work komentáře u knih

Nikdy si nedávejte kafe v bufetu u cesty, obzvláště v zapadlých městečcích. Za žádnou cestu nejezděte autobusem ve vánici, jste-li poblíž zapadaného městečka. Jen blázen by vystoupil z vlaku ve stanici uprostřed pšeničných lánů. V lesích není také bezpečno, a v kavárnách nebo vlacích metra už vůbec ne. Tam všude totiž můžete narazit na Reachera, podle toho, jakou knížku vlastně čtete. Ne že by byl nebezpečný, ale zaručeně se hned seběhne něco moc ošklivého. Tedy pokud jsou okolo muži. Pokud jste žena, pravděpodobně pocítíte silnou přitažlivost, která nepomine, dokud se s ním několikrát nepomilujete. Nečekejte ale, že zůstane, na americkém venkově je mnoho bufetů, městeček, kaváren a stanic, kde je třeba sjednat spravedlnost. Takže bude putovat dál a Vás si se sebou nevezme.
Knížky Lee Childa jsou jako nekonečný seriál, kde je jasné, kdo vyhraje, nicméně na základní kostru autor pokaždé nabalí nové maso, a protože píše opravdu mistrovsky, má o čtenáře postaráno. Už jsem četl lepší "reacherovky", ale tady mě dostal nepředvídatelný konec, pochmurný a temný, za který si tahle zaslouží plný počet hvězd. Hluboce smekám před invenci autora, který si už dlouhá léta udržuje vysokou laťku, a stále umí překvapovat. Napínavé, čtivé, a až na pár zaškobrtnutí správně thrillerovité.

7 19.07.2020

Knížka určená pro děti, nicméně vůbec neuškdí, přečtou-li si ji i dopělí. Lehce mi připomíná (v dobrém) dětské knihy sovětských spisovatelů, tedy těch, kde se to obešlo bez ideologického pozadí. Svět Viktorky a jejího dědečka je krásný a laskavý - do třídy vždycky svítí sluníčko, paní učitelka je vždy usměvavá, policisté tady opravdu chrání a pomáhají, přátelé se mají rádi, maminky a tatínkové se navzájem podporují, a ještě se s typicky špačkovskou elegancí malý i velký čtenář naučí jak prostírat stůl nebo přecházet bezpečně ulici. Když si to člověk celé přečte, zjistí, že možná by ten svět okolo nemusel být takový, kdyby byl zalidněný tak skvělými postavami...

1 18.06.2020

Přestože jsou knížky s Jackem Reacherem pitomosti, tak to, že píšu recenzi na třetí v pořadí, jasně svědčí o tom, že se jim nedá upřít čtivost. Zvládl jsem první dvě a byl to fajn strávený čas, tohle je v chronologickém pořadí č. 14, a i když je znát, že se mezitím Lincoln Child nic moc nového nenaučil a jede podle zaběhnuté šablony, funguje to a pořád jde o fajn strávený čas. Tentokrát i trochu přiotrávený.
Přiotrávený proto, jelikož od poloviny je jasné, kdo je hlavní záporák. Tedy jasné je to všem, kromě Reachera, kterého na to nechce autor nechat přijít, jelikož mu hlavu jako obvykle zaměstnává nepřetržitým řetězem brilantních myšlenkových úvah. Moc bych si přál být alespoň na den jako on (Reacher, nikoli autor), to bych pak věděl přesně co se stane a co kdo udělá nebo řekne minimálně s půlhodinovým předstihem, a měl bych tak čas vložit do komory zbraně náboje té správné tříštivosti. Podle vzoru Reachera bych pak nejen zastřelil, ale rovněž pro jistotu zlomil už mrtvé oběti jeden obratel po druhém. Je to od něj prozíravé, v mnoha thrillerech se záporáci rádi vracejí i po zastřelení, takhle má Reacher zajištěno, že stejného dvakrát nepotká.
Mám od Lincolna Childa ještě dvě knížky, pak si už slibuji, že toho nechám. Asi. Možná.

3 18.06.2020

S Jackem Reacherem jsem se setkal jen dvakrát. V "A přece nezemřeš" (viz. moje minirecenze tam) a teď. Jak jsem pochopil z autorovy rozsáhlé bibiliografie, tak tyto dvě knížky jsou první a druhá v celé dlouhé řadě, ale v podstatě není mezi nimi vůbec nic, co by je spojovalo, takže se dají číst zcela odděleně bez toho, že by člověk o něco přišel.
Novela Jatka se mi líbila víc, než totálně za vlasy přitažená druhá knížka. Vlastně je to velmi solidně vystavěný thriller, napsaný přesně tím stylem, že se vyloženě nabízí zfilmování. Jako obvykle jsou silnou stránkou Childa Lee momenty, kdy se zápletka teprve staví - tempo je pomalejší, poznáváme postavy a jejich jednání, vypravěčský styl je vizuální, není problém se octnout TAM spolu s hrdinou. Pak, opět jako obvykle, se Lee příliš rozjede a zvrtne se to do akčního filmu, kde si prostě hrdina nemůže pomoci a musí neustále počítat rychlosti a úhly kulek, aby mohl co nejefektivněji zastřelit no vlastně kohokoli - tedy pokud se zrovna něžně nemiluje s nejhezčí dívkou ve městě, nebo svou všepronikající logikou nevyvozuje nějakou teorii, na kterou nemá šanci nikdo jiný připadnout.
Jazykově mi tu vadí totéž, čehož jsem si všiml i u "A přece nezemřeš". Stále se tam opakuje příkývl/přikývla, pokrčil/pokrčila rameny a famózní "o tom nemůže být pochyb". To je ale spíše problém překladatele, než Reachera - možná by ho měl zastřelit?
Takže celkově opravdu dobré čtení s velmi dobře vystavěným dějovým klubkem, kterému lze občasné zabroušení do akčních klišé v klidu odpustit.

9 05.06.2020

Je hodně obtížné napsat faktografii z oblasti pokročilých technologií tak, aby byla dostatečně fundovaná pro skutečné odborníky, srozumitelná pro nadšené laiky, a čtivá i pro obyčejného náhodného čtenáře. Tady se to povedlo na jedničku.
Tím se více méně opakuji, protože tohle v komentářích pode mnou už zaznělo. Přidám tedy snad jen to, že po dočtení žasnete nad tím, co žene talentované jedince, aby se posadili na špici kolosu, napěchovaného odshora až dolů výbušnými látkami, a nechali se dobrovolně odpálit z rampy, aby se pak mohli v chladném a nehostinném vakuu vesmíru potýkat se selhávajícími systémy lodi a doufat, že se (snad to tentokrát vyjde) dostanou v pořádku zpátky na zem. Asi jim závidím. Krásná knížka.

3 09.03.2020

Jack Reacher ... násilí přechází pokrčením ramenou, tragédii úšklebkem, a hodiny brutálního věznění si krátí složitými aritmetickými výpočty... Takhle knížku uvedlo periodikum Sunday Times. Dobře ji to vystihuje.
Vyjít tato knížka někdy v posledních pěti letech, byla by to bomba. Kritika by psala o poctě béčkovým akčním filmům 80.let, nevážně míněných zápletkách, úspěšné parodii na klišé žánru a udělala by z autora něco na způsob Tarantina. Problém je, že nevyšla v posledních pěti letech, ale v roce 1998, a že je naneštěstí myšlena vážně. Místo záměru působit "osmdesátkově" tu tedy je jen akční novela, která na vlně dobových akčňáků pouze parazituje.
Začne to skvěle, detektivní thriller o únosu rukojmích, rafinovaný postup FBI, udržuje to napětí. Příběh se ale záhy láme jako mávnutím kouzelného proutku v něco, co vznikne smícháním všech dílů Ramba dohromady. Máme tu všechno: Krásnou unesenou dívku, která je, shodou okolností, i dcera generála a kmotřenka prezidenta. Drsný hrdina, který je ale současně i citlivý - po celodenní práci v lese a po pohřbení rozpárané mrtvoly pokryté zelenými mouchami umí unesenou dívku něžně pomilovat (hned vedle mrtvoly a bez umytí). Ušlechtilého prezidenta, který staví dobro amerického občana nad své zájmy. Padoucha, který je archetypem všech knižních a filmových padouchů posledních padesáti let. Flashbacky hlavního hrdiny do minulosti, na různá světová bojiště, kde, jak už tušíte, vyhrál. Reacherova armádního velitele, který "by dal za své chlapce" ruku do ohně. Obrovské množství detailů o použitých zbraních, kombinovaných s výpočty drah vystřelených kulek, aby bylo jasné, že vystřelit mozek někomu na 1000 yardů vyžaduje dobré matematické schopnosti. Můžeme být jen rádi, že i tohle náš hrdina zvládá. Těšíte-li se ovšem i na popis toho, jak takový vystřelený mozek vypadá, neodejdete s prázdnou.
Trochu mě mrzí jedna věc; celou dobu jsem čekal, kdy se v příběhu objeví i výbušné hroty, montované na šípy. Ale neobjevily se. Dávám tak autorovi jednu hvězdičku za to, že odolal a tento malý detail ve své jinak kompletní vykrádačce osmdesátek nepoužil. A taky za překvapivý úplný závěr, i když byl překvapivý spíše nechtěně. Škoda, že u toho v knížce nehraje smyčcový orchestr.
Pochopil jsem, ze série o Jacku Reacherovi má nejméně 24 knih, čemuž se nedivím. U psaní takové literatury není třeba moc vymýšlet a přemýšlet, jde jen o to, jak rychle dokážete psát. Čtenáři doporučuji to samé.

4 22.01.2020

Asi takhle: zatímco obě dvě další knihy B.A.Paris (Za zavřenými dveřmi a Přiveď mě zpátky) jedou podle šablony skvělý začátek, roztahaný prostředek a neuspokojivý konec, tady je to jiné - rozjezd je pomalý a konec vcelku slušný. Zůstává nám roztahaný prostředek, neschopnost autorky napsat alespoň jedinou postavu, která by byla sympatická a chovala se alespoň trochu tak, jak se lidé chovávají, a z nabízejících se možností zvratů je vybrána vždycky ta nejnudnější a nejvíce předvídatelná. Pachatel musí být alespoň trochu vnímavému čtenáři jasný po prvních dvou desítkách stránek, a pak si jen hryžete nehty nedočkavostí, kdy že to bude zoficiálněno. Rafinovanost je stylu B.A.Paris cizí, všechno je přímočaře jednoduché a o to víc zklame, že se to tak táhne. Možná jsou na vině vnitřní dialogy postav, kterými autorka čtenáře ve svých knížkách zaplavuje, možná to, že většinu situací nás nechává prožít hned několikrát - napřed v reálném čase, pak ještě retrospektivně a pak ještě jednou přepisem sms-ek. NICMĚNĚ to určitě není špatná knížka, takže si nějaké hvězdičky zaslouží a v podstatě jsem se u ní i docela bavil. Bylo by fajn, kdyby místy horečnatého psaní knihy za knihou tomu B.A.Paris dala čas a další knížku víc vypilovala. Pak by to mohlo být parádní.

12 07.01.2020

Momentálně jsem u 40. kapitoly, takže přesně ve 2/3 knížky. A jsem moc zvědav, jak si s ní poradí autorka dál, prozatím je to jako na houpačce. Že umí B.A. Paris příběh rozehrát tak, že nedočkavě a s napětím obracíte stránky, ukázala už v "Za zavřenými dveřmi". Bohužel tamtéž prokázala, že pak neví, jak s ním dál naložit a tempo udržet a v závěru i uspokojivě ukončit. Zatím tento model pasuje i na tuto knížku.
Prvních 20 kapitol je geniálních, víte, že se něco stalo, nevíte co, a posunujete se k poznání po krůčcích vyprávěním, střídajícím přítomnost a minulost. Všechno zapadá a na čtenáře funguje, momenty, kdy musíte knížku na okamžik odložit, působí rušivě, protože ji NECHCETE odkládat.
Pak přijde dalších dvacet kapitol, ve stylu Já ji miluji, ale miluje ona mě? Nebo mě nemiluje? Nebo ji miluji málo? Měl bych ji milovat víc? Zasloužím si ji milovat? Zaslouží si ona milovat mě? Možná ji nemiluju, ale nechci si přiznat, že ji miluju. No prostě totální mrhání stránkami, kdy máte pocit, že čtete úplně jiný žánr, nebo že se autorka potřebuje na úkor čtenáře za každou cenu vypsat ze zhrzeného vztahu. Začne to drhnout, z postav, které měly předtím jasné motivace a u kterých jsem měl pocit, že je znám, se začínají stávat otravové, kteří se chovají více než hloupě a přešlapují na místě.
Takže zatím jsou hvězdičky tak jak jsou a uvidíme, jestli to posledních dvacet kapitol někam posune.
========================
Aktualizace: Zbýva posledních 10 kapitol. Rád bych autorce doporučil, aby dala své knihy někomu přečíst předtím, než jdou do tisku. Někomu jinému, než je dává. Vystříhala by se tak toho, že její postavy ztratí kontakt s realitou a začnou se chovat buď jako sobecký agresívně-pasívní pitomec, nebo sobecká bezbranně-agresívní nána. Už z tohoto popisu je zřejmé, že psychologie postav hodně drhne. Horší je to o to, že na psychologii postav B.A.Paris svůj příběh založila. Jdu to dočíst.
========================
Dočteno: Knihy maji vzbuzovat emoce a já měl po dočtení vztek. Jednak na Finna, že ho nikdo nezabil, protože si to zasloužil, jednak na autorku, že všechny ty nesmyslně se chovající postavy napsala. Nakonec se dokonce ani nedozvíme, kdo koho tedy miloval víc a kdo koho méně, i když se to nadále řeší co stránka, a s každou další matrioškou příběh čím dál více škobrtá.
Hvězdičky za první třetinu: ***** (protože je skvělá)
Za druhou: ** (protože je nudná)
Za třetí: záporných ****** (protože je absurdní)

9 12.12.2019

Novela, která staví na jednoduché zápletce: zástupci dvou bojujících ras se spolu ocitnou jako ztroskotanci na nehostinně studené planetě, trochu připomínající irský ostrov. Musí najít cestu nejen k sobě - chtějí-li přežít - ale také dostat se pryč a zafilozofovat si o víře, etice a humanismu.
Jako zástupce ranné sci-fi literatury dnes působí knížka prostoduše, trošku předmětem svého vyprávění připomíná variaci na Bradburyho Marťanskou kroniku. A k té se dá připodobnit i onen filozofický přesah. Je škoda, že i když se odlišná rasa jeví nejprve jako duchovně pokročilejší, nakonec se z ní vyklubou stejní parchanti jako jsou lidé - přitom právě zde by se dalo pracovat s jiným modelem. Těžko o dílku napsat něco více, ono se tam toho zase až tak moc nepřihodí. Takže pouze dobré.

2 07.12.2019

V roce 1973 natočil Woody Allen film Spáč (Sleeper), kde se hlavní postava probudí ze spánku v budoucnosti. Po tom, co si objedná zdravou snídani, jednom dialogu zazní: A co řízky a dorty se šlehačkou? To považovali lidé 20. století za nezdravé. A přitom je to právě naopak!
Přes dvacet let pracuji v potravinářském průmyslu a zabývám se výživou, a je to ode zdi ke zdi. Co deset let se zakazuje něco a doporučuje něco jiného. Prošli jsme tak fázemi nula tuků, pak pouze rostlinné tuky, pak maximum bílkovin, pak nula sacharidů, pak pouze živočišné tuky. A teď se zase vracíme k rostlinné stravě. Na jednu stranu se poznání o našem metabolismu vyvíjí, takže to smysl dává, na druhou stranu se to vždycky přežene do extrému. Tahle knížka je sepsaná docela rozumně, dává do kontextu naše stravovací návyky, životní styl, stres, pohybové aktivity a všechno ostatní co děláme nebo jsme dělat zapomněli. Snaží se být nestranná, ale není, a pokud se čtenář alespoň zčásti v problematice už neorientuje a vezme všechny rady doslova, nedopadne to dobře. Čtivá příliš není, témata se často střídají a někdy i opakují, nicméně hvězdičky za dobrý počin si autoři zaslouží.

07.12.2019

Úplně vidím, jak tato kolekce povídek vznikala. Heidi Amsinck jede mestskou dopravou po obchodni tride, a vidi mladeho muze s bicyklem, jak s tvari pritisknutou na skle vylohy neco pozoruje . Hmm, to je zajimavy namet, to trochu rozpracuji...
A v podobnem duchu se nese vetsina kousku v teto kolekci. Bezna situace, se kterou se setkavame v kazdodenni rutine mnohokrat - ztraceny kufr, odpoved na inzerat, doruceni posty, prilis tichy soused, kostel, do ktereho chodi jen par lidi... to vsechno danska autorka prostrednictvim sve fantazie necha rozbehnout uplne jinym smerem, nez byste cekali. Navzdory tomu, ze zadna z povidek neni vylozene "bomba", jde o vyrovnany soubor, u ktereho clovek obraci stranky v privetive ubihajicim case. Skvele cteni zejmena do metra ci vlaku. Paklize projizdi ten vlak Kodani, tak je cteni teto knizky primo povinne.

4 27.11.2019

Tento soubor povídek beze zbytku odpovídá svému názvu - dopadnou vždycky jinak, než si myslíte, ovšem i jnak, než byste si přáli.
Jedno se musí nechat - Dyson umí na pár odstavcích parádně rozehrát příběh a vtáhnout čtenáře do děje. Nepotřebuje k tomu desítky stránek, stačí mu jedna na to, abyste si začali hryzat nehty napětím. A to napětí není stupidně prvoplánové, jako třeba u Kinga, s kterým tuhle knížku někteří srovnávají. Tady se pracuje s jemnými náznaky, pomalu plynoucím houstnutím očekávání něčeho neznámého, co víte, že přijde, ovšem autor vás nechává tápat až do konce. Většinou povídek se proplétá motiv nenaplněné lásky a touhy, líčený emotivně z pohledu vypravěče, stesk z lidské existence z toho doslova tryská, trochu mi to připomnělo Ray Bradburyho - spousta lidství, koncentrovaného na několika stránkách. Výjimečný je v tomto třeba Poslední pohled na moře, nebo Val Koranova návštěva. Podílí se na tom velkou měrou i překlad (Ivana Jílcová-Fieldová), který nemá chybu. Volba slov a cit pro jazyk dělá z Králíků v češtině ještě o chlup lepší čtení, než je originál.
Takže proč ne plný počet hvězdiček? Povídky, až do posledního odstavce, si zaslouží hvězdiček minimálně 10, nicméně Dyson nezvládá závěry. U jedné každé povídky se nabízí hned několik možných fantastických a překvapivých rozuzlení a já vždycky doufal, že autor vymyslí ještě fantastičtější a překvapivější. Ten si ale nevybere ani jedno a místo toho ukončí mistrně vyprávěný příběh mělce a do ztracena. Jako kdybyste po dlouhém treku plném útrap vylezli na kopec, zjistili, ze na vrchol je to je to ještě pár desítek metrů, ale obrátili se a sestoupili zase dolů.
Králíci jsou tak spíše cestou, která může být napínavá, romantická, tísnivá i tragická, mnohdy všechno současně. Destinace není důležitá.

1 15.11.2019

Jednou ve čtvrtek večer, kdesi na americkém středozápadě, se ve sklepě....
V autě byl spolu s nimi jistý člověk, který pronesl památnou větu...
V blíže neurčený den, ve tři hodiny odpoledne, se sešli...
V knížce, která má ambice " stát se klasickým textem o dějinách digitální revoluce a nepostradatelným průvodcem světem inovací" jsou podobné stylizace spíše úsměvné. Buď mapuje dějiny, a pak je třeba se držet faktů a rovněž je i uvádět a slova jako " kdesi" jsou jako z Cimrmana, nebo jde o knížku, která má dění okolo vzniku hardware a software zpopularizovat, a pak je potřeba se tvářit méně seriózně a faktograficky. Kniha Inovátoři je tak ze 40% o faktech, zbývajících 60% je autorova spisovatelská představivost. Čím blíže se dostáváme do současnosti, ubývá představivosti a přibývá faktů, což dává smysl, žijící osoby vás mohou žalovat za kdeco.
Tím nechci v žádném případě snižovat schopnost Isaacsona psát poutavě o technologických tématech, což už prokázal u biografie Steve Jobse. Narozdíl od Jobsova příběhu, kde je jasná ústřední linka i postava, jsou Inovátoři jakýmsi protipólem, který se snaží ilustrovat kolektivní inovační přístup množství často bezejmenných lidí, oddělených časem i místem. To je těžký oříšek, hrdina chybí a množství těch menších postranních příběhů to nezachrání. Dozvíme se ale i spoustu zajímavých věcí a vůbec bych se nebránil tomu, aby podstatně zkrácená verze knížky sloužila třeba i jako vzdělávací materiál na středních školách o tom, jak funguje rozvoj techniky.
Shrnuto a podtrženo: dobře se to čte, trochu se vzděláme, a porozumí tomi i laik. A tak nechejme autorovi trochu básnické licence.

15.10.2019

Přečíst si něco o cestě za snem, který se nakonec zmaterializoval, je vždycky zajímavé. A pokud nejde o historii, ale o současnost, a pokud je tím snem Amazon, tak může báýt takové čtení i nesmírně obohacující pro všechny, kdo se snaží v dnešním přeinternetovaném obchodním světě uspět. Nebo to dá alespoň nahlédnout pod pokličku osobnosti, jakou Jeff bezos bezesporu je. Nic z toho ale knížka neposkytuje.
Brad Stone nepíše tak čtivě jako Isaacson o Jobsovi nebo Vance o Muskovi, a v zásadě ani nemá o čem - nic zásadního knížka neodhaluje. Tedy nic zásadního nad to, co člověk už ví, pakliže dění okolo Amazonu alespoň tu a tam sleduje. Kniha tak na mě působila jako pokus sklouznout se po vlně zájmu o "biografie" technologikcých osobností, bez větší vnitřní substance. Narozdíl od míněného Isaacsona a Vanceho, kde je z autora cítit zápal pro věc, je zde výsledek příliš plytký a nic moc v člověku nezanechá. Škoda.

1 15.10.2019

Výborně napsaná a přeložená kniha, ke které po stránce čtivosti nelze mít výhrady. Obsahově zapadá do kategorie "glorifikace zaživa", ač se to autor snaží zdařile maskovat občasnou kritikou. Ta se však vždy odehrává podle scénáře tohle neudělal dobře - všechno v háji - napětí jak to dopadne - dopadlo to špatně - čas ukázal, že to dopadlo dobře. Můj skromný názor je, že si Elon Musk zaslouží obdiv za to, že se snaží opravdu NĚCO dokázat a využívá k tomu beze zbytku možnosti amerického podnikatelského prostředí, tolik na hony vzdálenému našim evropským praktikám. Už méně imponující je, že je ochoten pro své ideály dychtivě obětovat vztahy, rodinu, přátele i spolupracovníky. A taky trochu celý heroický příběh - končící rokem 2015 a předpovídající Muskovi neuvěřitelný vzestup - kazí trochu to, že Tesla je (opět) na čekací listině před krachem, a že na Mars se hned jen tak nepodíváme ani s Muskem, ani bez něj. Ale co, je hezké si o tom alespoň číst a ten zbytek už pak ukáže historie, stejně jako zrevidovala pouhé desetiletí trvající bublinu Apple.

11 11.10.2019

Když budu psát jedno slovo za vteřinu, napíšu za minutu 60 slov. Nesmím se ale opravovat ani moc přemýšlet, takže jich napíšu spíš něco kolem 45. Celou tuto recenzi bych tedy mohl zvládnout za nějakých pět minut. Aha, nepočítal jsem s tím, že mi po třech řádcích dojde voda. Buď můžu počkat, až začne pršet, což je vzhledem ke existujícímu stropu v mém bytě nepravděpodobné, nebo můžu vzít sprchovou hadici, propojit s ní hadici od vysavače, celé to namontovat v kuchyni na baterii a pustit vodu. Bude-li stoupat rychlostí 1mm za pět minut, může překročit práh už za 50 minut. Tedy budu-li mít štěstí, to jsem ale neměl. Ta hadice povolila v nejnevhodnější chvíli a tak mají vodu o patro níž. No nic, dnes si dám k večeři celou dávku - ty kalorie si zasloužím - a zítra to vymyslím jinak.
Varování! Jestli se vám tenhle text až doteď četl špatně, rozhodně se do Marťana nepouštějte. V opačném případě jej budete hltat.

31 26.08.2019

Nestává se mi to často, ale tady jsem poslední třetinu spíše prolistoval, než důkladně přečetl, a spíš mě znechutila, než zaujala.
Minimálně celá první půlka je taková rozporuplná. Na jedné straně zmatený a v první osobě vyprávěný příběh učitele, který neví, co dělal před hodinou a snaží se tomu přijít na kloub. Schizofrenní vyprávění skáče sem a tam, utápí se v přílišné - a zbytečné - popisnosti, a nechává čtenáře tápat v nejistotě, o co vlastně jde. V sudých kapitolách se k tomu připojí úplně jiná kniha, malé děvče přijíždí do pohraniční Šumavy na něco jako prázdniny (alespoň tak se to zpočátku jeví). Z těch dvou je právě příběh Máji bezkonkurenčně ten lepší, i když jde v zásadě o prostý přímočarý děj, který by se klidně mohl objevit v čítankách pro základní školy. Je tam ale dobře dávkované letní napětí a autor čtenáře dokáže lehce dostat do jeho atmosféry. O to více mě mrzelo, že se toto vyprávění v určitém momentu ostře láme, ztratí všechno, co jej činilo zajímavým, a dál pokračuje jako plytká horrorová zvrácenost. Schválně píšu zvrácenost, protože některé prvky, vlastně většina, nepřispívají ničím ději a jsou jen samoúčelným popisem ošklivostí, které na dítěti páchá jeho věznitel. I když je kniha prezentovaná jako temný thriller, je spíše temná, než thriller. Rovněž si troufám tipnout, že kdyby se autorovi místo syna narodila dcera, knížku by spálil, nikoli vydal.
Takže za prvních pár kapitol Máji bych dal klidně plný počet, za zbytek nulu. Třeba se ale příště dočkáme i nějakého hezkého prázdninového vyprávění...

2 24.08.2019

Jednoduché, dobře odvyprávěné, pekně přeložené. Každý si z toho vezme svoje, dokáži si představit, že tuto knížku zhltne babička, táta, kluk, jeho přítelkyně a dokonce i pes - publikum tu může být opravdu širokospektrální. A jak zde už bylo trefně poznamenáno, skončí to moc rychle. Je to asi dnešní trend, ale mám pocit, že stále častěji narážím na literaturu, která je psána jakoby scénář k filmu. Možná si autor říká "co kdyby, alespoň jim to nenápadně podsunu". A u Okna do času, které je skoro celé takovým chytrým introvertním přemítáním hlavního hrdiny, na tento model dojde v závěru, kdy jsou situace popsány zkratkovitě, jinak než ve zbytku knihy, a změní se i tempo. Možná proto dobrý pocit na konci částečně vyprchá a vyvolá otazník, jestli si tohle povedené minidílo nezasloužilo konec ještě malinko přepracovat.

4 20.08.2019

Kéž by vycházelo víc takových knížek, protkaných optimismem a hřejivým teplem lidské sounáležitosti. Příběhy jsou natolik dobře napsané a natolik civilní, že člověk nemá problém se okamžitě s některým z protagonistů ztotožnit, a trampoty a radosti, které jsou tu popsány, můžete v malých obměnách zažít třeba i uprostřed města. Sice si neobjednávám v restauraci hned celou stránku z jídelního lístku, ale když se ocitnu v zemi, kde názvy pokrmů skutečně nerozluštím a s obsluhou se nedomluvím, neomylně si pokaždé vyberu taky ledvinky.
Chcete-li si dát "knížku do ucha", pohledejte skvěle načtenou audioverzi!

5 08.08.2019

Jeden z Murphyho zakonů - pro každou teorii najdete důkaz - se vcelku na Všichni lžou hodí.
Na to, jak je knížka obsáhlá, jsou všechny trumfy vyneseny hned na začátku. Autor opakovaně vysvětluje, jak úžasné poznatky se dají získat analýzou dat, sesbíraných o nás samých Googlem, aby pak na dalších stovkách stránek nic moc úžasného nepřinesl. Zazní tam i kritika Malcolma Gladwella a jeho ´intuitivní´ teorie z Blink/Mžik, nicméně závěry, které Davidowitz získává analýzami dat, se hravě dají odvodit bez analýz pouhým selským rozumem a právě intuicí.
Ovšem je to knížka americká a tak se nedivme, že je mentální model člověka přizpůsoben průměrnému Američanu, který nevidí dál, než k fastfoodu na druhé straně ulice. Doufejme, že se za chvíli nebude chovat stejně i průměrný Čech.
Přesto je škoda, že se příklady omezují na druhořadá témata (např. Věřili byste tomu, že muži nadsazují ohledně délky svého přirození? Já myslím, že tomu věříme všichni, jen pro autora je to senzační objev na základě prosévání množství dat), a také je škoda, že Google (jakožto jeden Davidowitzových chlebodárců) je zde neustále veleben. Spíše bych se zamyslel nad riziky, které vyplývají z toho, že cokoli v online prostoru, včetně této recenze, je Googlem zanalyzováno, zatříděno a uchováno, a ve správnou chvíli použito "v rámci zlepšování služeb", ať se vám to líbí nebo ne.
Zajímá-li vás fundovanější pohled na svět na základě statistik, raději si přečtěte Roslingovu Faktomluvu.

3 08.08.2019