agenty, agentkami, místními policajty, záporáky a vším tím potřebným příslušenstvím. Reacher je tu o něco méně superman a o něco více vyšetřovatel, a navzdory pomalejšímu rozjezdu jde opět o výborně napsanou knížku, které - naštěstí - chybí obvyklé akční finále, neboť je nahrazeno solidním zakončením, které od detektivního thrilleru čekáte. Tudíž chápu, že oddaným fanoušků Reachera toto vybočení asi moc nesedlo, nicméně v kontextu žánru jde za mě o výborný počin, který mě nastartoval dále zkoumat, co se může v celé dlouhé řadě knížek Lee Childa ještě skrývat...

6 04.07.2023

Tak ne. Tahle knížka na mě vůbec nefungovala. Nedočkal jsem se překvapivého konce, který ostatní zmiňují a mrzí mě to, ale musel bych se dál stránku po stránce prokousávat nudnou šedí spousty postav, bloumajících od ničeho k ničeho. Došel jsem do třetiny a nebavilo mě to, přemluvil jsem se do poloviny a nebavilo mě to. Je mi líto.

3 31.05.2023

(SPOILER) Dnes jsem strávil 8 hodin v autě na dálnicích a průvodce mi dělala tato knížka. Pochopitelně v audio verzi, mimochodem skvěle načtené Přemyslem Boublíkem. Mám za to, že to načtení to zachránilo. Tedy ne úplně, ale alespoň částečně. Číst to v papírové verzi, tak se obávám, že mám do hodiny hotovo, protože bych zaručeně listoval stránkami velmi rychle. A nebylo by to napětím.
Svou mysteriózně hororovou linii Karika výborně pojistil Trhlinou. Parádní knížka. Pak napsal spoustu dalších novel, leč už svůj stín nikdy nepřekročil a v podstatě neustále recykluje totožné zápletky. Velkou roli v nich hraje slovenská příroda a reálie, díky čemuž je prostředí čtenáři blízké. Také dokáže vytvořit zdání velké autenticity, skoro dokumentární, k čemuž opět slouží místopis, ale i citace (pravých i smyšlených) tiskových zpráv, emailů, výstřižků apod. To vše najde místo i v eposu Smäd, jež tvoří tři vzájemně propojené příběhy, navíc ještě doplněné autorovými komentáři. Tak kde je problém?
Nejspíš v tom, že dokud se vyprávění rozvíjí, je to zábavné. Dobré konverzace, dobře vykreslené prostředí, víte že něco přijde. Pak se to zvrtne a je z toho tuctová blbost, ve kterém někdo někoho honí po lese s motorovou pilou nebo nožem v kabině lyžařské lanovky. Pominu fakt, že motorová pila je těžký a dlouhý nástroj a dohonit s ní trénovaného mladíka mezi kmeny stromů v hustém lese je nesmysl. Pominu i fakt, že tu hodinu, co se odehrává masakr v jedoucí lanovce, museli strávit ve svých kabinkách i lyžaři jedoucí nahoru. Na Slovensku jsou nejspíš opravdu VELMI dlouhé lyžařské svahy, to nemají ani v Alpách. Pominu i to, že stovka kabinek, která by tu naši, totálně zacákanou od krve, musala v pár metrové vzdálenosti míjet a někdo by si toho asi všiml. Pominu i to, že by si toho všimli minimálně vlekaři u dojezdu. Ale takových nedomyšleností je tam spousta. Ale asi vůbec nejpitomější je, že v zásadě ani jeden z příběhů nemá nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo pointě. Prostě to skončí tak nějak vlažně a neuspokojivě. A ne, není to mysteriózní, jen neukončené. Nedokáži si třeba představit, že bych měl děj někomu převyprávět - vlastně není ani co. Takže Karikovým schopnostem čtivě psát sice aplauduji, nicméně by si měl k textovému editoru sedat až ve chvíli, kdy má solidní dějovou linku s dobrým zakončením. Takhle kvantita jeho psaní ani zdaleka nenahrazuje kvalitu.

5 18.05.2023

Domnívám se, že tuto sbírku zachraňuje jen datum původního vydání. V roce 1984 jsem poslouchal heavy metal a cokoli s démonem na přebalu LP desky bylo děsivé. Taky stačilo navíc pár cákanců krve a bylo to ještě děsivější. Barker se od této stylistiky nijak moc neodchyluje, bohužel se píše rok 2023 a test času jeho příběhy nevydržely. Dnešní optikou je vyprávění neobratné, gradace negradující, a děs vyvolává snad jen délka povídek. Na druhou stranu je fajn, že se je autor nerozhodl rozpracovat do samostatných knih, to by jeho knihy krve měly potenciál zabíjet. Ta jedna hvězdička je za rok 1984.

5 15.05.2023

Řekl bych, že ve "weaverografii" patří tento detektivní thriller k těm lepším, i když ani on nepřekročí čáru, která dělí dokonalé knihy od těch pouze dobrých.
První potíž je v tom, že Weaver jede pořád podle stejné šablony. Předestře záhadu se zmizením, obvykle do nejpodivuhodnějším. Zapojí Rakera. Ten pak první polovinu knihy odvádí opravdu napínavou a poctivou detektivní práci, výborně se to čte a postupně se objevují nová vodítka a fakta. Prostě detektivka. Pak Weaver překlopí Rakera do akčního módu, kde zpacká co může. A poslední část je vysvětlovací, kdy úplně všechny postavy mají potřebu důkladně čtenáři všechno odvyprávět, i kdyby zrovna přitom padaly z okna věžáku. A tuhle šablonu Weaver neopouští ani tady. Přesto je to soudržnější a možná i propletenější než jiné knížky s Rakerem. Takže za první půlku plný počet hvězd, za druhou jednu dolů. Poslední uberu za Rakerovu morální dokonalost, která je opravdu dost otravná, a taky za to, že jen trochu bystrý čtenář je celou knihu o krok před Rakerem - nemělo by to být v dobré detektivce naopak?

4 12.05.2023

Momentálně jsem přibližně ve 30% knihy. Říkám si, že bych možná měl to hodnocení napsat teď, protože nevím jestli to dočtu. Samozřejmě že to dočtu, protože Alexander and Alexandra, skrývající se za pseudonymem Lars Kepler, umějí psát velmi dobře - na tom se s přibývajícím počtem thrillerů na jejich kontě nic nemění. Pavouk má pro mě ale hodně momentů, které mě nebaví.
Stěžovat si na Jurka Waltera nemá cenu - jeho posmrtný návrat jsem předvídal už při recenzování Lazara, takže mě to vlastně nepřekvapuje. Co mi vadí je, že se žádná z postav nechová normálně. Možná to tak ve Stockholmu prostě je? Každá má buď nějakou deviaci, nebo vážný psychický problém, popřípadě se o ni zajímá policie, sociálka, nebo všechno dohromady. Platí to i o dříve veskrze kladném Joonovi, který sjíždí opium a je ovádán vnitřními démony, platí to i o blonďaté nordické bohyni Saze, která se chová - no přinejmenším hodně zvláštně. Evidentně si na postavách léči spisovatelská dvojice svoje vlastní problémy, které jim musí přerůstat přes hlavu, ale znáte to - když jste slavní, tak se deviace považují jen za roztomilé podivínství. Druhá věc, která mi vadí, jsou časté popisy co kdo kam a jak strkal a jakým způsobem to sál. Asi tu platí totéž - Alexandro a Alexandře, je potřeba navštívit odborníka a nebrat si čtenáře jako rukojmí. Jinak je Pavouk vlastně zábava, uvidíme, co bude dál...

8 11.04.2023

Ani jsem nečekal, že v pořadí patnácté pokračování série s Reacherem bude taková pecka. Pořád mám zafixovanou jedničku, tedy Jatka, jako tu nejlepší, přičemž kvalita pokračování se kolísavě pohybuje hluboko pod ní, ale Za cenu života je prostě pecka.
Child umí psát jako nikdo jiný. A tím myslím jako nikdo jiný. Je jakýmsi etalonem toho, jak pracovat se slovy, větami, odstavci a kapitolami tak, že se to čte prostě samo. Navíc kdo by nefandil Reacherovi, že? Potíž je v tom, že ve většině ostatních příběhů je příliš armádního patosu, příliš akční akce, příliš milostných zápletek, a příliš zápletek značně nepravděpodobných. Neubírá to sice nic na čtivosti, ta je vždy skvělá, ale sráží to dolů knížku jako takovou.
Za cenu života ničím takovým netrpí. V rámci mrňavé komunity farmářského městečka se tu dokonce našel i prostor rozehrát propletenec několika soupeřících zájmových skupin, skoro jako v duchu divadelních situačních komedií (myslím stavbou, jinak to samozřejmě veselé vůbec není). Je tu pár postav, pár domů, pár polí. je až k neuvěření, co z toho Child vymačkal. Ale hlavní devizou knížky je, že z ní je cítit, že to autora bavilo. Je to napsané lehce, svižně, zábavně, jako by si to psaní Child opravdu užíval. A pokud si to užívá autor, užijí si to i čtenáři. Vřele doporučuji.

5 26.03.2023

V tento moment má Stanice 11 zdejší skóre 77%. Svým hodnocením jej ani nevylepším, ani nepokazím. Je to dobré skóre.
Knížka vyšla v roce 2014, u nás o rok později. Kdybych ji četl tehdy, viděl bych to (upřímně) tak na 40% maximálně. Postavy, přestože se jimi autorka zabývá až nadprůměrně a z různých úhlů, jsou v zásadě velmi ploché. Nepodařilo se mi najít cestu ani k jedné z nich, ale možná je to tak záměrně, aby se na jednotlivcích ukázalo, jak marní ve skutečnosti jsme. Jazyk (nebo alespoň překlad) je chudý, nevynalézavý, nic co by dílo odlišovalo od průměru. Zápletka dobrá, leč tuctová, takových tu už bylo. Takže co je jinak?
Nečetl jsem to v roce 2014 ale teď. Teď po pandemii. Apropo, je zajímavé si pročíst zdejší komentáře, jak se liší podle svého data vzniku... Až zpětně si člověk uvědomí, jak tenká čára nás dělila od podobného scénáře, jaký Stanice 11 vykresluje. Zpětně si člověk uvědomí, jaké jsme měli štěstí. Uvědomí si i, že jsme se z toho nijak nepoučili a dál se chováme jako banda sebestředných pitomců, řešících zcela nepodstatné nesmysly ve vztazích a ve společnosti. Chybělo málo a Stanice 11 mohla být literaturou faktu a ne fikcí. Trochu mě z toho mrazí - která další knížka, vyprávějící o konci světa a jevící se dnes jako pěkná fantazie, se v budoucnu překlopí do reality?

6 10.03.2023

Představte si, že si vyjedete z kamarády na dřevěné veslovací pramičce na rybník. Je krásný den, slunce svítí, žáby kvákají, mouchy bzučí... Najednou se nad rákosím s hukotem vynoří formace čtyř vrtulníků, až po zuby ozbrojených naváděnými střelami a velkorážnými kulomety sovětské výroby. A jdou po vás! Trup pramice zaplaví smrtonosný mrak kulek, naštěstí se na okrajích loďky otevřou skrytá sila s laserem řízenými samonabíjecími velkorážnými děly s kadencí 2000 výstřelů za sekundu, zpod loďky se vysune osmitunový nejmodernější americký torpédomet schopný zásahu s přesností půl milimetru ve vodě i ve vzduchu, zatímco speciální protiradarový štít zabraňuje přesnému zacílení od nepřitele. Vrtulníky jsou brzy vyřízeny (tak, aby se nikomu nic nestalo), ale co to? Na břehu už čeká vyzbrojená čínská armáda. Není nic jednoduššího, naštěstí stačí sejít v pramici o patro níž, kde je špičkově vybavená maskérna s maskérem, takže než přistanete, je z vás pět vysoce postavených čínských generálů, tudíž projdete jako nic, vstříc svatyni v džungli, jež skrývá tajemství.
Ach, to je ale blbost... a přesně taková je i Džungle. S ničím si hlavu neláme a žene dopředu jednu vlnu dobrodružství za druhou. Sám se divím, že tomu dávám plný počet hvězdiček, tahle knížka by měla vycházet na pokračování jako příloha nějakého časopisu pro mládež, ale asi se mi už stýskalo po pořádné jízdě ve stylu Indiana Jonese a Jamese Bonda a všech Avengers dohromady...

2 17.02.2023

Co k tomu říci? Hon na mrtvého má v podtitulu "Někdy vás může potkat osud horší než smrt". Pokud tím autor myslel čtení této knížky, tak asi jo.
Tedy - abych nebyl nespravedlivý - první polovina je vynikající. Když je Raker v pátracím módu a pomalu nachází nová vodítka a stopy, je to parádní. Jako je u Weavera obvyklé, ubíhá to pomalu leč napínavě a čte se to jedním dechem. Dokonce jsem si zahrával s myšlenkou, že tohle je zatím nejlepší autorova knížka, co jsem kdy četl. Pět hvězdiček by nestačilo. Pak ale naneštěstí Raker přepne do akčního módu (to on obvykle dělává) a z dobré detektivky se stane slepenec absurdních situací, absurdních dialogů, zcela zcestného chování všech postav (záporné nevýjimaje). Možná to psal Weaver v nějakém opojení? No a pak přijde poslední část, vysvětlovací. A taky pokus o senzační zvrat. Ani jedno nefunguje a jak jsem si v první polovině přál, aby to neskončilo, tady jsem si přál, aby to autor už konečně utnul, než ho nedejbože napadne ještě něco dalšího.
A ještě něco: z uvedených 384 stran minimálně 80 zabere Rakerovo kvílení po Derryn, přemítání o Derryn, flashbacky Derryn, a dokonce i záporáci jsou na ni podivuhodně fixovaní. Je mi líto, ale Weaver umí psát lépe...

10 01.02.2023

Líné každodenní odpoledne malého amerického městečka, které je... no jako každé jiné. Děti se vracejí ze školy, dospělí sousedsky klábosí, dokonalá harmonie všedního dne.
O vteřinu později. Nic elektrického nefunguje. Rutina je narušena, lidé zmatení, ale co - zítra bude všechno v pohodě.
O den později. Nic stále nefunguje. Někteří začínají panikařit. Kolikrát jsme tohle viděli i u nás? Stačí, když zdraží máslo...
O týden poději. Velký problém s udržením pořádku, lidé jdou po sobě navzájem, jdou prakticky po všem.
O měsíc později. Civilizovaného zbývá jen málo. Uvažování většiny je na úrovni primárních instinktů, řád mizí a jde o přežití. A bude ještě hůř...
Takhle nějak to probíhá ve Vteřině poté. Není to žádná veká literatura, spíše taková sonda co by bylo, kdyby. A musím příznat, že povedená. A ano, dost často tam probleskne typicky americký patos a víra v bezmeznou moc prezidenta a armády, a dost často je tam nápadně či nenápadně čtenáři podsunováno, že Amerika je nejlepší. Ale taky je tam hodně míst, která jsou oslavou lidství a lidskosti, která zdůrazňují potřebu soudržnosti ať už v rodině či ve společenství, a hlavně hodně míst, která působí tak reálně, že až mrazí v zádech, že tohle se opravdu může stát. A ano, přiznávám, že jsou tam i místa, kdy jsem brečel jako želva.
Čekáte-li postapokalyptický akční slepenec a la Mad Max, tak jste na špatné adrese. Vteřinu poté je dost přesvědčivá knížka, doporučuji.

7 10.01.2023

Výborně, výborně... Tohle pokračování se povedlo, v mnoha ohledech překonává oba předchozí svazky cyklu. Máme tu opět hezký zimní příběh, plný nevlídného počasí a sněhu, máme tu pochopitelně i střet amišské komunity se západním životním stylem, máme tu opět sympatický tým policajtů z malého amerického zapadákova. Takže co je jinak?
Předchozí Modlitba za mlčení trochu sklouzla do mainstreamu, kde amišové sloužili jako kulisa k běžnému detektivnimu thrilleru se spoustou krve a po ní lačnícím záporákem. Tahle knížka na to jde jinak, podstatně lépe. Od thrilleru se posouvá zpátky k detektivce, víc zkoumá složité vztahy a motivy, zaměřuje se na malé i větší tragédie lidí, kteří v podstatě konají ze svých nejlepších pohnutek a přesto ubližují ostatním. Když o tom přemýšlím, tak v knížce vlastně ani není žádná vyloženě záporná postava, dokážete pochopit proč kdo co dělá, byť to často nekončí dobře. Čtenáře to zasáhne o to víc, jelikož hlavní protagonisté jsou děti.
Linda Castillo ve Střípcích ticha vzkřísila to nejlepší z detektivní literatury, a pokud by Kate trávila trochu méně času pitím, bylo by to úplně dokonalé...

18 31.12.2022

Je to přesně tak, jak napsala ´ipkkk´. Z knížky si totiž prakticky odnesete jen dvě věci, tedy jak upravit žaludy a jak zabít útočícího psa. Zbytek se nese ve velmi obecné rovině. Překvapilo mě, že v seznamu literatury, ze které autor čerpal, je minimum publikací, zabývajících se preppingem nebo survivalismem, spíš se tu objevují právnické rešerše a manuály složek integrovaného záchranného systému. Možná by se knížka měla spíše jmenovat "Co dělat, než přijdou záchranáři". O tom je totiž drtivá většina stránek. prostě si vezměte doklady a cennosti a vodu na tři dny, a počkejte až přijedou.
Mě zajímala hlavně část poslední, tedy jak se zachovat v tom, co autor nazývá postapokalyptický svět, tedy kde se musíte spolehnout jen sami na sebe a ještě vám to komplikují ostatní. A tady už je to jen o žaludech a o psovi. Nezaútočí-li pes a nemáte-li žaludy, jste se Štrbovou knihou nahraní, protože návod na to, jak si postavit obydlí, jak získat vodu, jak se pohybovat v terénu, nebo jak si opatřit oblečení tu prostě nenajdete. Je to škoda, protože podobná literatura v Česku chybí. Přitom by stačilo vcítit se do role člověka, který se najednou ocitne sám (nebo s rodinou) v lese, má jen to, co má na sobě a možná ještě KPZ, do měst a vesnic nemůže, nechce-li rovnou přijít o krk, a v noci začíná tiše padat sníh.... Jak se má takový člověk zařídít?

2 31.12.2022

Docela fajn pokus jak převést detektivní thrillery pro dospělé do světa dětí. Povedlo se to ale jen tak napůl.
Tím, že se to povedlo jen tak napůl, mám na mysli to, že aby se člověk dostal na úroveň dětského čtenáře, nestačí, aby místo lidí byli protagonisté zvířátka. Nepředpokládám, že tuhle knížku budou číst teenageří, takže cílová skupina bude tak někde mezi 6-11. Pro tu je tu málo děje, těch 136 stránek by se dalo vtěsnat do 10 a mělo by to lepší spád. Takto je tu spousta konverzaci, které se spíš vlečou, než aby zaujaly, a chybí to tu podstatné: legrace. Knížka je celá v podstatě vážná, popisy mrtvol ptáků jsou jako od Keplera (tedy brutální), a v okamžiku, kdy do toho naběhne ještě sexuální přitažlivost mezi hlavním hrdinou a kotětem odvedle, tak se to se zájmem dětského čtenáře míjí úplně.
Takže pokus dobrý, jen to chce se příště snížit na úroveň MALÉHO dětského čtenáře.

1 31.12.2022

Začnu shrnutím faktů: Sochař je moje v pořadí pátá knížka od Cartera. Hned od té první jsem si zařadil tuto sérii do oblíbených. Všechny předchozí "hunterovky" ode mě nasbíraly nadprůměrný počet hvězdiček. Toliko na úvod, abych nebyl napadán z podujatosti, já se totiž na tohle pokračování těšil. A teď k věci.
Sochař smrti je totální odpad. Mám pro to dvě vysvětlení. Buď základ tohoto příběhu napsal Carter už kdysi dávno a teď ho jen oprášil a narouboval na předchozí díly, aby vyplnil hlad vydavatele a ušetřil si práci. Nebo ho nenapsal Carter, ale zadal práci fanouškům a pak to jen nějak slepil. Jinak si ten brutální pokles v kvalitě nedokážu vysvětlit, a má-li braková detektivní literatura nějaké synonymum, pak je to Sochař smrti - tady je špatně totiž úplně všechno.
Už Conan Doyle v příbězích Sherlocka Holmese stanovil základní pravidlo: geniální detektiv musí mít ve svém okolí nějakého prosťáčka, kterému trpělivě vysvětluje své myšlenkové pochody, a tak je vlastně vysvětluje i čtenáři. Hunter je v této knížce prosťáčky obklopen. Garcia, dříve rovnocenný parťák, je tu jen sekundující hlupáček, co nic nechápe. Kapitánka Blakeová, dříve ostrá šéfová, je tu za totální nánu, co nic (pro změnu) také nechápe. Ani doktorka z forenzního není žádná hvězda a koncipientka z úřadu státního návladního je celá nesvá pokaždé, když "spočine zrakem na Hunterových vypracovaných prsních svalech". Hunter předvádí oslnivá pozorovací cvičení, kdy vidí něco tam, kde jiní nevidí nic, a jde to tak daleko, že si dokonce při bouřce všimne, že blesk má pět ramen. A taky tu máme několik - jak je u Cartera obvyklé - hodně brutálních vražd s hodně detailním popisem (to zabere celkem tak 10 stran knihy), a naneštěstí i zbytečnou výplň, sestavenou s nikam nevedoucích dialogů a něčeho, co spíš než detektivku připomíná sbírání indicií v Pevnosti Boyard (to zabere veškerý zbytek stran). V hádankách dokonce konverzují mezi sebou i členové týmu navzájem, takže je to opravdu pestré. Ale jak říkám, mám Cartera v oblíbených, a tak mu dám ještě jednu šanci a budu doufat, že šlo jen o přešlap.
Apropo, poslouchal jsem jako audioknihu, načtenou Jakubem Saicem. Na hodnocení to vliv nemá, protože bych musel ještě další 3 hvězdičky ubrat, ale za to autor nemůže. Saic Cartera načetl rozverně, což by bylo super u kreslených postav, sem to jaksi nezapadlo. Prostě špatná volba. P.S. Ajeje, teď jsem mrknul na net a čtu, že Jakub Saic nadaboval hlas prasátka Porkyho, takže jsme doma!