work komentáře u knih

Pomalé, možná až velmi pomalé drama, téměř všední příběh ze ztraceného irského venkova, kde část usedlíků smířeně žije na místě bez budoucnosti, a kde se druhá čast s tím spokojit nehodlá a snaží se dostat z toho víc.
Není to vůbec špatně napsaná knížka a rozvláčnost děje, odehrávajícího se v řádu několika málo dní, mi docela seděla, zvlášť když je zručně okořeněná popisy krajiny, počasí i lidských niter. Tana French si vystačí s několika postavami a jednou hospodou, a přesto to člověka nutí číst dál a dál. Možná i proto, že to má blíž k detektivce než k thrilleru v dnešním slova smyslu.
Jestli tomu rozumím dobře, tak (alespoň podle zdejších hodnocení) je to jedna z nejlepších knih autorky. Tím pádem mi to ušetřilo práci a ty další asi shánět nebudu, nic to ale nemění na tom, že se Slídilem to byl příjemně strávený čas (přestože správně by se to v překladu mělo jmenovat Pátrač).

8 19.02.2024

Po přečtení Ohně jsem se dost divil tomu, že je spisovatel Brit a že na Faerských ostrovech nežije, jen si je vzal jako kulisu pro svůj spisovatelský krimi počin. Překvapilo mě to zejména proto, že knížka má přesně to, co charakterizuje islandskou knižní i filmovou tvorbu: neuvěřitelné množství postav, jejichž jména lámou oči, které spolu propojuje spletenec vztahů a společný odpor k Dánům.
Domnívám se, že by pomohlo, kdyby autor na předsádku knihy přidal mapku se jmény a stručným popisem kdo je kdo. Ale chápu, že by předsádka nestačila a takový seznam by vydal na samostatnou knížku. Navigovat se - zejména prvních 50 stran - v osobách v obsazení bylo hodně náročné. Ani pak se nových jmen nezbavíte, jen přibývají pomalejším tempem.
Druhá záležitost je pomalý děj, stále opakující se obdobné schéma: některá z postav někam přejde, přejede nebo přeletí, a tam si s někým promluví. Autor se nezdržuje popisy okolí, ani nás nenechá nahlédnout do koloritu místních lidí tak, jako to umí třeba Peter May u své orknejské série, nebo Linda Castillo s Amiši. Absence jakékoli atmosféry nebo hlubšího ponoru do důvodů konání postav mi asi u Ohně na pláži chyběla nejvíc. V zásadě mi bylo jedno, co se komu stane a jaký má motiv, ani jedna z postav mi nijak k srdci nepřilnula. De facto by se tato knížka dala jednoduše převést do divadelní hry - jsou to jen neustálé konverzace, ale kde na to vzít tolik herců, že?
Suma sumárum, četlo se to těžkopádně, bylo to dlouhé, a přestože to zcela jistě hlavu a patu mělo, nezanechalo to ve mě stopu, ani touhu si přečíst od autora něco dalšího.
P.S. Pokud chcete podobný námět, jen mnohem lépe zpracovaný, doporučuji druhou sérii seriálu Hříšnice, shodou okolností ze stejného roku.

7 17.02.2024

Nobelovu cenu za literaturu za tyto povídky Ivan Kraus nedostane, na druhou stranu je ohromně osvěžující si přečíst (v mém případě poslechnout) knížku, která je prostě... milá. Některé povídky jsou lepší, některé horší, jak už to tak u povídek bývá, ale každodenní trampoty Krausovic rodiny jsou tu popsány způsobem, že se v některých momentech určitě sami také poznáte. A poznali se v nich i děti, se kterými jsme audioknihu poslouchali cestou za sněhem, takže se občas smálo celé auto. A to je, myslím, to nejlepší doporučení.

4 10.02.2024

Z Icehenge mám takový dvojjaký pocit. První kniha, co jsem od Robinsona četl, byla Aurora (2015). Mám sci-fi rád a trpím neustálým nedostatkem dobrých knih v tomto žánru. Aurora se z přehledem u mě řadí mezi top 3. Inteligentní, pomalý a hluboce filozofický příběh o tom, jak by asi tak mohla dopadnout první pouť lidstva k jiným světům. Robinson tam skvěle namíchal koktejl vědy, fantazie, vyprávění i lidskosti. Nechal hodně věcí nevyřčených a na čtenáři, aby si je domyslel po svém. Knížka, o které přemýšlím i po třech letech od přečtení.
Pak jsem četl sborník nejlepších Robinsonových povídek. Pravdu? Ani jedna nebyla zajímavá, ani jedna neposkytla rozptýlení nebo námět k přemýšlení. Nuda.
Icehenge je někde mezi tím. Pohled na jednu a tutéž věc očima tří vypravěčů, oddělených od sebe pár stovkami let. Vcelku banální zápletka, navíc ne až tak zajímavě podaná. Je to celé neslané nemastné a v podstatě to ani nikam nesměřuje. Navíc příliš nemám rád ve sci-fi politikaření, a toho je tu dostatek. Takže v důsledku bych tomu dal tak jednu hvězdičku.
Pak tu ale je ta druhá a nevyřčená část. A v tomto je Kim Stanley Robinson fakt dobrý. Když začnete přemýšlet, co tím vlastně chtěl říct, zjistíte, že příběh slouží jen jako nosič pro zamyšlení, jak je dění okolo tvarovatelné různými zájmovými skupinami, jak i ti, kdo byli něčeho očitými svědky, jsou zvikláni a nakonec přistoupí na intepretaci mocnějších. Se stejnými vzorci pracuje i zpochybňování nacistického hokolaustu, události 9/11, nebo současná ruská propaganda. A je to vůbec jejich propaganda? Není to náhodou obráceně? To jsou přesně ty subtilní momenty, které z Icehenge dělají knížku k přemýšlení poté, co ji dočtete. A je jedno, že je základní příběh vcelku nezajímavý...

3 06.02.2024

K Freidě McFadden jsem se dostal přes Pomocnici, která mě nadchla. Hodně mě překvapilo, že má na kontě už 10 thrillerů, z nichž jen jediný další vyšel v Česko-Slovensku. Tento. Je to škoda, protože autorka psát opravdu umí.
Knížku jsem četl v originále (Never Lie) a musím se přiznat ke dvěma věcem:
1/ Baví mě, jak je to napsané. Žádná komplikovaná stavba kapitol, pohybuje se to dopředu svižně a čtivě takovým tím táborákovým vypravěčským stylem, který nikdy nezklame. Autorka umí udržet napětí a umí na správných místech použít odlehčující humor, takže některé kiksy (nebo kixy?) z pohledu logiky až takovou roli nehrají.
2/ Přesně jsem věděl, jak to dopadne. Bylo to jasné už po prvních několika kapitolách a trochu jsem se zlobil, že to autorka vymyslela takhle průhledně. Proč to píšu? No protože to tak nedopadlo a Freida McFadden mě totálně přelstila.
Ačkoli je Pomocnice pořád v mém žebříčku výše než Anatomie lži, je i tahle knížka dokonalým oddechovým čtením, které si na nic jiného nehraje a zaručeně vás udrží přikované ke stránkám až do posledního momentu. Pro mě je autorka jeden z nejlepších objevů poslední doby.

5 06.02.2024

Nemá smysl opakovat, co tu už napsali jiní. Myšlenka nepochybně zajímavá, a když si člověk odmyslí v tu dobu povinnou propagandu (aby to vůbec mohlo vyjít), zůstává tam rezonovat hodně dobrá otázka: při střetu dvou civilizací, z nichž jedna je na nižším vývojovém stadiu té předchozí - bude ta nižší pozdvižena na novou úroveň, nebo ta vyšší poklesne níž, protože neodolá pokušení proměnit své božství v moc?
Byla by z toho super delší povídka... takto je to hodně rozmělněné a úplně svižně se to nečte. Na druhou stranu to má - narozdíl od většiny západní sci-fi produkce - filozofický přesah.

4 22.01.2024

(SPOILER) Poslouchal jsem jako audioknihu a byl jsem posléze překvapen, kolik to má stránek v papírové verzi. Pro jistotu jsem si i zkontroloval, kolik měly ostatní Weaverovy knihy, co jsem četl. Byl jsem překvapen podruhé, protože Není cesty zpět je co do počtu stran průměr. Přesto mi připadalo, že jich bylo nejméně tisíc. Tahle knížka se totiž neskutečně vleče.
K Davidu Rakerovi nemůžu pořádně najít vztah. Tedy vždycky když si myslím, že jsem ho našel, tak ho vzápětí zase ztratím. Nejspíš to bude tím, že se Weaverův hlavní hrdina chová značně nekonzistentně. Chvíli se tváří chytře (to těsně předtím, než se zachová jako prosťáček), chvíli poučuje ostatní, jak se mají správně chovat (to těsně předtím, než udělá opak) a chvíli se zbaběle krčí v koutě a fouká si rány (to těsně předtím, než po někom vystartuje a zlomí si u toho ruku). Místy mi v tomto pokračování Raker připadal jako kombinace Mirka Dušína, Limonádového Joe, a blíže nedefinovaného skutečného hrdiny, jakého si Weaver vysnil.
Autor jede podle obvyklé šablony a v první polovině se jí drží tak křečovitě, že začne vykrádat sám sebe a čtenář už přesně ví, co Raker teď udělá a na koho se obrátí. Napětí se nekoná ani náhodou. Jak by taky mohlo, když se většina kapitol odehrává ve tomto stylu: "Cvaknul jsem vypínačem a nic. Cvaknul jsem druhým vypínačem a světlo se nerozsvítilo. Pohlédl jsem na televizi a nefungovala. Pohlédl jsem na DVD přehrávač a displej nesvítil. Přesunul jsem se do kuchyně a trouba byla zhasnutá. Pak mi to došlo - někdo vypnul proud." Wow, a víte že mě taky napadlo, že nešel proud? Navíc to Weaver rozepíše na tři stránky. No a takhle je to pořád.
Jsou tam ale tři momenty, za které si zaslouží Weaver hvězdičku: zmínka o Škodě Octavia, důvod, proč vyvolaly fotky tolik rozruchu je také hodně relevantní, no a poslední dva odstavce jsou dojemné. Víc neprozradím.

2 18.01.2024

První díl tetralogie (Šelma) jsem si opravdu užil a také jsem ho pochválil. Všechno to, co se mi líbilo v ´jedničce´, v tomto volném pokračování chybí. Takhle to dopadá, když není nápad, ale vydavatelská smlouva zavazuje.
V Šelmě byl Theo Cray jen lehce přechytralým biologem, co se nachomýtne k záhadě v montanských lesích. Ačkoli od té doby uplyne jen blíže nedefinované krátké období (měsíce), máme tentokrát co do činění s Theem supermanem, geniálním biologem, fyzikem, odborníkem na terorismus a špionáž, umělou inteligenci, sériové vrahy, forenzní metody, programátorem, znalcem policejních procesů a geniálním stratégem. Nechápu, co tuto proměnu způsobilo, ale to je jedno, protože ani nechápu, co jsem to vlastně četl.
Hračkář je slepenec neuvěřitelných situací, který drží dohromady vše, jen ne logika, prokládaný exkurzemi do vědních oborů na způsob soupravy Malý chemik (biolog, fyzik, doplňte si co chcete). Theo zručně pendluje mezi podsvětím, utajenými a neutajenými státními institucemi, temnými kulty i senátory. Ve zbytku času se chová jako MacGyver. Policie je obzvlášť protivná a je tam jen proto, aby mu všechno co nejvíc ztížila. Na jednu knížku je toho trošku moc.
Dopadne to dobře? Samozřejmě. Bavilo mě to? Vůbec ne.

Nekomplikovaná jednohubka, která si nehraje na bůhvíjaký thriller, a přitom vtáhne do děje popisy drsné krajiny v bohem zapomenutých Hebridách, kde se lidé každodenně rvou s počasím, půdou, i sami mezi sebou. Není divu, že na tomto kousku země jsou skoro všichni nějak s někým spřízněni. May na této premise rozehrává svůj příběh o ztraceném dětství, maskovaný jako detektivka. Souhlasím s ostatními, že od Skály je to posun k lepšímu.
Nemohu říci, že by se to četlo samo (tady je na vině spíš překladatel), ale na dva dny pod dekou je to příjemné čtení. Plusové body za moc pěkně zpracovaný přebal.

19 08.01.2024

Do Rozklavy přijedete spolu s Robinem Vernerem. Doslova. Zvlášť těm o něco dříve narozeným budou reálie českého pohraničí blízké a Konáš má dar popsat vše pěkným jazykem. K tomu krásně zpracovaný přebal a dobrý pocit z držení knihy v ruce. Argo v tomto odvedlo fakt výbornou práci. Seznamování s městem mě tak opravdu bavilo a je cítit, že to bavilo i autora. Postavy, které knížku postupně zalidňují, jsou v podstatě všechny sympatické, dokonce i ty, které jsou apriori nesympatické - nejspíš za to může ta blízkost reálií a možná i to, že si člověk nemá problém okamžitě za tu či onu dosadit tvář některého z našich herců. První polovina knížky si svým stylem vyprávění vyloženě říká o zfilmování, a kdyby se k tomu přibral dobrý kameraman, byl by to výborný film. Klíčové spojení je "první polovina".
Pár čísel. Město v mlze má něco přes 180 stran a až do strany 80 nemá chybu. Pak je to jako kdyby to dopsal někdo úplně jiný. Pokud bych to viděl ještě na 80. straně na 100%, tak s každou další otočenou stránkou je to procento dolů. Tím se dostaneme skoro na nulu. Druhá polovina totiž není slabší, ona je vyloženě špatná a tím zadupe i výborný pocit z poloviny první. Podivný realismus vystřídají nesmysly, které mají děsit, ale neděsí. Nesmysly, které mají mít poselství, ale nemají. Nesmysly, z nichž žádný není originální a všechno tu už minimálně jednou bylo. A konečně nesmysly, které jsou opravdu velké nesmysly (pasáž o Hraběnce je přímo ukázková blbost).
Jaroslav Konáš by potřeboval Robina Vernera, aby mu (v rámci kurzů tvůrčího psaní) tu druhou část mocně seškrtal a donutil ho ji přepsat. Divím se, že to neudělal někdo z Arga. Kdyby Město v mlze vyšlo jako dvoudílná knížka, tak si první díl nechám a druhý spálím. Doufám, že příště (pokud bude nějaké příště) to autor dopiluje.

4 28.12.2023

Obsahově není Pomocnice bůhvijak komplikované nebo objevitelské dílo - Freida McFadden si vystačí s mnohokrát obehraným motivem a postavami, které byste dokázali spočítat na prstech jedné ruky. Vyprávět ale umí spisovatelka na jedničku, a to dělá z této knížky opravdu zábavné a neodložitelné čtení.
Pomocnice se profiluje spíše jako ženský thriller, což vskutku asi je, neb mužských postav je tu poskrovnu (vlastně jen dvě) a obě se jsou krásné s vypracovanými těly a uhrančivými pohledy. To ale není důležité. Freida Pomocnici napsala lehkým perem, krátké kapitoly svižně odsýpají, nikam neodbočují a posunují děj tempem, které nenechá čtenáře vydechnout. Do toho všeho přisypala autorka i značnou dávku humoru, a to humoru spíš situačního, takže se i zasmějete, aniž by to snižovalo vážnost celého vyprávění. Nechci prozrazovat pointu, ale navzdory tomu, že jsem muž, mě finále potěšilo, takhle to má ve správném revenge thrilleru přesně dopadnout. Pochválit musím i dobrý český překlad, takže jediné, co mě mrzelo, bylo, že bych klidně uvítal dalších pár stovek stránek navíc. A to je co říct.

9 24.12.2023

Tisíc čtenářů, tisíc chutí. Koukám, že Zlobu pokládá řada (nejen) Carterových přívrženců za majstrštyk, což odráží i zdejší vysoké hodnocení. Svým ne úplně pozitivním počtem hvězdiček tuto převahu nepokazím, takže si je můžu dovolit udělit.
Začnu z jiného konce. Začal jsem tuto knihu poslouchat jako audio v podání Jakuba Saice. Zcela upřímně: horší načtení jsem snad ještě neslyšel. Dopracoval jsem do desáté kapitoly a nemohl jsem už dál. Saicova interpretace je natolik nezdařilá, že to shazuje i samotný obsah. Takže jsem sehnal Zlobu v textovém formátu a nechal to po pár úpravách načíst Google robotický hlas. Mnohem lepší. I tak se ale počet hvězdiček moc vysoko nevyhoupl, Carter umí psát lépe.
Asi nejvíc mi vadila absence nějaké autorovi invence, kterou prokázal v ostatních svých thrillerech. Zloba je v podstatě jen kolekce informaci přepsaných z příruček behaviorální psychologie (a že tam těch informací je) a naroubovaných na charakter Luciena Foltera, jakousi obdobu Keplerovic Jurka Waltera. Máme tu tak proti sobě vševědoucího detektiva a vševědoucíha psychopata, kdy na střídačku jeden přesně předvídá, co udělá ten druhý a naopak. Jak už je u Cartera zvykem, mají záporné postavy potřebu se ze všeho dlouhosáhle vypovídávat, prokládat své konání úkoly jako z Pevnosti Boyard, a předjímat, co udělá policie na hodinu přesně od teď za měsíc. Rovněž není potřeba úplně do detailu pokaždé popisovat, jestli mozek při zásahu kulky pěnil a jak moc. Když vyškrtám tuto vatu, zbude materiál na povídku. Absence příběhu je přesně to, co už výše zmíněné citace z příruček a Lucienovy barvité proklamace nezachrání...

7 12.12.2023

Bylo těžké přetěžké podobnou knihu dostat na pulty tehdejšího Československa. Věřím tomu, že kdyby ji Souček vydal o deset patnáct let později (čímž by na čtivosti nijak neztratila), mohl by z ní v klidu vypustit veškeré odkazy na Marxe a Lenina, které v ní evidentně sloužily jen jako zastírací manévr pro stranickou cenzuru. Jak je trefně napsáno o tři recenze pode mnou, Souček dští síru na Danikenovu záhadologii a naoko ji ubíjí citacemi sovětských vědců, aby poté, co je cenzor již upokojen a dává do formuláře vytoužené schvalovací razítko, rozjel danikenovskou jízdu v plné parádě. V kontextu podobné literatury vůbec nejde o špatnou kompilaci, právě naopak. Uvědomme si, že v době vzniku této knihy neexistoval internet a zahraniční literatura byla obtižně dostupná a zdroje težko ověřitelné. Přejímání některých nepravd nebo spekulací je tedy pochopitelné, stejně jako víra v rychlý pokrok lidstva, který nás dostane už v 80.letech na Mars. To byla prostě atmosféra doby a dnes je to nejinak (viz. nesmyslné kampaně Muska a podobných). Lidé prostě chtějí snít a stejně tak chtějí věřit, že některé události v lidské civilizaci nelze vysvětlit jinak, než působením tajemna či zásahem shůry.

7 02.12.2023

Stále ještě přemýšlím, co jsem to vlastně četl. Byl to scénář k novému českému seriálu, kde ona miluje jeho, ale on miluje jinou, která miluje jiného a prvních 30 dílů (tedy kapitol) se všichni dohadují, kdo koho vlastně miluje víc, jak se při tom cítí, co cítí ten druhý, a jestli by to neměl cítit nějak jinak. Pochopitelně všichni spí se všemi a nemohou se rozhodnout, jestli se těm ostatním mají svěřit. A protože jsou tam v podstatě jen 3 postavy a až později přibude čtvrtá, máte to všechno paralelně z několika různých pohledů. Autorka pilně celou dobu naznačuje, že nejde jen o červenou knihovnu, ale že dojde i k temnému rozuzlení, čemuž napomáhá sociopatická linka Adele, která je napsaná docela fajn, určitě lépe než linka Louise, která připomíná Deník Bridget Jonesové bez humorných prvků. Dlouhatánské čekání na finále si v mezičase zkracujeme počítáním, kolikrát se na každé stránce objeví slovo David. No a pak je tu finále. To mi doslova vzalo dech. Tak na tohle jsme celou dobu čekali? Opravdu? Ale ne, tohle má opravdu čtenář(ka) zbaštit?
Resumé - pokud se těšíte na detektivku, nečtěte to. Pokud chcete v děsivě pomalém tempu přepínat mezi sebezpytováním jedné hrdinky a psychoplánováním druhé, a zároveň jste připraveni si před přečtením finále píchnout dávku, budete nadšeni.

5 22.11.2023

Dost často přemítám nad tím, co mě na sérii s Jack Reacherem vlastně přitahuje. Ale nejspíš přesně to, co přitahuje i všechny ostatní: Je to v podstatě archetyp dobrodružné literatury, takže se tam pořád něco děje. Je to výborně napsané, Child má reálie velmi dobře nastudované a drobné popisy věcí okolo ze čtení dělají skoro vizuální zážitek. Je to i dobře přeložené, v tomhle si reacherovky drží vysoký standard. A hlavně - dobro nebo alespoň spravedlnost tady vždycky vítězí. Reacher pokaždé ví, co přesně má udělat, přesně to udělá a nakope všem padouchům zadek. Nemůže to dopadnout jinak, víte to od začátku, ale protože ještě nevíte jak se mu to povede, zhltnete to až do konce. Takže udělené hvězdičky reflektují spíš jen literární kvalitu, protože tahle knížka nepatří k nejpovedenějším v sérii - přesto je čtivá a je potřeba ji nevynechat.

4 13.11.2023

Jako spousta jiných "sci-fi" ani tohle dlouho nepřežilo dobu svého vzniku. Od začátku do konce je to opravdu děsná blbost s jednorozměrnými postavami, jednoduchým dějem, a vším tím koloritem, který "sci-fi" literaturu této éry obklopoval. Záměrně používám uvozovky, protože fi to je určitě, sci rozhodně ne. Na druhou stranu - dnešní hollywoodská produkce se od tohoto typu umění vůbec neodlišuje, jen je nablýskanější. A o tom, že se autor trefil a stále ještě trefuje do vkusu čtenářů, svědčí opakované náklady a závratné počty prodaných výtisků, o kterých by si i leckteré hvězdy spisovatelského nebe mohly nechat jen zdát. Takže proč ne, do cestovního zavazadla je to ideální knížka.

1 08.11.2023

Mytologie různých národů a etnik je vždy ohromně zajímavá, ať už jde o přepis zážitků, se kterými se nedokázál člověk vyrovnat rozumově a přerostly tak v postupně formovaná vyprávění, přenášená z generace na generaci, nebo o mýty, kterými si člověk vysvětoval například svůj původ, nebo i pohádkové útvary, které sloužily jako archetypy pro utváření chování. Tahle sbírka je tohle všechno dohromady a souhlasil bych s tím, že jediné, co jí chybí, je volnější přepis a s tím spojená čtivost. Jinak je to ale pěkný náhled do myslí severních lovců...

3 08.11.2023

To máte jako se sci-fi filmy. Některé jsou natočené tak, že nestárnou a i po třiceti letech zůstávají stejně fantastické a aktuální. Těch ale napočítáte jen několik. Pak jsou všechny ostatní, které působí zastarale už po pár letech od uvedení, a o desetiletí později působí spíše rozpaky. Dá se to aplikovat i na literární svět a Heinleinova knížka bohužel patří do té druhé části.
Nepopírám, že v době vzniku mohlo jít o čtenářsky atraktivní spekulaci o budoucnosti. Jak už to tak bývá, projekce budoucnosti na základě současného stavu vědy a společnosti je ale VŽDY slepá ulička. A Heinlein není Wells, Verne nebo Clark, aby dokázal přemýšlet o nepředstavitelném. Jeho vize (pro pořádek: představa roku 2001) je pouhou extrapolací tehdejší současnosti, a tak se pohybujeme ve světě novin se samostatně se otáčejícími stránkami, skříňových robotů s až (představte si!) 100 elektronkami v hlavě, a s mraky kresličů v inženýrských kancelářích. Tato kulisa slouží k výstavbě rádoby detektivního příběhu, ale protože Heinlein není Verne ani Clark, tak vyprávění drhne a původní slibná premisa se zvrtává v nudu. Hlavní hrdina mi k srdci moc nepřirostl a jinak v knížce de facto nebyla jediná rozumně napsaná postava, jen samí podrazáci. I když - v tomto se možná Heinlein trefil. No a ta pointa... z dnešního etického hlediska řekněme diskutabilní...

Takže závěr? Ti, co to četli před padesáti lety, si to užili jistě mnohem víc.

5 17.10.2023

Když jsem se pohroužil do závěrečného (zatím) dílu trilogie, měl jsem z něj pocit podobný, jako z dvojky a vůbec se nedostavovalo nadšení jako u dílu prvního. Téma si autorka vybrala těžké přetěžké, zvlášť pro ty, kdo mají děti. Pak se ale pomalým rozmnělňovacím tempem doposunujeme do poloviny a autorka přeřadí rychlost.
Začnu tím, co mi vadilo. S logikou si Frasier hlavu nedělá. V podstatě už prvotní zápletka obětí nalezených v ledu je pitomost. Nebudu říkat proč, obrázek si uděláte sami. I později to autorce občas ujede, zejména když postavy konají zcela jinak, než by normální lidé konali, ale chápu, že se to muselo trošku přiohnout, aby vyprávění fungovalo. Mohlo se to ale přiohnout lépe. Druhé postesknutí je nad reminiscencemi. To už jsem zmiňoval u předchozího dílu, který tím trpí nejvíc. Autorka je prostě neumí, jsou otravné, a pokud bych nečetl díly postupně, stejně by mi nic moc nevysvětlovaly. Narozdíl od mnoha jiných sérií, kde můžete naskočit do série kdekoli, tady je opravdu potřeba číst postupně. No a poslední věc je, že (když to přeženu) všichni v Minneapolis mají nejspíš stejného otce. Možná i kocour, který patří k sympatičtějším postavám.
Zbytek je ale povedený a zmíněná druhá polovina vás nenechá vydechnout. Nepamatuji se, kdy naposledy jsem se nedokázal od stránek vůbec odlepit. Je tam spousta okamžiků, kdy už to vypadá, že dobro zvítězí, ale ne, zase se všechno pokazí a čtenář si hryže nehty napětím, co bude dál.
Zatímco po dvojce jsem byl v módu "Dám tomu ještě šanci", tak po trojce jsem v módu "Chci víc".

5 06.10.2023

První knížka série s Jude mě opravdu chytla a moc jsem se těšil na pokračování. Nevyšlo to úplně tak, jak bych si přál.
Narozdíl od předchůdce trpí Nejsem živá hned několika neduhy, z nichž hlavní je ten, že je "utahaná". Nenapadá mě lepší výraz. Autorka se rozhodla dát víc (čti: hodně moc) prostoru osobnímu životu ústřední dvojici detektivů a obdařila každého hned několika břemeny, které se sebou musí nést. Vůbec nezávidím Uriahovi - napřed jeho leukémie, pak sebevražda manželky, a následně kruté bolesti hlavy. To je na jeden život, byť fiktivní, trochu moc. Nepůsobí to ani věrohodně, ani to vlastně nehraje v celém příběhu nijak zásadní roli. Je to jaksi navíc a spotřebuje se tím spousta stránek, stejně jako věčné přemítání Jude o sebe samé nebo neustálé retrospekce do první knížky. Jasně, pokud potřebujete stavět na předchozím dílu a čtenář jej možná nečetl, je potřeba jej přiblížit, alespoň v kostce. Tady se to ale zbytečně rozmělňuje po kouscích přes celou knihu. Snad by bylo užitečnější napsat na první stránku, že je potřeba začít prvním dílem, než se pustíte do dalšího.
Vlekoucí se děj neděj je přerušen značně brutálními vraždami, až mě zaskočila autorčina vášeň pro takové množství krve. A protože si vymyslela vraždy podle matematické posloupnosti (což, uznejte, je hodně pitomý nápad), musí nechat umírat najednou desítky obětí. Logika věci mi říká, že při šestém mordu by musela autorka zavraždit současně 34 lidí a pak 55 a pak 89, takže je fajn, že to detektivové ve vcelku rychlém finále vyřešili zavčas, uf... díky moc.
Anne Frasier už ukázala, že umí psát mnohem lépe, takže mi nezbývá než doufat, že poslední díl trilogie bude opět návratem do formy.

2 19.09.2023