work komentáře u knih

Něco bylo špatně... Ne, nebojte, špatně tu až tak nic není, ale tato věta se objevuje ve Weaverově knize tak často, že mi utkvěla v paměti asi nejvíc. Údolí mrtvých bych celkově shrnul asi takto: je to fajn čtení, k dokonalosti tomu však ještě něco chybí.
Možná za to může David Raker, takový skoro až antihrdina, který se v hrdinu proměňuje jen v některých momentech. A ty momenty jsou spíše slabšími body tohoto krimi thrilleru. Rakerovi dle mého soudu sluší spíše civilnější podoba, kdy tu a tam něco zpacká, nebo mu něco ne a ne dojít. To pak ovšem nastupuje další Weaverova oblíbená věta "A pak jsem si to najednou uvědomil". To jsou ty hrdinské momenty, kdy Raker rozmotá nějakou zapeklitou šarádu, kterých je první polovina knihy plná. Ne, že by většina z nich byla rozmotatelná, protože logiku dávají jen autorovi, ale Raker je přesto rozmotá a tak získá další náskok před policií. Nedařilo se mu ale získávat náskok přede mnou a tak jsem většinou vytušil nebo odvodil, co bude následovat. V tom spatřuji hlavní nedostatek: Weaver není autor rafinovaný, jeho styl je předvídatelný a příliš často sleduje opakující se šablony. To, že mu moc nejde příběh vypointovat a pak skončit, je druhá věc. On ho sice vypointuje, ale další kapitolou ho zase rozmělní. A někdy (asi v zápalu psaní) mu to ujede. To se mu daří v momentech, kdy Raker v hrdinském módu v podzemí pronese něco jako "Teď musíme být tiše", aby vzápětí vyrazil dveře. Ale ano, přiznávám, bavil jsem se a autorovi děkuji, že knížku napsal a umožnil mi strávit v její společnosti mnoho večerů. Méně děkuji Igoru Barešovi, který ji načetl a který bohužel působil zejména v první polovině jako uspávač hadů...

6 16.08.2021

Tato knížka pro mě představuje tak trochu oříšek. Když něco čtu, mám u toho pocity. Nadšení, napětí, radost, zklamání, nudu... cokoli. U románu Maji Lunde jsem neměl pocit žádný a po jeho dočtení se nedostavilo taky nic. A to není nijak dobrá vizitka.
Kniha jsou vlastně tři novely v jedné, tři zcela nezávislé příběhy v časových rovinách navzájem od sebe vzdálených o desítky let, které se autorka pokusila v závěru (zcela dle literárních konvencí) propojit. Konec by tak měl být jakýmsi Aha! momentem, vyvrcholením, něčím, co tomu všemu dá smysl. Nic z toho se ale neděje, prostě to skončí a čtenářská katarze nepřijde.
Minulostní příběhová linie William se vleče a vleče, možná díky veskrze nesympatické postavě. Přítomnostní linie George by obstála i samostatně, v té byla evidentně autorka jako doma, motivace postav a dialogy jsou tu reálné a není problém s nimi souznít. Budoucnostní linie Tao je jen neustále nadstavovanou kaší, začínající hezkou zápletkou, jejíž rozuzlení ale naneštěstí uhodne čtenář ihned. Přesto ho autorka donutí ve společnosti Tao strávit ještě pár stovek stránek, než na to přijde i hrdinka po prožití různých peripetií, které s hlavním příběhem ani tak moc nesouvisí.
Jako celek je to takové vlažné a bezpohlavní. Burcující je jen jedna kapitola, ve které se prostřednictvím materiálů, které studuje v knihovně Tao, dozvídáme, co se to vlastně s včelami stalo. Pokud si přečtete z celé knihy jen tu jedinou kapitolu, víte vše, co potřebujete. Zbytek je žánrově nezařaditelné přemítání nad vztahy rodičů a dětí, které ale rozřešení neposkytne, a které by dalo použít v zásadě v libovolné jiné knize...

9 22.07.2021

Tahle minirecenze by mohla nést podtitulek "Kterak jsem se napálil". To bylo tak: přečetl jsem Zátiší s vránami a minimálně půlka byla skvělá. Přečetl jsem Údolí tyrannosaura a to se mi líbilo moc. A tak se koukám sem na databázi, co je nejlépe hodnocená Prestonova kniha, a skončím na lehátku u moře s Kabinetem kuriozit. Bohužel.
Preston a Child tu po vzoru Čapkova pejska s kočičkou namíchali dort, ze kterého mě (zlého psa) začalo už po první třetině bolet bříško a pak už se to jen zhoršovalo. Nevybavuju si knížku, která by dokázala na každé stránce kupit nesmysl za nesmyslem a ještě se u toho tvářila propracovaně a záhadně. Skoro na každé literatuře se dá něco pochválit, tady mě ale vůbec nic nenapadá. Knihy jako Kabinet kuriozit vycházely po válce v sešitcích za pár haléřů a říkalo se jim braková literatura. Naneštěstí pro dvojici Preston/Child měly ty sešitky mnohdy vyšší úroveň.

Přesně tři dny na dovolené na středomořské pláži a Únos bezvadně splnil svůj úkol (což se nedá říci o thrilleru Douglase Prestona, o kterém píši jinde, a který dělal výplň další čtyři dny).
Únos je trošku netradiční reacherovkou a je z ní cítit, že je napsaná lehkým perem a s gustem. A to je dobře, protože tak má nejlépe našlápnuto k tomu, aby pobavila. Dějová linka je tentokrát nekomplikovaná a přímočará, nijak moc se nerozvětvuje a děj rychle odsýpá. Trochu mi tu chyběly geniální Reacherovy logické konstrukce, i když vím, že kdyby tu byly, stěžoval bych si na to. A trochu mi vadilo (ze závisti, pochopitelně), že Reacher opět hravě sbalí nejhezčí ženu v okolí, aniž by jí vadilo, že vypadá jak tulák, povaluje se po chodnících a nemyje se. Ach ty Američanky... A taky mi v knížce moc neseděla anglická vsuvka, na kterou dojde zhruba v polovině, a která vypadá jako opsaný cestovní průvodce Londýnem... Ach ti Američané... Ale jinak fajn, příjemné čtení na lehátko, vřele doporučuji!

2 15.07.2021

Po Zátíší s vranami jsem toho od Údolí tyrannosaura moc nečekal a bral jsem to jen jako oddechovou záležitost mezi dalšími třemi knížkami, které mám rozečtené. O to víc mě překvapilo, jak dobrý příběh to vlastně je. Tohle dílo si nedělá ambice na to, že by se zapsalo do zlatých dějin literatury, a spíš pokukuje po vašich kufrech, sbalených na dovolenou, kam se s radostí nechá přibalit. Na druhou stranu to ale je knížka, která je na pozadí akčního děje vlastně zajímavá a nasadí vám lecjakého brouka do hlavy.
Máme tu podmanivě nehostinné prostředí pouští Nového Mexika, skvěle vybudovaný propletenec postav, ve kterém autor drží dobrý přehled, prehistorickou zápletku pátrání po zkamenělém tyranosaurovi, a tako nezbytnou porci naháněček, které bych klidně z příběhu vypustil nebo je alespoň hodně zkrátil. Přesto je ale celek soudržný a drží vyrovnané tempo od začátku až do konce a stránky se otáčejí prakticky samy. Může za to způsob, jakým nechává autor čtenáře nahlédnout do pozadí jednání jednotlivých postav, často náhledem na stejnou situaci očima několika z nich. Postavy mají každá svoje vlastní motivace a spojuje je jen společný cíl, ke kterému se snaží dostat za každou cenu a různými způsoby. Za mě je skvělý nápad i s tyrannosauří vypravěčskou linkou, která poskytuje z první ruky (v tomto případě spíše z prvního drápu) pohled na katastrofu, která vedla k vyhubení živočišných druhů před pětašedesáti miliony let. A konec, který cinkne celé vyprávění ještě špetkou filmového Vetřelce, vás nechá přemýšlet co kdyby...
Resumé - dobře vymyšlené, dobře napsané, někdy zbytečně akční, ale rozhodně napínavé.

4 16.06.2021

V první řadě musím poznamenat, že jsem se na tuto knížku moc těšil. Od té doby, co jsem sjel všechny předchozí Ladislavovy cestovní deníky, jsem se stal pochopitelným fanouškem. Navzdory tomu mám pocit, že Prázdniny v Evropě jsou prostě něco jako čtvrtá deska kapely.
Ta první vznikne spontánně a s chutí, a jakákoli zaškobrtnutí vynahradí autorův zápal a neotřelý pohled na svět. Taková byla knížka 40 dní pěšky do Jeruzaléma, která pravděpodobně už zůstane nepřekonána.
Ty další desky (zde knihy) už vznikají proto, protože se to očekává. Spontánnost tak ustupuje před plánem a nutností vydat něco dalšího. A tak to pokračuje dál, až k poslednímu počinu, který je... no prostě profesionální, ale taky trochu předvídatelný, trochu recykluje, a tu a tam jsem měl z některých částí i pocit, že už to chtěl mít cestovatel za sebou - a to byl pocit, který jsem u předchozích deníků neměl. Uznávám, že tomuto se asi v daném žánru a formátu příliš vyhnout nejde, ale tak nějak bych si ve skrytu duše přál, aby to šlo...

8 27.05.2021

Čím více se toho o Islandu dozvídám, tím intenzívnější mám pocit, že kromě přírody o něj zase až tak moc nestojím. A Yrsa můj názor na ostrov touto knihou nevylepšuje.
Tahle knížka má exponenciální vývoj. Od začátku je jasné, že jde o krimi, nicméně se to až tak moc neprojevuje. Jasně, že jsou hrdinové policisté, policistky a jejich spolupracovnící, leč autorka zde rozehrává spíše jakousi sondu do jejich osobních postojů a životů, mnohdy i na obdobné události z pohledů různých postav, mnohdy téměř v reálném čase. Účinkovalo to na mě dvěma způsoby. Jednak jsem se dostal k postavám blíž a to špatné nebylo. Jenže ony se často chovaly příliš reálně a lidsky, tedy nerománově, a buďme upřímní, toho nerománového chování máme dost okolo sebe v běžném životě, tak proč si ještě o tom číst - u detektivky hledáme trochu rafinovanější věci. V důsledku se pak kniha delší dobu trochu vlekla a připomínala víc sociologickou literaturu, než detektivku. Ale pak začala exponenciála nabírat na rychlosti a vylouplo se z toho svižné tempo, v závěru možná až moc svižné, tam si naopak mohla Yrsa s napětím víc pohrát a neuzavřít vše během několika málo kapitol. Ale v zásadě proč ne, celek tím pádem působí opravdu jako "že se to mohlo takhle stát." Takové islandsky pragmatické:)
A protože jsem poslouchal tohle dílko jako audioknihu, ještě něco málo k načtení. Toho se zhostila Klára Cibulková. Jako herečku ji neznám a tak věřím, že je šikovná, leč v načtení svůj talent neprokázala a být dramaturgem, tak bych si její angažmá v audioknihách příště důkladně rozmyslel. Možná ji to čtení jen nebavilo, ale bylo to slyšet. A pokud se rozhodne měnit intonaci a dikci podle toho, kdo zrovna mluví, je potřeba se toho držet až do konce, a ne hlasy libovolně prohazovat, mnohdy uprostřed monologu jediné osoby.
Shrnuto a podtrženo: načtení ne, knížka jako taková rozhodně ano.

4 16.05.2021

Chtěl jsem začít slovy "Není to úplně špatné", ale to by vyvolalo dojem, že je Ztracený jen o něco lepší, než špatný, a to by nebyla pravda. Takže začnu takto: není to kandidát na knihu roku, nicméně je to solidně napsaný thriller.
Je možné, že se Ztracený trochu ztratil v překladu, nějak se mi nedařílo do něj ze začátku začíst, a ani pak - když už jsem si zvykl na styl - mě skladba vět a způsob vyjadřování nijak nechytil. Ale taky je možné, že je takto napsaný i originál. Nebo jsem se prostě jen namlsal na jiných knížkách, které jsem četl. Co se mi líbilo? Rakerova detektivní práce. To, jak pomalu a postupně skládá dohromady jednotlivé střípky mozaiky, v podstatě spolu se čtenářem v reálném čase. To zabere první polovinu knihy a je to příjemné osvěžení po hromadách mrtvol, které na sebe vrší současní autoři žánru. Jasně, občas je logika hrdiny i ostatních protagonistů děravá, občas se to trochu vleče, ale v zásadě jde pořád o detektivku se vším všudy. V druhé polovině je Ztracený víc thrilleroidní, ještě víc děravý, a také krvavější. Kupodivu jsem měl pocit, že se druhá polovina - navzdory své akčnosti - vleče více, než ta první, a že obsahuje zbytečně moc balastu, který děj neposouvá. Přičítám to vrub tomu, že mi v celé knížce žádná postava nebyla sympatická, včetně Rakera, kterého autor nechává chovat se nekonzistentně - občas je vševědoucí, občas všem okolo lže (navzdory tomu, že sám prohlašuje, že lež nesnáší ze všeho nejvíc), a občas prostě vystupuje hloupěji než policie, která je tu už tak vykreslená jako spolek naprostých idiotů. Ke konci autor začne využívat všechna žánrová klišé, jako povinný monolog padoucha v závěrečném souboji, a pak, když už jsem se to snažil opravdu jen dočíst, je tam úplný závěr, který to celé strhnul úplně jinam, nečekaně, bez varování. Takže i když mi Raker k srdci nepřirostl, tak mu odpouštím...

4 29.04.2021

Nedávno jsem tu psal recenzi na Příběhy vašeho života, a to jaksi samo sebou garantovalo, že Výdech bude následovat. A nezklamal.
Těžko říct, zda se tyto krátké vybroušené drahokamy (rozuměj povídky) řadí do žánru sci-fi, ryze filozofického rozjímání, sociologické studie, nebo etické polemiky - pravděpodobně do všeho současně. A to je to, co činí autora výjimečným. Tak jako u PVŽ nemohu prohlásit, že se Výdech četl lehce, právě naopak. K některým povídkám jsem se musel vrátit podruhé, protože jsem je napoprvé nepobral. Věřím tomu, že by Chiangovy povídky mohly vycházet klidně i jednotlivě, jako mnohosetstránkové svazky: prvních 30 stran povídka samotná, dalších 300 stran její rozbor a debata nad tím, co tím vlastně autor myslel, jaké otázky nastolil a kde na ně hledat odpovědi. A to je asi na této tvorbě nejcennější - nutí to člověka přestat jen literaturu konzumovat a začít nad ní přemýšlet. A stejně jako u PVŽ nemohu dostat některé nastolené otázky z hlavy doteď, už mi tam rezonuje další dávka z Výdechu.
Jedna hvězdička v hodnocení chybí. Ne každá z povídek je správně nataktovaná - třeba Životní cyklus softwarových objektů je zbytečně natažený a usurpuje si tak (neprávem) polovinu knihy. Naopak premisa kraťounké Velké ticho by stála za rozpracování, i když sám autor v doslovu vysvětluje, proč a jak text vznikl. Jinak ale nelze než smeknout...

10 26.04.2021

Otočil jsem se a hrůzou jsem ztuhl. Stvoření, které stálo přede mnou, připomínalo obrovskou krysu, až na to, že bylo pokryté slizkými oranžovými šupinami, z tlamy se mu divoce mrskali dva hadi a ty oči...ty oči byly laserově červené...Okamžitě mi došla spojitost s nedalekou tajnou vojenskou základnou...
Tohle není spoiler, podobných momentů si ale užijete v mlze v Mlze dostatek. První povidkovou knihu Stephena Kinga jsem četl někdy před 30 lety a připadala mi hloupá. Tedy ne úplně. King umí příběh rozjet a nastavit laťku vysokých očekávání. Pak sklouzne do typu literatury, která vycházela v polovině minulého století v sešitcích pro mládež, a až to ztratí veškerou atmosféru, tak to nějak ukončí, většinou nepřekvapivě a bez nápadu. Přečetl jsem od něj ze zvědavosti i pár dalších knížek, mnohdy značně silných (tloušťkou, nikoli působivostí), a vůbec mě nezaskočilo, že podle Wikipedie doposud napsal 62 novel: za dobu jeho romanopisecké činnosti to dává průměrně jeden román každých 9 měsíců. Započítejte si do toho přípravu, korektury, tisk, publikační proces, a taky fakt, že ještě píše povídky, scénáře, literaturu faktu a má i další aktivity, a vyjde vám, že celou knížku napíše tak za 5-10 týdnů maximálně. Kvalita tomu bohužel odpovídá - na začátku je nápad a pak se píše za pochodu.
Na druhou stranu musím uznat, že k táborovému ohni jsou jeho příběhy jako dělané. Jsou nekomplikované, svým béčkovým způsobem mohou jitřit představivost, nemusíte u nich přemýšlet, večer se pěkně zabojíte a na druhý den je pustíte z hlavy. A tak jediná věc, kterou Kingovi opravdu upřímně závidím, je, že si tímhle vydělal hodně peněz...

2 24.03.2021

Old Surehand, v tomto konkrétním bílém albatrosovském vydání, je za mě jedna z nejlepších knížek od Maye. Volnější úprava originálu je čtenáři přístupnější a může se soustředit na dobrodružství, a jak jinak než senzační ilustrace Zdeňka Buriana, který zčásti může za zpopularizování mayovek u nás.
I když se série jmenuje Old Surehand, nemůžu se zbavit dojmu, že hlavní postavou, která ji organicky drží pohromadě, je Old Wabble. Ale i jinak velká paráda - soubojů, plížení, lumpů a náčelníků si zde člověk užije dost a dost, plus tu máme téměř detektivní zápletku. Četl jsem tyto dvě knížky přibližně po 30 letech znovu s destiletým synem a navzájem jsme si vyměňovali poznatky, podle toho, kam kdo momentálně dočetl. Skvělé.

6 15.03.2021

Zajimavá knížka, i když bude hodně záležet na úhlu, ze kterého se na ni podíváte:
# Sportovní. Ten je bezesporu nejzajímavější. Nezbývá mi, než obdivovat zarputilost a vytrvalost, s jakou Roll začal naplňovat cíle, které si sám stanovil. Jasně, není to úplně tak jako to vypadá - tedy že gaučový povaleč za několik měsíců zvládl ultramaraton, protože Roll se gaučovým povalečem stal až po předchozí sportovní minulosti, takže určité predispozice tam byly. To ale nijak nesnižuje jeho odhodlání věci měnit a dotahovat do konce. Za sportovní část plný počet hvězd.
# Motivační. Ten souvisí napřímo s úhlem sportovním, častečně i s úhlem stravovacím. Rich je dobrý motivátor, protože si to poctivě prožil z první ruky. Nejlepší motivační proslovy a cvičení trvaji 20 minut až hodinu, pak už je to jen rozmělňování dříve řečeného. A Roll zde rozmělňuje hodně. Po prvních kapitolách bych doporučil s radostí knížku každému. Po dalších už jen někomu. A po přečtení celé bych ji seškrtal na parádní článek a ten doporučil každému:)
# Výživový. Aneb kterak se jedlík hamburgerů veganem stal. Principiálně mi na tom nevadí vůbec nic, rostlinná strava má v sobě mnoho pozitiv, včetně toho euforického pocitu lehkosti a energie (vyzkoušeno na sobě). Potíž je v tom, že Roll ke své plant-powered dietě přistupuje dost fanaticky a ne všechny argumenty, co pro ni má, jsou pravdivé. V této oblasti jdou poznatky ale rychle dopředu a od doby vzniku knihy byla řada mýtů o prospěšnosti plant-powered stravy vyvrácena. O tom ale Roll nemohl ještě vědět, takže fajn. Celkem nepokrytá propagace vlastního byznysu na tomto poli mi tu ale vadila.
# Spisovatelský. Moc nevěřím, že knížku napsal Roll sám, ale poznámky o spoluautorovi jsem nenašel. A pokud napsal, držel se šíleně profláknutého motivačního schématu výzva - ukazuje se naprosto neřešitelná - zoufalá situace - překonání zoufalé situace - vítězství. Jednou to funguje, ale máte-li to ob jednu stránku, stane se to předvídatelným a po pravdě i zbytečným.
Takže celkově silný příběh s trochou vypravěčské licence a vcelku zbytečnými přílohami.

4 24.02.2021

"Co myslis, zfilmuji to uz konecne?"
"Bylo by to potreba. Piseme jak divi, ctenaru dost, dokonce i zaporaka jsme vymysleli dokonale, lepsiho nez v Avengers... Takze tahle nova knizka by si to uz zaslouzila."
"Presne, mozna bychom ji rovnou mohli psat jako scenar...?"
"Dobry napad. A kdyby podle toho chtel Netflix natocit serial (boze dej, at se ozvou!), tak tam uz rovnou dame takove to zopakovani na zacatku kazde kapitoly, co se stalo v predchozi kapitole."
"Jo, to urcite nesmime zapomenout. Vynechame Jurka?"
"Tentokrat jo, ale dame ho zase nejak az ///spoiler/// do pristi knizky."
"Tak fajn. Mam si nejak delat hlavu z logikou deje?"
"Nezdrzuj se s tim, hlavne at to odsypa. A pritvrd, chce to hodne krve a detailu na to, jak tece, to vzdycky zabira."
"Jo a jeste - nejsem si uplne jisty tou zapletkou, nebude to prilis pritazene za vlasy?"
"Je to sice trochu krkolomne a mozna ani my to zcela nechapeme, ale kdyz dame na konec vysvetlujici kapitolu, jak to vlastne cele bylo, tak se snad z toho nejak vykecame."
Tak nejak mozna probihal tvurci proces k nove "keplerovce". Neni to uplne spatna knizka, jen pruhledna jak sklo (kdo je pachatel a kam to cele smeruje jsem si tipnul po prvnich 50 stranach a nakonec se trefil), policie je zde hloupejsi, nez byva bezne (mozna aby vic vynikl Joona), postavy spise nesympaticke (coz drive u Kepleru nebyly), a cele se to navzdory akcnosti hrozne tahne, nejspis tim, ze posun v deji je jen pozvolny a ty akce to jen nadstavuji. Dost me mrzi, ze ze serie, ktera zacala jako solidni detektivni thrillery, jsme se dostali k necemu jako exploatacni horor s prvky krimi a mozna i fantasy (to posledni se vztahuje k vire autoru, ze jim to ctenar zbasti). Je ale fajn, ze s Jurkem Walterem opet za volantem se priste muzeme tesit i na trochu sci-fi. Kam se podely stare dobre detektivky?

13 01.02.2021

Ted Chiang je tak trochu čtenářský oříšek. Pohybuje se v žánru, který bych nazval ´filozofická sci-fi´ a to je i důvodem, proč jeho povídky působí na povrchu přístupně, ale dostat se dovnitř je těžké.
Těžko zkousnutelný fakt pro mnohé čtenáře bude, že jednotlivá dílka (rozsahově od pár stran až po několik desítek stran) vlastně nemají žádnou pointu, žádné vyvrcholení. Vlastně celá povídka je současně i pointou a k jejímu pochopení je potřeba text vnímat jako celek a hledat ono vyvrcholeni ve celém příběhu; v tomto je Chianguv přístup téměř totožný se světem mimozemských heptapodů z titulní mininovely.
Nechci si hrát na osvíceného a tak rovnou napíši, že některé povídky jsem prostě nepochopil, vyžadují příliš vysokou úroveň abstrakce myšlení, které je odlišné od našich zažitých stereotypů. Ale tuším, kam s nimi autor míří a musím o nich dál přemýšlet, ať chci nebo nechci, nasadily mi brouka do hlavy - co když se něco takového skutečně může stát? V tom spatřuji největší přínos knihy: v hávu sci-fi nastoluje silná filozofická témata - Co je bůh? Je vnímání krásy darem nebo prokletím? Je linearita času problém pouze pro nás? Jak daleko jsme od poslední generace lidstva? Odpovědi na ně tu nenajdete, ale materiál k přemýšlení určitě...

8 20.01.2021

Docela příjemná knížka s jednoduchou dějovou linkou, pár postavami a jedním senzačním nápadem. Ale jak tu bylo napsáno přede mnou - čekal jsem víc a dostal jsem méně.
Začnu tím nápadem, který podle mě povyšuje tuto knihu nad ostatní a v zásadě stojí z 80% za jejím úspěchem: dokumentárně se tvářící fotografie (podle autora sesbírané a skutečné) navozují atmosféru mystična, podivnosti, a působí místy strašidelně. I když si z knížky nepřečtete ani slovo a jen ji prolistujete kvůli obrázkům, znepokojí vás. Když si je přečtete, znepokojení vyprchá, protože samotný příběh a zápletka nejsou nijak originální a celek je jen taková literární jednohubka, ke které se těžko někdy vrátíte. Mnohem zábavněji zde funguje všechno, co předchází objevení sirotčince, může tam pracovat čtenářova fantazie. Druhá polovina má sestupnou tendenci, korunovanou "finálním soubojem", který nejenže není finální, ale i plný hloupých klišé. Takže hvězdičky spíše za ty fotografie...

5 15.12.2020

Překvapení, příjemně vyčnívající mezi jinými politickými autobiografiemi. "Becoming", zcela nenápaditě do češtiny přeloženou jako "Můj příběh", jsem poslouchal v originále, načtenou samotnou Michelle, což dalo celému vyprávění dodatečný punc autenticity. Navíc má Michelle hlas, který se velmi dobře poslouchá, takže rozhodně doporučuji.
Co je na knížce zajímavé? Zejména styl vyprávění, který - ač se logicky točí okolo témat politické kampaně a prezidentování Baracka Obamy - dokáže vtáhnout i ty, které politika vůbec nezajímá. Vděčí za to ohromné civilnosti vypravěčky, která tu nevystupuje jako první dáma Spojených států, ale jako obyčejná dcera, manželka a zejména matka dvou dětí, které do života vstoupila nechtěně vysoká politika. A nevstoupila tam ze zištných a megalomanských důvodů, jako u současného amerického prezidenta, ale kvůli ideálům a touze něco změnit, a dát zemi lepší směr po rozpačitém bushovském období.
Je to celé dokonce tak dobře vyprávěné, že by kniha obstála i jako fikce, bez toho, abychom věděli, že jde o skutečný příběh. Takže bude nejspíš pravda, že ji Michelle nenapsala sama, ale měla utajeného pomocníka nebo pomocnici. Koneckonců proč ne, to nemění nic na tom, že jde o fascinující svědectví, se kterým navzdory počtu stránek strávíte velmi příjemné hodiny.

7 08.10.2020

Ano i ne. S Metallicou jsem od prvního dema - tehdy ještě na zašuměné kazetě - a baví mě sledovat její vývoj už čtvrtou desítku let. Neexistuje jiná kapela, která by během prvních několika let totálně předefinovala žánr a nastavila zatraceně vysokou laťku, a pak dalších třicet let vydávala jedno horší album než druhé a přitom se pořád držela na špici. Je to prostě fenomén, který za svůj úspěch vděčí okolnostem, z nichž ne všechny se dají nazvat šťastnými, ale které přesto kapelu posouvají vždycky o kousek dál.
Mick Wall obeznámenému čtenáři nesděluje nic nového, jde spíše o jakousi kompilaci, kde se od všeho objeví kousek. To je ale obecně problém "biografií", které píše někdo jiný a nechává si je pouze "autorizovat" - pak alespoň nehrozí, že může být subjektem biografie zažalován. Na oplátku se čeká, že autor bude korektní a loajální. A to z této knížky čiší na každém kroku. Je škoda, že se tak v podstatě nedozvíme nic osobnějšího, nejsou tu žádné zpovědi, odhalováni skutečných motivací členů kapely a podobně. Nic takového, pouze domněnky autora, reprodukované útržky rozhovorů a informace z druhé ruky, což je škoda. Chcete-li opravdu dobré pohledy na to "jak to bylo doopravdy", je lepší sáhnout po knížkách I am the Man (Scott Ian, Anthrax), The Dirt (Tommy Lee, Motley Crue), nebo třeba autobiografie členů Kiss. Ty posledně zmíněné jsou skvělé i v tom, že ač popisují stejné věci, dostanete na talíř čtyři různé verze pravdy.

3 22.09.2020

Vydavatel: "Lee, podívej, letos musíš něco napsat, máš smlouvu."
Lee: "Raději bych to posunul o rok, dva, nemám vůbec nápad."
Vydavatel: "Kristepane, je to tvoje 12. knížka, tak jim něco předhoď, víš, takový ten destilát toho, co mají rádi. Hlavně pohni, musí to jít do tisku za dva měsíce..."
Tak nějak si představuji genezi Nemáš co ztratit. Knížka sleduje autorův zavedený postup - excelentní pomalý rozjezd, přešlapující střed s identifikací zla, Reacherovy logické dedukce o tom, jak to vlastně všechno bylo, a velké akční grand finále, kde není zlo potrestáno, ale pro jistotu zcela eliminováno ze světa. Jenže tady to moc nefunguje.
TYTO postavy tu už jednou byly, Lee Child recykluje archetypy svých předchozích reacherovek, a Reacher se prostě chová divně. Z ochránce a vykonavatele spravedlnosti se stal vzdorovitý fracek, který vybílí město, protože nedostal kafe. Představte si, že jednou v noci přinesete žebřík a přelezete plot do Škodovky, proniknete dovnitř, vypáčíte dveře od výrobní haly a začnete zkoumat všechno uvnitř. Chytí vás ochranka. Co udělá? Vyhodí vás? Ne, protože - ačkoli máte vzhled bezdomovce - řeknete "Neodejdu dřív, dokud mi to tu vše neukážete." A oni vám to ukážou a pak vás zdvořile vyprovodí za bránu. Druhý den to uděláte znovu, jen se probouráte do kancelářského zázemí. Zase vás chytí. Vyhodí vás? Zavolají někomu? Zavolají! Uprostřed noci přijde ředitel závodu a vy mu řeknete "Neodejdu dřív, dokud mi neukážete nákupní faktury." A on se s vámi na to téma začne slušně bavit, a pak vás vyprovodí za bránu. Zhruba takhle podobně probíhají setkání Reachera s hlavním záporákem. Já být na místě záporáka, tak Reachera zastřelím a proženu recyklátorem. A tak jedinou sympatickou postavou knížky je vlastně jen policistka Vaughan, která je tam sice jen jako jedna z archetypálních výplní (aby měl Reacher s kým spát), ale alespoň se nechová nevhodně.
Pepa4081 napsal výstižně o něco níže: "Nevím, jak to autor dělá, ale já jsem vždycky napnutý, i když si Reacher jen zavazuje tkaničky." Tohle Lee Child opravdu umí, vypravěč je senzační, tady to však nestačí. Takže kniha byla napsána, čtenáři ji zhltli, vydavatel vydělal, zlo zmizelo a můžeme se přesunout do dalšího města.

3 09.09.2020

Nemohu si pomoci, ale ač je Arnieho životní příběh skutečně neuvěřitelný, tak jeho vykreslení v této biografii je takové aseptické.
Jediné, co je mezi těmi všemi řádky jasné, je odpověď na otázku, proč to dotáhl z bodybuildingového šampióna přes herectví až po spravování celé Kalifornie. To je Amerika. Má to silnou paralelu s úspěchem Trumpa. V Evropě by ani Schwarzenegger ani Trump neměli šanci, ale Amerika zbožňuje jednoduchost, svalnaté řeči i těla, úspěch se tam nabaluje na úspěch, a pokrytectví je v pořádku, pomůže-li vám k penězům. A když je máte, máte i přátele. A platí to i obráceně.
Biografie je rozdělena na zhruba tři oblasti: kulturistika - film - politika. Ta první Arnolda definovala a ty další už byly jen jejím důsledkem. Nicméně sám Arnold sám sebe definuje především jako vynikajícího herce, to je jeho všechno, a politika se objevuje jen jako jakásí další challenge v době, kdy je jasné, že osmdesátkovým akčním hrdinům odzvonilo. Dle mého skromného názoru hercem nikdy nebyl, a už vůbec ne vynikajícím. Ovšem třeba Nicholsonův výkon v Přeletu nad kukaččím hnízdem hodnotí slovy "Sám bych to lépe nezahrál", takže asi tak.
Pokud alespoň po očku Schwarzeneggrovu kariéru sledujete, knížka vám nepřinese nic objevného, nedozvíte se ani žádné pikantní historky ze zákulisí, je to jen prostý popis napřed jsem udělal tohle, pak tohle, a pak tohle. Snad jediná zajímavá je pasáž o operaci srdce, která v zásadě velmi zdařile ilustruje celý Arnoldův přístup a jeho tvrdošíjnou umíněnost, se kterou se pouští do věcí, o kterých nemá ani páru. Ale je to Amerika, tam se to vyplácí.

5 06.08.2020

Film vtrhl do kin v roce 1979. Je až k neuvěření, jak po 40 letech vůbec nezestárl a pořád patří ke špičce noirového sci-fi. Zásluhu na tom má nadčasově udělaný vizuál, který staví na nepřehnaných interiérech, takže dnes nepůsobí zastarale a naivně, a taky nůžky cenzorů, které materiál Riddley Scotta sestříhali a udělali ze sci-fi horroru něco temnějšího, méně explicitního a více zlověstného.
Lebbonova kniha tohle všechno postrádá. Čiší z ní snaha nacpat do knížky naprosto všechno, co činí kterýkoli z filmů vetřelčí frančízy zajímavým, a zbytek jsou pak jen výplně, aby to bylo delší. Originalita se tu nekoná, a protože se autor ani neobtěžoval hlouběji proniknout do toho, jak by to asi tak mohlo chodit na vesmírných lodích, máte na každé stránce pozdvižené obočí ve stylu ´to jako že fakt´?
Dočtete se tak, že vše ovládají informační systémy s naprogramovanými programy (to je velmi důmyslné), horníci se sice denně dopravují na těžařskou planetu vesmírnými kapslemi, ale trimonit "nejtvrdší nerost ve vesmíru, 15x tvrdší než diamant" těží krumpáči (asi jsou ještě tvrdší), Rippleyová tu a tam zamáčkne uvnitř kabiny někam cigaretu (wow!), video spojení s moduly je nanic, protože hlavní scény jsou buď v přítmí, nebo "vypadávají a problikávají světla" (mistře, v knize vypadávající světla nepotřebujete, to je filmové klišé, tady máte jiné výrazové prostředky), vyslaný signál nedoletí daleko, protože je poškozený anténní systém (autor si asi představuje, že vyslaný signál se chová jako hozený kámen), a posádka, která si vyměňuje chlapácké dialogy, se chová jako děti na výletě. První polovina je roztahaná, druhá polovina se to znaží dohnat, ale protože je čtenáři úplně jedno, kdy a jak která postava zemře (palce jsem držel snad jen kocourovi), tak jde spíše jen o čas strávený ve společnosti všeho, co je s filmovými předlohami spojeno.
Moc bych si přál, aby se tohoto tématu ujal někdo, kdo psát skutečně umí - Tim Lebbon to rozhodně není.